ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.684.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 684/2023-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 6 To 55/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 48 T 6/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění M. H. a M. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„ dne 17. 7. 2021 v době okolo 17:20 hodin na chodníku vedoucím po ulici XY u sloupu veřejného osvětlení č. XY ve vzdálenosti cca 50 metrů od zastávky XY ve směru na zastávku XY na Praze 9, když kolem daného místa náhodně projížděli a všimli si přítomnosti J. S. a P. Č., v úmyslu J. S. donutit, aby vrátil zapůjčenou herní konzoli zn. Sony PlayStation, doběhl obžalovaný M. K. z levého boku k poškozenému S., který jej ani nestihl zaregistrovat, v obou rukou držel lisovací kleště na kabelová okna a spojky o celkové délce 380 mm a hmotnosti 1.544 g, kdy bez předchozího varování se rozmáchl a zasáhl ho velkou intenzitou do oblasti pod levé oko, v důsledku čehož poškozený J. S. upadl na zem, kde si začal instinktivně krýt hlavu pokrčením paží, neboť obžalovaný M. K. uvedené kleště odhodil, stoupl si nad ležícího poškozeného a začal jej bít údery rukou sevřenou v pěst do hlavy, zejména do obličeje, což doprovázel slovy „smažko, kde mám ten playstation, koukej ho donést, smažko jedna, jinak seš mrtvej!“, pročež P. Č. chtěl poškozeného J. S. bránit, než se však k němu dostal na kontaktní vzdálenost, vstoupil do incidentu také obžalovaný M. H., který vzal ze země uvedené kleště a v úmyslu P. Č. zamezit, aby pomohl poškozenému J. S., se na něj obořil slovy „neser se do toho, nebo tě zabiju“ a několikrát před ním uvedenými kleštěmi zamával, což P. Č. natolik vystrašilo, že od svého záměru pomoci kamarádovi upustil, a dále obžalovaný M. H. sdělil, že jde o pomstu za nevrácený playstation s tím, že pokud jej poškozený J. S. nevrátí, tak ho zabijí a zastřelí, načež se přidal k obžalovanému M. K. a oba poškozeného J. S. ještě několikrát kopli do oblasti žeber a hlavy a nohou na něj i dupli, následně z místa utekli na parkoviště u zastávky XY, kde bylo zaparkováno osobní motorové vozidlo tov. značky Peugeot 406, RZ XY, kde na místě řidiče seděl P. D., přičemž obžalovaný M. H. z vozidla před nastoupením sňal zadní registrační značku, aby nemohlo být identifikováno a všichni uvedeným vozidlem z místa společně odjeli, přičemž tímto svým společným jednáním způsobili poškozenému J. S. zlomeninu zevní a přední stěny dutiny horní čelisti vlevo, bez výraznějšího posunu úlomků, zasahující okrajově na spodinu levé očnice, s otokem měkkých tkání a podkožním výronem dolního víčka levého oka, s krevním výronem ve spojivce dole, dále zlomeninu nosních kůstek bez výraznějšího posunu úlomků, s kožní oděrkou na kořeni nosu a dále kožní oděrky v okolí pravého oka a na čele, tedy zranění, které poškozeného omezovalo v běžnému způsobu života po dobu až čtyř týdnů, přičemž vlastní omezení spočívalo v klidovém režimu, opatrnosti při osobní hygieně, v zákazu smrkání po dobu dvou týdnů a v užívání antibiotik, a tohoto jednání se dopustili, přestože byli oba nejméně srozumění s tím, že mohou poškozenému způsobit při velké intenzitě tupého násilí v případě úderu štípacími kleštěmi či při kopech a dupání nohou do oblasti hlavy vážné úrazové změny v oblasti obličeje a hlavy, spočívající zejména ve vzniku zlomeniny kosti spánkové s krvácením nad tvrdou plenu mozkovou, menší vpáčené zlomeniny s pohmožděním mozku, různě rozsáhlé zlomeniny klenby a spodiny lební s krvácením do dutiny lební, se vznikem různě rozsáhlého pohmoždění mozku, k čemuž však nedošlo “.
2. Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl oběma podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad jejich osobami. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku jim byla uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil poškozenému J. S. (dále také jen „poškozený“) a poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Pražské správě sociálního zabezpečení škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích na náhradu majetkové a nemajetkové újmy.
Proti tomuto rozsudku podali poškozený J. S. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 6 To 55/2022. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obou obviněných ve výrocích o trestech, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému J. S., ve výroku o náhradě škody Pražské správy sociálního zabezpečení, územní pracoviště Příbram, a ve výroku o odkazu poškozeného J. S. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému M. K. uložil podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M. H. uložil podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nově také rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených J. S. a Pražské správy sociálního zabezpečení na náhradu majetkové a nemajetkové újmy.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 6 To 55/2022 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný M. H. (dále také jen „obviněný“) dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Nejprve uvedl teoretická východiska a ocitoval některá ustanovení trestního řádu a trestního zákoníku týkající se především problematiky prohlášení viny a ukládání trestu včetně institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 2 písm. b) tr. ř. Následně citoval části odůvodnění z obou rozsudků soudů nižších stupňů stran uloženého trestu. V návaznosti na to namítl, že při porovnání obou těchto rozsudků je zjevné, že odvolací soud učinil závěry z důkazních prostředků, které ale nebyly před soudem prvního stupně provedeny, resp. ke své změně rozhodnutí stran trestu nedoplnil dokazování a obviněné o možnosti jeho zpřísnění nepoučil a nedal obhajobě prostor pro navržení důkazů k tomuto zamýšlenému postupu. Tím podle obviněného odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces.
5. I s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, dále namítl, že jemu uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Dále uvedl, že použití §58 tr. zákoníku je v zákoně formulováno sice jako „nenárokové“, nicméně v praxi je použití tohoto institutu již automatické za předpokladu, že obviněný prohlásí vinu. Použití tohoto institutu se proto podle obviněného stává jakýmsi znakem trestu, podobně či analogicky s tím, zda má být použito ustanovení o souhrnném či úhrnném trestu, jak to má na mysli §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Pokud jde o další dva jím uplatněné dovolací důvody, namítl, že povaha spáchané trestné činnosti (viz bod 21. napadeného rozsudku odvolacího soudu) nebyla ani jedním ze soudů prokazována. Důkaz výslechem obou obviněných není podle něj tím důkazem, který je primárně relevantní v trestním řízení. Stejně tak nebyla podle obviněného řádně prokázána povaha a závažnost pokusu (viz bod 24. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud nerozhodne ve věci sám, zrušil napadený rozsudek ve výroku týkajícího se minimálně jeho (obviněného M. H.) a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která konstatovala, že odvolací soud správně uvedl, že podle ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku nemůže být trest automaticky zmírňován ve všech případech, kdy není trestný čin dokonán. K nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nedošlo pouze nezávisle na vůli obou obviněných. I s ohledem na další skutečnosti se státní zástupkyni jevil trest uložený obviněnému jako zcela přiměřený všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu.
8. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 6 To 55/2022 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřovalo výlučně do uloženého trestu, který obviněný považoval za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Odvolacímu soudu současně vytkl, že ke změně rozhodnutí stran uloženého trestu nedoplnil dokazování a obviněné o možnosti změny trestu (jeho zpřísnění) nepoučil. K tomu je třeba již na tomto místě uvést, že takovou argumentací se obviněný s uplatněnými i dalšími dovolacími důvody míjí.
16. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je třeba uvést, že obviněný takové vady neuplatnil, resp. z povahy jeho dovolání je patrné, že se nedožadoval toho, aby mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejména §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, jelikož dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
18. O takový případ se však v dané věci nejedná, resp. nejde o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
19. Je třeba připomenout, že odvolací soud obviněným uložil tresty za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně neshledal splnění podmínek také podle §58 odst. 6 tr. zákoníku), tedy snížil jim tresty odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž je odsuzoval za zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentace obviněného stran užití §58 tr. zákoníku v souvislosti s prohlášením viny v tom smyslu, že užití tohoto institutu v případě prohlášení viny se v praxi považuje za automatické, není proto přiléhavá, jelikož odvolací soud §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku aplikoval, byť jeho užití označil v daném případě za hraniční. Již proto nelze hovořit o tom, že by se ve vztahu k obviněnému jednalo o trest, který by byl trestem extrémně přísným a nespravedlivým, když byl ukládán pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, byť jako nepodmíněný.
20. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud dostál ústavněprávnímu požadavku na důkladné odůvodnění svého rozsudku, pokud obviněným ukládal přísnější trest oproti soudu prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Odvolací soud rozhodl o zpřísnění trestu oběma obviněným z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaného v jejich neprospěch, a to z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. Nutno akcentovat, že ve zmíněném odvolání byl explicitně vyjádřen názor, že by rovněž obviněnému M. H. měl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Jmenovaný obviněný se přitom k tomuto odvolání prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil. Věděl tedy, že je podáno v jeho neprospěch, a že tudíž existuje možnost, že k zpřísnění jeho trestu může dojít. Nehledě na to není povinností soudu upozornit obviněného na případné zamýšlené zpřísnění trestu, tím spíše za situace, kdy je podáno odvolání státním zástupcem v jeho neprospěch a obviněný je s tím obeznámen. Taková povinnost soudu je vázána na zpřísnění právní kvalifikace skutku (srov. §190 odst. 2 tr. ř, §225 odst. 2 tr. ř., §259 odst. 5 tr. ř.), potažmo i na její zmírnění (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 , publikovaný pod č. 102 ve sv. 34 Sb. nál. a usn.), pokud by takové poučení mělo praktický význam pro obhajobu obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017).
21. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč nebyly splněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku, resp. proč aplikací tohoto ustanovení bylo porušeno ustanovení trestního zákona, a proč spatřoval uložené tresty nepřiměřeně mírnými. Při ukládání nových trestů přitom vycházel ze skutkových zjištění promítnutých především do popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která ostatně byla podkladem pro posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu. Pokud obviněný vytýká odvolacímu soudu, že ke své změně rozhodnutí o zpřísnění trestu nedoplnil dokazování, pak je možné poznamenat, že ani neuvádí, jakými důkazy by se tak mělo stát a co konkrétně by jimi mělo být prokazováno. V zásadě totéž platí ve vztahu k další výhradě obviněného, podle níž odvolací soud nedal obhajobě prostor pro navržení důkazů k zamýšlené změně rozhodnutí. K uvedenému lze dodat, že odvolací soud dal v průběhu veřejného zasedání procesním stranám dostatečnou možnost navrhnout doplnění dokazování, této možnosti však obhajoba nevyužila.
22. V návaznosti na to Nejvyšší soud znovu uvádí, že obviněný svými námitkami nenaplnil jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. či jiný dovolací důvod. Svou argumentací směřoval jen proti diskreci odvolacího soudu provedené v jejích zákonných mezích. Nejednalo se tudíž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody obviněného. To by se mohlo stát v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, nebo by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, vzal-li by soud za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jež by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů) (nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17 (N 75/89 SbNU 153). Tak tomu ale v daném případně nebylo.
23. Nejvyšší soud uzavírá, že se odvolací soud svým rozsudkem, resp. výrokem o trestu nedostal do žádného, natož extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe ve smyslu jeho mimořádné a zcela vybočující (excesivní) přísnosti a zjevné nespravedlnosti. To, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný není dovolacím důvodem, resp. zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu neopodstatňuje. K tomu je možno ještě závěrem dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
V.
Způsob rozhodnutí
24. Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu