ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.416.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 416/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný W. S. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 6 To 354/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 23/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 8 T 23/2006, byl obviněný W. S. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal s obviněnou J. S. tím, že „v období od 24. 10. 2003 do 14. 11. 2003 v P., sídle společnosti B. H. P., s.r.o., K., P., a v kanceláři v ulici Ž., P. pod záminkou prodeje celkem 3 kusů tiskařských strojů do I. a do spol. B. H. P. s.r.o., za použití osoby jménem W., jejíž existence nebyla prokázána ani vyvrácena, za kterou se v jednom případě před obžalovanou S. vydával svědek T. H., vylákali na poškozené společnosti B. H. P. s.r.o., zastoupení jednatelem Ing. I. G., celkovou částku ve výši 135.395,- EUR (v přepočtu podle platného kurzovního lístku 4.332.640,- Kč) tak, že obžalovaný M. kontaktoval přes inzerát obžalovanou S., nabídl ji práci jednatelky, zařídil odkup společnosti C. s.r.o., zápis změn do obchodního rejstříku s novou jednatelkou s jedinou společnicí obžalovanou J. S., změnu názvu na I. T. s.r.o., ke dni 5. 11. 2003 založili účet společnosti č.v. EUR a v CZK u R. b. a.s. v P., poté došlo dne 24. 10. 2003 v kanceláři spol. B. H. P. s.r.o. k uzavření kupnoprodejní smlouvy mezi prodávajícím spol. I. T. s.r.o., se sídlem P., V. n. zastoupenou obžalovanou J. S. a kupujícím společností M. G., F. I. E., P. D., I. zastoupenou I. G. jako jednatelem společnosti B. H. P., s.r.o., o zakoupení použitých ofsetových tiskařských strojů zn. v.č. a A. D. v celkové hodnotě 77.750,- EUR s datem dodání do 7 dnů od obdržení plné kupní ceny a dodržení platebních podmínek, přičemž součástí této smlouvy bylo prohlášení o tom, že prodávající je výhradní vlastník předmětu smlouvy, následně došlo k uzavření kupnoprodejní smlouvy mezi prodávajícím I. T., zastoupeným jednatelkou J. S. a kupujícím spol. B. H. P. s.r.o., zastoupenou Ing. I. G. na zakoupení použitého ofsetového tiskařského stroje zn. v.č. v hodnotě 47.250,- EUR s DPH 10.395,- EUR s datem dodání do 7 dnů ode dne obdržení kupní ceny při dodržení platebních podmínek, přičemž součástí smlouvy bylo prohlášení o tom, že výhradním vlastníkem předmětu smlouvy je prodávající, poté obžalovaná S. dne 24. 10. 2003 převzala v hotovosti od Ing. G. zálohu ve výši 30.000,- EUR (dle přepočtu 945.240,- Kč) na tiskařský stroj, který byl předmětem kupnoprodejní smlouvy mezi prodávajícím I. T. a kupujícím B. H. P., s.r.o., peníze od obžalované S. převzal obžalovaný M., následně dne 14. 11. 2003 převzala z účtu společnosti I. T. obžalovaná S. částku 105.305,20 EUR v pobočce R. v ul. R., poté tuto částku předala svědku H. za účasti obžalovaného M., který obžalované S. dotyčného svědka představil po jeho souhlasu jako pana W., přičemž v době uzavírání smluv bylo obžalované známo, že tiskařské stroje, které jsou předmětem výše uvedených kupnoprodejních smluv nejsou majetkem I. T. a obžalovaný M. nepředal výše uvedené finanční prostředky jednateli spol. B. T. svědku S., ačkoli si byl vědom, že původní společnost C. s.r.o., která byla odkoupena a přejmenována na spol. I. T. tyto stroje sice zakoupila, ale nezaplatila, proto svědek S. uvedené tiskařské stroje odmítl svědku Ing. G. vydat, čímž jednáním obou obžalovaných vznikla škoda v celkové výši 4.335.640,- Kč nedodáním tiskařských strojů oprávněné osobě svědku Ing. G. dle uzavřených smluv“.
Za to byl obviněný W. S. M. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 150.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné J. S.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost B. H. P., s.r.o., se sídlem P., K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění W. S. M. a J. S., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 6 To 354/2007, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný W. S. M. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. uvedl, že na hodnocení skutečností zjištěných v trestním řízení se podstatným způsobem projevilo, že jak v průběhu samotného přípravného řízení, tak v jeho závěrečné fázi – při podání obžaloby, bylo pracováno s údaji obsaženými v záznamech o telekomunikačním provozu, který vedl on (obviněný) a některé další osoby, a to formou tendenčního komentování monitorujícími, resp. záznam pro účely trestního řízení přepisujícími osobami, zejména úředníky celní služby. Podle obviněného vše vyústilo ve skutečnost, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v obžalobě ze dne 16. 2. 2006, č. j. 2 Zt 675/2003-71, mezi důkazy navrhovanými provést u hlavního líčení navrhoval číst protokol o záznamu telekomunikačního provozu včetně záznamů na č. l. 302 – 346. Následně obviněný poznamenal, že při hlavním líčení před soudem předsedkyně senátu započala se čtením těchto záznamů, avšak na protest obhajoby od tohoto dokazování upustila. Není přitom pochyb o tom, že se všemi záznamy musely být seznámeny obě přísedící, pakliže rozhodovaly ve věci jako příslušnice dotčeného senátu, a musela s nimi být seznámena (již z přípravy hlavního líčení) předsedkyně senátu obvodního soudu. V souvislosti s tím obviněný namítl, že jeho odvolací výhrady, poukazující na principiální vadnost takového stavu, soud druhého stupně zcela ignoroval. Uvedl pak, že uvedená zásadní vada v celém řízení přípravném a v řízení před soudem prvého stupně vedla i k velmi jednostrannému názoru senátu soudu odvolacího především na otázku skutečného stavu věci a ve svém důsledku podstatným způsobem ovlivnila v jeho (obviněného) neprospěch vyznívající odvolací rozhodnutí. Poté vyjádřil názor, že existence záznamu tzv. odposlechů a skutečnost, že listiny se záznamy byly součástí trestního spisu, zřejmě nemohla nevést k výraznému formování přesvědčení jednotlivých soudců při hodnocení ostatních zjištěných skutečností, v jeho příkrý neprospěch. Podotkl, že přinejmenším je nutno brát v úvahu, že apriorní přesvědčení komentujících policejních (celních) úředníků o vině podezřelého (výklad jeho počínání ve smyslu předjímané viny) mělo na formování úsudku a povědomí členů senátu soudu prvního i druhého stupně o celé skutkové situaci a roli jednotlivých osob v ní a o vztazích mezi těmito osobami takový vliv, že ve svém důsledku vyloučilo možnost obejít se při rozhodování o vině a trestu bez již předem vytvořeného názoru na dotčenou trestní věc. V této souvislosti poukázal na sdělení (či stanovisko) státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 1 KZV 35/2006, jež de facto obsahuje pro Policii ČR pokyn k použití záznamu telekomunikačního provozu z jiné věci. Uzavřel, že popsanou vadou v právním názoru na důsledek použití či nevyloučení údajů vyplývajících z listinných záznamů o telekomunikačním provozu byl zásadně – z hlediska objektivity (nestrannosti, nepředpojatosti) – narušen proces tvorby spravedlivého rozhodnutí a spravedlivého soudního procesu v předmětné trestní věci.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že v daném případě nebylo rovněž možno zhodnotit skutečnost, kterou zjistil dne 5. 11. 2007 jeho obhájce v jiné trestní věci (vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 5/2007), kde je součástí spisové dokumentace Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. 43 Nt 7220/2005, vydaný soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. H. K. ve zcela jiné trestní věci [ČTS:PSP-44084/OHK-1-2005 Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, Praha 4, Kongresová 2, pro trestný čin podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák.], v níž jsou nařízeny odposlech a záznam provozu telefonní stanice a e-mailové adresy užívaných jím (obviněným), tedy rozhodnutí kolegyně té soudkyně, která rozhodovala jako předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve věci v níž bylo podáno citované dovolání. Dodal, že příkazy k provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na jiných telefonech či e-mailových adresách jím (obviněným) užívaných vydávali ve zmíněné věci podezření z trestného činu podle §140 tr. zák. i další soudci Obvodního soudu pro Prahu 1 (ve věcech vedených pod sp. zn. 43 Nt 7177/2005 a sp. zn. 43 Nt 7190/2005). Shledal pak, že to vše v souvislosti s důvody dovolání uváděnými výše vyvolává pochybnost o tom, zda v daném případě nedošlo k rozhodnutí ve věci v prvé instanci za účasti soudce podjatého pro znalosti o trestní kauze týkající se téhož obviněného, kde však nebyly vůbec důvody vyvozování trestní odpovědnosti.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) o jeho dovolání rozhodl tak, že zruší napadené rozhodnutí v celém rozsahu a přikáže věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 6 To 354/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), resp. státní zástupce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Obviněný namítl, že bylo narušeno nestranné a nepředpojaté rozhodování soudu prvního stupně, potažmo i soudu odvolacího, neboť v průběhu samotného přípravného řízení i v jeho závěrečné fázi - při podání obžaloby bylo pracováno s údaji obsaženými v záznamech o telekomunikačním provozu, které byly tendenčně komentovány monitorujícími, resp. záznamy pro účely trestního řízení přepisujícími, osobami. S těmito záznamy byli seznámeni soudci a přísedící rozhodující v této trestní věci, což podle přesvědčení obviněného podstatně ovlivnilo v jeho neprospěch nejen rozhodnutí nalézacího soudu, ale též soudu odvolacího. Do souvislosti s těmito tvrzeními dal obviněný skutečnost zjištěnou podle jeho vyjádření po rozhodnutí odvolacího soudu, že kolegové předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která se podílela na rozhodnutí v posuzované věci, vydávali v jiné trestní věci příkazy k provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jeho se týkající, a dovodil, že to vše „vyvolává pochybnost o tom, zda v daném případě nedošlo k rozhodnutí ve věci v prvé instanci za účasti soudce podjatého pro znalosti o trestní kauze týkající se téhož obviněného, kde však nebyly vůbec důvody vyvozování trestní odpovědnosti.“
K tomu je nutno zdůraznit, že otázku vyloučení orgánu je třeba posuzovat důsledně v mezích již citovaného ustanovení §30 tr. ř. V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právní kvalifikace skutku (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
V posuzovaném případě nelze z námitek uplatněných v dovolání dovodit, že by zákonné důvody pro vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního (ale i přísedících a dále soudců soudu druhého stupně) byly dány. Skutečnosti, jimiž obviněný odůvodňuje názor, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, nelze transformovat do závěru o podjatosti jmenované soudkyně (ani dalších soudců a přísedících). Jsou-li ve spise obsaženy záznamy, jež nejsou použitelnými důkazy, neznamená to (byť by třeba byly nevhodně komentovány), že by soudce, který se s nimi v rámci meritorního rozhodování seznámí, byl v důsledku toho vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k projednávané věci. Naopak (v obecnější rovině vzato) trestní řád výslovně počítá s tím (viz např. ustanovení §212 tr. ř.), že soudce má možnost v rámci trestního procesu seznamovat se s podklady, které nemohou sloužit jako důkazy (mohou však být zdrojem poznatků o dalších možných důkazech použitelných v trestním řízení nebo o zaměření dokazování), právě v zájmu toho, aby měl možnost a mohl dostát mj. ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jež ukládá soudu povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (pochopitelně při respektování faktu, že tak může činit pouze na základě použitelných důkazů). Ostatně, má též povinnost posoudit, zda podklady, jež byly opatřeny v přípravném řízení, lze v řízení jako důkazy vůbec použít. Již z těchto skutečností je zřejmé, že seznámil-li se soudce s materiály nepoužitelnými jako důkazy, nelze u něho dovozovat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Nemá proto opodstatnění názor, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně byla obsahem jím zmíněných záznamů do té míry ovlivněna, takže u ní vznikl takový poměr k projednávané věci zakládající pochybnosti o její schopnosti nestranně rozhodovat (totéž se týká přísedících a ostatně také soudců odvolacího soudu). Jak již shora uvedeno, poměr k projednávané věci může spočívat např. v tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností nebo byli jejími svědky. Z dikce zákona i z povahy problému tedy vyplývá, že projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Je přitom nezbytnou součástí osobnosti soudce, aby byl schopen rozhodovat nestranně.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k tvrzení, že kolegy předsedkyně senátu soudu prvního stupně (soudci Obvodního soudu pro Prahu 1) byly vydávány příkazy k provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu týkající se obviněného v jiné trestní věci. Nehledě na fakt, že z tohoto tvrzení nelze činit spolehlivý závěr, že se dotyčná soudkyně skutečně seznámila s obsahem důkazů pořízených na základě zmíněných příkazů, je třeba zdůraznit, že i na tuto situaci se vztahují skutečnosti výše rozvedené.
V daných souvislostech není od věci zmínit též rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr., podle něhož skutečnost, že se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci již předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, není sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení.
Nejvyšší soud k tomu ještě připomíná, že na obdobné situace pamatují ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. a §220 odst. 2 tr. ř., z nichž vyplývá, že při svém rozhodnutí smí soud přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. Jinými slovy, soud je povinen vytvářet skutkový základ pro své rozhodnutí toliko na základě skutkových okolností, kterými se na podkladě podané obžaloby a při zachování totožnosti skutku zabýval v průběhu hlavního líčení zejména tím, že k jejich prokázání prováděl dokazování, resp. na základě dokazování uskutečněného v průběhu hlavního líčení soudem prvního stupně k předmětu dokazování vymezeného podanou obžalobou, a to za dodržení zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.), bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) a ostatních v úvahu přicházejících zásad, jimiž se dokazování řídí. Předmětné ustanovení tedy zakazuje, aby soud při rozhodnutí přihlížel k jiným skutečnostem, než které byly probrány v hlavním líčení a opíral se o jiné důkazy, než které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil, ale nevylučuje pouhou vědomost soudu o těchto jiných skutečnostech a důkazech.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že z rozsudku soudu prvního stupně (a obdobně z usnesení odvolacího soudu) je patrné, že tento vychází pouze z použitelných důkazů, které byly provedeny při hlavním líčení.
Se zřetelem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným není v dovolání namítáno nic, z čeho by bylo možné dovodit, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, lze u předsedkyně senátu soudu prvního stupně (a také přísedících tohoto soudu a soudců odvolacího soudu) mít pochybnosti, že v posuzované trestní věci nemůže (nemohou) nestranně rozhodovat. Uplatněné námitky nesvědčí ani pro to, že by dotyčná soudkyně byla vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 2, odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud proto shledal dovolací argumentaci obviněného uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud s ohledem na výše rozvedená teoretická východiska shledal, že uplatněné dovolací námitky obviněného, jimiž deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze pod tento (a ani jiný) dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýká toliko, že v dané trestní věci bylo narušeno nestranné a nepředpojaté rozhodování soudů nižších stupňů, protože v samotném přípravném řízení i při jeho závěrečné fázi (při podání obžaloby) bylo pracováno s údaji obsaženými v záznamech o telekomunikačním provozu, které byly tendenčně komentovány monitorujícími, resp. záznamy pro účely trestního řízení přepisujícími, osobami, a především pak s těmito záznamy byla seznámena předsedkyně senátu soudu prvního stupně a přísedící tohoto soudu a dále i soudci odvolacího soudu, což podle přesvědčení obviněného podstatně ovlivnilo v jeho neprospěch rozhodnutí soudů obou stupňů. Takováto argumentace má ovšem ryze procesní a nikoli hmotně právní charakter, neboť jejím prostřednictvím obviněný namítá porušení procesních ustanovení (např. §2 odst. 6, odst. 12 tr. ř., §30 odst. 1 tr. ř. či §220 odst. 2 tr. ř.), nikoli rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, popř. jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného vadného procesu dokazování a nesprávného (podjatého) hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného W. S. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý