ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1225.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1225/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 132/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 3 T 132/2004, byl obviněný Ing. M. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „společně s již odsouzeným D. H., v P., R. ul., v provozovně A. F. po předchozí vzájemné dohodě na způsobu získání vozidla, obžalovaný Ing. M. V. převzal jako údajný jednatel firmy P. P. S., spol. s r.o. na základě uzavřené leasingové smlouvy č. osobní motorové vozidlo Renault Megane coupé 2.0, SPZ v hodnotě 368.440,- Kč a současně se zavázal k pravidelným měsíčním splátkám ve výši 9.709,30 Kč po dobu 36 měsíců, ačkoliv věděl, že v té době již není jednatelem jím uvedené firmy, není tedy schopen ovlivnit ani zajistit placení splátek leasingu, vozidlo pořizuje na leasing na základě předchozí domluvy pro D. H., který je bez zaměstnání a nevlastnil řidičský průkaz, kterému jako tzv. bílému koni za částku 5.000,- Kč prodal svoji firmu, předmětné vozidlo poté obratem předal do dispozice D. H., přičemž následně splátky leasingu placeny nebyly, ani vozidlo nebylo leasingové firmě vráceno, čímž R. L. C. s.r.o. se sídlem P., J. n. uvedli v omyl stran osoby oprávněné jednat za firmu P. P. S. s.r.o., jakož i o své solventnosti a způsobili tak škodu ve výši 338.240,- Kč, neboť při odběru vozidla obžalovaný Ing. M. V. zaplatil zálohu na splátky ve výši 30.200,- Kč, což bylo podmínkou k vydání vozidla“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit, společně a nerozdílně s již odsouzeným D. H. poškozené společnosti R. L. C. s.r.o., P., J. n., škodu ve výši 338.240,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů pochybily při právním posouzení skutku na základě důkazů provedených při hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání. Podle jeho názoru z důkazů provedených v dosavadním řízení neplyne, že by se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu, resp. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti částečně odkázal i na svá předcházející vyjádření ve věci a odvolání. Poznamenal, že podle odvolacího soudu je jeho vina prokazována zejména výpovědí svědka R. a listinnými důkazy, z těchto důkazů ovšem podle jeho názoru jeho vina není nijak zřejmá. Zdůraznil, že veškeré rozpory jsou v jeho vyjádření vysvětleny a logicky odůvodněny. Dodal, že k tomu, aby mohl být odsouzen za trestný čin podvodu, je nezbytné, aby byl jeho úmysl spáchat tento trestný čin obsažen v jeho jednání od samého počátku. Prohlásil, že v trestním řízení však nebyla vyvrácena jeho logická obhajoba, že se domníval, že ke změně jednatele dojde až zápisem v obchodním rejstříku. Konstatoval, že svědek H., který mohl tvrzení obžaloby (a rovněž i jeho) vyvrátit či potvrdit, použil svého práva nevypovídat, a tato skutečnost nemůže být přičtena k jeho tíži. Přitom upozornil, že to byl právě odvolací soud, který zrušil první rozsudek ve věci, mimo jiné z důvodu, že nebyl vyslechnut svědek H. Podle jeho slov měly soudy po vyhodnocení provedených důkazů provést řádné právní posouzení předmětného skutku a na základě provedených důkazů rozhodnout o jeho zproštění obžaloby, jelikož provedené důkazy ve svém souhrnu ani jednotlivě jeho vinu neprokazují a nelze z nich dovodit, že by jednání, kterého se měl dopustit, bylo trestným činem podvodu.
Dále namítl, že mu byl uložen trest, jehož výše nemá zákonné opodstatnění. Uvedl, že z průběhu řízení je zřejmé, že během něho nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, neznámé před vydáním trestního příkazu, přesto mu byl uložen trest odnětí svobody o dva měsíce vyšší (oproti trestnímu příkazu) a zároveň mu byl (oproti trestnímu příkazu) uložen trest peněžitý ve výši 100.000,- Kč. Doplnil, že v situaci, kdy byl na toto upozorněn odvolací soud, mu bylo v odůvodnění (neobsaženém v přepisu protokolu) sděleno, že je třeba počítat s vyšším trestem při podání odporu do trestního příkazu. Takový postup ovšem není možný, neboť v souladu s judikaturou Ústavního soudu České republiky není možné obviněného trestat za to, že využil svého práva a podal odpor do trestního příkazu. Uzavřel, že takový trestný čin a trest trestní zákon nezná a že skutkové okolnosti uložení vyššího trestu, než byl uložen trestním příkazem, neospravedlňují.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v souladu s §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl a zprostil ho obžaloby, případně, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 3 T 132/2004, a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně požádal o odložení výkonu rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí soudů obou stupňů a připomněla uplatněné důvody dovolání a dovolací argumentaci obviněného, konstatovala, že tento ve skutečnosti podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Následně rozvedla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takovouto formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Akcentovala, že tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodnutí o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek, nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, nebo prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dodala, že v dovolacím řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Předmětem zjišťování pak je, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Poté upozornila, že v posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který spáchal jako spolupachatel a že s tímto posouzením skutku nalézacím soudem se ve svém rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací. Zdůraznila, že obviněný v předloženém dovolání nenamítl nic v tom smyslu, že by tato skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným a založil své námitky výlučně na polemice s tím, jak byly hodnoceny ve věci pořízené důkazy. Přitom shledala, že námitky obviněného jsou obsahově shodné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení o řádném opravném prostředku.
Dále státní zástupkyně poznamenala, že obviněný v dovolání deklaroval též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se přitom o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu, co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný, nebo výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Uzavřela, že prostřednictvím tohoto, ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu.
Následně uvedla, že obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Státní zástupkyně podotkla, že pokud námitky obviněného obsahově neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohly odpovídat ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Uzavřela, že skutek byl bez jakýchkoli pochybností objasněn, nalézací soud zvolil s ohledem na provedené dokazování přiléhavou právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Totéž platí o přiznaném nároku na náhradu škody. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé a není možné mezi nimi shledat žádný rozpor.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 8 To 34/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi I. R. a listinných důkazů) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému dokazování a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že z provedených důkazů neplyne, že by se dopustil vytýkaného jednání, přičemž argumentuje, že v průběhu trestního řízení nebyla vyloučena jeho logická obhajoba v tom smyslu, že se domníval, že ke změně jednatele dojde až zápisem v obchodním rejstříku, a de facto tvrdí, že se skutku, jak je shora popsán, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], které však obviněný věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s. Škodou nikoli malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 25.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti a skutková zjištění soudu prvního stupně potvrzená rozhodnutím odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný (po předchozí vzájemné dohodě s odsouzeným D. H. na způsobu získání motorového vozidla) jako údajný jednatel společnosti P. P. S., spol. s r.o. uzavřel s obchodní společností R. L. C. s.r.o. leasingovou smlouvu a na základě této smlouvy převzal osobní motorové vozidlo Renault Megane coupé v hodnotě 368.440,- Kč a současně se zavázal hradit pravidelné měsíční leasingové splátky ve výši 9.709,30 Kč po dobu 36 měsíců, ačkoliv věděl, že v inkriminované době již není jednatelem společnosti P. P. S., spol. s r.o. a že leasingové splátky nebudou spláceny, pak poškozenou společnost R. L. C. s.r.o. (prostřednictvím jejích zaměstnanců) svým jednáním uvedl v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněného bylo jeho obohacení, resp. obohacení D. H., a současně škoda způsobená na majetku společnosti R. l. C. s.r.o., naplňující kategorii škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 1 tr. zák.
Z popsaných skutkových zjištění současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného (včetně subjektivní stránky spolupachatelství) ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující (společné) podvodné jednání, následek (účinek)i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný, po vzájemné dohodě s odsouzeným D. H., vědomě, záměrně, cíleně uvedl popsaným způsobem obchodní společnost R. l. C. s.r.o.v omyl, a to právě proto, aby pro sebe, resp. pro D. H., získal k její škodě neoprávněný majetkový prospěch.
Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není nesoulad.
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného uplatněné vůči výroku o trestu pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V předmětné trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci shora).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý