ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.395.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 395/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. dubna 2012 o dovolání obviněného T. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 9 To 358/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 9 To 358/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2011, č. j. 1 T 6/2011-548, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tuto trestnou činnost a sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 2 T 182/2010, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti (§49 odst. 1 tr. zák.), spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena kolektivního orgánu obchodní společnosti nebo družstev založených za účelem podnikání na dobu tří let; podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 2 T 182/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 9 To 358/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „se domnívá, že ani jedna stránka skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, nebyla jeho jednáním naplněna a soudy obou stupňů kriminalizovaly jeho jednání, které spadá do civilní oblasti, nebyly získány důkazy, které by prokazovaly, že poškozené sdělil takové informace, kterými by ji uváděl v omyl“. Dále argumentuje tím, že poškozená byla vždy řádně informována o tom, co se děje a také souhlasila s podmínkami spojenými s převodem na další osobu, kdy byla rovněž informována o podmínkách plné úhrady kupní ceny. Podle obviněného zůstalo nevyjasněno, v čem lze spatřovat poskytnutí nepravdivých informací, které měl poškozené poskytnout, ev. v čem spočívala lest z jeho strany vůči poškozené. Obviněný je rovněž toho názoru, že do smlouvy byla zapracována rozvazovací podmínka, která poškozené umožňovala kdykoliv po uplynutí času a nenaplnění kupní smlouvy předložit na příslušný katastrální úřad návrh, aby byla zpět zapsána jako vlastnice nemovitosti, a to bez jakékoliv možnosti dovolatele. Ze všech skutečností dovozuje obviněný závěr, že prokázal opak závěru, ke kterému dospěly soudy, konstatuje, že neuváděl poškozenou v omyl a nepředstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem. V souvislosti se subjektivní stránkou poukazuje na to, že tato nemohla být podle jeho názoru naplněna, neboť nikdy nečinil takové kroky, aby nebylo možno kupní cenu uhradit či vrátit předmět kupní ceny. V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi, na které ve svém dovolání poukazuje, dospívá obviněný k závěru, že jednání, pro které byl odsouzen, spadá do oblasti civilního práva a ze strany soudů došlo ke zneužití práva trestního v oblasti, kde má plné uplatnění právo soukromé. V závěru podaného dovolání pak soudům vytýká, že bez bližšího odůvodnění posoudily jeho jednání podle tr. zákona, aniž by se zabývaly otázkou, zda pro obviněného nebylo příznivější použití tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). Dále odkázal na svoji žádost o odklad výkonu trestu, kterou přiložil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný jednáním popsaným v rozsudku soudu prvního stupně naplnil veškeré podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti a z jeho strany došlo ke zcela zjevnému překročení mantinelů civilního práva způsobem naplňujícím podmínky pro vyvození jeho trestní odpovědnosti, s tím, že nelze přisvědčit názoru obviněného, že v jeho případě došlo k nepřípustné kriminalizaci jeho obchodně právních aktivit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z argumentace, kterou obviněný v dovolání uplatnil, je nepochybné, že tato je obsahově shodná s argumenty, které uplatnil v rámci řízení o řádném opravném prostředku – odvolání. V souvislosti s uplatněním obsahově shodných námitek v odvolání a dovolání je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
Po obsahové stránce lze obsáhlé skutkové zjištění soudu prvního stupně shrnout v závěr, že obviněný „po předcházejícím zprostředkování zprostředkovatelskou obchodní společností (REALITY RECOM, s. r. o.), jejímž byl v té době jednatelem a později jediným společníkem, se podpisem kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2008 v postavení zástupce kupujícího (KOMERČNÍ CZ, s. r. o.), zmocněného manželkou J. Z., na kterou převedl svůj 50% obchodní podíl v této obchodní společnosti, zavázal ve vztahu k prodávající MUDr. J. O. zaplatit dohodnutou kupní cenu tam specifikovaného pozemku ve výši 1.680.000,- Kč s tím, že po její již uhrazené záloze ve výši 100.000,- Kč bude zbytek kupní ceny ve výši 1.580.000,- Kč zaplacen nejpozději do data 31. 3. 2009 a pro případ, že se tak nestane, byly smluvní strany podle čl. III. kupní smlouvy povinny si do 15. 4. 2009 vrátit veškerá vzájemně poskytnutá plnění, přičemž odvolatel navzdory takovému smluvnímu ujednání již tři měsíce po uzavření předmětné kupní smlouvy (tj. 10. 10. 2008) rozhodl o prodeji tohoto pozemku za cenu 3.000.000.- Kč obchodní společnosti své manželky J. Z. (VÝROBA – VELKOOBCHOD, s.r.o.), a to se splatností kupní ceny do 31. 12. 2009, přičemž takto postupoval, ačkoliv věděl, že zbývající část kupní ceny nebude prodávající MUDr. O. uhrazena v dohodnutém termínu v důsledku špatné finanční situace jak v pořadí prvého kupujícího, tak i v pořadí druhého kupujícího, a že jí tak ve smyslu čl. III kupní smlouvy nebude moci vrátit vše, co podle ní jím zastupovaný kupující nabyl, čímž jí způsobil škodu ve výši nejméně 1.580.000,- Kč“.
Z takto popsaného skutkového zjištění je nepochybné, že z pohledu smluvních podmínek se obviněný zavázal dne 10. 7. 2008 (kdy sice jednal jménem kupujícího – jménem manželčiny obchodní společnosti KOMERČNÍ CZ, s.r.o, kde si ponechal vliv, jak správně jeho počínání označil soud prvního stupně na str. 7–8 svého rozsudku) k úhradě podstatné části dohodnuté kupní ceny pozemku v termínu do 31. 3. 2009, ačkoliv věděl, že s ohledem na finanční situaci nebude moci zaplatit. Již v tomto jednání obviněného lze spatřovat uvádění poškozené v omyl. Toto jednání však nezůstalo osamoceno, ale na něj navazovala, resp. jeho součástí byla další klamavá jednání ze strany obviněného, kdy s ohledem na finanční nezpůsobilost kupujícího již v době uzavírání smlouvy, obešel splnění rozvazovací podmínky (kterou vzbudil v prodávající zdání seriozního jednání), dle které v případě neplnění ve stanoveném termínu by došlo k vrácení vzájemného plnění, učinil opatření, kterým znemožnil naplnění rozvazovací podmínky, neboť již 10. 10. 2008 v pozici zástupce prodávajícího převedl vlastnictví k předmětné nemovitosti na další manželčinu společnost (VÝROBA – VELKOOBCHOD, s.r.o.), která ve své podstatě byla právě obviněným ovládána. K faktickému postavení obviněného mj. také ve zmíněných manželčiných společnostech se vyjádřil na základě shromážděných a následně hodnocených důkazů soud prvního stupně na str. 7–10, kdy jednání obviněného hodnotí jako postavení tzv. šedé eminence případu (s tímto závěrem se také ztotožnila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství - viz vyjádření státní zástupkyně str. 4). Pokud obviněný argumentuje tím, že obviněná byla informována o převodu nemovitosti ze společnosti KOMERČNÍ CZ, s.r.o., na společnost VÝROBA – VELKOOBCHOD, s.r.o., a s tímto vyslovila svůj souhlas, tudíž se musí jednat o případ, na který dopadají ustanovení civilního a nikoli trestního práva, pak musí Nejvyšší soud opětovně poukázat na závěry soudu prvního stupně, které plně odpovídají nejen postupu uvedenému v §2 odst. 6 tr. ř., ale jejich vyjádření v rozhodnutí soudu prvního stupně je v souladu s §125 tr. ř. Soud prvního stupně na str. 8 svého rozsudku nejenže poukazuje na to, že ani jedna ze společností manželky obviněného neměla prostředky na úhradu ceny nemovitosti, ale byl to obviněný, kdo zorganizoval a zinscenoval celé jednání – na tomto místě soud poukazuje na výpověď manželky obviněného, ale také dalších svědků, ale i samotného obviněného (viz str. 7 rozsudku). Z odůvodnění rozsudku na str. 10 je patrno, proč soud prvního stupně nepovažoval souhlas poškozené se změnou vlastníka za neopatrnost, která by měla být vykládána k tíži poškozené, neboť této se dostalo vysvětlení, že taková transakce je potřebná kvůli získání úvěru a ve svém důsledku pak bude moci být zaplaceno i poškozené. Pokud obviněný v podaném dovolání zlehčuje svůj podíl na jednání, pro které byl odsouzen, je nezbytné upozornit na správné vývody soudu prvního stupně z důkazů, které byly získány výslechy např. svědků R., C. k faktické činnosti společnosti Reality Recon, obviněného či jeho manželky k faktické činnosti společnosti KOMERČNÍ CZ, s.r.o., či společnosti VÝROBA – VELKOOBCHOD, s.r.o., a aktivitám obviněného v těchto společnostech. K otázce subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ je nezbytné v souvislosti s námitkou obviněného uvést, že ani tyto zásady nevylučují použití trestního práva a uložení trestu v případech závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických i právnických osob (srovnej přiměřeně sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 – č. T 860, sešit 22 Souboru trestních rozhodnutí NS, sp. zn. 5 Tdo 769/2008 – č. T 1134, sešit 50 Soboru trestních rozhodnutí NS či sp. zn. 4 Tz 91/2008 – č. T 1151, sešit 51 Souboru trestních rozhodnutí NS). Ze skutkových okolností popsaných ve výroku rozsudku je nepochybné, že jednání obviněného směřovalo k porušení ustanovení trestního práva, a proto aplikace §250 tr. zákona byla správná. Vzhledem k tomu, že z popisu skutku vyplývají znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, je potřebné námitky obviněného označit za zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný závěrem podaného dovolání namítá, že přisouzená právní kvalifikace nebyla blížeji vysvětlena v souvislosti s ustanovením §209 odst. 4 tr. zákoníku, pak je ze strany Nejvyššího soudu možno odkázat jednak na str. 7 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně či na rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr. Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, není povinností Nejvyššího soudu domýšlet, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jsou výhrady obviněnými uplatňovány, pokud nejsou podrobně rozvedeny, neboť takové námitky svojí neurčitostí vyvolávají nepřezkoumatelnost (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07). Je však potřebné odkázat také na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že výhrada pouze ke způsobu odůvodnění rozhodnutí je s odkazem na ustanovení §265a odst. 4 tr. nepřípustná. I vzhledem k uvedenému však považuje Nejvyšší soud za vhodné alespoň uvést, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právě rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Je-li při rozhodování, která z právních úprav bude použita, rozhodující otázka související s druhem a výměrou v úvahu přicházejících trestů, rozhodující bude výsledek srovnání těchto trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho jak konkrétního pachatele postihnout, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených (srov. rozh. č. 44/1970-III. Sb. rozh. tr.). S ohledem na všechny skutečnosti soudem prvního stupně rozvedené v jeho odůvodnění, mj. i vzhledem k tomu, že musel být obviněnému ukládán souhrnný trest, byl závěr soudu o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody závěrem správným a pak také jeho úvahy o aplikovatelnosti trestního zákona či trestního zákoníku odpovídaly ustanovením §16 tr. zák., resp. 2 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného bylo možno označit za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu stalo se bezpředmětným rozhodování o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu (na tomto místě lze mj. také odkázat na závěry učiněné soudem prvního stupně).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann