ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.216.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 216/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 o dovolání, které podal obviněný P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 55 To 176/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 550/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 T 550/2002, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil jednak sám, jednak ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že
„1.) dne 8. 6. 2000 ve večerních hodinách bez povolení opatřil a předal v P. na Č. m. před provozovnou M. D. 20 kusů tablet drogy extáze za částku 4 000,- Kč jako kontrolní vzorek pro další obchod s touto drogou M. N., když tato droga obsahuje psychotropní látku MDMA uvedenou v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sbírky, kde k distribuci a nakládání s touto látkou se vyžaduje zvláštní povolení,
2.) P. R. dne 16. 6. 2000 v odpoledních hodinách, kdy J. K. a L. P. přivezli P. R. do J. n. N. 1000 kusů tablet drogy extáze v hodnotě nejméně 100.000,- Kč, které bez povolení opatřili v P. a následně P. R. a J. K. v J. n. N. u čerpací stanice S. v P. ul. za situace, kdy se chystali 300 kusů tablet předat M. N. byli zadrženi policií České republiky a zbylých 700 kusů tablet bylo policií zajištěno v opodál odstaveném vozidle zn. R. v němž situaci sledoval L. P., když droga extáze obsahuje psychotropní látku MDMA uvedenou v příloze č. 4 zák. č. 167/1998 Sb., přičemž k distribuci takové látky a nakládání s ní si vyžaduje zvláštní povolení“. Za to byl podle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byl obviněný P. R. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, „že v době od 18. 10. 1999 do 21. 10. 1999 užíval v J. n. N. osobní vozidlo zn. R., které bylo v noci ze 17. na 18. 9. 1999 odcizeno v ul. B. N. v J. n. N. majitelce Z. J., ač věděl, že se jedná o vozidlo odcizené,“ čímž měl spáchat trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dále byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom „že bez povolení opatřil v období od ledna do června 2000 a předal v L. nejméně v 10 případech drogu pervitin, která obsahuje psychotropní látku metamfetamin uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. R. C., obvykle šlo o dávku za 500,- Kč, když k nakládání a distribuci se vyžaduje zvláštní povolení,“ čímž měl spáchat trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. R., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, usnesením ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 55 To 176/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou tak nabyl právní moci dne 1. 7. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (konkrétně proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a v návaznosti na to i proti výroku o vině ad. 1/, ad. 2/ a výroku o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou), podal obviněný P. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zrekapituloval závěry soudů obou stupňů. V návaznosti na to namítl, že oba soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání, když ze skutkových okolností zjištěných soudem, nevyplývá naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu dle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za který byl odsouzen. Vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil znaky žádného trestného činu, protože jeho jednání od počátku až do konce bylo vyprovokováno policií ČR, která trestný čin iniciovala, průběžně organizovala a vyvíjela takovou činnost, aby předpokládaná trestná činnost byla co do rozsahu spáchaná dle její subjektivní představy, to vše bez jakéhokoli povolení či kontroly soudu. Dále namítl, že v důsledku policejní provokace spočívající v tom, že „objednávka drogy extáze pocházela jednoznačně od Policie ČR, která určila jak množství vzorku, jednotkovou cenu, místo předání vzorku požadované drogy i dalšího zboží (drogy extáze), tak konečný objem obchodu s drogou extáze a pro tuto akci zajistila dokonce státní finanční prostředky,“ je od samého počátku vyloučena materiální stránka trestného činu, resp. společenská nebezpečnost a tím i trestnost tohoto činu. Konstatoval přitom, že nalézací soud provedl poměrně obsáhlé dokazování, v rámci kterého vyslechl řadu svědků, včetně policistů NPDC, zjistil řadu skutkových okolností, které však nesprávně právně vyhodnotil, a to právě z hlediska jejich významu pro určení stupně společenské nebezpečnosti. Tyto závěry soudu prvého stupně posléze převzal i odvolací soud, když při rozhodování o odvolání zcela pominul porušení základních zásad zákonnosti trestního procesu, a to zásady presumpce neviny a zásadu projednání trestní věci s plným šetřením občanských práv zaručených Ústavou. Porušení těchto zásad potom dle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu absolutní jednostrannost provedeného dokazování a zaměřil se pouze na okolnosti svědčící v neprospěch dovolatele, a v důsledku toho potom „na policií vyprovokovaný trestný čin aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů, bez zřetele na to, že takovýto čin musí být nutně podložen vykonstruovanými důkazy, tj. důkazy získanými nezákonně, které jsou v trestním řízení nepoužitelné.“ Z výše uvedeného dovolatel vyvodil, že v daném případě došlo k porušení ústavních principů řádného zákonného procesu, protože podle Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonem stanovených důvodů a zákonem stanoveným způsobem, potažmo způsobem stanoveným trestním řádem. Pokud státní moc reprezentovaná státním zastupitelstvím, policií a státními úředníky napomáhá nebo dokonce navozuje situace se zjevnou snahou uskutečnit, či dokonat trestný čin, jedná se o zřetelné překročení hranic, v rámci kterých je v demokratických státech uskutečňován spravedlivý soudní proces.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací „zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 7. 2004 čj. 55 Tdo 176/2003-43, jakož i rozsudek okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 11. 2002 čj. 4 T 550/2002-23 ve výroku č. 1 a č. 2 a ve věci sám rozhodl rozsudkem, kterým dovolatele obžaloby v plném rozsahu zprostí, nebo aby věc přikázal k dalšímu projednání Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a současně rozhodl, že obviněný nebude vzat do vazby.“
Navazujícím podáním dovolatel prostřednictvím své obhájkyně doplnil dovolání o návrh, aby dovolací soud při rozhodování o dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyložil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv znaky tohoto, resp. znaky žádného jiného trestného činu nenaplňuje. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním napadat pouze vady právní, tj. vady spočívající na nesprávné aplikaci norem hmotného práva. V rámci citovaného dovolacího důvodu však nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů nebo neúplnost dokazování a nelze ani napadené rozhodnutí přezkoumávat z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně vymezených dovolacích námitek musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nestačí pouze formální odkaz na uvedené zákonné ustanovení. Zásah do skutkových zjištění soudu lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze tehdy, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi těmito skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, za předpokladu, že tento „nesoulad“ dovolatel právně relevantním způsobem namítne. Současně podotkl, že o takový případ se v dané věci nejedná. Nelze také přisvědčit argumentaci dovolatele, podle níž soud učinil nesprávné rozhodnutí, když ho uznal vinným shora uvedeným trestným činem, neboť jednání Policie ČR představovalo takový zásah do zjištěného skutkového děje, že mělo povahu nepřípustné policejní provokace a nemohlo tedy dojít k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. V souvislosti s tím zdůraznil, že východiskem tvrzení obviněného o nesprávnosti posouzení skutku ze strany soudu ve vztahu k policejní provokaci, je jiný popis skutkového stavu, než ke kterému dospěl soud. Dovolatel tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu primárně usiluje o změnu skutkových zjištění učiněných soudem, ačkoliv mezi těmito skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry neexistuje žádný rozpor. V této souvislosti odkázal na skutkové závěry soudu, ze kterých je zřejmé, že to byl sám obviněný, kdo kontaktoval osobu vystupující pod jménem „G.“ a teprve až po dohodě podstatných okolnosti týkajících se prodeje drogy extáze byla do věci zapojena i Policie ČR, a to prostřednictvím utajeného svědka M. N., přičemž i ve vztahu k tomuto svědkovi obviněný vystupoval aktivně. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce konstatoval, že z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný se zabýval prodejem drog již před zásahem Policie ČR, která tak vstoupila do existující sítě obchodníků a je tedy vyloučeno, že by byl k této činnosti příslušníky Policie ČR vyprovokován. Uzavřel, že napadené rozhodnutí tak netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit prostřednictvím dovolání, které je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný P. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká v prvé řadě porušení zásad spravedlivého a zákonného procesu, absolutní jednostrannost provedeného dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry. Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky) a na základě odlišné verze skutkového děje, než jak byla zjištěna soudem, a to verze, podle které se stal obětí policejní provokace, která akci od počátku koordinovala, dovozuje nesprávné právní posouzení skutku z důvodu absence subjektivní a materiální stránky předmětného trestného činu.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku (včetně otázky účasti Policie ČR) a ve shodě s nalézacím soudem vyšel po zhodnocení provedených důkazů z výše popsaných skutkových zjištění a na těch následně založil právní kvalifikaci předmětného skutku (resp. závěr o správnosti právní kvalifikace tohoto skutku, kterou učinil soud prvního stupně). Zejména je přitom nutno zdůraznit, že odvolací soud zjistil, že to byl sám obviněný, kdo kontaktoval osobu vystupující pod jménem „G.“ a dohodl s ní obchod s drogou extáze, a teprve až po ujednání podstatných náležitostí tohoto obchodu byla informována a do věci zapojena Policie ČR, a to prostřednictvím utajeného svědka M. N., přičemž i ve vztahu k tomuto svědkovi obviněný vystupoval aktivně (určil místo schůzky pro předání kontrolního vzorku drogy i místo a způsob předání 1.000 ks tablet drogy a rovněž cenu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení základních procesních zásad (vymezených zejména v ustanovení §2 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba poznamenat, že konkrétní námitky, jež dovolatel v rámci svého dovolání uplatnil, též vzhledem ke skutečnostem již shora rozvedeným nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
K návrhu dovolatele, aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §265o tr. ř. a rozhodl o odložení anebo přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se nejedná o návrh na odklad nebo přerušení rozhodnutí v pravém slova smyslu. Takový návrh totiž může podat podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo pouze o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro takové rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý