ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.956.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 956/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2017 o dovolání obviněného B. Ř., obviněného M. Ř., obviněného V. H. , obviněného P. S., obviněného Z. Ch. , obviněného M. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, pod sp. zn. 5 T 15/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. Ř. a Z. Ch.
o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř., obviněného V. H., obviněného P. S. a obviněného M. H. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 5 T 15/2011, byli obviněný B. Ř. uznán vinným pod bodem 1, 2, 3, 4, 5, 6, 14 pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný M. Ř. uznán vinným pod bodem 2, 3, 4 pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod body 10, 11, 12, 13 uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, obviněný V. H. uznán vinným pod bodem 1, 2, 3, 4 pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný P. S. uznán vinným pod bodem 2, 5 zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, obviněný Z. Ch. uznán vinným pod bodem 3, 4, 6 pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, obviněný M. H. uznán vinným pod bodem 14 zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2) Obviněný B. Ř. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání deseti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 12. 2010, č. j. 7 T 134/2009-413, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3) Obviněný M. Ř. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání deseti let.
4) Obviněný V. H. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání pěti let.
5) Obviněný P. S. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání sedmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 6 T 27/2009-1419 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 7 To 380/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6) Obviněný Z. Ch. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání sedmi let.
7) Obviněný M. H. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání sedmi let.
8) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění B. Ř., M. Ř., V. H., P. S., Z. Ch., M. H. a dále obvinění E. J., M. L., R. P., H. K., I. P., R. L., F. Š., J. Ž., dále státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a poškození S. T. a A. T. odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016 rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., a to z podnětu odvolání obviněného B. Ř. a J. Ž. (bod A rozsudku) tak, že napadený rozsudek zrušil, a to ve výrocích o uložených trestech ve vztahu k těmto obviněným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný B. Ř. byl odsouzen při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (pod body 1, 2, 3, 4, 5, 6, 14) podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání devíti let. Dále z podnětu odvolání státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výrocích o trestech ohledně obviněných M. Ř., P. S. a M. H. (bod B rozsudku) a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný M. Ř. odsuzen při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (pod body 2, 3, 4) a pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku (pod body 10, 11, 12, 13) podle §209 odst. 5 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání deseti let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 55.000 Kč, zajištěných při domovní prohlídce, blíže specifikovaných v předmětném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Obviněný P. S. byl odsouzen při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku (pod bodem 2) a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku (pod bodem 5) podle §209 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání sedmi let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1 tr. zákoníku byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 100 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 6 T 27/2009-1419 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 7 To 380/2014, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci č. j. 3 T 79/2010-30 ze dne 21. 5. 2010, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. H. byl odsouzen při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku (pod bodem 14) podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání sedmi let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 11.000 Kč, zajištěných při domovní prohlídce, blíže specifikovaných v předmětném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušen ve výrocích, jimiž byli obvinění B. Ř., M. Ř., E. J., V. H., P. S., M. L., Z. Ch., I. P., M. H., J. Ž. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky pod body 1 (poškození T.), 2 (poškozená Z.), 4 (poškození P.), 5 (poškozená S.), 6 (poškozený N.), 7 (poškozený S.), 9 (poškozený P.), a v navazujících výrocích, jimiž byli podle §229 odst. 3 tr. ř. poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu tohoto zrušení vrácena Krajskému soudu v Plzni (bod D rozsudku). Podle §253 odst. 1 tr. ř. byla odvolání poškozených S. T. a A. T. zamítnuta. Podle §256 tr. ř. byla dále odvolání obviněných M. Ř., E. J., V. H., M. L., P. S., Z. Ch., R. P., H. K., M. H., I. P., R. L. a F. Š. zamítnuta.
9) Obvinění B. Ř., M. Ř., V. H., P. S., Z. Ch. a M. H. podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání.
10) Obviněný B. Ř. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., tj. že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a to přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu zdůraznil, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Dovolatel považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož se odvolací soud nevypořádal s veškerou jeho argumentací, zejména směřující proti právní kvalifikaci jednání, kterého se měl dopustit, jakož i s rozdíly mezi hodnocením důkazů provedených nalézacím soudem v odsuzující a zprošťující části rozsudku. Podle jeho názoru z provedeného dokazování nevyplynulo, že by sliboval přeúvěrování krátkodobých půjček, případně se ho skutečně snažil zajistit. Argumentaci směřoval rovněž proti závěru soudů, že jeho úmyslem bylo připravit poškozené o zajištěné nemovitosti, s vlastním tvrzením, že by o ně poškození přišli, kdyby si půjčku nesjednali. Poukazuje mj. na to, že z provedených důkazů nevyplývá, že by obvinění neměli v úmyslu zajistit či umožnit přeúvěrování, stejně jako nejsou ničím podloženy závěry soudů, že jeho jednání bylo založeno na nepravdivých tvrzeních, že bude možné poškozeným přeúvěrování zajistit. Podle názoru obviněného je rovněž nesprávný závěr soudů, že není právně významné, zda obvinění slibovali přeúvěrování nebo jen slíbili nápomoc se zajištěním úvěru. Námitky směřoval rovněž do oblasti naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, kdy podle jeho názoru soudy zaměnily znak „uvedení v omyl“ se znakem „využití omylu“. Domnívá se, že na předmětném trestném činu nemají význam ty úkony, které nastaly až po splatnosti půjček. Je toho názoru, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, neboť nebyl členem organizované skupiny. V některých případech se s poškozenými nesetkal a pouze podepisoval připravené dokumenty a nebyl srozuměn s tím, že by poškození měli být připraveni o své nemovitosti. Námitky dále směřoval i proti výši škody, když nalézací soud podle něj nevzal v potaz smluvní pokuty a příslušenství poskytnutých jistin. Odvolacímu soudu pak vytkl chybné posouzení platnosti smluv o půjčkách. Ve vztahu k poškozené H. T. uvedl, že půjčku jí poskytl jiný obviněný, zároveň uvedl, že nerozpoznal, že poškozená je mentálně postižená. Rovněž tak soudům vytkl, že nebraly v úvahu nezodpovědné počínání si poškozených, a mj. i vzhledem k uvedenému se měly zabývat aplikací zásady „ultima racio“. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, jakož i zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Své dovolání spojil s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí.
11) Obviněný M. Ř. podal své dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel předně poukázal na to, že v jeho případě neexistuje jediný důkaz, který by svědčil o dohodě mezi jednotlivými spoluobviněnými, či o jeho zapojení do organizované skupiny. V dovolání primárně zpochybňuje provedené důkazy a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci. V této souvislosti mj. zdůraznil, že se podílel na financování právnické osoby poskytující krátkodobé půjčky, „aniž by měl bližší povědomost o tom, jaká specifická činnost družstva probíhá, resp. že by měl vědět, že účelem jednání jeho členů a zúčastněných osob mělo být připravování poškozených o zajištěné nemovitosti“. Soudům vytýká, že automaticky od počátku vychází z toho, že existovala promyšlená dohoda o způsobení škody, o zdržovací taktice, o záměrném lživém ujišťování, aniž by soudy měly validní důkazy o zapojení se obviněného do takového jednání, aniž by nějakým důkazem byla prokázána dohoda mezi obviněnými. Poukazuje na to, že jednal pouze v intencích toho, co bylo obsahem dohod s poškozenými, aniž by sledoval jiný cíl, než jaký mohl z obsahu sjednaných dohod očekávat. Odvolacímu soudu vytkl nesprávné posouzení jednání poškozených, když soud na jednu stranu uvedl, že „poškození neměli reálnou možnost, a to ani při zachování veškeré opatrnosti rozpoznat, že tvrzení obviněných jsou lživá a že nemůže reálně dojít k refinancování jejich závazků, s ohledem na jejich věk, vzdělání a životní zkušenosti“, na druhou stranu právě k otázce jejich vzdělání atd. neprovedl žádné dokazování. Pod deklarovaný dovolací důvod podřadil také námitky směřující proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, jakož zrušil i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
12) Obviněný V. H. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedl, že od počátku trestního řízení odmítal svoji účast na jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž jeho úloha spočívala pouze v podpisu listin, bez dalších znalostí a souvislostí, z titulu svého postavení jako předsedy družstva. V řízení bylo prokázáno, že s poškozenými fakticky nejednal, potřebné listiny v dobré víře pouze podepisoval. Soulad svého jednání se zákonem dovozoval ze skutečnosti, že dokumentaci vyhotovoval advokát, příp. exekutorský úřad. Z výše uvedeného pak nelze dovozovat, že by měl být srozuměn s tím, že další spoluobvinění by tímto mohli páchat trestnou činnost. Ve vztahu k trestné činnosti se považuje za osobu zneužitou, za tzv. bílého koně, o čemž má vypovídat i jeho odvolání z pozice předsedy družstva „když svoji úlohu splnil“. Poukazuje rovněž na to, že krajský soud se měl pečlivěji zabývat otázkou základů trestní odpovědnosti z pohledu §18 a §19 tr. zákoníku, neboť při podpisu listin nevěděl že jedná protizákonně, a ani nevěděl, jak by se jednání mohl vyvarovat. Poukazuje rovněž na to, že obvinění sami si nepočínali zodpovědně. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu projednal, případně Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem.
13) Obviněný P. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Své dovolání zaměřil proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 5 T 15/2015. Vytkl, že napadený rozsudek sice obsahuje sumarizaci všech provedených důkazů, ale bez toho, aby bylo současně možno dovodit, na základě kterých důkazů nalézací soud dospěl ke konkrétním závěrům. Dále se domnívá, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi důkazy a okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Závěry o tom, že měl poškozené W. a Z. uvádět v omyl, považuje za nepřesvědčivé. Namítl rovněž, že jeho obhajobou uplatněnou u hlavního líčení se soud vypořádal pouze z části. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu projednal, případně sám ve věci rozhodl.
14) Obviněný Z. Ch. podal své dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel nejdříve vytkl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále upozornil na porušení zásady rovnosti, kterou spatřoval v nestejném přístupu soudů k hodnocení věrohodnosti výpovědí jeho a poškozených. Podle jeho názoru k posouzení naplnění subjektivní stránky nepostačují skutková tvrzení uvedená ve skutkových větách výroku rozsudku nalézacího soudu. Zdůraznil, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že by byl členem organizované skupiny, nebylo prokázáno, jakým způsobem a s kým se měl domlouvat, kdo spolupráci řídil. Dále namítl, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Úmysl soudy podle jeho názoru dovozují z „neodpovídajícího hodnocení poškozených“, kdy tyto odvolací soud hodnotí jako jednoduché, nepříliš vzdělané atd., avšak podle obviněného šlo o osoby nezodpovědné. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, zrušil také rozsudek Krajského soudu v Plzni a dále podle §265 l tr. ř. Krajskému soudu Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15) Obviněný M. H. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. g), l ) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel je toho názoru, že nalézací soud překročil zásadu volného hodnocení důkazů, když dovodil závěr o jeho vině na podkladě smluv, které byly v podobě návrhu nalezeny v jeho počítači. Rovněž tak nekriticky soudy přistoupily k hodnocení odposlechů, přičemž z žádného odposlechu, e-mailové komunikace či sledování osob není doložen jakýkoliv kontakt obviněného s dalšími obviněnými dne 4. 6. 2010. Dále namítl, že soudy obou stupňů pochybily, když dovolatele uznaly vinným za přípravu dokumentace, která splňuje předpoklady pro platné a účinné uzavření závazkového vztahu. Rovněž je toho názoru, že nemohl uvést v omyl poškozenou, jakožto osobu omezenou na svéprávnosti, když tato nebyla schopna sama tento omyl reálně vnímat. Ve svém dovolání dále předložil vlastní verzi skutkového stavu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozhodl sám tak, že dovolatele zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
16) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. V podaném vyjádření shrnula dosavadní průběh řízení a sumarizovala obsah jednotlivých dovolání. Uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shodně uvedli všichni dovolatelé, se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Námitku tzv. extrémního nesouladu pak uvedli dovolatelé Ř., Ř., Ch. a H., avšak podle jejího názoru takový extrémní nesoulad v dané trestní věci neshledala. Dodala, že skutkový stav popsaný nalézacím soudem logicky vyplývá z provedených důkazů, přičemž námitky dovolatelů v tomto směru vedly pouze k popírání v řízení provedených důkazů a dovolatelé neuvedli žádné relevantní důvody, ze kterých by bylo možno považovat skutkové závěry za extrémně rozporné s provedenými důkazy. Konstatovala, že z podstaty organizované skupiny jakožto vyšší formy spolupachatelství je vyloučeno, aby se všichni její členové podíleli na spáchání trestné činnosti stejnou měrou, přičemž je podstatné, že dílčí protiprávní jednání vedla ke vzniku následku. Jednotlivá dílčí jednání obviněných pak podrobně vyplývala z konkrétních provedených důkazů, které podrobně rozebrala. Např. v případě obviněného Ř. z útoku, který je popsán pod bodem 1, je obviněný usvědčován zejména výpovědí svědka K., v případě útoku popsaném pod bodem 2 je stěžejním důkazem výpověď poškozeného W. Vina obviněného v případě útoku, který je uveden pod bodem 3 byla prokázána výpovědí poškozené V. a listinnými důkazy, o útoku v bodě 4 svědčí skutková zjištění spočívající v tom, že navštívil poškozené S. a nutil je k vystěhování z bytu. Vina obviněného v případě útoku popsaném v bodě 5 vyplynula z výpovědi poškozené Z. K útoku pod bodem 6 uvedla, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil závěr, že obviněný v podstatě jen využil omylu poškozené, to však nevylučuje závěr o tom, že ji na druhou stranu v omyl uvedl. Skutková zjištění vyjádřená pod bodem 14 vyplývají z listinných důkazů z e-mailové schránky obviněného či z výpovědi svědkyně T. V souvislosti s dovoláním obviněného Ř. uvedla, že z jednání pod bodem 2 je usvědčován listinou nalezenou při domovní prohlídce týkající se rozdělení finančních částek, výpovědí poškozeného W., v případě útoku pod bodem 3 vyplývá trestná činnost dovolatele z výpovědi poškozené V. apod. Pokud jde o body 10 – 13 je usvědčován výpovědí poškozeného M. a odposlechy telekomunikačního provozu. V případě obviněného Ch. byla vina založena na výpovědi poškozené V. (bod 3) nebo S. (bod 4) či A. (bod 6). Obviněného H. pak usvědčuje z protiprávního činu popsaného pod bodem 14 e-mailová komunikace. Dále v souvislosti s námitkou naplnění subjektivní stránky zločinů podvodu připomenula, že ke spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž postačí úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Z jednání obviněných pak vyplývá, že byli přinejmenším srozuměni s možností způsobení alespoň škody nikoliv nepatrné na majetku poškozených, jednali po vzájemné, byť konkludentní dohodě a vůči poškozeným postupovali účelově. Vzhledem k tomu, že obvinění postupovali koordinovaně, jednali s osobami ve finanční nouzi, nelze akceptovat jejich námitku o nutnosti použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe. Za neopodstatněnou pak považuje i námitku obviněného H., případně námitku obdobného charakteru obviněného Ř. ve vztahu k poškozené T. K naplnění znaku uvedení v omyl může dojít i v případě, že je osoba v omyl uváděná mentálně postižená, která je však schopna alespoň v hrubých rysech vnímat vnější okolnosti. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že oba obvinění si byli vědomi, že je poškozená mentálně postižená a tohoto znevýhodnění naopak využili. V souvislosti s námitkou obviněného Ř. ohledně otázky platnosti smluv odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010. K námitce obviněného H., že jeho jednání mělo být posouzeno podle ustanovení o skutkovém a právním omylu podle §18 a 19 tr. zákoníku uvedla, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný věděl o skutečném cíli právních jednání. Dovolacím důvodem dále nejsou ani námitky obviněného Ř. stran přiměřenosti uložených trestů. Závěrem konstatovala, že podstatou námitek vznesených všemi obviněnými je zpochybnění učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. S ohledem na výše uvedené pak navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se dovolání obviněných odmítají jako zjevně neopodstatněná. Konečně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
17) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
18) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
20) Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
21) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22) V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. [ obviněný Ř. mj. vytýká nesprávné hodnocení důkazů, neprokázání úmyslu obohatit se uváděním poškozených v omyl, nebyl členem organizované skupiny (viz str. 18-23 rozsudku soudu druhého stupně), obviněný Ř. mj. poukazoval na to, že jeho jednání nevykazuje znaky organizované skupiny, poškození si počínali nezodpovědně (viz str. 23-26 rozsudku soudu druhého stupně), obviněný H. mj. uváděl, že pouze podepisoval listiny, které připravil advokát nebo exekutor, byl zneužit spoluobviněnými, o trestné činnosti nic nevěděl a tudíž se soudy měly zabývat ustanoveními o omylech (viz str. 27 rozsudku soudu druhého stupně), obviněný S. mj. uváděl, že závěry o jeho vině, spočívající v tom, že měl poškozené W. a Z. uvádět v omyl, jsou vybudovány pouze na základě výpovědí poškozených, závěry soudů o jeho vině považuje za nepřesvědčivé i s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, 11 Tdo 1121/1012 (viz str. 32 rozsudku soudu druhého stupně), obviněný Ch. mj. poukazoval na to, že poškození postupovali neuváženě, jednalo se o půjčky, konkrétní příslib zajištění dlouhodobého úvěru nikomu nedával, nikdy nebyl členem organizované skupiny, nebyl prokázán jeho podvodný úmysl (viz str. 32-33 rozsudku soudu druhého stupně), obviněný H. mj. vytýká, že jeho vina je vybudována na nepřípustné dedukci soudů, nepodložené žádným důkazem, dokumenty zajištěné v jeho počítači byly pouze návrhy smluv, které nebyly nikdy podepsány a uzavřeny, vzhledem k tomu, že poškozená T. byla nesvéprávná, nemohl se vůči ní dopustit podvodu, neboť takovou osobu nelze uvést v omyl (viz str. 30 rozsudku soudu druhého stupně)]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
23) Vzhledem k tomu, že primární podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu [až na výjimky níže uvedené, které odůvodnily postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.], kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují hodnocení provedených důkazů, případně neprovedení jimi navržených důkazů, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Na tomto místě je proto možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Na situaci, kdy je v dovolání odkazováno na naplnění podmínek dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože pravou podstatou takových námitek je pouze zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci lze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
24) Jak již bylo uvedeno shora, dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shodně uplatnili všichni dovolatelé. Společným jmenovatelem dovolání obviněných je zejména nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů (jak již bylo shora uvedeno). Pokud námitky dovolatelů směřovaly do vyjádření subjektivní stránky trestného činu podvodu podle ustanovení §209 tr. zákoníku vyjádřené ve výroku rozsudku nalézacího soudu a do absence zjištění obsahu tvrzené vzájemné domluvy mezi obviněnými, tj. v čem a jak konkrétně se měli jednotliví obvinění dopouštět trestné činnosti, nelze je nejen považovat za námitky, které by uplatněný dovolací důvod naplňovaly, ale také je nelze považovat za námitky důvodné.
25) V dané trestní věci se obvinění snaží Nejvyšší soud přesvědčit o tom, že bylo prokázáno, že klíčovým bodem každého dílčího útoku byl občanskoprávní vztah mezi jednotlivými obviněnými a poškozenými a že ve všech případech docházelo v souladu se zákonem k uzavření závazkového vztahu. Obvinění v rámci své argumentace již nezmiňují, a pokud zmiňují, pak v jiném kontextu, tu část jejich jednání (a v té souvislosti znevěrohodňují poškozené, případně argumentují tím, že tito se dostatečně obezřetně nechovali ke svému majetku), která spočívala v nepravdivém přesvědčování poškozených, že krátkodobá půjčka bude přeúvěrována tak, aby poškození byli schopni ji splatit. Obvinění v daných případech naplnili znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku tím (zjednodušeně řečeno), že slibovali poškozeným další finanční služby, navazující na smlouvy o půjčce, konkrétně tzv. přeúvěrování, tedy zajištění dlouhodobých úvěrů. Byly to právě tyto sliby, které byly poškozeným lživě předestírány obviněnými, kteří vystupovali jako zástupci finančních družstev (jakožto seriózních finančních institucí) , přičemž poškození nemohli ani při vynaložení veškeré opatrnosti rozpoznat jejich klamný charakter. Podvodné jednání obviněných pak, jak vyplynulo ze skutkových závěrů, směřovalo vždy k získání nemovitosti, nikoli k výnosu z půjčky. Tento jednoznačný závěr, že obviněným nešlo o výnosy z půjček, ale o získání nemovitostí, ve vztahu k dovolatelům vyplývá nejen z výpovědí poškozených, ale také svědků, případě obviněných. Na tomto místě je potřebné uvést, že je s podivem, že všichni poškození, kteří se navzájem neznali, prakticky shodně popisují jednání obviněných. Přehlédnout v rámci logického hodnocení jednotlivých důkazů, tedy důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., nelze ani vzájemnou provázanost jednání dovolatelů [obviněný Ř. a obviněný H. byli uznáni vinnými pro jednání pod body 1, 2, 3, 4, k tomu přistupuje obviněný Ř. pro jednání pod body 2, 3, 4 a obviněný Ch. pro jednání 3, 4, kdy tento obviněný má dále společné jednání pod bodem 6 s obviněným Ř., přičemž obviněný S. má společné jednání s obviněnými H., Ř. a Ř. pod bodem 2 a s obviněným Ř. dále v bodě 5; obviněný H. pak v bodě 14 společně s obviněným Ř.]. Tuto skutečnost Nejvyšší soud záměrně zmiňuje, aby obviněným, kteří své jednání popisují téměř jako nahodilé, bez bližších vazeb, bylo zřejmé, že tomu tak nebylo. Zde lze např. odkázat na výpověď poškozeného W. (viz str. 69-73 rozsudku soudu I. stupně, kde se mj. zmiňuje o obviněném S., Ř., H. a pánovi v maskáčích (Ř. – viz též str. 80). Z výpovědi zmíněného svědka vyplynulo, že byl ubezpečován, že mu bude hypoteční úvěr zajištěn (S. a A.) jinak by půjčku neuzavřel. Tento svědek rovněž uvedl, že E. (myšleno obviněný E. J. odsouzený pro jednání pod body 1, 2, 3, 4, 5, 10, 11) hovořil o tom, že v družstvu je pět společníků, se kterými se musí poradit . O vzájemných vztazích a informovanosti jednotlivých obviněných o „jejich činnosti“ svědčí výpověď poškozené V., která mj. také uvedla, že obviněným Ch. byla opakovaně utvrzována v tom, že jí seženou dlouhodobý úvěr, a půjčka kterou uzavřela se splatností na tři měsíce a převedením bytu na družstvo je pouze formalita . Ještě výstižněji jednání obviněných (konkrétně obv. Ch.) popsala poškozená S. (a soudy neměly důvodu ji nevěřit s ohledem na výše uvedené), když obviněnému uvedla, že v případě půjčky není schopna půjčku do tří měsíců splatit, na což obviněný reagoval „To my víme, že to za tři měsíce nemůžete splatit, proto my vám během tří měsíců uděláme hypotéku, kterou vy budete splácet podle vašich možností“. Jestliže soudy nižších stupňů dospěly k závěru (se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje), že primárním cílem obviněných bylo trvalé získání nemovitostí poškozených, pak uvedený závěr vyplývá nejen z výpovědi obviněného H., ale mj. také z výpovědi svědka K., kterému bylo nabídnuto až 80.000 Kč, za to, že nevyplatí poškozené P. částku, kterou by mohla vrátit půjčku od obviněných. Obdobně vyzněla také výpověď svědka H. ve vztahu k poškozené V. Obdobné závěry vyplývají mj. také z jednání ve vztahu k poškozené T., která měla „půjčku“ uhradit do 4. 9. 2010, přesto k jejímu vystěhování došlo již 1. 7. 2010.
26) Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jednání, které bylo kvalifikováno jako podvodné, bylo dokonáno v okamžiku, kdy došlo k obohacení obviněných, tedy v momentě, kdy nastala splatnost půjčky. Všechny dílčí útoky pak byly bezpečně prokázány mnoha provedenými důkazy. Příkladmo (na rámec již shora uvedeného) lze uvést ke skutku 1) výpověď svědkyně K., poškozené P., svědka P., K., M., M., listinné důkazy, např. předmětná smlouva o půjčce, smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti, exekutorský zápis s dohodou o splnění pohledávky apod. K podílu viny jednotlivých obviněných lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu strana 68 – 69. Vina obviněných v případě skutku 2) byla prokázána mj. výpovědí poškozeného W., svědkyně W., svědka K., B., ale i listinnými důkazy, např. dohodou o zániku věcného břemene, předmětnou smlouvou o půjčce, smlouvou o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti, směnkami, stvrzenkami u exekutora. Pokud jde o jednotlivé obviněné, lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (strana 81). Skutek č. 3) byl prokázán výpovědí poškozené V., svědka H., R., předmětnou smlouvou o půjčce, exekutorským zápisem s dohodou o splnění pohledávky, smlouvou o převodu členských práv a povinností apod. K vině jednotlivých obviněných lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (strana 87). Ke skutku 4) lze uvést následující důkazy: výpověď poškozených S., svědka N., V., svědkyně S., smlouva o půjčce, smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti, směnka apod. Podíl jednotlivých obviněných na předmětném skutku rozebral nalézací soud ve svém rozhodnutí na straně 96. Vina obviněných v případě skutku popsaném pod bodem 5) byla prokázána především výpovědí poškozené Z. Dále pak výpovědí svědků T., J., T., předmětnou smlouvou o půjčce, smlouvou o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti, exekutorským zápisem s dohodou o splnění pohledávky apod., k vině jednotlivých obviněných blíže na straně 106 – 107 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Vina obviněných v případě skutku 6) byla prokázána zejména výpovědí poškozené A., svědka B., S., předmětnou smlouvou o půjčce, exekutorským zápisem s dohodou o splnění pohledávky, čestným prohlášením, smlouvou o převodu členských práv a povinností atd. Podíl jednotlivých obviněných je uveden v rozhodnutí nalézacího soudu na straně 114 – 115. Vina obviněných u skutku popsaném pod bodem 14) vyplynula především z výpovědi poškozené T., ale i dalších výpovědí např. z výpovědi svědkyně H., T., S., jakož i listinných důkazů, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. [Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, odkazuje pouze příkladmo na některé důkazy a některé útoky, kterými byli obvinění uznáni vinnými.].
27) S ohledem na závěry soudů nižších stupňů má Nejvyšší soud za to, že subjektivní stránka jednání obviněných byla provedeným dokazováním učiněným před oběma nižšími soudy bez jakýchkoliv pochybností prokázána, neboť úmyslné zavinění pachatele za trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění tzv. „podnikatelského záměru“, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání protiprávního činu. Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že závěr o naplnění subjektivní stránky konkrétního trestného činu všemi obviněnými vyplývá z popisu skutku ve výroku o vině v napadených rozsudcích.
28) V mezích uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
29) V řízení nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněných, včetně jejich práva na obhajobu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učiněná skutková zjištění řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných. Nalézací soud provedl obsáhlé dokazování, jak bylo ve stručnosti popsáno výše. Souhrn důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jeho spáchání obviněné (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
30) V souvislosti s námitkou obviněných (Ř., Ř., Ch., H.), že je dán extrémní nesoulad – rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést [nad rámec uvedeného v bodě 29], že extrémní rozpor není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
31) Obvinění též shodně vytkli, že vztah k jednotlivým skutkům a jejich konkrétní role při páchání trestné činnosti nebyla v řízení objasněna. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele/dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
32) Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu, obsahu dovolání a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významné otázky, zda obvinění jednáním popsaným ve výroku o vině spáchali zločiny podvodu podle §209 tr. zákoníku jako členové organizované skupiny. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku spáchá, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, spáchá čin jako člen organizované skupiny, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, spáchá čin jako člen organizované skupiny, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu obviněný Ř. (bod 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 14), Ř. (bod 2, 3, 4) a H. (bod 1, 2, 3, 4 rozsudku soudu I. stupně) zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchali konkrétně tím, že sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, takový čin spáchali jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu. Obviněný Ř. (bod 10, 11, 12 a 13), S. (bod 2, 5), Ch. (bod 3, 4, 6) a H. (bod 14) pak zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku spáchali konkrétně tím, že sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, takový čin spáchali jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem značnou škodu. Takové právní posouzení skutků obviněných má jasnou oporu ve skutkových zjištěních uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku, jakož i relevantní částí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
33) Trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem organizovaná skupina, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Ke znaku člen organizované skupiny se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.]. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto znaku skutkové podstaty je tak podmíněna existencí nejen intelektuální složky úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob za výše popsaných předpokladů, tj. organizované skupiny), ale též složky volní (pachatel buď chce čin spáchat jako člen organizované skupiny, nebo je s takovou účastí na činu alespoň srozuměn). K námitce obviněných zpochybňující, že čin byl spáchán členy organizované skupiny, není od věci poznamenat, že tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se např. nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). To, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny, vyplývá z popisu jednotlivých skutků, na které lze pro stručnost odkázat, a to včetně jejich odůvodnění, kde nalézací soud pečlivě a velmi podrobně vylíčil, jakým způsobem se jednotliví obvinění na trestné činnosti podíleli. Je třeba zdůraznit, že ne každý z pachatelů musí svým jednáním naplnit všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu. Postačí, že se na konečném spáchání činu podílel, byť jen dílčím přispěním. Za daných okolností proto soudy přesvědčivě usoudily, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny (viz též str. 51 rozsudku soudu II. stupně). Takový závěr je i podle názoru Nejvyššího soudu za dané důkazní situace plně přijatelný a nelze mu nic vytknout.
34) Výrok o uložení trestů byl napaden ze strany dovolatele M. Ř., který bez využití odpovídajícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tudíž v rozporu se zákonnými požadavky obsahových náležitostí dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. namítl, že mu byly uloženy tresty nepřiměřeně přísné. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň lze tedy uvést, že obviněnému za nejpřísněji trestný čin (§209 odst. 5 tr zákoníku) bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let. Byl-li mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let (jako trest úhrnný – za více trestných činů), je nutno konstatovat, že byl uložen přípustný druh trestu a tento byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tudíž ani za situace, že by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohl by Nejvyšší soud konstatovat, že jde o dovolání důvodné.
35) V daném případě byla vina obviněných v celém rozsahu prokázána a jejich obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obvinění v podaném dovolání opakují své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud I. stupně, ale opětovně i soud odvolací. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněných. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod odpovídající právní kvalifikaci. Ačkoli obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné konstatovat (vyjma obviněného Ř. a Ch.), že v něm neuplatnili žádnou hmotněprávní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Dovolatelé uplatnili argumentaci, jež se ocitá mimo obsahové hranice uplatněného dovolacího důvodu. V rámci dovolání obvinění dále např. zpochybnili intenzitu podvodného jednání a poukázali na to, že poškození nedodrželi ani elementární zásady opatrnosti a v této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a 11 Tdo 1121/2012). Uvedené námitky byly rovněž uplatněny již v řízení před soudem druhého stupně, který na ně velmi podrobně reagoval a mj. konstatoval, že některé úvahy soudu prvního stupně, které zmíněný soud vedly k závěru o zproštění některých obviněných viny, byly učiněny bez bližšího rozboru zmíněných rozhodnutí, posouzení trestné činnosti obviněných v celém kontextu (mj. např. s tím, že pro identické jednání byli obvinění odsouzeni) a s přihlédnutím k dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, mj. s argumentací, že ke spáchání trestného činu podvodu může dojít i v rámci občanskoprávních vztahů (viz blíže např. str. 42-43 rozsudku soudu II. stupně). Pozornost soudu byla věnována také otázce omylu (viz např. dovolání obviněného H. v pozici „bílého koně“, či obviněného Ř. ve vztahu k poškozené T.). V případě námitek obviněného H. na tyto reagoval odpovídajícím způsobem odvolací soud na straně 57-58 svého rozsudku, na námitky obviněného Ř. i obviněného H. (mj. odkazujícího na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 377/2011) pak na straně 60-61 rozsudku. Pokud obviněný Ř. v dovolání odkazuje na „nesprávný výpočet škody“ (viz str. 10-11 jeho dovolání), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obsahově shodnou námitkou se již mj. zabýval soud druhého stupně [viz str. 55-56 odůvodnění jeho rozsudku]. Obviněný jím tvrzený nesprávný výpočet škody dovozuje z toho, že podle soudu prvního stupně byly smlouvy mezi poškozenými a obviněnými uzavírány v souladu s občanským zákoníkem, oproti soudu odvolacímu, který vyšel z toho, že uzavírané smlouvy byly absolutně neplatné, což podle něj má dopad i do oblasti zjištěné škody. Obviněného je nutno upozornit na to, že jeho argumentace je tendenční a zavádějící, neboť z rozhodnutí obou nižších soudů vyplývá, že od počátku obvinění jednali v podvodném úmyslu, a aby svému jednání dali znak serióznosti a zastřeli pravou podstatu svého jednání, toto zastírali formou občanskoprávních úkonů. Na případ opakování námitek, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, bylo poukázáno již v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Nejvyšší soud však musí také upozornit na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Š.). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Pokud v dovolání bylo mj. poukázáno na subsidiaritu trestní represe pak nelze přehlížet dobu páchání trestné činnosti, společný podvodný úmysl, četnost útoků, promyšlenost jednání, způsobenou škodu, atd., což vše vylučuje použití §12 odst. 2 tr. zákoníku [viz blíže rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.].
36) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Ř., obviněného V. H., P. S. a obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [V případě dovolání obviněného S. dospěl Nejvyšší soud k závěru (s vyšší dávkou tolerance) o možnosti odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nikoli podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. – jak by formálně přicházelo v úvahu, neboť dovolání obviněného nebylo podáno proti rozhodnutí soudu druhého stupně, ale výhradně proti rozsudku soudu prvního stupně – srov. přiměřeně rozh. č. 25/2003 Sb. rozh. tr.]. Zároveň Nejvyšší soud s přihlédnutím ke všemu shora uvedeném skutečnostem dovolání obviněného B. Ř. a Z. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. S ohledem na charakter rozhodnutí stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného Ř. na přerušení výkonu rozhodnutí. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. K dovoláním (jejich odůvodněním), která byla učiněna pouze obviněnými nemohl Nejvyšší soud s ohledem na znění §265d odst. 2 tr. ř. přihlížet.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu