ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.134.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 134/2012 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2012 o dovolání obviněného M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 8 To 367/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 96/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 8 To 367/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 8. 2011, č. j. 6 T 96/2011–81, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 8 To 367/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že pro právní kvalifikaci podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebyly dány podmínky. Obviněný připouští, že řídil motorové vozidlo v době zákazu řízení, avšak argumentuje tím, že se jednalo o krajní případ, nutnost přeparkovat vozidlo na parkovišti, aby nebránilo v běžném užívání parkoviště jinému vozidlu. Soud se podle obviněného „dopustil pochybení, když nepřihlédl k povaze, rozsahu, intenzitě, trvání a následku takového chování ve vztahu ke stupni porušení zájmů chráněných zákonem“. Jednání obviněného mělo být posuzováno v intencích kritérií stupně společenské škodlivosti, kdy úmyslem obviněného nebylo porušovat rozhodnutí soudu, ale úmyslem bylo vyřešit problém špatně zaparkovaného vozidla. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním obviněného je vhodné uvést, že tento nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, tedy zjištění, že v době, kdy bylo v právní moci rozhodnutí soudu, kterým mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, „dne 3. 8. 2011 kolem 08:25 hod. řídil na parkovišti vietnamské tržnice motorové vozidlo, přestože věděl, že vykonává trest zákazu činnosti…“. Námitku obviněného, že jeho jednání s ohledem na okolnosti, které je provázely, nedosahuje požadovaného stupně společenské škodlivosti přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, lze označit za námitku právní, nikoli však s ohledem na níže uvedené skutečnosti za opodstatněnou.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník za trestný čin označuje a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Platí tedy, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
Na tomto místě v souvislosti s argumentací obviněného je vhodné poukázat na úvahy soudu prvního stupně, které tento vyjádřil na straně 3 svého rozsudku. Z uvedených úvah vyplývá, že obviněný věděl o tom, že má trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel uložený a že jde o trest absolutní. Dále nelze přehlédnout (nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně) ani tu skutečnost, že sám s vozidlem na parkoviště nepřijel (pokud by přijel, nemohl by se hájit tím, že vozidlo chtěl pouze přeparkovat), pak však nebyl povinen do vozidla nasednout a s ním popojíždět po parkovišti, kdy v této souvislosti se naskýtá otázka, pokud na parkoviště s vozidlem nepřijel, jak se do jeho dispozice dostaly klíče k vozidlu. Pokud by se hájil tím, že mu je předal řidič, který s vozidlem přijel, bylo by jistě s podivem, proč tak učinil. Za situace, kdy by sám šel pro klíče k řidiči vozidla, pak mu nic nebránilo v tom, aby tohoto řidiče sám upozornil na to, že má vozidlo přeparkovat. Z přiložených důkazů rovněž vyplynulo, že obviněný byl odsouzen pro tři skutky kvalifikované jako pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí spáchané v lednu a únoru roku 2011 (k uvedené skutečnosti však soud druhého stupně nepřihlížel – viz str. 2 jeho usnesení), přesto s ohledem na předchozí odsouzení poukázal na to, že obviněnému přitěžuje obecná i speciální recidiva. Pokud jde o námitky obviněného, že šlo pouze o přeparkování, a to na parkovišti, pak s úvahami vyjádřenými soudem druhého stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje.
S přihlédnutím ke skutečnostem shora uvedeným, které charakterizují osobu obviněného, ale také samotné jeho jednání dne 3. 8. 2011, pro které byl odsouzen, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto vylučují možnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného neshledal Nejvyšší soud důvodnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann