ECLI:CZ:NSS:2003:7.ADS.1.2003
sp. zn. 7 Ads 1/2003 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci stěžovatele P. Š.,
zastoupeného JUDr. Romanem Nováčkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava
a Přívoz, Nádražní 66 za účasti České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5,
Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 6. 2. 2003 č. j. 18Ca 70/2002 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2003 č. j. 18Ca 70/2002 – 25, kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ) ze dne
27. 3. 2002 jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání plného invalidního důchodu.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel nesplnil jednu z podmínek stanovených v §
39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti byl u něj pouze 15 % a také nebyl schopen pro zdravotní
postižení této soustavně výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Tento závěr
jednoznačně vyplývá z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále
jen „MPSV“), o jehož úplnosti, správnosti a přesvědčivosti nemá krajský soud důvodu
pochybovat. Posudková komise vycházela při vypracování posudku z veškeré dostupné
zdravotní dokumentace žalobce, měla k dispozici lékařské zprávy a nálezy, které žalobce
předložil u ústního jednání dne 6. 2. 2003.
V podané kasační stížnosti stěžovatel setrval na tom, že není správný závěr posudkové
komise MPSV o tom, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
jeho schopnost v soustavné výdělečné činnosti pouze o 10 %, resp. 15 %. Objektivním
průkazním dokladem skutečného zdravotního stavu stěžovatele je zejména zjištění
jeho pozitivity na chlamydie po prodělané chlamydiové infekci. Stěžovatel poukázal
na přílohy kasační stížnosti obsahující doklady o tom, že byl na chlamydie vyšetřován
opakovaně jak v O., tak v N. J. Pro potvrzení různosti posudků odborných pracovišť z O. a
z N. J. si stěžovatel nechal v týž den odebrat vzorky na obou těchto pracovištích a opět se
potvrdila předchozí rozdílnost v závěru obou těchto pracovišť. Zmatečnost důkazů, ze kterých
vycházela posudková komise a krajský soud dokresluje také fakt, že podle přehledu odběrů
krve měl být odběr krve stěžovateli prováděn mj. také dne 18. 11. 2002 MUDr. H., ale
uvedeného dne stěžovatel nikdy odběr krve neprovedl, což dosvědčuje také potvrzení této
lékařky ze dne 3. 2. 2003. Výše uvedené skutečnosti taktéž dokreslují nové odborné zprávy
K. l. v N. J. ze dne 24. 10., 21. 11. a 6. 12. 2002. Stěžovatel také poukázal na to, že
v napadeném rozsudku se uvádí, že dne 28. 11. 2002 bylo MUDr. L. prováděno jeho
vyšetření, což neodpovídá skutečnosti a tato lékařka mohla maximálně činit závěry na základě
výsledků, které si snad nechala zaslat. Stěžovatel také upozornil na skutečnost, že krajskému
soudu předložil propouštěcí zprávu z F. n. v O. ze dne 27. 9. 2001, ale ani posudková komise,
ani soud se s touto skutečností nijak nevypořádaly.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že není správný závěr posudkové komise MPSV
s tím, že objektivním průkazním dokladem skutečného zdravotního stavu stěžovatele
je zejména zjištění jeho pozitivity na chlamydie a že existují rozdílné závěry v O. a N. J., tuto
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Pozitivita na chlamydie u stěžovatele není sama o
sobě skutečností, z níž je možné dovodit splnění podmínek pro přiznání plné invalidity, což ani
stěžovatel netvrdí a neprokazuje. Proto i námitku týkající se rozdílných závěrů pracovišť v O. a
N. J. je nutno v tomto kontextu označit za právně irelevantní.
Skutečnost, že MUDr. H. popřela, že by 18. 11. 2002 požadovala po K. h. s. v O.
rozbory krve stěžovatele a ani ho k odběrům na toto pracoviště neposlala, neprokazuje
zmatečnost důkazů, ze kterých vycházela posudková komise a krajský soud, jak dovozuje
stěžovatel, protože tento jeden údaj nemůže zpochybnit správnost závěru posudkové komise.
Pokud stěžovatel poukázal při zpochybňování správnosti závěrů jak rozhodnutí ČSSZ,
tak i krajského soudu na nové odborné zprávy K. l. v N. J. ze dne 24. 10., 21. 11. a 6. 12. 2002,
k těmto důkazům nelze přihlédnout, protože byly vyhotoveny až po vydání správního
rozhodnutí a krajský soud v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí
vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Proto v tomto
směru nelze krajskému soudu vytýkat nezákonnost.
Stěžovatel dále také poukázal na to, že v napadeném rozsudku se uvádí, že dne
28. 11. 2002 bylo MUDr. L. prováděno jeho vyšetření, což neodpovídá skutečnosti a tato
lékařka mohla maximálně činit závěry na základě výsledků, které si snad nechala zaslat. Ani
v tomto směru nelze vytýkat krajskému soudu nezákonnost, protože ve svém rozhodnutí pouze
citoval podklady, které měla k dispozici posudková komise. Jedná se o lékařskou zprávu
datovanou dne 28. 11. 2002, kterou zpracovala MUDr. L. na základě laboratorního vyšetření ze
dne 21. 11. 2002.
Právně irelevantní je také námitka, že stěžovatel upozornil na skutečnost, že krajskému
soudu předložil propouštěcí zprávu z F. n. v O. ze dne 27. 9. 2001, ale ani posudková komise,
ani soud se s touto skutečností nijak nevypořádaly. Posudková komise uvedla propouštěcí
zprávu mezi vyjmenovanými podklady (jedná se o dobu hospitalizace na neurologické klinice
F. n. s p. v O. od 20. 8. do 14. 9. 2001 a 19. - 21. 9. 2001) a stejně tak je uvedena
v odůvodnění napadeného rozsudku, takže byla podkladem při posuzování zdravotního stavu
stěžovatele.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a ČSSZ žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu