ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.641.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 641/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. května 2005 o dovolání obviněného M. K ., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 To 164/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 3/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2004, č. j. 3 T 3/2004 – 479, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., který podle skutkového zjištění krajského soudu spáchal tím, že „dne 9. 11. 2003 v době kolem 18.30 hod. před domem v obci B., okr. S., v úmyslu usmrtit, napadl nožem o celkové délce 27,5 cm s délkou čepele 15,5 cm, svoji manželku J. K., roz. M., trvale bytem okr. S., způsobil ji celkem 18 bodnořezných ran, nacházejících se na všech částech jejího těla, když v důsledku zasazených ran došlo u poškozené k masivnímu vnějšímu i vnitřnímu krvácení, byly zasaženy obě plíce, pravá srdeční síň a játra, přičemž poranění pravé srdeční síně bylo příčinou neodvratné smrti poškozené“. Obviněnému byl podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, když pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 To 164/2004 – 521, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný, který uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g). tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je podle mínění obviněného dán tím, že poté, co se dobrovolně přihlásil na policii byl ještě v noci k věci vyslechnut, přičemž tento výslech se uskutečnil bez přítomnosti obhájce. Tento výslech byl předložen mj. také „znalcům psychiatrům z B., kteří na něj také odkazují“. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn proto, že svědkyně P. U. a Š. F. byly vyslechnuty mimo hlavní líčení a on – obviněný, neměl možnost klást jim otázky a tím objasnit pro posouzení viny důležité okolnosti jeho vztahu s manželkou a okolím. Dále namítá, že soud provedl selekci důkazů a další potenciální svědky nepředvolal. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že spáchal čin v afektu měl být léčen a nikoli trestán. V uvedené souvislosti navíc zpochybňuje závěry znalců psychiatrů a psychologa z B., kdy mu podle jeho mínění nevěnovali dostatek času, proto ani závěry jejich posudků nemohou vystihnout a objasnit jeho osobnost, přičemž uvádí, že manželka bydlela také v B., kde měla „mnoho přátel a známých na různé společenské úrovni“. Tvrdí, že podle jeho mínění chyběla u něj v době činu „ovládací složka, neboť pokud by byl při plném vědomí, muselo by mu být naprosto jasné, že činem nemůže nic získat, naopak pouze ztratit“, a proto se domnívá, že je třeba nového znaleckého posudku vypracovaného ústavem, který by revidoval předchozí posudek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). V dané trestní věci se jednalo o případ nutné obhajoby, kdy obviněnému byl obhájce ustanoven a tento byl také přítomen úkonům v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně, stejně jako soudem odvolacím. Je pravdou, že výslech, který se uskutečnil dne 10. 11. 2003, byl proveden v 02.55 hod. bez přítomnosti obhájce; zde je však potřebné upozornit na to, že obviněný byl poučen o tom, že již v této době může mít u výslechu obhájce, sám však uvedl, že „tohoto práva zatím nevyužívá a chce se k celé věci vyjádřit“. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost a tu již obviněný v dovolání nezmiňuje, že následná výpověď, která se uskutečnila dne 10. 11. 2003 v 11.40 hod. za přítomnosti obhájce, je identická z výpovědí z téhož dne (brzkých ranních hodin – 02.55). Je tedy nutno konstatovat, že výslech, který se uskutečnil dne 10. 11. 2003 v 02.55 hod. byl konán bez přítomnosti obhájce, avšak vzhledem k tomu, že výpověď učiněná při tomto výslechu je identická s výpovědí uskutečněnou téhož dne za přítomnosti obhájce, je Nejvyšší soud toho názoru, že z hlediska shora uvedeného principu práva na obhajobu /§36 tr. ř., čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 3 Listiny/, je tento dovolací důvod uplatněn zjevně neopodstatněně. Pro tento závěr svědčí i okolnost plynoucí z další části dovolání obviněného, kde tento zmiňuje, že tato výpověď se měla stát podkladem pro posudek znalců psychiatrů a psychologa. Zde však je třeba uvést, že znalci v posudku zmiňují pouze výslech z 10. 11. 2003, (přičemž oba výslechy učiněné téhož dne jsou v podstatných rysech shodné), proto ani nebylo rozlišováno, zda se jednalo o výslech učiněný v 02. 55 hod. či výslech, který se konal za přítomnosti obhájce v 11.40 hod. S ohledem na shora uvedenou skutečnost ohledně tohoto dovolacího důvodu přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný nevznáší námitky, které by byly schopny tento dovolací důvod naplnit v části, kde poukazuje na dle jeho názoru nesprávně provedené výslechy svědkyň U. a F., případně neprovedený výslech M. M. K této svědkyni je bezpochyby nezbytné uvést, že na č. l. 451 spisu je založena její omluva k hlavnímu líčení, kde uvádí, že poškozenou viděla naposledy asi před třemi lety a obviněného nezná. Další část námitek je zaměřena proti způsobu vedení výslechu uvedených svědkyň v jeho nepřítomnosti a následnému zprocesnění těchto výpovědí dne 24. 11. 2005. Ve vztahu k námitce obviněného lze souhlasit pouze s tím, že hlavní líčení bylo nařízeno na 23. 11. 2004 od 9.00 hod. K tomuto hlavnímu líčení nebyl obviněný předveden, byl však přítomen jeho obhájce. Byly vyslechnuty svědkyně a jak je patrno z č. l. 449 spisu, obhájce obviněného také kladl svědkyni otázky. Následujícího dne, tj. 24. 11. 2004, byl již obviněný eskortou řádně předveden a jak je patrno z protokolu o hlavním líčení „žádá, aby proběhlo“ a po poradě s obhájcem, za souhlasu státního zástupce a obviněného byly výpovědi shora uvedených svědkyň ze dne 23. 11. 2004 přečteny, přičemž obviněnému bylo ve smyslu §214 tr. ř. umožněno vyjádřit se ke každému z těchto důkazů, čehož také využil. Nutno konstatovat, že s výpověďmi nesouhlasil, rozvedl své úvahy k tomu, co svědkyně vedlo vypovídat tak, jak vyplývalo ze čtených protokolů a je tedy zřejmé, že i těmito okolnostmi se soudy při hodnocení důkazů zabývaly. I v této části shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak je třeba uvést, že je lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).“
Námitky, které byly uplatněny k tomuto dovolacímu důvodu, směřoval obviněný proti způsobu jakým byly shromážděné důkazy hodnoceny, když v té souvislosti rozvíjí své úvahy k objektivitě znalců psychiatrů a psychologa a jimi vypracovaným posudkům, když uvádí, že tito jsou z B., stejně jako jeho manželka, která v B. bydlela a kde měla mnoho přátel a známých na různé společenské úrovni. V tomto směru se tedy jedná o zcela spekulativní tvrzení ve snaze zpochybnit znalecké posudky a ve svém důsledku hodnocení těchto důkazů soudy. Další část námitek směřuje proti délce doby, kterou znalci věnovali jeho vyšetření, přičemž má za to, že si tito „svoji pozici zjednodušili“ a je toho názoru, že by ve věci měl být zpracován znalecký posudek ústavem. Rovněž tato námitka není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřuje do oblasti neúplnosti shromážděných důkazů a následného jejich hodnocení. V neposlední řadě nemůže obstát z pohledu tohoto uplatněného dovolacího důvodu ani námitka, ve které obviněný vyjádřil své přesvědčení, že mu neměl být ukládán trest – odnětí svobody, ale měl být léčen. Takto koncipovanou námitku lze posoudit jako námitku směřující proti uloženému trestu, kterou však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání do trestu je možno podat s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale i zde musí Nejvyšší soud uvést, že toliko za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud byl však obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let podle §219 odst. 1 tr. zák., pak je potřebné uvést, že trestní zákon v ustanovení §219 odst. 1 tento druh trestu uvádí s trestní sazbou od desíti do patnácti let. Tedy trest byl obviněnému uložen v rámci trestní sazby a jednalo se o takový druh trestu, který zákon připouští, tudíž i v případě řádně uplatněného dovolacího důvodu by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ze shora uvedeného je patrno, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny námitky, které nenaplňovaly uplatněný dovolací důvod, byť se na něj formálně odvolávaly, a proto bylo nutno v této části dovolání obviněného odmítnou podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Závěrem lze rovněž uvést, že převážná část námitek, které se staly podkladem pro dovolání obviněného byla již předmětem přezkoumání odvolacím soudem v rámci řízení o odvolání a s těmito se Vrchní soud v Praze vypořádal ve svém usnesení zejména na str. 2 – 4, přitom Nejvyšší soud sdílí názor vyslovený v tomto unesení Vrchního soudu v Praze, že dokazování není v trestním řízení bezbřehé, je limitováno rozsahem nezbytným pro rozhodnutí každého orgánu činného v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti. Postup nesoucí se nad tento rámec řízení zbytečně protahuje a odvádí pozornost od skutečností důležitých. Ta skutečnost, že se soudy podrobně zabývaly předmětnou trestní věcí, je dokladována i tím, že dovoláním je napadeno druhé rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v případě prvního rozhodnutí, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného s ohledem na jím uplatněné dovolací důvody je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann