ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.967.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 967/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2003 dovolání obviněného J. M. ml., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v H. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 To 185/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 25/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. ml. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 1 T 25/2000, byl obviněný J. M. ml. (společně se spoluobviněným J. M. st.) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že jako statutární zástupce společnosti M., s. r. o., se sídlem v ul. B. Š., později v ulici P., H. K., přestože si byli vědomi, že s ohledem na finanční situaci této společnosti své závazky řádně nesplní, objednali a poté odebrali od různých firem papírenské zboží, případně dopravu zboží, které neuhradili, případně uhradili pouze částečně a po lhůtě splatnosti a k zajištění dalších dodávek, a to činy popsanými v bodech 1) - 9), a celkem tak způsobili uvedeným poškozeným škodu ve výši 7.834.682.14 Kč.
Za uvedený trestný čin byl obviněný J. M. ml. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud projednal odvolání státního zástupce obviněných J. M. st. a J. M. ml. podaná proti shora citovanému rozsudku a usnesením ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 To 185/2002, podle §256 tr. ř. je jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci obviněný J. M. ml. podal prostřednictvím obhájce JUDr. T. S. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž namítá nesprávné právní posouzení skutku mající základ v rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud nijak nedoplňoval ani neměnil, a ztotožnil se s ním. V dovolání vymezil tři oblasti, v nichž spatřuje rozpor mezi učiněným právním závěrem a skutkovými zjištěními soudu, které se týkají a) formy zavinění, b) otázky, zda byl naplněn znak obohacení sebe nebo jiného, c) neprokázání konkrétního jednání, které by bylo možné považovat za podvodné.
K první z uvedených námitek dovolatel rozvedl, že základní pochybení soudu spatřuje v tom, že ztotožnil vědomost obviněného J. M. ml. o insolvenci (byť částečnou), se srozuměním, že nebude včas pohledávka dodavatele zaplacena. I v rozsudku obsažená skutková zjištění vycházejí z faktu, že společnost M., s. r. o., se dostala do finančních problémů obviněnými nezaviněnými, když výkon zakoupeného zařízení neodpovídal smluvním podmínkám a nepřinášel předpokládaný zisk. Jde o skutečnost stojící mimo zavinění obviněných. Poukázal také na to, že i odvolací soud podnikání dovolatele a jeho otce (spoluobviněného M. st.) vyhodnotil jako „seriózní podnikatelskou práci ve snaze produkovat skutečné hodnoty“, což staví do protikladu se závěrem tohoto soudu o nepřímém podvodném úmyslu dovolatele. Jako důkazně nedoložený označil závěr soudu o spáchání činu v přímém úmyslu a poukázal na výpovědi svědků, zástupců věřitelů, kde v případě jednoho z nich jiným způsobem hodnotil jeho výpovědi, neboť se opíral o běžnou obchodní praxi. Dovolatel též konstatoval, s jakým vědomím či úmyslem obvinění uzavírali obchodní smlouvy a poté zboží odebírali a i v této souvislosti poukázal na obsah některých výpovědí. Vyjádřil také, že někteří dodavatelé v mnoha případech o zpožděných platbách věděli, akceptovali je a připustili po vzájemné dohodě sjednávání splátkových kalendářů. Dovozuje z toho, že kdyby dodavatelé tyto skutečnosti nevěděli, nejednali by s obviněnými o posunutí data splatnosti jednotlivých faktur a nedodávali by další zboží. Obvinění předpokládali, že finanční potíže budou postupně vyřešeny. Dodávky byly převážně určeny pro výrobu papírových sáčků, kterou se obvinění snažili udržet, a proto ji při úhradách závazků preferovali. Tato fakta soudy při posuzování subjektivní stránky do úvahy nebraly přesto, že ze znaleckého posudku z oboru ekonomika vyplývá, že i když společnost M., s. r. o., měla ve sledovaném období minimální pohotové prostředky, mohla důvodně očekávat výrazné zlepšení finanční situace firmy v důsledku pozitivní realizace podnikatelského záměru v oblasti výroby papírových sáčků. Pozitivní stav nenastal vzhledem ke kumulaci potíží, které společnost nebyla schopna vyřešit i přes snahu a úsilí odpovědných osob společnosti propad zastavit a zajistit stabilitu.
V případě druhé z vymezených oblastí vztahující se k neexistenci znaku obohacení dovolatel zdůraznil skutečnost, že obohacení je esenciální součástí trestného činu podvodu, pro kterou chybí skutkové zjištění. Podle něho nelze připustit, že tím, kdo by se z údajného podvodu obohatil, by byl některý z obviněných, když žádný jiný subjekt v rozhodnutích zmiňován není. Obvinění jednali seriózně a snažili se produkovat skutečné hodnoty a výtěžek ze své výrobní činnosti investovali opět do provozu společnosti, čímž hradili její výdaje. To, že nestačili plnit všechny závazky společnosti, nelze přehlížet, ale není možné v této skutečnosti spatřovat naplnění uvedeného chybějícího znaku. Provozování předlužené společnosti je od 1. 1. 2000 trestným činem podle §126 odst. 2 tr. zák., což je adekvátní reakce na činnost, která není plně v souladu se zájmy společnosti. Do tohoto data však jde o jednání trestně nepostižitelné, pokud by se nejednalo o zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a tr. zák.
Třetím označeným problémem je absence zákonem požadovaného jednání u obviněného J. M. ml. Založen je na nevyvrácené obhajobě dovolatele, že v rámci interní dělby pravomocí a odpovědností, se tento obviněný o účetní záležitosti nestaral, protože měl ve společnosti M., s. r. o., na starosti jiný úsek podnikatelských aktivit. Nepřipustil jako správný závěr odvolacího soudu, že se dopustil žalovaného skutku proto, že byl jedním ze společníků a jedním z jednatelů bez omezené pravomoci. Jednalo by se o jakýsi neaplikovatelný princip kolektivní odpovědnosti, protože odvolací soud neshledává žádná konkrétní jednání dovolatele a na jeho trestní odpovědnost usuzuje pouze z toho, že měl postavení společníka a jednatele jmenované společnosti. Ani v jednom postavení nejde o objektivní odpovědnost za jednání společnosti, a proto není možné dospět k závěru o vině dovolatele.
Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a aby současně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů sám ve věci rozhodl rozsudkem a obviněného J. M. ml. v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 4. 9. 2003 k dovolání obviněného uvedl, že dovolání v převážné části namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů a z toho plynoucí závěr soudů obou stupňů o spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. dovolatelem ve spolupachatelství s odsouzeným J. M. st., v nepřímém úmyslu. Tím fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, která nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. Za naplnění uplatněného dovolacího důvodu označil pouze námitku ohledně vadnosti právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., v důsledku toho, že nedošlo k obohacení konkrétního subjektu a dále argumentaci o možnosti použití jiné právní kvalifikace. Označenému dovolacímu důvodu podle vyjádření státního zastupitelství též odpovídá námitka, že zjištěné jednání dovolatele skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nenaplňuje v důsledku neprokázání, že by to byl obviněný, kdo podvodně zboží od jednotlivých dodavatelů získával. Dovolání obviněného však ani v těchto bodech nedoporučuje vyhovět, protože obohacení nastalo u společnosti M., s. r. o., H. K., jak plyne ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Právní kvalifikace trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. by přicházela do úvahy pouze tehdy, kdyby nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, avšak o takovou situaci v daném případě nejde. Ve vztahu k námitce o nenaplnění jednání obviněného M. ml. ze skutkových zjištění plyne, že oba obvinění byli spoluvlastníky zmíněné firmy a jejími jednateli. Přestože měli svou činnost ve firmě rozdělenu, oba byli o finanční situaci firmy obeznámeni a věděli o její neschopnosti zboží v termínech zaplatit. Dovolatel, který měl na starosti odbyt, tím, že zajišťoval prodej zboží, obohacoval svou firmu na úkor poškozených. Státní zástupce shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud tento mimořádný opravný prostředek podle §265i odst. 1 tr. ř. písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obsahové a formální náležitosti a shledal, že v posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. M. ml. směřující proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. h) tr. ř./. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. T. S., a bylo proto ve smyslu ustanovení §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. učiněno oprávněnou osobou. Podáno bylo u Krajského soudu v Brně dne 26. 6. 2003, tedy v místě a ve lhůtě zákonem podle §265e tr. ř. stanovenými.
Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je splněna podmínka ustanovení §265f odst.1 tr. ř., že musí být v dovolání uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř.
Nejprve je nutné předeslat, že Nejvyšší soud musel se zřetelem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat jen ty z namítaných skutečností, které dopadají na zákonná hlediska uvedená v tomto dovolacím důvodu. Nemohl se proto zabývat těmi námitkami dovolatele, které jsou v dovolání rozváděny ve vztahu ke skutkovým zjištěním, respektive, že takové zjištění chybí, či vycházejí z jiného hodnocení některých důkazů, než je vyjádřené soudem. Takovou argumentaci nelze podřadit pod namítaný dovolací důvod, protože nevychází z těch skutkových zjištění, která učinil soud prvního či druhého stupně, ale je jí vyžadována jejich změna, což je z tohoto dovolacího důvodu nepřípustné. V jeho rámci je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud se proto nezabýval skupinou těchto argumentů, které mají výhradně skutkovou povahu a do úvahy je nebral a ani brát nemohl, protože jde o námitky, které svým obsahem nedopadají na žádný dovolací důvod, protože žádný ze zákonně vymezených důvodů dovolání dle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. nezakotvuje možnost se dovoláním domáhat změny napadeným rozsudkem zjištěného skutkového stavu věci.
Ve vztahu k prvnímu v dovolání označenému okruhu je třeba uvést, že se soudy obou stupňů v dostatečné míře zabývaly otázkou zavinění a vyjádřily ji jak v rozsudečném výroku, tak ji i následně rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí. Oba soudy konstatovaly, že trestný čin byl spáchán ve formě nepřímého úmyslu, což je vyjádřeno v rozsudečném výroku soudu prvního stupně tím, že “… přestože si byli obvinění vědomi, že s ohledem na finanční situaci této společnosti své závazky řádně nesplní, objednali a poté odebrali zboží …“. Vyjádřeny tím jsou zákonné podmínky nepřímého úmyslu. (Je nutné v této souvislosti poznamenat, že ani jeden ze soudů nikde v rozsudcích nedospěl k závěru o tom, že by čin byl spáchán v úmyslu přímém.) Podle §4 písm. b) tr. zák. platí, že čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněných zájmů a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Ve věci provedená zjištění prokázala, že obviněný měl vědomí o tom, že společnost nemá dostatek prostředků na uhrazení ceny za převzaté zboží. Nelze přitom odhlédnout od toho, že jako podnikatelé věděli, že nemají-li dostatek finančních prostředků, nemohou cenu odebíraného zboží hradit. Neplacení ceny vede k jejímu neuhrazení. Není-li cena uhrazena, prodávajícímu nastal úbytek (nedošlo k navýšení) jeho prostředků, tedy mu vznikla škoda. Obviněný proto, jestliže věděl, že nemůže cenu pro nedostatek vlastních prostředků uhradit, věděl, že zapříčiní vznik škody poškozeným a pro případ s tím byl také srozuměn. Otázkou zavinění obviněného M. ml. se soudy dostatečně zabývaly a své úvahy k ní výstižně vyjádřily. Pro doplnění je vhodné v této souvislosti poznamenat, že byl řádně zjištěn a rozveden i podvodný úmysl tohoto obviněného, tedy snaha vylákat zboží od dodavatelů. Ve zjištěných případech tak obviněný činil v souvislosti se širšími skutečnostmi ve věci zjištěnými. Především je nutné vidět, že prokázaná trestná činnosti trvala od 13. 12. 1994 do 22. 8. 1996, dodavatelé byli v průběhu této doby měněni tak, že v blízkém časové období bylo zboží odebíráno vždy od jednoho dodavatele a v následném období od jiného. Tak tomu bylo u K. p., a. s. H., kde ve 4 případech bylo zboží odebíráno v měsících prosinec 1994 až květen 1995. V dubnu 1995 byl odběr realizován od společnosti J.- C., Č. Ř., a. s. V září až prosinci 1995 se poškozeným stala společnost K. B. Od společnosti S., a. s., Š., bylo odebíráno zboží od prosince 1995 do června 1996. V březnu 1996 se přidala i společnost T. P. T., a. s., T., a v průběhu měsíce května 1996 v 6 případech bylo odebíráno od S., B. p. B., a. s. V červnu 1996 až srpnu téhož roku se tak dělo na úkor společnosti J. P. V., a. s. Lze v tomto průběhu skutku shledávat podobnost, z níž lze dovodit snahu vždy v relativně nedlouhých časových úsecích odčerpat zboží s tím, že bylo navázáno poté na dalšího, dříve nekontaktovaného odběratele. Při zjištěném stále se prohlubujícím zadlužení společnosti M., s. r. o., je i v těchto souvislostech patrná snaha pachatelů přechodem k jinému dodavateli, který s nimi neměl dosud negativní zkušenosti, si vytvořit podmínky pro snadnou možnost výrobky bez náhrady odčerpávat.
Na základě všech uvedených úvah, je nutné mít za správně zjištěné, že jednání obviněného M. ml. bylo spáchané v nepřímém úmyslu, jak logicky soudy obou stupňů vyhodnotily a rozhodly. Námitkám dovolatele v tomto případě proto není možné přiznat opodstatněnost.
Je-li jako další namítána neexistence znaku obohacení, ani v tomto směru nelze dovolání považovat za opodstatněné. Ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. u tohoto znaku předpokládá, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí …. Z uvedeného je patrné, že tím, kdo se v rámci tohoto trestného činu obohacuje, nemusí být pouze obviněný, ale může takovou osobou být zcela někdo jiný, kdo navíc nemusí být blíže určen (srov. R 18/1991). V daném konkrétním případě bylo prokázané (respektive nebyl proveden důkaz, že by tomu tak nebylo), že obvinění jako fyzické osoby, jsou těmi, kdo obohaceni nebyli. Skutková zjištění však prokázala, že k obohacení v důsledku trestné činnosti obviněných, došlo u společnosti M., s. r. o. H. K. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku takové osoby vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Z tohoto pohledu je logickým zjištěním, že právě firma obviněných tím, že nehradila plně a včas své finanční závazky vůči dodavatelům, ty náklady, které by musela vynaložit na uhrazení ceny za odebrané zboží, mohla vkládat do jiných svých podnikatelských aktivit. Tím si zajišťovala možnost, i přes velké zadlužení v činnosti pokračovat. Lze usoudit, že pokud by hradila včas a řádně odebrané zboží, odčerpávala by ze svých prostředků jejich důležitou část, kterou by nemohla vložit do podnikatelské činnosti, což by s ohledem na celkovou situaci této společnosti v mnohem kratší době vedlo k jejímu úpadku. Je proto zcela nepochybné, že k takovému obohacení došlo. I když se v odůvodnění svých rozhodnutí soudy touto otázkou podrobněji nezabývaly, je vyjádřena na str. 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je vysloven závěr, že obvinění ve výroku vyjádřeným jednáním po subjektivní i objektivní stránce naplnili veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Takové shrnutí potažmo umožňuje závěr i o naplnění znaku obohacení.
V případě argumentace týkající se absence jednání na straně obviněného J. M. ml., je nutné poukázat na skutkové zjištění soudu prvního stupně vyjádřené v úvodu výroku jeho rozhodnutí, kde je v popisu skutku uvedeno, že (oba obvinění) „ ... společně jako statutární zástupci společnosti M., s. r. o, přestože si byli vědomi, že s ohledem na finanční situaci této společnosti své závazky řádně nesplní, objednali a poté odebrali od různých firem papírenské zboží …“. Již na základě tohoto skutkového zjištění nevznikají pochybnosti o tom, že obvinění byli napadeným rozhodnutím uznáni vinnými jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Tento právní závěr je navíc vyjádřen i na str. 14 poslední odstavec a na str. 15 první odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde v rámci úvahy soudu je poukázáno na výpovědi obou pachatelů. Vzal-li za prokázané, že každý z nich měl na starosti určitou část povinností (odsouzený J. M. st. oblast, pod kterou placení dodaného zboží lze zahrnout, když se zabýval nákupem zboží, na rozdíl od dovolatele, který měl svěřen odbyt výrobků), pak zcela správně dovodil, že pokud vystupovali za společnost každý jako statutární zástupce, pak jednali společně. Oba byli stejně informováni o celkové dlouhodobě špatné finanční situaci této společnosti, v níž byli zodpovědní každý za její veškerý chod bez ohledu na vymezenou pracovní náplň.
Podstatou daného problému je otázka, zda jsou splněny podmínky pro posouzení, že obviněný J. M. ml. jednal v postavení spolupachatele. Nutné je předeslat, že z výroku rozsudku, jak byl popsán, není upřednostněno jednání ani jednoho z pachatelů a každý z nich je trestně odpovědný ve stejném rozsahu. Teprve až z odůvodnění napadeného rozsudku se lze dovědět, že každý z pachatelů měl ve společnosti plnit jiné úkoly. Tato skutková zjištění soudy obou stupňů posoudily právně shodně ve smyslu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení jde o spolupachatelství tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním, dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Vycházet je nutné ze zásady, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu - směřují k přímému vykonávaní trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Vycházíme-li v daném konkrétním případě ze skutkových zjištění konstatovaném v napadeném rozhodnutí, tyto podmínky jsou v nich plně obsaženy.
Jako důvodné a dopadající na podmínky ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly být posuzovány jen námitky, mající právní povahu. Výhrady dovolatele, které se dotýkaly rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů mající skutkovou podobu Nejvyšší soud nemohl připustit. Učinily-li soudy skutkový závěr, že zjištěné jednání obviněného je společným konáním obou na něm zúčastněných pachatelů, jde o skutková zjištění, která není možné měnit na základě žádného dovolacího důvodu.
Výhrady rozvedené u třetího okruhu dovolacích námitek mají hmotně právní povahu potud, jestliže se zabývají porovnáním, zda společné jednání pachatelů, bylo u obviněného J. M. ml. prokázáno i po subjektivní stránce, tedy zda je u něj dán vyžadovaný úmysl k tomu směřující.
K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku stejné jednání.
Z okolností, jak je skutkově nalézací i odvolací soud vymezily, lze zjistit, že i po této stránce jsou podmínky spolupachatelství u obviněného J. M. ml. splněny. Nelze odhlédnout, že byl ve firmě M., s. r. o., v postavení statutárního orgánu. V důsledku toho, byl ve smyslu §13 odst. 1 obch. zák. orgánem oprávněným za tuto společnost jednat. Bez odlišení dalších aspektů, je statutární orgán oprávněn činit právní úkony ve všech věcech. Jednání statutárního orgánu je jednáním podnikatele. Podle obsahu vymezeného způsobu jednání za společnost, jak je uvedeno pro tuto společnost ve výpisu v Obchodního rejstříku založeného na č. l. 620 spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 25/2000, byli oba obvinění v postavení jednatelů společnosti M., s. r. o, se shodným oprávněním zastupovat společnost v plném rozsahu (§66 odst. 2 obch. zák). Toto postavení v rámci společnosti M., s. r. o., zavazovalo oba jmenované pachatele ke stejným povinnostem a umožňovalo jim, i stejná oprávnění. Na tato obecná zjištění navazují další ve věci konstatované skutečnosti týkající se dovolatele. Jednak bylo prokázáno, že věděl o tom, do jaké míry je společnost zadlužena. Jeho podíl na činnosti společnosti se týkal prodeje výrobků. Jak je však zřejmé z dokazování, výroba, neprobíhala tak, jak se očekávalo a docházelo v ní k vážným problémům. Výrobní činnost byla navíc korigována i dalšími vztahy ve společnosti. J. M. ml. se na činnosti této společnosti podílel po celou dobu, kterou je trestná činnost uvozována. Byl tedy při její činnosti přítomen, a proto musel být seznámen i s tím, že společnost nakupuje zboží, které není schopna hradit. Tato otázka byla v rámci společnosti probírána a diskutována, takže dovolatel o ní byl dostatečně informován.
Na základě těchto širších okolností Nejvyšší soud shledal, že i po subjektivní stránce ve formě spolupachatelství se obviněný J. M. ml. trestného jednání dopustil minimálně v nepřímém úmyslu. Je však nutné připomenout, že jako jednatel s přístupem ke všem zdrojům a informacím týkajícím se předmětné společnosti, za jejíž chod byl plně odpovědný, měl vědomost o všech okolnostech, jak je soudy obou stupňů zjistily. Proto ani v tomto směru nedošlo k žádným pochybením při rozhodování před soudem prvního nebo druhého stupně. I ve vztahu k těmto výhradám Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Ze všech shora rozvedených úvah a názorů o dovolání obviněného J. M. ml. jako celku rozhodl Nevyšší soud na základě ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť tento mimořádný opravný prostředek považuje v jeho převažující části za zjevně neopodstatněný. V takovém případě nemusel, a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání n e n í, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová