ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.104.2012:31
sp. zn. 7 Afs 104/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: PEREZA a. s.,
se sídlem Merhautova 1024/155, Brno, zastoupený Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem
Čechyňská 16, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 7. 11. 2012, č. j. 10 Af 151/2012 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 10 Af 151/2012 – 32, zamítl Krajský soud v Českých
Budějovicích žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2012, č. j. 708/12 – 1200, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 470120/11/077910302673, o stížnosti na postup plátce daně, společnost
E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že srážka výkupní ceny byla provedena v souladu se zákonem a zákonná úprava je v souladu
s Ústavou. Ohledně garance výkupních cen odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. US 17/11 s tím, že právní úprava veřejné podpory výroby elektrické energie
z obnovitelných zdrojů je přenesená na koncového zákazníka a státní rozpočet a náklady
na financování této podpory nejsou zjevně přiměřené deklarovaným cílům. Odvod založený
novelizací zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů“) je Ústavním soudem chápán jako rozumné a přiměřené
opatření se zaručenou patnáctiletou návratností vložených investic. Krajský soud tak nepřisvědčil
stěžovateli, že zákonná úprava zakládá dvě různé interpretace, pouze dodatečně zakládá odvod
z výkupní ceny, a to ústavně konformním způsobem. Právní úprava tak, jak byla přijata není
absolutně neměnná a k nové regulaci lze dojít i nově stanoveným zatížením.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku oprávněnosti srážky ve výši 26 % výkupní ceny prováděné plátcem daně.
Nesprávně se nezabýval konkrétní věcí, ale své rozhodnutí odůvodnil výlučně odkazem na nález
Ústavního soudu a jeho odůvodnění. Tento nález však nebyl vydán v této věci a nemůže tak být
právně závazným pro rozhodnutí v této věci. Navíc se i v něm upozorňuje na nutnost vycházet
z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Zavedení odvodu je třeba chápat jako
rozhodnutí o změně zákonem stanovené výše výkupní ceny pro určitou skupinu výrobců
elektřiny na určitou dobu. Změna výkupních cen tak není automaticky aplikovatelná na všechny
výrobce elektřiny ze slunečního záření se zařízeními uvedenými do provozu v období
od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 a je nezbytné aplikovat individuální přístup. Závěry Ústavního
soudu nijak nevypovídají o tom, zda a v jakém rozsahu mají být ustanovení zákona
č. 402/2010 Sb. o odvodu z elektřiny aplikována na stěžovatele. Podle stěžovatele je nutné
zákonnou úpravu odvodu z výkupní ceny elektřiny ze slunečního záření vykládat v souvislosti
s ostatními ustanoveními zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Ust. §6 odst. 4
zákona zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů totiž i před novelizací připouštělo,
aby byly výkupní ceny sníženy pod zákonem garantovaných 95 % hodnoty výkupních cen
platných v době rozhodování o nové ceně. Takové mimořádné snížení ceny však bylo možné
pouze u těch výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů, u kterých bylo v době, v němž
se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let.
Lze dovodit, že u těch výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů, u kterých nebylo dosaženo
návratnosti investic v době kratší než 11 let, není na místě aplikovat novou úpravu. Tito výrobci
tak mají v souladu se zákonem i nadále nárok na výkupní ceny elektřiny bez jakékoli korekce
provedené odvodem. Platnost a účinnost zákona č. 402/2010 Sb. totiž nijak neomezuje platnost
ostatních ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů včetně ust. §6 odst. 4.
Stěžovatel dále poukázal na to, že uplatnění odvodu z výkupní ceny elektřiny ze slunečního záření
vůči jeho osobě je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES
z 23. 4. 2009 o podpoře a využívání energie z obnovitelných zdrojů (dále jen „směrnice“).
Směrnice stanoví společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů a pro Českou
republiku je závazná a určující i pro výklad právních předpisů vydaných na jejím základě.
Takovým právním předpisem je právě i zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Jeho
výklad, který by znamenal popření zákonem zajišťované stability právní úpravy podpory výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů, je v příkrém rozporu se základním cílem směrnice. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zvážil přerušení řízení za účelem předložení předběžné
otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, zda je v souladu s unijním právem takový výklad, podle
kterého by měl odvod z elektřiny aplikován na veškeré výrobce elektrické energie ze slunečního
záření se zařízeními uvedenými do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Z výše uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí správních
orgánů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení příslušnému finančnímu úřadu.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnilo se závěry krajského
soudu. V daném případě podle jeho názoru umožňuje normativní vyjádření nepochybný
a jednoznačný gramatický výklad, nedochází ani ke konkurenci výkladových metod, aby přicházel
v úvahu test proporcionality ústavně šetrného výkladu normy. Pro orgány moci výkonné je tak
nutno zcela odmítnout možné spekulativní úvahy o protiústavnosti jednotlivých a explicitních
ustanovení zákonů, a to až do doby, než jsou tato pro protiústavnost zrušena. Ústavní soud však
shledal odkazovaná ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ústavně
konformními a závěry Ústavního soudu je moc výkonná i soudní vázána. Proto finanční
ředitelství navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu spisu podal stěžovatel dne 16. 11. 2011 stížnost na postup plátce daně,
který provedl srážku z výkupní ceny elektřiny vyrobené stěžovatelem za měsíc srpen a září 2011.
Podle tvrzení v žalobě stěžovatel vyrábí a dodává elektrickou energii z malé solární elektrárny,
která byla uvedena do provozu v roce 2010. Za měsíc srpen 2011 vyúčtoval plátci daně výkupní
cenu za vyrobenou elektřinu ve výši 7.924.330,06 Kč a zaplaceno mu bylo o 26 % méně, tedy
6.211.122,06 Kč. Za měsíc září 2011 vyúčtoval plátci daně výkupní cenu za vyrobenou elektřinu
ve výši 6.889.156 Kč a zaplaceno mu bylo 5.399.748 Kč. Stěžovatel požádal plátce daně
o vysvětlení podle ust. §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Plátce
daně svůj postup odůvodnil tím, že byl povinen z platby zaplatit odvod z elektřiny ze slunečního
záření. Podle ust. §7a zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.
Podle ust. §6 odst. 1 až 3 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů stanoví
Energetický regulační úřad (dále jen „Úřad“) vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny
za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů
a zelené bonusy tak, aby byly vytvořeny podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny ve výši 8 % v ro ce 2010
a pro zařízení uvedená do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře
výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění
technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku
výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení
a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem. Dále aby pro zařízení uvedená
do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona zůstala zachována výše výnosů za jednotku
elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let od roku uvedení
zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců;
za uvedení zařízení do provozu se považuje též ukončení rekonstrukce technologické
části stávajícího zařízení, změna paliva, nebo ukončení modernizace, zvyšující technickou
a ekologickou úroveň stávajícího zařízení. A dále aby pro zařízení uvedená do provozu
před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona byla po dobu 15 let zachována minimální výše
výkupních cen stanovených pro rok 2005 podle dosavadních právních předpisů se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců. Při stanovení výše zelených bonusů Úřad přihlíží
též k zvýšené míře rizika uplatnění elektřiny z obnovitelných zdrojů na trhu s elektřinou.
Při stanovení výkupních cen a zelených bonusů Úřad vychází z odlišných nákladů na pořízení,
připojení a provoz jednotlivých druhů zařízení včetně jejich časového vývoje.
Podle ust. §6 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů výkupní ceny
stanovené Úřadem pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních
cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Ustanovení věty první se nepoužije
pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů,
u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo
návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců
1 až 3.
Podle ust. §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je předmětem
odvodu za elektřinu ze slunečního záření elektřina vyrobená ze slunečního záření v období
od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období
od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010, s výjimkou elektřiny vyrobené ze slunečního záření
ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní
konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované
v katastru nemovitostí. Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření. Plátcem
odvodu je provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy.
Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou
výkupní ceny nebo zeleného bonusu poplatníkovi odvodu za elektřinu ze slunečního záření
vyrobenou v odvodovém období, kterým je kalendářní měsíc. Sazba odvodu ze základu odvodu
činí v případě hrazení formou výkupní ceny 26 % a formou zeleného bonusu 28 %. Správu
odvodu vykonávají územní finanční orgány a při správě odvodu se postupuje podle daňového
řádu.
Spornými právními otázkami se zabýval Nejvyšší správní soud již ve věci vedené
pod sp. zn. 1 Afs 80/2012. V rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40, dostupný
www.nssoud.cz, reflektoval zejména závěry Ústavního soudu v nálezu Ústavního soudu
ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. US 17/11. V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvodu
se od těchto závěrů odchýlit.
Ve vztahu ke stížní námitce, v níž stěžovatel upozorňuje na nutnost zabývat
se skutkovými okolnostmi každého konkrétního případu, je třeba uvést, že Ústavní soud připustil,
že v některých případech může mít odvod za elektřinu ze slunečního záření rdousící efekt.
V takovém případě by aplikace zákona č. 402/2010 Sb. byla protiústavní. Jde však pouze
o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval do majetkové podstaty výrobce
elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve smyslu ust. §6 odst. 1
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, a jednak okamžité
účinky odvodu.
Stěžovatel nicméně neuváděl v žalobě, a ani v kasační stížnosti, žádné důvody,
pro které by v jeho případě měl odvod z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické
elektrárně likvidační účinky, a to ani v obecné rovině. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje
na citovaný rozsudek, ve kterém dospěl k závěru, že „(p)odstatou soudního přezkumu správních
rozhodnutí je ochrana individuálních práv, nikoliv ochrana práv „podstatné části podnikatelů“. Žaloba dle §65
násl. s. ř. s. není actio popularis, nýbrž prostředkem ochrany výlučně práv žalobce. Nelze proto krajskému soudu
vyčítat, že se nezabýval hospodářskou situací žalobkyně, neboť ta v tomto směru neuplatnila žádný žalobní bod.
Rozsudek krajského soudu proto není zatížen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jak se mylně
domnívá stěžovatelka. V situaci, kdy stěžovatelka sama nespecifikovala dopady právní úpravy odvodu do své
majetkové sféry, mohl krajský soud bez dalšího odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu
a věcí se blíže nezabývat (shodně viz rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2012, čj. 8 Afs 60/2012-27, bod 15).“
Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval pouze
souladem zákonné úpravy s ústavně zaručenými právy, pak je třeba uvést, že nic dalšího
stěžovatel v žalobě nenamítal. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán
dne 15. 5. 2012 a krajský soud rozhodl o žalobě dne 9. 1. 2013. Stěžovatel tak mohl v průběhu
téměř osmi měsíců poukázat na své případné existenční obtíže, aby tvrzené skutečnosti mohl
krajský soud zohlednit. Místo toho zůstal pasivní a nestřežil tak řádně svá práva. Jak uvedl
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78,
publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz, čím je žalobní bod či kasační
námitka obecnější, tím obecněji jej může soud posuzovat. Není na místě, aby soud za stěžovatele
spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu či kasační
stížnost podporují. Je tedy plně na stěžovatele, aby poskytl soudu všechny relevantní informace,
které by mu umožnily zhodnotit jeho aktuální hospodářskou situaci a na základě toho pak učinit
závěr o ústavnosti podrobení příjmů stěžovatele z výroby elektrické energie ze slunečního záření
odvodu. Tato stížní námitka proto není důvodná.
Co se týče vztahu úpravy odvodu z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické
elektrárně a ust. §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, která upravují výši cen
za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů, je postačující uvést (v podrobnostech viz
bod 65 až 72 citovaného nálezu), že z ákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů založil
provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání, že investice do jejich vybudování
a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení elektrárny
do distribuční soustavy. I přes zavedení tzv. odvodu je díky výši garantovaných výkupních cen
v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly, zajištěna
návratnost investice v horizontu patnácti let. K porušení zákonem založeného legitimního
očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé fotovoltaických elektráren předpokládali s ohledem
na velmi štědře nastavený systém podpory, že náklady na pořízení a provoz fotovoltaických
elektráren se jim vrátí dříve než za patnáct let, pak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně,
jelikož jim nebylo založeno zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde
k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Předpoklad neměnnosti
právní úpravy z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá. Ústavněprávní intenzity
nedosahuje ani záruka zachování výše výnosů za jednotku elektřiny po dobu 15 let od roku
uvedení zařízení do provozu (viz bod 87 citovaného nálezu).
Nelze ani dospět k závěru, že by úprava odvodu z platby za elektřinu vyrobenou
ve fotovoltaické elektrárně byla v rozporu s ust. §6 odst. 4 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, jak dovozuje stěžovatel. Naopak, nová úprava na mechanismus
stanovování výkupních cen vyrobené elektřiny přímo reaguje a doplňuje jej, a to ze zcela zjevných
důvodů. Odvod se vztahuje na fotovoltaické elektrárny, které byly uvedeny do provozu v období
od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo k dramatickému poklesu pořizovacích
nákladů jednotlivých komponentů fotovoltaické elektrárny. Podle dosavadní právní úpravy však
na to mohl Energetický regulační úřad reagovat pouze pětiprocentním snížením garantovaných
cen. I přes tento omezený zásah by byli provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených
do provozu po 1. 1. 2009 nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil
k zavedení tzv. odvodu, jímž částečně snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců
elektrické energie. Důvody pro jeho zavedení jsou tedy racionální a ústavně souladné
(více viz body 74 až 76 citovaného nálezu). K tomu Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
ze dne 20. 12. 2012 dodal, že „cílem uvalení tzv. odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření
v zařízeních uvedených do provozu po 1. 1. 2009 bylo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců
elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen komponentů
fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly vzhledem k poklesu nákladů
nepřiměřeně vysoké, a to právě i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.“
Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje se stěžovatelem, podle kterého mají výrobci
elektřiny z obnovitelných zdrojů, u kterých nebylo dosaženo návratnosti investic v době kratší
než 11 let, i nadále nárok na výkupní ceny elektřiny bez jakékoli korekce provedené odvodem.
Navíc ani stěžovatel v tomto směru v kasační stížnosti ani v žalobě žalobě neuvedl, že by
takovým výrobcem byl, a tedy že napadeným správním rozhodnutím došlo k zásahu do jeho
práv. I tato stížní námitka je proto nedůvodná.
V rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40 se Nejvyšší správní soud zabýval
souladem úpravy odvodu z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně s cílem
směrnice a dospěl k závěru, že „(s)měrnice ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl energie
vyrobené z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 třinácti procent hrubé konečné spotřeby energie. Ponechává jí
přitom široký prostor pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle dosaženo. Směrnice dovoluje,
aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, čímž činí výjimku z jinak
poměrně striktního zákazu veřejné podpory. Směrnice však žádným způsobem nepředepisuje, že by stát musel
přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku
na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod. Směrnice
2009/28/ES neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo stěžovatelky
na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky
z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Stěžovatelkou namítaný požadavek neměnnosti pravidel
podpory nevyplývá ani z odstavce 25 odůvodnění směrnice. Ba naopak, v tomto odstavci směrnice zdůrazňuje, že je
důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory. Pro přímý účinek
směrnice tak není splněna hned první z podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného
závazku členského státu.“
Aplikovaná právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření nemá předobraz
v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu nebrání.
Zavedením odvodu zcela nepochybně není ohrožen cíl směrnice, tedy dosažení stanoveného
podílu energie z obnovitelných zdrojů. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod pro to,
aby položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 za použití ust. §120 s. ř. s., podle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu