ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.458.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 458/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2004 o dovolání obviněného T. Z. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 5 To 130/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 50 T 3/2003, byl obviněný T. Z. uznán vinným přípravou k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 24. 7. 2002 v odpoledních hodinách, nejpozději do 18.10 hodin, v hotelu Z. u obce P. se záměrem zajistit odbyt padělaných bankovek, využil zájmu M. Z. o nákup takových bankovek, zprvu na toaletě restaurace tomuto předložil k nahlédnutí a následně mu na terase hotelu prodal 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 50 EURO, vzor, sériového čísla a 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 100 USD, vzor, sériového čísla, za celkovou částku 2.000,- Kč, byť hodnota odpovídajících pravých bankovek činila k tomuto dni celkem 4.564,05 Kč, a to jako vzorky pro budoucí možný nákup dalších takových padělků v celkovém množství až 300.000 USD a 25.000 EURO, přičemž poté, co v následujících dnech M. Z. projevil zájem o nákup většího množství padělků, tomuto dne 19. 8. 2002 přislíbil dodání padělaných bankovek v celkovém množství 200.000 USD za kupní cenu 2.600.000,- Kč s tím, že se prodej uskuteční v pronajatém pokoji hotelu Z. ve dnech 27. – 28. 8. 2002, o čemž M. Z. průběžně telefonicky i při osobních schůzkách ubezpečoval, avšak dne 28. 8. 2002 na smluvené místo prodeje padělané bankovky nedonesl a M. Z. vyzval, aby s ním odjel do Č. T. nebo posléze do F. M. za blíže nezjištěným dodavatelem padělaných bankovek polské státní příslušnosti, na což M. Z. především z bezpečnostních důvodů nepřistoupil, takže k nákupu padělků nedošlo, byť i v následném období do 2. 12. 2002 při opakovaných kontaktech M. Z. obstarání padělků dále sliboval“.
Obviněný byl za shora uvedený trestný čin odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch pak státní zástupce. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému podle §140 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti roků a pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného pak Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 5 To 130/2003, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V úvodu podaného dovolání obviněný rekapituluje průběh trestního stíhání a poukazuje na to, že činnost policisty (M. Z.) překročila nejen časový, ale i věcný rámec, v němž byl tento policista oprávněn na základě povolení k předstíranému převodu jednat, a v důsledku toho nelze jeho činnost podřadit pod rámec pouhé realizace předstíraného převodu ve smyslu §158c tr. ř., ale jeho činnost by odpovídala spíše činnosti agenta ve smyslu §158e tr. ř. Obviněný však v návaznosti na shora uvedené uvádí, že byť se jedná v rámci celého kontextu bezpochyby o otázku zásadního významu, její řešení nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených důvodů dovolání. V další části svého dovolání poukazuje na rozsah ingerence, ke které v daném případě došlo ze strany policie, prezentované svědkem M. Z., do průběhu skutkového děje. Poukazuje na to, že to nebyl on (obviněný), „kdo určil konkrétní množství padělaných peněz, které měly být předmětem předstíraného převodu plánovaného na 23. 8. 2002, jakož i výši částky, za kterou měly být tyto padělané peníze nakoupeny“. Množství padělaných bankovek a kupní cenu ve výši 2.600.000,- Kč, která se stala rozhodujícím kritériem pro určení jeho trestní odpovědnosti a pro stanovení právní kvalifikace stanovil svědek Z. V důsledku této skutečnosti, kdy ze strany policie došlo k závažnému zásahu do skutkového děje, v jehož důsledku se zformovaly jednotlivé okolnosti naplňující konkrétní znaky skutkové podstaty, je vyloučena trestní odpovědnost obviněného, neboť uvedené skutečnosti představují narušení samotného základu trestní odpovědnosti. V uvedené souvislosti poukazuje obviněný rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99. V dovolání obviněný dále soudům vytýká, že nesprávně právně posoudily skutek, který byl kvalifikován jako příprava k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., přestože nebyl učiněn řádný skutkový závěr o objektivní způsobilosti, schopnosti a možnosti obviněného zajistit dodání takového množství padělaných peněz, dle kterého byl skutek právně kvalifikován. Soudy se podle názoru obviněného nevypořádaly ani s případnou aplikací §7 odst. 3 tr. zák. Výše uvedené nedostatky naplňují podle obviněného dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný podotkl, že současně je dán také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, kdy již tento byl vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stižen.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 5 To 130/2003, tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003, č. j. 50 T 3/2003-408 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, tj. podle §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e tr. ř. zachována.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, které obviněný označil jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek. Z obsahu podaného dovolání je patrno, že obviněný uplatnil mj. také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. jeho druhou alternativu, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v daném případě byl podle obviněného dán důvod dovolání podle písm. g) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je koncipován tak, že v jeho rámci mohou být dovolacím soudem přezkoumávány pouze otázky, které souvisí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením otázky mající význam z hlediska hmotného práva. Z uvedeného vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Je potřebné uvést, že tento dovolací důvod je koncipován tak, že z něj plyne, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplňovat dokazování. To pak ve své podstatě znamená, že východiskem pro právní kvalifikaci je popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jakékoli námitky procesního charakteru se v tomto směru nacházejí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu.
V návaznosti na shora uvedené je však nezbytné dále uvést, že soud musí shromážděné důkazy v rámci dokazování provést v souladu se zákonem a tyto důkazy následně hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), kdy soud na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, závažnosti skutečností, které z toho důkazu plynou, o jejich souvislostech a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy získává obraz o skutečnosti, která je předmětem dokazování, a tento pochod následně vyjádří v popisu skutku, svém skutkovém zjištění, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). V souvislosti s výše uvedeným uzavřely soudy svá skutková zjištění tak, jak je patrno z výroku rozsudku soudu prvního a druhého stupně. V souvislosti s již zmíněným popisem skutku je vhodné se zmínit také o ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., ze kterého mj. také vyplývá, že z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Podstatou námitek obviněného, které uplatnil v dovolání, je závěr, že skutková část výroku o vině ani další skutkové okolnosti zjištěné v trestním řízení neodpovídají znakům skutkové podstaty přípravy k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., neboť podle jeho názoru (obviněného) došlo v dané trestní věci k nepřípustnému zásahu státu do skutkového děje, tedy k vyprovokování obviněného, požadováním určitého množství padělaných bankovek ze strany policisty (svědka M. Z.), a proto zjištěný skutek postrádá jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, subjektivní stránku, neboť úmysl obviněného jednat v rozporu se zákonem byl nahrazen činností policie.
Předně je nezbytné uvést, že z hlediska trestnosti jednání obviněného musí být podstatné zjištění k úmyslu obviněného. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací vyplývá, že to byl obviněný, kdo nabídl svědkovi M. Z. padělané bankovky, a to jako vzorky pro budoucí možný nákup dalších takových padělků v celkovém množství až 300.000 USD a 25.000 EURO. V popisu skutku soudy dále vyjádřily skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti ve vztahu k úmyslu obviněného, když jednak uvedly, že to byl obviněný, kdo svědkovi výše uvedené množství padělaných bankovek nabízel a byl to obviněný, kdo přislíbil dodání padělaných bankovek za kupní cenu 2.600.000,- Kč. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy vypořádaly s otázkou úmyslu velmi podrobně, kdy ze strany 11 rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že to byl „totiž zcela jednoznačně obviněný, kdo jmenovanému svědkovi nabídl dodání většího množství padělaných bankovek předmětných nominálních hodnot a měn a při této nabídce mu vzorky padělaných bankovek skutečně předal a již v té době konkretizoval, jaké množství padělaných bankovek by byl schopen dodat, tak i termín jejich dodání“. Skutková zjištění soudy uzavřely s tím, že ze strany policejních orgánů došlo pouze k částečné akceptaci nabídky obviněného, když nabídka zněla na podstatně vyšší částku nabízených zahraničních měn.
Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný ještě před setkáním se svědkem, který byl policistou, a jeho postavení bylo upraveno v souladu se zněním §158c tr. ř., byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v udání padělaných peněz jako pravých. Vstupem policisty byl jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event. vyprovokován, neboť za skutkově zjištěné vzaly soudy zjištění, že obviněný, aniž by byl policistou (svědkem M. Z.) veden, sám nabídl vyšší množství padělaných bankovek, než které nakonec bylo svědkem akceptováno. S ohledem na shora uvedené nemůže tedy obstát námitka obviněného o absenci jeho úmyslu, neboť úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, projevil jednoznačně na samém počátku setkání se svědkem Z., aniž by ze strany svědka byl k protiprávnímu jednání nabádán apod. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný čin, případně v důsledku aktivity policie dojde k jednání pachatele, které lze posoudit podle přísnější právní kvalifikace.
Ve vztahu k odkazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 461/2002, je potřebné uvést, že v tomto rozhodnutí a v předmětné trestní věci není řešena identická problematika, a v rámci objektivity bylo třeba již v dovolání podaném obviněným v této trestní věci konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 461/2002, mohl na základě popsaného skutku jednání obviněných rozdělit na část, kde byl úmysl obviněných k odcizení pouze jednoho vozidla bezpečně prokázán a na takové jednání, kdy byl úmysl obviněných k odcizení dalších vozidel ovlivněn zásahem státu – policistů a ve vztahu k tomuto musel být aplikován nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99; oproti předmětné trestní věci, kde skutkové zjištění spočívá v tom, že úmyslem obviněného bylo udat 300.000 USD a 25.000 EURO, avšak svědek (policista) z této nabídky akceptoval pouze část, tj. 200.000 USD.
Nejvyšší soud si byl při svém rozhodování vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, na který ve svém dovolání obviněný poukazoval. Podle názoru Nejvyššího soudu není však možné aplikovat výrok tohoto nálezu na všechny případy, kdy jednání státu se stává součástí skutkového děje. Při striktním výkladu citované části nálezu, by totiž nemohly být v praxi aplikovány legitimní postupy upravené trestním řádem, jako je např. použití agenta (§158e tr. ř.) či předstíraný převod (§158c tr. ř.). Bezpochyby ani Ústavní soud citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí použití těchto postupů v trestním řízení, pokud nevybočí z jednoznačně vymezené zákonné úpravy. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah státu do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento postup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat. (Srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998).
Jednání obviněného bylo v souladu se zákonem posouzeno jako příprava k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněný totiž sám se zmínil policistovi – M. Z., že má možnost dodat větší množství padělaných bankovek a tuto svoji nabídku doložil vzorem dvou padělaných bankovek, jak je patrno z výroku rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako odůvodnění jeho rozsudku na straně 6.
Pokud jde o okruh dalších námitek uplatněných obviněným v dovolání, tyto byly směřovány do oblasti §7 tr. zák. V souvislosti s tímto ustanovením obviněný jednak namítal, že soudy náležitě nezohlednily význam §7 odst. 3 písm. a) tr. zák., kdy poukazuje na to, že pokud by se měl obviněný dopustit jednání, kterým byl uznán vinným, mělo být vzato v úvahu to, že přes veškerou snahu svědka M. Z. ztratil obviněný jakoukoliv snahu o pokračování v komunikaci s tímto svědkem a neučinil „jediný hmatatelný krok, z něhož by bylo možno dovozovat, že skutečně hodlal svědku Zárubovi nějaké padělané bankovky dodat“. Výhrady dovolatele ke shora uvedenému, stejně jako argumentace, že „nebyl učiněn řádný skutkový závěr o objektivní způsobilosti, schopnosti a možnosti obviněného zajistit dodání tohoto množství padělaných peněz, dle kterého byl skutek právně kvalifikován“, směřují výlučně proti hodnocení důkazů. K uvedenému je možno dodat, že také tyto námitky se staly předmětem přezkumu odvolacím soudem a tento se s námitkami obviněného vypořádal způsobem, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje. Právě s ohledem na častou, v dovoláních uplatňovanou argumentaci, že nebyl učiněn řádný skutkový závěr, poukázal Nejvyšší soud shora na význam §125 odst. 1 tr. ř., kde z věty druhé plyne, že „z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu“. Dovolání v tomto směru argumentuje pouze zanedbatelnou částí, která byla problematice přípravy soudem prvního i druhého stupně věnována. Z rozhodnutí odvolacího soudu na str. 13 však vyplývá, stejně jako rozsudku krajského soudu na str. 9 a 10, že tyto dospěly ke skutkovému zjištění, že „… nic mu nebránilo (myšleno obviněnému) v tom, aby veškerou činnost se svědkem M. Z. ukončil, navíc za situace, kdy se později domníval, že se jedná o podvodníka a následně i o policistu. Místo toho však obžalovaný v jednání se svědkem Z. pokračoval a neustále mu nabízel obstarání předmětných padělaných bankovek jiným způsobem a z jiných zdrojů, s poukazem na nekvalitní zpracovanost od předchozího zdroje, a byl to právě obžalovaný T. Z., kdo svědka M. Z. neustále ujišťoval o své schopnosti předmětné padělané bankovky obstarat a utvrzoval ho o reálnosti celé transakce“. Jestliže je pak nepatrná část argumentace soudů z odůvodnění, které se touto problematikou zabývá vytržena a označena s ohledem na skutková zjištění, která soudy obou stupňů ve věci učinily, za zcela absurdní a těmto zjištěním odporující, pak je potřebné uvést, že výhrady dovolatele směřují především do oblasti hodnocení důkazů, kdy snahou obviněného v rámci dovolání je hodnotit důkazy jinak, než učinily soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů skutkové zjištění uzavřely konstatováním, že obviněný pokračoval a neustále nabízel obstarání padělaných bankovek jiným způsobem z jiných zdrojů. Obviněný naproti tomu v dovolání uvádí, že od „23. 8. 2002 do skončení celé policejní operace, tj. 2. 12. 2002, neučinil žádný další krok, který by – byť jen o malý kousíček - přiblížil údajně plánované předání padělaných bankovek realitě“. S tímto tvrzením se však vypořádal soud prvního stupně, když mj. na str. 8 svého rozsudku zmiňuje telefonát ze dne 9. 9. 2002 mezi obviněným a svědkem M. Z., který jak uvádí soud „potvrzuje věrohodnost výpovědi svědka v tom směru, že byl i později obžalovaným ujišťován, že padělky zajistí z jiných zdrojů“. Z výše citovaného je zřejmé, že uváděné výhrady směřují proti hodnocení ve věci provedených důkazů a v tomto směru nemohou ani obstát jako námitka hmotně právní povahy.
V případě, že by v dovolání byly uplatněny výlučně námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nemohou obstát jako námitky hmotně právní povahy, bylo by nutno takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu, že však dovolatel uplatnil i relevantní námitky naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť je posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, jak je shora uvedeno, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněném /§265i odst. 1 písm. e) tr. ř./ v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann