ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.219.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 219/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2003 o dovolání podaném obviněným J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 3 To 76/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 31 T 6/2001, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech společností založených a působících podle obchodního zákoníku a spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru zprostředkovatelská činnost na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému K. M., škodu ve výši 3.220.800,- Kč spolu s 6% úrokem z prodlení od 29. 8. 2001 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch a s předstíranou vůlí obstarat zájemci za dojednaných podmínek pronájem skladového objektu v D. u K. coby jednatel obchodní společnosti S. C., s. r. o., K. – N. M postupně podepsal s K. M. podnikajícím pod názvem „K. M. MK-M.“ dne 19. 6. 2000 smlouvu o zprostředkování pronájmu za provizi a nájemné v celkové výši 2.640.000,- Kč bez DPH s vlastní povinností zabezpečit pronájem nebytových prostor ke zřízení bezcelního skladu na dobu nejméně dvaceti let, dne 3. 7. 2000 dodatek ke zmíněné smlouvě se závazkem úprav objektu a jeho předání K. M. do 1. 4. 2001 a dne 4. 7. 2001 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy, podle které měl K. M. pronajmout sklad do 1. 4. 2001 na dobu dvacet let s měsíčním nájemným ve výši 2.500,- Kč, přičemž od K. M. dne 7. 7. 2000 vyinkasoval částku 3.220.800,- Kč, jejíž převzetí stvrdil podpisem příjmového pokladního dokladu č. V/7003, ačkoliv věděl, že přijatý závazek nesplní, neboť společnost S. C., s. r. o. měla předmětný objekt toliko v pronájmu, nájem neplatila, od majitele nebytových prostor S. d. B., se sídlem O., souhlas k pronájmu neobdržela, obviněný o něj ani nežádal, přičemž slíbené úpravy skladu neprovedl a nevyvinul žádnou aktivitu směřující k uzavření nájemní smlouvy mezi S. d.B. a K. M. nebo jiným subjektem nabízejícím pronájem nebytových prostor a popsaným jednáním způsobil K. M. škodu ve výši 3.220.800,- Kč.
Obviněný a státní zástupce činný u Krajského státní zastupitelství v Ostravě podali proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2002, sp. zn. 3 To 76/2002. Rozsudkem rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným trestným činem jako soud nalézací, přičemž převzal bezezbytku skutkovou větu výroku o vině jeho rozsudku s tím, že pouze opravil nesprávnost v datu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Za to obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro jeho výkon zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž jako soud prvního stupně pak podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech společností založených a působících podle obchodního zákoníku, spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru zprostředkovatelská činnost na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému K. M., škodu ve výši 3.220.800,- Kč spolu s 6% úrokem z prodlení od 29. 8. 2001 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. L. zamítl.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl jak obviněnému a jeho obhájci Mgr. V. T., tak Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě doručen dne 15. 11. 2002.
Dne 14. 1. 2003 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, které bylo adresováno Krajskému soudu v Ostravě a obsahovalo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 3 To 76/2002. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, v dalším textu rozvedl argumenty, jimiž by měl být uvedený dovolací důvod naplněn.
Uvedl, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a rovněž původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávných skutkových zjištěních, když dovozuje, že v souvislosti s podepsáním smlouvy o zprostředkování ve znění dodatku č. 1 a smlouvy o uzavření budoucí smlouvy v hotovosti dne 7. 7. 2000 převzal od poškozeného K. M. částku 3.220.800,- Kč jako zprostředkovatelskou provizi. I v případě, že by tomu tak bylo, nenaplnil by svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť měl, resp. společnost S. C. s. r. o., reálnou možnost předmětné nebytové prostory v D. u K. ve sjednaném termínu poškozenému M. zajistit. To, že se tak nestalo, bylo způsobeno postojem samotného poškozeného, neboť tento ztratil zájem na realizaci předmětného obchodního případu, když údajně došlo k narušení důvěry poškozeného v jeho osobu. Na základě uvedeného je dovolatel toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mj. na nesprávném právním posouzení daného skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudu druhého stupně dále vytkl, že v rámci svého rozhodování přihlédl k trestním stíháním, jež jsou vůči němu vedena v jiných věcech, čímž porušil zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil dne 3. 2. 2003 a uvedl, že dovolatelem vytýkané údajné vady, i kdyby k nim v předmětném řízení skutečně došlo, nezakládají nesprávnost hmotně právního posouzení, resp. právního posouzení skutku. Obviněný totiž brojí jednak proti způsobu, jakým byl stabilizován skutkový stav, což sám doslovně v prvé větě odůvodnění dovolání uvádí, a jednak proti procesním náležitostem rozhodování odvolacího soudu; ani jednu z těchto výhrad však nelze pod deklarovaný důvod jeho mimořádného opravného prostředku podřadit a jeho argumentace neodpovídá tvrzenému (leč ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil za podmínek v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný ve svém podání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Existenci těchto vad dovolatel sice spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, avšak již v úvodu svého podání sám výslovně uvádí, že napadený rozsudek soudu druhého stupně (a rovněž rozsudek soudu nalézacího) spočívá na nesprávných skutkových zjištěních, přičemž i z dalšího textu jeho dovolání je zřejmé, že takové tvrzení opírá o namítané skutkové vady.
Nejvyšší soud proto považuje za potřebné zdůraznit, že důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat postup soudů při hodnocení důkazů, naopak je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a teprve v návaznosti na skutkový stav věci může hodnotit hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Z hlediska nápravy skutkových vad ostatně obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání a jeho náležitostí ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. a především ze znění §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého (event. některých) z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na příslušné zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu však dovolání obviněného nemůže obstát, neboť ty jeho námitky, o něž byl opřen názor, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že od poškozeného převzal částku 3.220.800,- Kč jako zprostředkovatelskou provizi a dále jeho tvrzení, že měl (resp. společnost S. C. s. r. o.) reálnou možnost nebytové prostory v D.u K. pro poškozeného zajistit a nebylo jeho vinou, nýbrž v důsledku postoje poškozeného, že k tomu nedošlo, jsou pouhou polemikou s tím, jak byl zjištěn nalézacím soudem skutkový stav a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky právně irelevantní, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Co se týče výhrady dovolatele, že Vrchní soud v Olomouci „v rámci svého rozhodování přihlédl k trestním stíháním, jež jsou vůči mně vedena v jiných věcech, čímž porušil zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i mé právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, Nejvyšší soud konstatuje, že ani taková námitka dovolací důvod vymezený obviněným nenaplňuje, neboť nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Zásadu presumpce neviny zakotvenou v citovaném ustanovení Listiny základních práv a svobod totiž formuluje trestní řád (nikoli hmotně právní předpis), a to v §2 odst. 2, podle něhož dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Jinými slovy řečeno, orgány činné v trestním řízení musí s obviněným jednat jako s osobou nevinnou až do odsuzujícího pravomocného rozhodnutí soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že tato zásada má zpravidla vztah zejména k trestnímu řízení, které je vůči obviněnému vedeno určitým soudem, do doby, než tento vysloví jeho vinu v odsuzujícím pravomocném rozsudku, působí však rovněž i ve vztahu k dalším případným trestním řízením vedeným v té době proti tomuto obviněnému v jiných věcech a event. odlišnými soudy; rozhodující soud pak nesmí z takových dalších trestních řízení usuzovat (dokud pravomocným rozsudkem, resp. pravomocnými rozsudky nebyla vina obviněného vyslovena), že by byl příslušnými trestnými činy vinen. V posuzované věci tuto zásadu pak odvolací soud v žádném případě ve vztahu k obviněnému J. L. neporušil, když v rámci úvah o ukládání trestu na str. 12 svého rozsudku toliko fakticky konstatoval, že byť nebyl pravomocně odsouzen (čímž výslovně uvedl, že si je této skutečnosti vědom), jsou proti němu vedena dvě další trestní stíhání. Naopak zásadní okolností, kterou soud druhého stupně při ukládání trestu zohlednil, byla výše způsobené škody, která představuje šestinásobek hranice značné škody, přičemž zdůraznil, že tento fakt měl být nesporně obžalovanému přičten jako přitěžující okolnost ve smyslu §34 písm. f) tr. zák. Je třeba tudíž uzavřít, že pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku zmínil skutečnost, že proti obviněnému J. L. byla v době jeho rozhodování vedena dvě další trestní stíhání, nešlo o porušení zásady presumpce neviny; předmětný soud nehleděl na obviněného, jako by byl v rámci těchto trestních řízení pravomocně odsouzen, a při ukládání trestu k tomu nepřihlížel, neboť v opačném případě by tak musel učinit v rámci hodnocení předchozího řádného života obviněného a posuzovat jeho možnou recidivu, případně tzv. speciální recidivu a konkrétně tuto okolnost pak promítnout do ukládaného trestu, případně uvažovat o uložení souhrnného či společného trestu.
Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že zjevným nedopatřením odvolací soud opominul ve svém rozhodnutí v textu skutkové věty výroku o vině uvést (oproti rozsudku soudu prvního stupně, byť s výjimkou upřesnění jediného časového údaje bezezbytku převzal jeho skutková zjištění) část týkající se jednání obviněného znějící „přičemž od K. M.a dne 7. 7. 2000 vyinkasoval částku 3.220.800,- Kč“. Uvedená zřejmá chyba v psaní však dovolatelem ostatně ani nebyla vytknuta, když naopak uvedl, že „napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, stejně jako původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě … spočívá na nesprávných skutkových zjištěních, když dovozuje, že jsem … v hotovosti dne 7. 7. 2000 převzal od poškozeného K. M. částku 3.220.800,- Kč jako zprostředkovatelskou provizi.“
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zcela na závěr uvádí, že na č. l. 801 spisu 31 T 6/2001 je založena žádost obviněného o odklad výkonu trestu adresovaná Krajskému soudu v Ostravě, k němuž došla dne 27. 11. 2002.
Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh neučinil (v dovolání podaném obviněným předmětná žádost o odklad výkonu trestu ani nebyla obsažena), a proto Nejvyšší soud o žádosti o odložení výkonu trestu nerozhodoval samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2003
Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a