ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.366.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 366/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 To 136/2013-198, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 198/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 27. 6. 2013, č. j. 7 To 136/2013-198.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 2. 2013, č. j. 3 T 198/2012-164, byl obviněný D. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
v P. dne 15. 8. 2012 okolo 22:15 hodin na P. nám. č. ....., v herně 888, zezadu přistoupil k M. Ž., který v té době stál u barového pultu, kdy poté, co se k němu M. Ž. otočil, jej se záměrem získat finanční hotovost udeřil pěstí do hlavy tak, že ten upadl na zem, kde patrně na chvíli ztratil vědomí, čehož D. V. využil, a bezbranného a dezorientovaného M. Ž. začal prohledávat a přitom mu z jeho kraťas vzal peněženku, kterou prohledal a poté, co zde žádnou hotovost nenalezl, ji odhodil, načež poté, co zjistil, že M. Ž. začíná vnímat a poté, co mu zaměstnanec herny řekl, že na místo přivolá policii, D. V. z místa utekl, kdy se ho M. Ž. jal pronásledovat a zadržel ho nedaleko budovy Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, Sady Pětatřicátníků 14, ke zranění poškozeného nedošlo.
Obviněný byl za to odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 To 136/2013-198 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v P. dne 15. 8. 2012 kolem 22.15 hodin na P. nám. č. ...., v herně 888 přistoupil zezadu k M. Ž., který v té době stál u barového pultu, tohoto udeřil pěstí do hlavy tak, že ten upadl na zem a v důsledku úderu na krátkou chvíli ztratil vědomí, přičemž takto jednal v přítomnosti nejméně tří dalších osob.
Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
II.
Proti označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal (podáním ze dne 3. 9. 2013) dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“). Ve svém mimořádném opravném prostředku, jenž opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že ačkoli jím uplatněný důvod je dán především tehdy, pokud rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, soudní praxe shledává jeho naplnění i v případě, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize se základními postuláty spravedlivého procesu. Může se tak stát i v případě, kdy odvolací soud nerespektuje stanovené limity pro odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. S poukazem na skutková zjištění nalézacího soudu a doplnění dokazování soudem druhého stupně, které spočívalo toliko v provedení důkazu aktuálním rejstříkem trestů obviněného a ve výslechu poškozeného, který navíc pouze připustil, že v peněžence nemusel mít žádné peníze, dovozuje dovolatel (i s odkazem na komentář k trestnímu zákoníku), že „obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku – neboť napadl poškozeného a ihned poté mu odebral peněženku, tedy zjevně takový postup byl jeho cílem – což správně konstatoval i soud prvního stupně, přičemž pokud Krajský soud v Plzni jako soud stupně druhého jednání obviněného vyhodnotil jinak, za situace, kdy v rozporu s §259 odst. 3 trestního řádu změnil skutková zjištění, dopustil se nesprávného hmotně právního posouzení, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Josefa Krska.
Upozornil v něm na to, že sám v průběhu celého řízení svoji vinu odmítal a poukazoval na podstatné rozpory v provedených důkazech, které dle něj sice byly částečně zohledněny rozhodnutím soudu odvolacího, avšak dle jeho hodnocení způsobem nedostatečným. Z jeho vyjádření tak plyne, že neměl být shledán vinným ani přečinem výtržnictví. Z těchto důvodů se k závěrečnému návrhu nejvyššího státního zástupce nepřipojuje. Pokud mu Nejvyšší soud vyhoví a vrátí věc k projednání odvolacímu soudu, pak se dle obviněného jeví potřebným dokazování doplnit v rozsahu, který by jím byl navržen před případným jednáním Krajského soudu v Plzni. Závěrem svého vyjádření udělil obviněný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
Argumentaci stran naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nejvyšší státní zástupce doplnil podáním ze dne 25. 3. 2014. Při vědomí vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně připomenul, že i v řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, pokud jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Takovou situaci lze podle dovolatele dovodit ve věci posuzované. Byť z výpovědi poškozeného a svědka P. V. T., kteří jako jediní (kromě obviněného) byli útoku přítomni, vyplynulo, že obviněný poškozeného napadl úderem pěstí do hlavy a poté, když poškozený ležel na zemi, mu vytáhl z kapsy peněženku a prohledal ji. Přestože jednání ve vztahu k peněžence nerozporoval ani obviněný, jenž si na celou událost podle svého vyjádření nepamatuje, za absence jakékoli logické návaznosti na tyto skutečnosti, resp. v přímém rozporu s nimi, Krajský soud v Plzni dovodil, že nebylo zjištěno, že by se obviněný zmocnil věci poškozeného. Dovoláním napadené rozhodnutí je tak dle odvolatele zatíženo i pochybením v podobě extrémního nesouladu ve smyslu výkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce proto učinil shodný návrh na rozhodnutí dovolacího soudu jako ve svém podání ze dne 3. 9. 2013.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., dle něhož „rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání“ , nebrání tomu, aby i po uvedené lhůtě dovolatel doplňoval svoji argumentaci ve vztahu k již řádně a včas uplatněným důvodům dovolání, o které svůj mimořádný opravný prostředek opřel ( „důvody dovolání“ je třeba rozumět jejich katalog vyjádřený v ustanovení §265b tr. ř.), přihlédl Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce i k argumentaci, kterou uplatnil v podání ze dne 25. 3. 2014.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví.
IV.
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace nejvyššího státního zástupce (hodnocená ve své souhrnnosti) obsažená v jeho dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil následující zjištění:
Již samotným porovnáním skutkových zjištění, jak jsou obsažena v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku soudu prvního a druhého stupně, je nezbytné dospět k poznatku, že odvolací soud se výrazným způsobem od zjištění učiněných soudem nalézacím odchýlil, neboť z popisu skutku vypustil ta rozhodná zjištění ( „ … se záměrem získat finanční hotovost udeřil pěstí do hlavy tak, že ten upadl na zem, … bezbranného a dezorientovaného M. Ž. začal prohledávat a přitom mu z jeho kraťas vzal peněženku, kterou prohledal“ ), která odůvodňovala právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a naopak do popisu skutku, jímž obviněného uznal vinným, vtělil skutková zjištění, jež nebyla obsažena v rozsudku procesního soudu ( „… přičemž takto jednal v přítomnosti nejméně tří dalších osob“ ). Takto zásadním způsobem provedená změna popisu skutku, která má druhotně za následek zcela jinou jeho právní kvalifikaci, dozajista může u dovolatele vyvolat potřebu domáhat se přezkoumání zákonnosti postupu odvolacího soudu z hlediska příslušných ustanovení upravujících rozhodování nadřízeného soudu o řádném opravném prostředku podaném proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z pohledu rozhodování soudu dovolacího je však - spíše než z pozice posouzení dodržení procesních podmínek vydání napadeného rozhodnutí, neboť v tomto ohledu jde o řešení otázek ryze procesních - je nezbytné se zaobírat samotnou povahou a odůvodněností skutkových a právních závěrů vyslovených v napadeném rozsudku. Přezkum správnosti hmotně právního posouzení skutku se soustřeďuje na posouzení otázky, zda skutek popsaný ve výroku rozsudku (v tzv. skutkové větě) je podřaditelný pod zákonné znaky trestného činu (vyjádřené v tzv. větě právní), který v něm byl soudem shledán. Takové omezení dovolacího soudu, dané jeho vázaností skutkovými zjištěními obsaženými v napadeném rozhodnutí a umožňující mu soustředit se na posouzení správnosti aplikace normy trestního práva (příslušné skutkové podstaty daného trestného činu) na skutek vyjádřený ve výroku rozsudku (příp. stran skutkových zjištění rozvedený v jeho odůvodnění), se však nemůže uplatnit v případech, v nichž je zjišťován tzv. extrémní nesoulad ve výkladu zaujatém Ústavním soudem. Ten je dán zejména tehdy, kdy napadené rozhodnutí má svá skutková zjištění založena na takovém vyhodnocení důkazů, které postrádá dodržení základních zásad logiky, na zkreslení obsahu jednotlivých důkazů, na pominutí rozhodujících důkazů či jiných zjevných vadách zatěžujících napadené rozhodnutí, tj. existuje-li očividný nesoulad mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových (a potažmo právních) závěrů. Obdobně je třeba přistupovat k rozhodnutí, z něhož nelze seznat, na základě jakých důkazů a hodnotících postupů soud své skutkové závěry učinil.
Právě z těchto hledisek bylo nezbytné přistupovat i k posouzení dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Pokud se odvolací soud označeným způsobem se skutkovými a právními závěry soudu nalézacího rozešel a o vině obviněného rozhodl nově a zcela jinak, tím spíše na jeho rozhodnutí dopadla ustanovení zákona upravující náležitosti rozsudku, tj. v části týkající se odůvodnění rozsudku ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení je nezbytné, aby - z hlediska výroku o vině - soud v odůvodnění svého rozsudku stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny…
Je-li z tohoto hlediska podrobeno rozboru odůvodnění napadeného rozsudku, pak je z něho nutno dovodit, že důvodem pro změnu odvoláním napadeného rozsudku bylo odlišné nahlížení odvolacího soudu na hodnocení důkazů, z nichž jako usvědčujících vyšel soud prvního stupně ( „krajský soud se musel zabývat velmi významnými rozpory v postupných výpovědích poškozeného, ale především svědka P. V. T.“ ). Odvolací soud v návaznosti na uvedení obsahu výpovědí těchto svědků (str. 3 rozsudku), jež považuje za „natolik rozporuplné, že z nich není možno učinit jednoznačný závěr“ , konstatuje, že „další svědci, kteří vypovídali, mohli popsat pouze události, které následovaly, a jednání obžalovaného, které by mělo zakládat zvlášť závažný zločin loupeže, neviděli“. Proto tento soud (zmiňující, že při hodnocení důkazů postupoval podle zásady in dubio pro reo ) činí závěr, že „je nepochybné, že obžalovaný poškozeného napadl, a to ranou pěstí do hlavy“ a že se tím dopustil veřejně a na místě veřejně přístupném výtržnosti. Nepochybný je podle odvolacího soudu dále závěr, že „bar je místo veřejnosti přístupné a útok byl veden před nejméně dalšími třemi osobami“. Zbývá dodat, že skutkový závěr o tom, že „k fyzickému napadení poškozeného obžalovaným v místě označeném obžalobou došlo“, učinil krajský soud při konstatování toho, že nemohl akceptovat obhajobu obviněného, kterou má za účelovou.
Plyne-li z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, že krajský soud při tvorbě svých skutkových zjištění nevyšel z výpovědi obviněného a že ani nepřiznal povahu usvědčujícího důkazu výpovědi poškozeného či svědka P. V. T., pak zůstává zcela nejasné, na základě jakých důkazů svá skutková zjištění učinil. Z jeho rozsudku totiž nelze dovodit poznatek, že by své zjištění založil na výpovědi dalších (nespecifikovaných) svědků, uvedl-li, že další svědkové (patrně míněny svědkyně H. K. a P. Š., popisující dění před právnickou fakultou) „mohli popsat pouze události, které následovaly“. Podle dovolacího soudu tak není zřejmé, z čeho odvolací soud zjistil, že obviněný poškozeného napadl jím popsaným způsobem a z čeho plyne, že tak učinil v přítomnosti nejméně tří dalších osob. V dané souvislosti je nezbytné poznamenat, že z hlediska závěru stran věrohodnosti (pravdivosti) důkazu je nezbytné důkaz hodnotit jako celek. To znamená, že ve vztahu k prokázání zjišťované skutečnosti (tj. okolností a způsobu napadení poškozeného) z něj nelze vyjímat dílčí poznatky (a ty pro tvorbu skutkového závěru užít) a jiné naopak pominout či vědomě jako nepoužitelné odmítnout. Odmítl-li proto odvolací soud jako nedostatečné pro tvorbu skutkových závěrů ve vztahu ke kvalifikaci skutku podle §173 odst. 1 tr. zákoníku výpovědi M. Ž. a P. V. T., pak tyto výpovědi nelze (pokud tak odvolací soud učinil, což však z jeho rozsudku explicitně neplyne) vzít za usvědčující důkaz ani stran skutkového základu pro právní kvalifikaci podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Vypovídací hodnotu důkazu ve vztahu k prokazování skutkových okolností týkajících se jednoho procesního skutku takto štěpit nelze.
Dodat je třeba, že tak nelze postupovat ani s odvoláním se na zásadu in dubio pro reo. Ta znamená toliko to, že v případě existence více variant skutkového děje plynoucích z úplně provedeného dokazování a jeho řádného zhodnocení (kdy každý jednotlivý důkaz je z hlediska pravdivosti hodnocen jako celek), se v situaci, kdy již nelze provést žádné další dokazování, které by prokázalo správnost jedné z nich, přijme skutková varianta nejpříznivější pro obviněného.
Uvedená konstatování vedou k závěru, že ve vztahu ke skutku, který popsal ve svém rozhodnutí soud odvolací, vyvstává vada, která naplňuje znaky extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými a potažmo právními závěry, které jsou v napadeném rozsudku vyjádřeny a které odůvodňují závěr o naplněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prvotně se vztahuje k naplnění zákonného znaku veřejně vázaného na skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „jednal v přítomnosti nejméně tří dalších osob“ , který nemá podklad v hodnotící činnosti odvolacího soudu. Stěžejní z hlediska posouzení věci dovolacím soudem však je odvolacím soudem provedená zásadní změna celkového posouzení činu obviněného, která rovněž nemá odpovídající podklad ve zhodnocení důkazů tímto soudem, jak je uvedeno výše. Na tomto podkladě proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je odůvodněno zrušení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně podle §265k odst. 1 tr. ř.
V návaznosti na tento závěr se dovolací soud může vyjádřit i k otázce namítaného nesprávného procesního postupu odvolacího soudu, který bezprostředně předcházel vydání rozsudku. Je možno konstatovat, že soudu druhého stupně nelze paušálně vytknout, že by ke změně skutkových zjištění přistoupil při naprostém nerespektování zákonných podmínek takového postupu. I samotný dovolatel uvádí, že změně skutkových zjištění předcházelo dokazování provedené odvolacím soudem. Dovolateli však lze přisvědčit v tom, že toto dokazování svým rozsahem neumožnilo provedení změny skutkových zjištění v rozsahu, jak se v napadeném rozsudku odvolacího soudu stalo. Připomenout je totiž nezbytné ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., dle něhož „odvolací soud je vázán hodnocením .. důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve svém veřejném zasedání znovu provedl“. Rozpor procesního postupu odvolacího soudu s tímto ustanovením je zřejmý zejména v případě výpovědi P. V.T., které soud nalézací přiznal povahu usvědčujícího důkazu, kdežto soud odvolací, aniž by ve vztahu k tomuto důkazu postupoval způsobem upraveným v ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., i na základě jeho odlišného hodnocení dovodil jiná skutková zjištění. Zákonnou limitaci citovanými ustanoveními nastavenou, umožňující odvolacímu soudu odchýlit se od skutkových zjištění soudu nalézacího, krajský soud v posuzované věci zjevně nedodržel. Zjišťované porušení procesních předpisů odvolacím soudem pak podporuje závěr o potřebnosti zrušení napadeného rozsudku dovolacím soudem. Současně představuje vodítko pro řešení otázky, kterému soudu je namístě věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto v souladu s petitem obsaženým v dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. o zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2013, č. j. 7 To 136/2013-198, a podle §265k odst. 2 tr. ř. o zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je opětovně o odvolání obviněného rozhodnout. Na úvaze tohoto soudu se ponechává, aby sám rozhodl, zda pro vydání zákonu odpovídajícího rozhodnutí je dostačující dokazování dosud provedené, či zda toto je ještě nezbytné v nějakém směru doplnit. V případě neprovedení důkazů, které by byly navrženy některou z procesních stran, se toliko připomíná povinnost soudu odůvodnit, proč takovému návrhu vyhověno nebylo. Odvolacímu soudu se ukládá, aby při vyhotovení svého rozhodnutí dbal požadavků, které na jeho obsah kladou ustanovení §120 a násl. tr. ř., resp. §134 tr. ř. a vyvaroval se tak pochybení, jímž je zatíženo jeho tímto usnesením rušené rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil