ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.146.2001
č. j. 7A 146/2001 – 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce Plzeňský kraj se sídlem Kroupova 18, Plzeň, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem,
advokátem se sídlem AK, Riegrova 12, Olomouc 772 00, proti žalovanému Ministerstvu
zemědělství se sídlem Těšnov 17, Praha 1, 117 05, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 9. 2001 č. j. 11510/2001-3070,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 2001 č. j. 11510/2001-3070 se
v části výroku, jímž byly za základě §19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské
zřízení) pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem uvedeným v příloze
B, části I.A citovaného rozhodnutí stanoveny podmínky pod body 2, 3 a 4 zrušuje a
věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Účastníkům řízení se náhrada nákladů nepřiznává.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím žalovaného došlo s účinností od 1. 10. 2001 k přechodu věcí, práva
a závazkům k nimž náleželo právo hospodaření Střednímu odbornému učilišti lesnickému a
zemědělskému a Učilišti, se sídlem M. 228/II v R. do působnosti kraje Plzeňského. Věci
movité a nemovité, jakož i ostatní práva a závazky byly uvedeny v příloze B rozhodnutí.
Žalovaný součástí výroku napadeného rozhodnutí učinil podmínky, jež mají svůj základ v ust.
§19 zákona o krajích. Byly rozčleněny do čtyřech bodů tohoto znění: 1. Nemovitosti budou
využity pro výchovu a vzdělávání nebo pro poskytování školských služeb v předškolních
zařízeních, školách a školských zařízeních zřízených krajem. 2. Změna účelu využití
nemovitostí nebo jejich částí či součástí mimo rámec bodu 1), jejich prodej, směnu, darování
vklad do majetku jiné osoby nebo zatížení zástavním právem, popřípadě výpůjčka či nájem
nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu delší jednoho
roku jsou možné jen s předchozím písemným souhlasem Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy (dále jen MŠMT). 3. Nebude-li využití nemovitostí pro výchovu a vzdělávání
v předškolních zařízeních, školách nebo školských zařízeních zřízených krajem možné a
MŠMT odepře souhlas ke změně účelu využití nemovitostí nebo k jejich prodeji, směně,
darování či vkladu do majetku jiné osoby, je kraj povinen předložit státu - MŠMT nejpozději
do 90 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno odepření souhlasu MŠMT, návrh smlouvy
o darování příslušných nemovitostí do vlastnictví státu, potvrzený dárcem. 4. Neudělí-li
MŠMT souhlas k výpůjčce či nájmu nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu delší
jednoho roku, je kraj povinen předložit státu - MŠMT nejpozději do 90 dnů ode dne, kdy mu
bylo doručeno odepření souhlasu MŠMT, půjčovatelem potvrzený návrh smlouvy o výpůjčce
příslušných nemovitostí nebo jejich částí či součástí, a to ve prospěch státu - MŠMT nebo jiné
osoby, kterou určí MŠMT.
Žalobce požadoval zrušení rozhodnutí žalovaného v části stanovující podmínky
uvedené pod body 2, 3 a 4, a to z důvodu rozporu s články 8, 99, 100 a 101 Ústavy České
republiky, jakož i Evropskou chartou místní samosprávy.
Dne 13. 8. 2002 Ústavní soud v plénu zrušil ustanovení §19 odst. 1 zákona č.
129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, k tomu
došlo dne 6. 9. 2002, pod č. 404/2002 Sb.
Postupem podle §§130 odst. 1 a 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní věc
převzal k vyřízení Nejvyšší správní soud. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Podle odst. 2 věta první soud přezkoumává v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud má rozhodnout o žalobě za situace, kdy protiústavnost §19 odst. 1
zákona o krajích byla vyslovena Ústavním soudem, a to k datu následujícímu vydání
napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, na které se plně odkazuje,
nelze jinak, nežli učinit závěr o neústavnosti obsahu §19 odst. 1 cit. zákona po celou dobu
jeho účinnosti. Ačkoli tento soud sám řízení o zrušení předmětného ustanovení nevyvolal,
nemůže pominout tuto zásadní změnu právního stavu a trvat na formálním naplnění
procesního předpisu (§75 odst. 1 s. ř. s) při vědomí, že tím sice koná podle jeho textu, nikoli
však smyslu. Zákon nepochybně procesní nástroje, jimiž disponuje, vnímá toliko jako
prostředek vedoucí ke sjednání spravedlnosti. Nastala-li situace, pro níž je typický rozpor
mezi rozumným řešením, na něž však není norma beze zbytku připravena a řešením, jež sice
lze pod text právního předpisu zahrnout, avšak vede toliko k nadbytečnému zatížení účastníků
řízení novými řízeními (zde ústavní stížností), je třeba, podle názoru soudu, zvolit řešení,
které by odpovídalo principu oprávněného očekávání, jenž je součástí moderního pojímání
práva. V daném případě prostor pro nápravu byl otevřen podáním opravného prostředku, a jde
tak o situace odlišnou od té, kdy by žaloba podána nebyla, co se týče právních vztahů
vzniklých před zrušením právního předpisu. Potvrzovat zákonnost rozhodnutí žalovaného za
situace vědomí o neústavnosti celého postupu soud za rozumné řešení nepovažuje, stavěl by
tak jen další překážku na cestě, jejíž cíl je nabíledni. Tím by devalvoval i sám princip
přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy, jak je soudním řádem správním předvídán.
Na tomto místě pak nelze ani zákonnost rozhodnutí přezkoumat ve vztahu k ustanovení §19
odst. 1 cit. zákona, které bylo prohlášeno za protiústavní z důvodů chybějícího stanovení
podmínek hospodaření s nabytým majetkem a zakládá tedy možnost libovůle orgánů státu při
jejich stanovení a stálo tak v protivenství vůči čl. 101 odst. 4 Ústavy, když svou obecností a
neurčitostí nenaplnilo znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti, jimiž
se vyznačuje pojem „zákona“ v právním státě.
Ze všech těchto důvodů proto soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného
v rozsahu napadeném žalobcem podle §78 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení žalovaný bude
vycházet z právního názoru soudu shora vyjádřeného, totiž o nemožnosti stanovení podmínek
opírajících se o ust. zrušeného §19 odst. 1 zákona o krajích. O náhradě nákladů řízení
rozhodl soud podle §60 odst. 7 s. ř. s., když za důvod zvláštního zřetele hodného pro
nepřiznání náhrady úspěšnému účastníkovi řízení považoval skutečnost, že žalovaný správní
orgán aplikoval v té době platný zákon, který mu takovýto postup umožňoval a sám jeho
neústavnost namítnout nemohl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§53 odst.3
s. ř. s a contr.)
V Brně dne 13. 5. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu