ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.466.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 466/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného pplk. PČR Bc. J. R. ,proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 396/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 119/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 396/2009, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 6. 2009, č. j. 1 T 119/2008-272, kterým byl obviněný J. R. uznán vinným v bodě 1) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) pokusem trestného činu zneužívání pravomoci podle §8 odst. 1 tr. zák. k §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák. a za uvedené jednání byl obviněnému uložen podle §158 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když jeho výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru příslušníka Policie ČR, Bezpečnostní informační služby, Vojenské policie, Armády ČR a pracovního poměru příslušníka obecní policie na dobu pěti let a nově, podle §259 odst. 3 tr. ř., bylo soudem druhého stupně (Městský soud v Praze) rozhodnuto tak, že se obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze pro skutky spočívající v tom, že 1) na náklady vietnamského podnikatele T. A. alias L., v podobě poskytnutí letenky do Vietnamu a zpět v ceně 31.500,- Kč, uskutečnil ve dnech 22. ledna až 27. ledna 2006 návštěvu Vietnamu, kde na jeho žádost v hlavním městě Hanoi kontaktoval pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky, I. J., které se prokázal jako příslušník Policie ČR ve funkci vedoucího oddělení cíleného pátrání, odboru pátrání SKPV Policejního prezidia ČR a požadoval po ní, aby předběžně zkontrolovala kompletnost 12 žádostí vietnamských žadatelů o vízum do České republiky, zajistila pro ně individuální termín přijetí žádostí, urychlila vyřízení těchto žádostí a při jejich posuzování zohlednila skutečnost, že žadatelé budou pracovat ve firmě TNZ Asia, přičemž na základě této intervence I. J. jeho požadavku vyhověla, čímž jednal v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák., 2) na náklady vietnamského podnikatele N. H.T. alias R., v podobě poskytnutí letenky do Vietnamu a zpět v ceně 37.000,- Kč, uskutečnil ve dnech 15. února až 1. března 2007 návštěvu Vietnamu s příslibem, že v době svého pobytu navštíví konzulku I. J., kterou před cestou kontaktoval e-mailem, využije svého postavení policisty a opětovně ovlivní jednání I. J. ve prospěch žadatelů o vízum do České republiky, kteří se na Zastupitelský úřad ČR v Hanoi dostavili dne 27. února 2007 se žádostí o udělení víza z důvodu zaměstnání ve firmě TNZ Asia, jejímž majitelem je T. A., alias L., konzulku J. pod záminkou převzetí služebních listin, zaslaných mu jeho podřízeným z ČR, skutečně 27. února 2007 navštívil, avšak pro její komisní přístup k němu svoji intervenci ve prospěch žadatelů o vízum do České republiky nevyslovil, čímž jednal v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, v čemž byl obžalobou spatřován pokus trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které je obžalovaný stíhán.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 396/2009, a to konkrétně proti bodu 1) jeho výroku, jímž byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák., podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání s odkazem na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V reakci na uplatněný dovolací důvod poukázala na to, že se nelze v plném rozsahu ztotožnit s argumenty Městského soudu v Praze. V odůvodnění dále uvádí, že v případě jednání, které bylo obžalobou hodnoceno jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák. postupoval soud v souladu se zásadou in dubio pro reo a tudíž naznačené skutkové zjištění není možné v dovolacím řízení zpochybnit. Je však toho názoru, že odvolací soud ve vztahu k právní kvalifikaci podle §158 tr. zák. v podstatných rysech skutkový stav nezměnil a závěr o tom, že se obviněný nedopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele popsaného v citovaném usnesení, dovodil především na základě jiného právního posouzení. V návaznosti na tuto argumentaci má za významné zejména to, že obviněný kontaktoval zastupitelský úřad, resp. konkrétně svědkyni I. J. a přitom se prokázal svojí příslušností k Policii ČR a následně požádal tuto svědkyni o kontrolu žádostí o vízum a o jejich přednostní přijetí, což bylo následně velvyslancem JUDr. I. Ž. akceptováno. S ohledem na uvedené skutečnosti je dovolatelka přesvědčena, že skutkový děj je třeba hodnotit tak, že obviněný jednal jako veřejný činitel, neboť se prokázal svojí příslušností k Policii ČR a na podporu této své úvahy poukazuje na to, že nemůže obstát tvrzení odvolacího soudu, podle něhož obviněný nejednal jako veřejný činitel, neboť byl ve Vietnamu na dovolené. Tento závěr dovolatelka opírá např. o to, že obviněný evidentně postupoval v úmyslu zajistit nestandardní přístup velvyslanectví ke skupině žadatelů o vízum, pro takový přístup nebyl dán žádný podstatný důvod. Dále v podaném dovolání uvádí, že obviněný neměl žádné legální zmocnění intervenovat jménem Policie ČR ve prospěch určité skupiny žadatelů o vízum, nebyl oprávněn k žádným policejním úkonům na území Vietnamu, přičemž ani jeho pomoc, kterou poskytl, zřejmě nebyla v souladu s pravidly a pokud takto jednal, evidentně v návaznosti či ve spojení se svým postavením příslušníka policie překročil svoji pravomoc, která mu byla dána a je třeba jeho jednání posoudit jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., přičemž byl naplněn i materiální znak uvedeného trestného činu. Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v rozsahu podaného dovolání zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní, tj. osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Z hlediska rozhodování o dovolání nejvyšší státní zástupkyně je podstatné posouzení, zda lze v jednání popsaném pod bodem 1) – viz shora, spatřovat „překročení pravomoci“ jako objektivní znak skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak se ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní zástupkyně.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc (dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného s argumentací, že jednání popsané pod bodem 1. je třeba právně kvalifikovat podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., v tomto rozsahu se také Nejvyšší soud dovoláním mohl zabývat).
Ve skutku, který je napaden dovoláním, je jednání obviněného popsáno tak, že „…v Hanoi kontaktoval pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky, I. J., které se prokázal jako příslušník Policie ČR ve funkci vedoucího oddělení cíleného pátrání, odboru pátrání SKPV Policejního prezidia ČR a požadoval po ní, aby předběžně zkontrolovala kompletnost 12 žádostí vietnamských žadatelů o vízum do České republiky, zajistila pro ně individuální termín přijetí žádostí, urychlila vyřízení těchto žádostí a při jejich posuzování zohlednila skutečnost, že žadatelé budou pracovat ve firmě TNZ Asia, přičemž na základě této intervence I. J. jeho požadavku vyhověla, čímž jednal v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.“
Při výkladu pojmu „překročení pravomoci“ nelze odhlédnout od ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. Z uvedeného ustanovení mj. vyplývá, že „veřejným činitelem je mj. také příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena“. Každý veřejný činitel musí být odpovědný za plnění úkolů společnosti a státu. Aby mohl nést tuto odpovědnost, musí být vybaven potřebnou pravomocí, která mu umožňuje uvedené úkoly plnit. Trestná činnost musí být spáchána v souvislosti s pravomocí a odpovědností veřejného činitele. Dále nelze přehlédnout, že „překročení pravomoci“ je jednou ze tří alternativ objektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák.
Za překročení pravomoci veřejného činitele lze považovat takové jednání, jímž se veřejný činitel při výkonu svěřené pravomoci ocitne mimo rámec jemu svěřené pravomoci. O překročení pravomoci jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud veřejný činitel nemá právo vztáhnout vyřizování věci na sebe. Patří sem i případy, kdy veřejný činitel jedná bez zvláštního zmocnění, pokud jej právní řád vyžaduje (srov. č. 19/1981 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru dovolatelky skutečnost, že obviněný kontaktoval pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky, které se prokázal jako příslušník Policie ČR ve funkci vedoucího oddělení cíleného pátrání, požadoval po ní, aby předběžně zkontrolovala kompletnost 12 žádostí vietnamských žadatelů o vízum do České republiky, zajistila pro ně individuální termín přijetí žádostí, urychlila vyřízení těchto žádostí, bylo jednáním v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a je třeba v něm spatřovat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák.“
Ještě dříve než bude dále pozornost věnována výkladu §89 odst. 9 tr. zák. a §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., musí Nejvyšší soud upozornit na následující skutečnosti. Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání na jednu stranu konstatuje, že Městský soud v Praze učinil skutkové zjištění, že obviněný odletěl do Vietnamu jako soukromá osoba, bez pověření činit v zahraničí služební úkoly - uvádí: „tento závěr z dovoláním napadeného rozsudku přesvědčivě vyplývá“ (odst. 5, str. 3 dovolání), aby následně (odst. 6, str. 3 dovolání) uvedla, že „neobstojí tvrzení odvolacího soudu, podle něhož obviněný jako veřejný činitel nejednal, neboť byl ve Vietnamu na dovolené.“ Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl celou řadu skutečností, kterými se podle jeho názoru orgány činné v přípravném řízení nedostatečně zabývaly a ve svém důsledku je převzal také soud prvního stupně a nevěnoval jim odpovídající pozornost v rámci hodnocení důkazů. Odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého rozsudku mj. zmiňuje ustanovení §6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., který se stal základem podané obžaloby, a rovněž i nejvyšší státní zástupkyně v rámci podaného dovolání na porušení tohoto ustanovení jako předpokladu kvalifikace jednání obviněného podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. odkazuje. Městský soud v Praze však poukazuje na to, že zmíněné ustanovení (§6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb.,) ukládá policistovi povinnost při provádění služebních zákroků a služebních úkonů dbát cti, vážnosti apod. Podle názoru soudu druhého stupně z žádného z předložených a provedených důkazů však nevyplynulo, že by obviněný při návštěvě Zastupitelského úřadu v Hanoi vykonával jakékoliv úkony služebního rázu či že by prováděl služební zákrok (navíc z výpovědí slyšených svědků mj. vyplynulo, že s takovými žádostmi o umožnění přednostního podání žádosti o vízum se setkávali v té době častěji a rozhodnutí bylo v kompetenci velvyslance, aniž by obviněný jakkoli ovlivňoval samotné vyřizování žádosti o vstupní vízum).
Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání se snaží docílit toho, aby jako zneužívání pravomoci veřejného činitele, který překročil svoji pravomoc, bylo posouzeno jednání obviněného, který i při ev. akceptaci, že se pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky představil jako příslušník Policie ČR a jednal s touto, aby předběžně zkontrolovala kompletnost 12 žádostí vietnamských žadatelů o vízum do České republiky, ev. zajistila pro ně individuální termín přijetí žádostí, urychlila vyřízení těchto žádostí. Zmíněné názory však nelze akceptovat, neboť uvedený názor prezentovaný v dovolání důsledně nerespektuje ustanovení §89 odst. 9 tr. zák., neboť obviněný, byť příslušník Policie ČR (ev. se představil s celou svou funkcí), nevykonával vůči pracovnici konzulárního oddělení Zastupitelského úřadu České republiky (již vůbec ne ve vztahu k velvyslanci) žádnou pravomoc a v konkrétní situaci neměl žádné oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech subjektů či taková práva vykonávat. Žádost či prosbu o předběžné zkontrolování kompletnosti žádosti(í) /s ohledem na odlišnosti ve výpovědi svědka H. a svědkyně J./ nelze pokládat za výkon pravomoci, když z výpovědí pracovníků zmíněného úřadu mj. dále vyplývá, že s uvedenými žádostmi se setkávali častěji, v jednání obviněného nespatřovali uvedení svědci nic protizákonného a samotné rozhodnutí záleželo na velvyslanci. Mj. tedy i způsob, jakým obviněný jednal s pracovnicí Zastupitelského úřadu České republiky, byť ev. jako policista, svědčí o tom, že nevystupoval jako veřejný činitel vykonávající svou pravomoc, a to ať již svěřenou nebo domnělou.
Orgány činné v přípravném řízení, soud prvního stupně stejně jako dovolatelka vycházely ze stavu, že obviněný „vystupoval z titulu své funkce“ jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. a tento stav zaměnily s výkonem pravomoci veřejného činitele. V daném případě však šlo o situaci, kdy obviněný se snažil těžit ze svého postavení svým vlivem, aniž by přitom vykonával pravomoc. Takové jednání však nelze podřadit pod pojem překročení pravomoci veřejného činitele. V takovém případě jde o situaci, kdy se osoba vystupováním „z titulu své funkce“ snaží těžit ze svého postavení. Takové jednání nelze extenzivním výkladem podřazovat pod ustanovení §158 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann