ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.312.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 312/2015-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný R. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 14. 10. 2014, č. j. 4 To 44/2014-892, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu Brně pod sp. zn. 39 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2014, č. j. 39 T 6/2014-777 , byl obviněný R. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se společně s obviněnými M. R. a J. K. dopustil tím, že:
R. R. v době od 23. 8. 2012 do 20. 4. 2013 opakovaně navštěvoval ve Věznici Kuřim vězně J. P. a finančně a věcně ho podporoval, přičemž po něm, v přesně nezjištěné době požadoval, aby fyzicky zlikvidoval M. M.; po propuštění J. P. z věznice se s ním koncem dubna 2013 v B. setkali R. R., M. R. a J. K. a požadovali usmrcení M. M., u kterého v té době bydleli, aby po jeho smrti získali jeho majetek na základě falešné závěti, kterou vypracoval během dubna nebo května 2013 R. R. a M. R. a J. K. ji jako svědci podepsali; J. P. měl sehnat střelnou zbraň, kterou měl být M. M. zastřelen, a to se snažil i R. R., také měli zájem o policejní uniformu a odznak pro maskování se; k usmrcení M. M., pokud by nebyla k dispozici střelná zbraň, mělo konečně dojít jakýmkoli jiným vhodným nástrojem 22. května 2013 ve srubu v katastrálním území K., v němž M. M., R. R., M. R. a J. K. přebývali, který si předtím J. P. uvnitř i zvenku prohlédl; k likvidaci M. M. nedošlo, protože J. P. věc oznámil Policii ČR, která 21. května 2013 R. R., M. R. a J. K. zadržela.
Obviněnému byl za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 2 T 80/2013, uložen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 2 T 80/2013, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. R. a J. K.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. 4 To 44/2014-892, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že obviněným uložil tresty přísnější, když obviněnému R. uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ludvíka Ševčíka ml. dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný ve svém dovolání vznáší výhradu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a má za to, že „bylo porušeno základní právo obžalovaného.“
Dovolatel s poukazem na skutkovou větu výroku o vině namítá (část II.), že v popisu skutku nejsou specifikovány skutečnosti, které by odůvodnily závěr, že došlo ke spáchání přípravy zločinu vraždy. Tento nedostatek podle jeho názoru nezhojil ani odvolací soud. Usuzuje, že myšlenku a zpravidla ani její projev nelze trestním právem postihovat. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS 4/2005-n) má za to, že kroky obviněného popsané ve skutkové větě nedosahují takových konkrétností, aby bylo možné učinit závěr o přípravě zločinu vraždy. Obviněný míní, že bylo na místě zahájit sledování účastníků, neboť nikdy nemohlo dojít k naplnění tvrzeného záměru, protože prostředkem byl nezpůsobilý nástroj v podobě svědka P., který na straně jedné vystupoval jako „nájemní vrah“ a zároveň spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Nepovažuje za správný závěr soudů, že k likvidaci M. M. nedošlo na základě toho, že Policie ČR zadržela spoluobviněné. S poukazem na výpověď svědka P., který toto vůbec nehodlal učinit. S oporou o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011, namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, které zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na základě tvrzení, že odvolací soud jeho námitky v rozporu se zákonem nepřezkoumával a že rozhodnutí, v němž nejsou podrobněji rozvedeny úvahy o právním posouzení skutku, je rozhodnutím nepřezkoumatelným.
Stran použité právní kvalifikace a tvrzenému eventuálnímu získání majetku M. M. na základě falešné závěti obviněným soudům vytýká (část III.), že z popisu skutku nelze jednoznačně dovodit, že z tvrzené závěti musel mít nutně majetkový prospěch on sám. Je přesvědčen o zjednodušeném pojetí problematiky právní úpravy dědění soudy a zdůrazňuje, že závěr, zda se jedná o závěť a jaký je její obsah, lze činit teprve z obsahu konkrétní listiny. Aby mohl být právní závěr soudu prvního stupně správný, muselo by ze skutkových zjištění vyplývat alespoň obecně, jakým osobám zůstavitel zůstavuje podíl na pozůstalosti či odkaz.
Výhradu extrémního nesouladu (část IV.) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními vznáší obviněný v otázce „shánění zbraně“. Tvrzení, že by si svědek P. pro realizaci skutku sháněl zbraň, se podle obviněného nezakládá na pravdě. Z dokazování vyplynulo pouze to, že svědek P. v opilosti navštívil člověka, který mu nabízel legálně drženou zbraň. Sám přiznal, že si ji sháněl pro svoji trestnou činnost, kterou realizoval po vzetí obviněných do vazby. Obdobnou výhradu uplatnil i ve vztahu k shánění uniformy za účelem „maskování se“.
Dovolatel je přesvědčen o tom (část V.), že neměla být čtena výpověď svědka P. z doby před zahájením trestního stíhání. Ačkoli totiž soud prvního stupně uvedl, že k výpovědi svědka P. ze dne 9. 5. 2013 nepřihlíží, je přesvědčen, že opak je pravdou, což demonstruje na hodnocení výpovědi učiněné svědkem P. u hlavního líčení, které soud neuvěřil. Danou situaci považuje za zásadní z toho hlediska, že výpověď svědka P. a jím pořízené záznamy jsou jediným důkazem, který by mohl sloužit k učinění závěru o přípravě vraždy. V dané souvislosti nepovažuje za přípustné, aby sám soud dospěl k závěru, že určitý důkazní materiál není použitelný a zároveň jím byl proveden. Samotné jeho čtení ovlivňuje rozhodující osoby. Navíc se neztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, že se v daném směru jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon a (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06) má za to, že nedostatek kontradiktornosti ve způsobu provedení důkazů nelze obcházet jeho prohlášením za neodkladný úkon. Obviněný nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který nevrátil věc do stádia dokazování a pokládá jej (s nastíněním tvrzené informace od osoby ve vztahu k M. M., kterou obdržela státní zástupkyně na č. l. 753) za popření základních zásad trestního řízení, práva na obhajobu, kontradiktornosti řízení a porušení jeho práva na spravedlivý proces a vznesl výhradu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Obviněný je dále toho názoru (část VI.) že soud I. stupně provedl důkazy v rozporu s §213 tr. ř., když pouze paušálně odkázal na listiny, které jsou obsahem spisu a má za to, že je nezbytné, aby byly konkrétně označeny listiny, z nichž při svém rozhodování vycházel (konkrétní listiny, konkrétní čísla listů). K porušení základních práv obviněného došlo i v souvislosti s přerušením a zastavením jeho závěrečné řeči před odvolacím soudem, ačkoli k tomu nebyl důvod, z čehož vyvozuje odepření práva na obhajobu a porušení procesních předpisů (§235 odst. 3 tr. ř. ve spojení s §238 tr. ř. a §216 tr. ř.). Usoudil, že došlo k zasažení do jeho práva na spravedlivý proces, přičemž k roli Nejvyššího soudu při ochraně základních práv se vyjádřil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. Rovněž nastínil (část VII.) problematiku presumpce neviny (s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
Závěrem obviněný navrhl (část VIII.), aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal témuž soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dodatečným sdělením vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělil, že dovolatel zjevně nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud a opakuje svou obhajobu z předchozího řízení, že vraždu poškozeného nemínil vážně, že neexistoval způsobilý nástroj, že nebyla nalezena závěť, o níž hovořili spoluobvinění, že svědek P. sháněl zbraň pro jiné účely, že výpověď tohoto svědka nebyla neodkladným ani neopakovatelným úkonem a listiny nebyly nalézacím soudem dostatečně konkretizovány.
Ve skutečnosti tak dovolatel podle státního zástupce pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Nesouhlasí tak se závěrem nalézacího soudu, který je zcela zřejmý jak z popisu skutku jeho rozsudku, tak zejména i z jeho odůvodnění na str. 25 až 28. Soud zde podle státního zástupce učinil závěr, že se ze strany obviněného nejednalo o pouhé fantazírování pod vlivem alkoholu, ale že obvinění dali najevo svůj záměr usmrtit poškozeného v konkrétních skutcích – sepsali a podepsali falešnou závěť poškozeného ve prospěch dovolatele, zamýšlenému vrahovi (svědkovi P.) umožnili obhlídku místa činu při současném vypnutí bezpečnostních kamer a ohledně zbraně se spoléhali na to, že si ji uvedený svědek sám opatří a pro dobu vraždy plánovali svá alibi. Státní zástupce se plně ztotožnil s argumentací odvolacího soudu.
Pokud obviněný namítá porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, poukázal na to, že takový rozpor je dán pouze v případě „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04). Podle mínění státního zástupce však dovolatel namísto takového rozporu pouze nabízí alternativní výklad důkazů o podružných otázkách – například o tom, zda si svědek P. k provedení skutku skutečně opatřoval dostatečně účinnou zbraň. Přitom je zcela zřejmé, že svědek poškozeného usmrtit nechtěl, že se proto obrátil na policii a že další jednání obviněných poté dokumentoval policejním nahrávacím zařízením. Státní zástupce akcentuje, že nebylo podstatné, zda uvedený svědek činil či nečinil konkrétní úkony směřující k usmrcení poškozeného. Podstatné bylo, že obvinění takovou jeho aktivitu předpokládali. V podrobnostech odkázal státní zástupce na argumentaci odvolacího soudu.
Státní zástupce zmínil, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zařadit ani námitku dovolatele, že jeho obhájci byla přerušena závěrečná řeč, neboť se jedná o námitku ryze procesní. Shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a napadené rozhodnutí znaky extrémního rozporu dokazování nenese.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
A) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
1.
Za námitku, kterou lze formálně podřadit pod dovolatelem uplatněný důvod dovolání, je možno pokládat výhradu obviněného, že v popise skutku nejsou vyjádřeny a specifikovány takové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že (jím a spoluobviněnými) byla spáchána příprava zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Této námitce však nelze přiznat důvodnost, neboť nebere dostatečně na zřetel to, co v popise skutku a následně v odůvodnění rozhodnutí soud vyjádřil. Jakkoli není důvodu zpochybňovat tvrzení dovolatele, že samotná myšlenka na spáchání trestného činu nepodléhá trestnímu postihu, neboť ji, není-li ve vnějším světě projevena v konkrétním jednání, v němž je demonstrován úmysl pachatele trestný čin spáchat – obdobně jako v případě myšlenky toliko vyslovené, dalšími kroky následujícími k realizaci takového úmyslu nedoprovázené - nelze podřadit ani pod dokonání činu nejvzdálenější vývojové stadium trestného činu, tj. přípravu ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku, nelze mu dát za pravdu v tom, že by v hodnocené trestní věci mělo jít o takový případ, ve vztahu k němuž by bylo nezbytné aplikovat závěry projevené v jím zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud označený soud ve svém rozhodnutí, rovněž s odkazem na literaturu, uvedl, že „příprava… v souladu se zásadou cogitationis poenam nemo partitur nemůže spočívat pouze v myšlence nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 491/04), pak napadená rozhodnutí nejsou s takto vysloveným názorem v rozporu. Rozvinulo-li citované rozhodnutí, za jakých podmínek (skutkových zjištění) přichází v úvahu posoudit jednání pachatele jako přípravu ( „Proto je nutné, aby vedle myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu. Bez tohoto právně významného jednání se nemůže jednat o přípravu trestného činu ve smyslu zákona. Jde přitom i o to, že bez náležité specifikace povahy jednání, v němž je spatřována příprava, nelze s určitostí zjistit, k jakému trestnému činu má směřovat.“ ), poté nelze úspěšně tvrdit, že by dovoláním napadená rozhodnutí byla zatížena vadou spočívající právě v absenci těchto konkrétních vyjádření.
Tvrzení dovolatele, že v rozsudku jako celku, tj. jeho výrokové části a odůvodnění nejsou znaky přípravného jednání dostatečně popsány tak, aby soudem, resp. soudy (s ohledem na převzetí skutkových zjištění soudu nalézacího soudem odvolacím) učiněná skutková zjištění odůvodnila závěr o naplnění zákonných znaků přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy §20 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, nelze přisvědčit.
Podle §20 odst. 1 tr. zákoníku je přípravou jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu…, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
Ustanovení §140 odst. 4 tr. zákoníku výslovně stanoví, že příprava je trestná.
Naplnění zákonných znaků přípravy shledal nalézací soud v tom, že se obvinění (tj. dovolatel a spoluobvinění M. R. a J. K.) dopustili jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, spočívajícím v úmyslném usmrcení jiného po předchozím úvaze v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, zejména v jeho organizování, opatřování prostředků k jeho spáchání a v pomoci, přičemž k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu nedošlo. V tzv. právní větě vyjmenované znaky přípravy dovolatel (a spoluobvinění) naplnili podle skutkových zjištění soudu tím, že
dovolatel po J. P. „v přesně nezjištěné době požadoval, aby fyzicky zlikvidoval M. M.“, poté po propuštění jmenovaného z výkonu trestu odnětí svobody „koncem dubna 2013“ po něm všichni tři „požadovali usmrcení M. M.“ a obstarání střelné zbraně ( „J. P. měl sehnat střelnou zbraň, kterou měl být M. M. zastřelen“ ), přičemž o totéž se snažil i dovolatel ( „o to se snažil i R. R.“ ), a určili i místo, kde k usmrcení mělo dojít ( „k usmrcení M. M., pokud by nebyla k dispozici střelná zbraň, mělo konečně dojít jakýmkoli vhodným nástrojem 22. května 2013 ve srubu v katastrálním území K.…, který si předtím J. P. uvnitř i z venku prohlédl“.
Již tento výčet skutkových zjištění obsažený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku vyvrací skutkový základ, na němž buduje obviněný svou dovolací argumentaci spočívající ve zdůraznění myšlenky, že jako přípravu nelze kvalifikovat „pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu“. Poukázat je v daném kontextu však zapotřebí i na to, co již zmínil ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce, tj. že skutkové zjištění vyjádřené ve výrokové části rozhodnutí (a zopakované na počátku jeho odůvodnění – viz str. 3), je následně rozvedeno na str. 25-28 rozsudku.
Zde nalézací soud vyjma toho, že explicitně vyjádřil, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru, že
a) ze strany obviněných nešlo o pouhé fantazírování ( „Nelze dospět k závěru, že … spoléhali na to, že se nic nestane, že byli pasivní, že šlo o pouhou fantazii“ ), nýbrž o vážně míněný projev vůle směřující k usmrcení poškozeného za využití osoby J. P., jako přímého pachatele,
b) případně o pouhou smyšlenku J. P. ( „Nelze uzavřít, že se obžalovaní ničeho nedopustili, že J. P. si vše vymyslel, aby získal peníze…“ ),
a uvedl i to, že právě role dovolatele byla z hlediska prokázaných aktivit obviněných a po oznámení věci i pod kontrolou policie jednajícího J. P. rozhodující ( „je doložena aktivita obžalovaného R., jeho vůdčí role v přípravě vraždy M. M.“ ).
Existenci reálného nebezpečí vzniku následku, alespoň z pohledu subjektivního vnímání situace obviněnými ( „čin se jevil obžalovaným určitým, v jejich představě bylo zahrnuto usmrcení osoby jinou osobou“ ) má soud za prokázanou i tím, že ze strany obviněných byly realizovány kroky, které měly zabezpečit úspěšné provedení činu J. P. ( „nakonec bylo dohodnuto, že k vraždě dojde ve srubu… J. P. si za tím účelem za pomoci obžalovaných srub a jeho okolí prohlédl, ne z pouhé zvědavosti, bylo vypnuto kamerové zařízení, aby na něm nebyl zaznamenán .. atd. – viz str. 26). K osobě dovolatele pak (str. 27) nalézací soud uzavírá, že „byla zde organizující činnost obžalovaného R. spočívající v iniciaci, plánování, řízení, určení, kdo co bude dělat, usměrňování, vytváření podmínek, které činily snadnějším spáchání činu – opatření osoby vykonávající vraždu, seznamování ji se zvyklostmi oběti, ukázání místa a přístupu do prostor, kde se oběť bude zdržovat, uvědomění vykonávajícího o pobytu osoby na daném místě“.
V reakci na odvolání obviněného i soud druhého stupně (str. 21) shrnul skutková zjištění, k nimž podle jeho zhodnocení soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování oprávněně dospěl, když zdůraznil, že poté, co „R. R. vznesl vůči J. P. požadavek na likvidaci M. M.“, obvinění v dalším období „svůj záměr a úmysl rozvinuli tak, že činili již kroky k realizaci nejen v tom směru, že vraždu měl provést svědek J. P., kterého za tím účelem vybrali, ale projevovali i snahu opatřit tomuto zbraň, policejní uniformu, či odznak, určovali místo provedení vraždy a její způsob, když v konečném důsledku mělo k činu dojít ve srubu,… za tímto účelem bylo umožněno obžalovanými svědkovi J. P. si srub prohlédnout, seznámit se s jeho vybavením kamerovým zařízením, při této prohlídce všichni obžalovaní asistovali a vymýšleli způsob usmrcení poškozeného na tomto místě a také dopředu plánovali zajištění si alibi…“
Vyjádřeno stručně, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně zcela konkrétně vymezil, že jednání dovolatele (a v subjektivní shodě s ním jednajících spoluobviněných) překročilo podstatným způsobem vznik a následné projevení myšlenky k usmrcení M. M. a že nabylo již takových forem, konkrétně realizovaných kroků vedoucích (byť zatím nikoli bezprostředně – proto příprava) k realizaci pojatého úmyslu, které umožňují učinění závěru, že jimi bylo připravováno jeho usmrcení, které měl vykonat svědek J. P. Jinak vyjádřeno, že bylo připravováno spáchání konkrétního trestného činu (zločinu vraždy) vůči konkrétní osobě (poškozenému M. M.), k němuž nedošlo s ohledem na postoj obviněnými zamýšleného realizátora. Protože se J. P. o spáchání činu, který obvinění připravovali, ani nepokusil, důvodně bylo soudy jednání dovolatele posouzeno jako příprava trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku.
2.
Druhá námitka, kterou by bylo možno pod uplatněný důvod podřadit, je tvrzení dovolatele, že nedůvodný je závěr, že tato příprava směřovala k spáchání zločinu vraždy v jeho kvalifikované skutkové podstatě dané znakem v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch [§140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku].
Ani této námitce však nelze přiznat důvodnost. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty upravené ustanovením §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku není vázáno na zjištění, že pachatel spácháním trestného činu majetkový prospěch získal (shodně např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 ač 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1315 „Nemusí tedy k získání majetkového prospěchu dojít,“ ), nýbrž že se tohoto činu, tj. úmyslného usmrcení jiného v takovém (zištném) úmyslu dopustil. V případě skutku kvalifikovaného jako příprava je dostačujícím zjištění, že pachatel svým úmyslným jednáním ke spáchání takového činu směřoval.
Jinak vyjádřeno, uzavřely-li soudy nižších stupňů, že obvinění po J. P. „požadovali usmrcení M. M.… aby po jeho smrti získali jeho majetek na základě falešné závěti, kterou vypracoval během dubna nebo května 2014 R. R. a M. R. a J. K. ji jako svědci podepsali“ , pak takové skutkové zjištění, vyjádřené již v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, soudy užitou právní kvalifikaci odůvodňuje. Soudy totiž dospěly ke zjištění, že takto vyhotovená listina měla obviněným umožnit získat majetek poškozeného ( „takovým způsobem by obžalovaní získali majetkový prospěch, resp. podle závěti by dědil obžalovaný R., který by se pak se spoluobžalovanými podělil“ ) a že právě zamýšlený majetkový prospěch, který hodlali dosáhnout, byl důvodem toho, proč usilovali o usmrcení poškozeného. Již odvolací soud se k obsahově shodné odvolací námitce obviněného vyjádřil tak, že „nemá pochybnosti o existenci falešné závěti, kterou pořídil obžalovaný R. R. za účelem toho, aby po usmrcení poškozeného M. M. byl jeho dědicem a získal tak jeho majetek“, neboť vyšel z toho, že byť tato listina „nebyla v průběhu trestního řízení nalezena ani zajištěna, její existenci kategoricky potvrdili ve svých výpovědích i obžalovaní J. K. a M. R., kteří ji při jejím pořízení podepsali“.
Je-li skutkově uzavřeno, že obviněnými byla vyhotovena listina, která i jimi byla subjektivně vnímána jako závěť poškozeného, a tudíž nástroj, na jehož základě očekávali změnu majetkových poměrů obviněného R. po smrti poškozeného ve smyslu jeho obohacení, pak není důvodu ke zpochybnění subsumpce soudy učiněných skutkových zjištění pod hmotně právní ustanovení, jež užily, tj. ustanovení §20 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Úvahy dovolatele, že s ohledem na nezjištěný přesný obsah této listiny není zřejmé, zda by skutečně majetek poškozeného nabyl, nejsou z pohledu užité právní kvalifikace relevantní, neboť označený zákonný znak není vázán na poruchový následek (vznik škody v důsledku obohacení pachatele), jak již bylo vyloženo výše.
3.
Ostatní námitky vtělené do mimořádného opravného prostředku obviněného nelze pojímat jako námitky naplňující z hlediska svého obsahu jím uplatněný dovolací důvod. Proto se k nim dovolací soud vyjadřuje toliko stručnějším způsobem.
a) K námitce extrémního nesouladu
Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Dovolatel spatřuje naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu i skrze tvrzení o existenci uváděného extrémního nesouladu v dílčích aspektech skutkových tvrzení, která označuje za čirou spekulaci soudů nižších stupňů (otázka shánění zbraně a policejní uniformy), avšak odhlíží od faktu, že zásadní skutková zjištění, jak byla již zmíněna výše v souvislosti s vyhodnocením otázky dostatečnosti skutkových podkladů pro závěr, že jednání dovolatele zcela odpovídá tomu, co je typické pro vývojové stadium přípravy, jsou zjištěními, o nichž rozhodně nelze tvrdit, že by byla extremně nesouladná s obsahem soudem prvního stupně provedených důkazů.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces.
b) K námitkám vztahujícím se k osobě svědka P.
Z pohledu hodnocení správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je rozhodující, o jaké důkazy soud své rozhodnutí opřel. Vyšel-li soud nalézací v případě tohoto svědka pouze z těch jeho výpovědí, které shledal procesně účinnými - a nenamítá-li dovolatel jejich neúčinnost v řízení soudním - pak jeho poukaz na to, že neměla být čtena výpověď učiněná svědkem před zahájením trestního stíhání, nepřenáší věc do roviny, na kterou by z pohledu ochrany základních práv obviněného měl dovolací soud reagovat. Navíc odlišný náhled na procesní využitelnost výpovědi svědka ze dne 9. 5. 2013 zaujal (str. 17-18) soud odvolací, vůči němuž se sice dovolatel vymezuje, avšak svůj nesouhlas s právním závěrem soudu druhého stupně buduje s oporou o nálezy Ústavního soudu na poukazu, že „existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná“, tj. na existenci, která má odůvodnit zákonnost provedení úkonu neopakovatelného, ač z argumentace odvolacího soudu je zřejmé, že ten výslechu svědka ze dne 9. 5. 2013 přiznal povahu úkonu neodkladného.
Ústavní roviny nedosahuje ani polemika obviněného s procesním postupem nalézacího soudu, který nedoplnil dokazování a nevrátil věc do stadia dokazování postupem podle §218 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (str. 21) vyložil, proč nepřistoupil k doplnění dokazování, neboť naznal, že rozsah již provedeného dokazování mu umožňuje, aby ve věci obviněných rozhodl. Své procesní rozhodnutí tak založil na argumentaci nadbytečnosti důkazu, která je obecně přípustnou argumentací pro taková řešení. Realizace oprávnění daného soudu jako nezávislému orgánu nemůže být za tohoto stavu vykládána jako porušení obhajovacích práv obviněného či jako okolnost, která zakládá extrémní nesoulad, jak se o to svými vývody snaží dovolatel.
c) K námitce o nesprávnosti provedení listinných důkazů nalézacím soudem
Námitka obviněného vůči způsobu provedení důkazu listinami založenými v trestním spise (část VI. dovolání) byla obsahovou součástí jeho řádného opravného prostředku vůči rozsudku soudu prvního stupně. Dostatečným způsobem na ni reagoval ve svém rozsudku (str. 18) soud odvolací. Protože jde o ryze procesní námitku, dostačuje ve své podstatě odkázat na to, co k ní uvedl soud druhého stupně. Rozhodně nelze dovozovat to, že by odvolatelem označený procesní postup nalézacího soudu měl mít za následek vydání kasačního rozhodnutí soudem dovolacím. Nejedná se totiž o situaci, kdy by v důsledku nesprávné realizace důkazního řízení došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces z toho důvodu, že by ke zjištění skutkového základu věci byl použit důkaz (resp. informace v něm obsažená), který nebyl získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování, procesně přípustným důkazem, tj. důkaz, jenž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. z. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 32002 (N 68/26 SbNU 207)]. Nic takového totiž netvrdí ani samotný dovolatel, který toliko v obecné rovině poukazuje na nebezpečí, že by takovým způsobem mohlo dojít ke „zprocesnění“ důkazu (resp. důkazního prostředku), který není soudně využitelným důkazem v řízení soudním ( „Takovým způsobem pak byly k důkazu v podstatě provedeny, resp. přečteny, i listiny, které nemohou v žádném případě jako důkazy obstát…“ ), aniž by však konkretizoval, že takovou vadou skutečně jím napadené rozhodnutí trpí. Nebere tak na zřetel („ provedeny, resp. přečteny“ ) to, co již ve svém rozsudku uvedl soud odvolací, tj. že ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. se důkaz stran tímto ustanovením označených důkazních prostředků provádí jejich předložením ( se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí ), a že přečtením listiny se důkaz provede ve smyslu §213 odst. 2 tr. ř. toliko stran takových listin, u nichž si tento způsob provedení navrhne kterákoli ze stran (poté je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst ). Odvolací soud rovněž uvedl, že „v odůvodnění napadeného rozsudku pak soud prvního stupě konkretizuje ty listinné důkazy, na jejichž základě opírá skutková zjištění“. Ani v reakci na toto vyjádření dovolatel ve svém mimořádném prostředku nespecifikoval takový listinný důkaz, na který by bylo třeba vztáhnout ty závěry obsažené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, které by svědčily o neudržitelnosti dovoláním napadených rozhodnutí. Proto pouhý poukaz odvolatele na jím tvrzenou procesní vadu, kterou při přezkoumání napadeného rozsudku neshledal soud odvolací, nemůže vyvolat jakoukoli reakci dovolacího soudu.
d) K námitce o porušení obhajovacích práv obviněného odvolacím soudem
Obviněnému nelze přisvědčit v názoru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na obhajobu, a to navíc v rozsahu, jenž by měl odůvodnit procesní zásah dovolacího soudu projevující se v kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. Připomíná se, že obviněný tvrzenou závažnou procesní vadu, jež „dosáhla intenzity porušení základních práv obžalovaného, a to především práva na spravedlivý proces“, shledává v jím označeném postupu předsedy senátu odvolacího soudu ( „byla přerušena a zastavena závěrečná řeč, resp. závěrečný návrh, obhájce“ ), kterým podle něj došlo „k jednoznačnému porušení procesních postupů vymezených v ustanovení §235 odst. 3 TŘ ve spojení s ust. §238 TŘ a §216 TŘ“. Obsah protokolu o veřejném zasedání konaném u vrchního soudu (č. l. 883-889) však o upření práv obviněného uplatnit svou obhajobu před soudem druhého stupně, zvláště v rozsahu znamenajícím porušení jeho práva na spravedlivý proces, nesvědčí. Je z něj především patrno, že (strana 3 protokolu) dovolatel byl příslušným způsobem o svých právech poučen, že (strana 4-6 protokolu) obhájce obviněného dostal prostor k přednesu řádného opravného prostředku, jakož i k vyjádření se k odvolání státního zástupce, že (str. 6 protokolu) možnost doplnit takto obhájcem přednesené odvolání byla poskytnuta i samotnému dovolateli a že (strana 9 protokolu) možnost opětovně uplatnit odvolací argumentaci byla obhájci obviněného poskytnuta po vystoupení intervenujícího státního zástupce reagujícího na odvolání dovolatele. K zásahu předsedy senátu do projevu obhájce (strana 11 protokolu) došlo až poté, co prohlásil za skončené dokazování před odvolacím soudem a vyzval procesní strany k přednesu konečných návrhů. Zatímco státní zástupce v návaznosti na již přednesenou odvolací argumentaci učinil stručný a konkrétní návrh na rozhodnutí odvolacího soudu, obhájce dovolatele přistoupil opětovně k podrobnému rozboru vad, jimiž podle něj trpí rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházejí, a v takto zaměřeném projevu přes opakovanou výzvu předsedy senátu, aby se omezil na přednesení konečného návrhu, tj. na navržení způsobu, jak má odvolací soud rozhodnout, pokračoval, aby posléze, ke čtvrté výzvě uvedl, že toto již přednesl na úvod své závěrečné řeči, avšak má za to, že je oprávněn se vyjádřit k provedeným důkazům, k jejich hodnocení, k aplikaci právní normy a k postupu soudu prvního stupně.
Aniž by dovolací soud jakkoli zpochybňoval oprávnění obhájce zaujmout hodnotící stanoviska k označeným otázkám, nemůže akceptovat právní vývod, který obhájce z postupu předsedy senátu odvolacího soudu činí, tj. že popsaným způsobem došlo k porušení obhajovacích práv obviněného způsobem zakládajícím jeho právo na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že postup předsedy senátu nelze označit za vadný.
Jak již bylo předestřeno, v průběhu veřejného zasedání byl obhajobě poskytnut, a to nikterak nelimitovaný prostor k tomu, aby v komplexním rozsahu, a tudíž zcela vyčerpávajícím způsobem přednesla veškeré výhrady, které uplatňuje vůči napadenému rozsudku soudu prvního stupně, řízení, které mu předcházelo, či vůči opravnému prostředku a argumentaci státního zástupce. Dovolává-li se obviněný ustanovení §216 tr. ř., případně §235 odst. 3 tr. ř. a s oporou o ně shledává v postupu předsedy senátu nepřípustné omezení svého obhajovacího práva, pak přehlíží tu významnou skutečnost, že zmíněná ustanovení poskytují procesním stranám (tedy i obhajobě) ve své podstatě první možnost komplexním způsobem reagovat na proběhlé důkazní řízení (důkazy provedené v hlavním líčení či veřejném zasedání) a z hlediska svých zájmů tak poukázat na nedostatky či vady, jimiž je proběhlé řízení zatíženo.
V případě řízení u soudu druhého stupně tomu tak není, neboť prostor pro vyjádření stanoviska dané procesní strany ohledně vytýkaných vad poskytuje již samotný opravný prostředek v jeho písemném vyhotovení a následně jeho přednes v řízení před odvolacím soudem. Výslovně to plyne z dikce ustanovení §263 odst. 5 věty druhé tr. ř., dle níž „… přednese odvolatel své odvolání a odůvodní je…“.
Trestní řád samozřejmě umožňuje obviněnému reagovat na průběh veřejného zasedání, zvláště na v něm provedené důkazy, neboť v uvedeném směru se plně uplatňuje dosah obviněným zmiňovaného ustanovení §235 odst. 3 tr. ř., dle jehož věty první „po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům“. Zmíněné ustanovení na straně druhé umožňuje osobě proces řídící, tj. předsedovi senátu, aby zvážil, zda přednes odvolatele, resp. jeho obhájce, je realizací oprávnění, které mu zákonná úprava garantuje, či již tuto sféru opouští. Jinak vyjádřeno, v rámci konečného návrhu lze nepochybně přiznat obviněnému (stejně jako dalším procesním stranám) právo vyjádřit se k výsledkům veřejného zasedání ve smyslu reakce na soudem či účastníky řízení provedené důkazy, neboť ve vztahu k nim (a s vazbou na důkazy dříve provedené) neměl možnost uplatnit svoji obhajovací argumentaci, na straně druhé zásady rychlosti řízení umožňují předsedovi senátu učinit taková opatření, aby opakovaně nebyla přednášena již uplatněná tvrzení a vznesené námitky.
Z obsahu protokolem zaznamenaného přednesu obhájce dovolatele je přitom zřejmé, že se jeho argumentace nevztahovala k důkazu odvolacím soudem provedenému (předloženému listinnému důkazu), nýbrž se upínala k otázkám, které již uplatnil v řádném opravném prostředku obviněného. Ostatně ani v samotném dovolání obviněný nezmiňuje žádný nový argument, jehož uplatnění mu mělo být postupem předsedy senátu odvolacího soudu zabráněno a který by tak byl vyňat z hlediska zhodnocení důvodnosti jeho odvolání.
Za daného stavu proto nelze dospět k závěru, že by označeným postupem soudu druhého stupně došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
e) K námitce porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo
Ústavní soud zastává názor, že soudům bez dalšího (tj. bez náležité a odůvodněné argumentace) nelze vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. Připomíná, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09) – viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1322/14.
Ve věci posuzované s přihlédnutím k tomu, co v odůvodněních svých rozsudků uvedly jak soud prvního, tak soud druhého stupně, není důvod k vyvození závěru, že při rozhodování o vině odvolatele porušily princip presumpce neviny, resp. zásadu in dubio pro reo.
f) K otázce spravedlivého procesu
Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Dovolací soud při posouzení napadených rozhodnutí nedošel k poznatku, že by jak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak rozsudek soudu odvolacího vykazovalo deficit spočívající v tom, že nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozsudku upravené ustanovením §125 tr. ř. Přitom právě „splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu“ – srov. např. usnesení ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 910/14.
B) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., dovolatel ve svém podání vůbec nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání pro rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
V.
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je – vzhledem ke dvěma prvně uvedeným námitkám – nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil