ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.3.2005
sp. zn. 7 Afs 3/2005 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky JUDr. K. T., za účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám.
Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
3. 9. 2004, č. j. 30 Ca 269/2002 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2004, č. j. 30 Ca 269/2002 – 50, byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen
„finanční ředitelství“) ze dne 29. 7. 2002, č. j. 2604/02/FŘ 150, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti výzvě Finančního úřadu Brno II v Brně ze dne 10. 1. 2002
č. j. 2277/2/289960/5414, kterým byla jako zákonný ručitel vyzvána k úhradě daňového
nedoplatku na dani z převodu nemovitosti ve výši 26 830 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský
soud uvedl, že v daném případě se jednalo o převod nemovitosti ze společnosti S. B., s. r. o.,
na stěžovatelku, na základě dohody o ukončení její účasti jako společnice v této společnosti.
Pokud stěžovatelka tvrdila, že není ručitelem, neboť převod (vrácení) předmětných
nemovitostí ze společnosti S. B., s. r. o., na ni na základě dohody o ukončení účasti společníka
ve společnosti je ve smyslu §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o daních“) je osvobozen od daně z převodu nemovitosti, a proto
daňové řízení jíž ve vztahu k daňovému dlužníkovi bylo vedeno pro vznik daňové povinnosti
na základě absence zákonného důvodu, krajský soud s poukazem na znění citovaného
ustanovení uvedl, že převod nemovitosti na základě dohody o ukončení účasti společníka ve
společnosti není vkladem a nepochybně také je dalším převodem vlastnického práva, přičemž
se jedná o převod úplatný ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, neboť společník
má vůči společnosti nárok na vypořádací podíl, jenž je mu v daném případě kompenzován
převodem nemovitostí, a jelikož na tento převod se již osvobození nevztahuje, podléhá dani
z převodu nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti, protože napadený rozsudek nemá oporu v zákoně a krajský soud tedy rozhodl
bez zákonného důvodu. Stěžovatelka poukázala na to, že daňová povinnost se týkala
nemovitosti, která činila část jejího vypořádacího podílu při ukončení její účasti ve společnosti
S. B., s. r. o. Nemovitost tedy byla vrácena stěžovatelce jako společníku ukončujícímu účast ve
společnosti ve vztahu k daňovým zákonům ve smyslu §20 odst. 6 písm. e) zákona o daních.
Stěžovatelka ve své žalobě upozorňovala na §9 zákona o daních, z něhož je zřejmé, že vrácení
nemovitosti jako jedna z forem vypořádacího podílu při ukončení účasti společníka ve
společnosti není předmětem tohoto ustanovení, neboť se nejedná o úplatný převod. Dále
stěžovatelka dovozuje, že se v případě ručitele ve vztahu k daňovému dlužníku jedná o
akcesorický vztah. Tedy, nemá-li zákonnou povinnost údajný daňový dlužník, nemůže ji mít
ani údajný ručitel. Tomuto právnímu názoru soud přisvědčil, když sám připustil akcesoričnost
tohoto vztahu. Dále stěžovatelka poukázala na to, že u ústního jednání namítala, že podle znění
§120 odst. 1 obchodního zákoníku je vyloučeno, aby obchodní společnost nabývala vlastních
obchodních podílů smlouvou o převodu obchodního podílu. V této souvislosti se tedy nabízí
otázka, proč vlastně vznikla daňová povinnost? Stěžovatelka získala zpět do svého vlastnictví
nemovitost jako část vypořádacího podílu podle §61 odst. 2 obch. zákoníku, společnost
nemůže podle §120 odst. 1 obch. zákoníku nabývat vlastní obchodní podíly, a nad to došlo ke
snížení základního jmění o hodnotu vrácené nemovitosti. V čem se jedná o úplatný převod a
komu byla úplata zaplacena? Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti si nejprve dovolilo podotknout,
že stěžovatelka dost přesně nerozlišuje mezi vypořádáním její účasti v obchodní společnosti S.
B., s. r. o., řídící se ustanoveními obchodního zákoníku a daňovými dopady této veskrze
obchodní transakce do sféry jejích daňových povinností, když, jak z odůvodnění kasační
stížnosti vyplývá, že vklad do obchodní společnosti, resp. vydání této nemovitosti
zpět stěžovatelce, považuje stěžovatelka za jeden právní úkon podléhající osvobození od daně
z převodu nemovitostí ve smyslu §20 odst. 6 písm. e) zákona o daních. Stěžovatelka přitom
volně slučuje otázky nabývání a pozbývání obchodního podílu, jehož součástí je nemovitost,
ve smyslu obchodně právním a otázky převodů této nemovitosti, resp. zdanění těchto převodů,
ve smyslu daňově právním. Finanční ředitelství se domnívá, že otázka nabývání vlastního
obchodního podílu předmětnou obchodní společností, resp. snižování jejího základního jmění,
nemůže vyloučit zdanění převodu dané nemovitosti ve smyslu zákona o daních, neboť
toto se řídí vlastními pravidly danými tímto veřejnoprávním předpisem. Finanční ředitelství
považuje právní úvahy a závěry provedené krajským soudem a obsažené v jeho rozsudku
za správné. Protože důvody uvedené v kasační stížnosti považuje finanční ředitelství
za irelevantní, navrhlo aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, je třeba uvést, že nesprávným posouzením právní otázky
může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou
aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis než který měl správně použít nebo jinou právní normu správně použitého právního
předpisu než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít anebo aplikoval správný
právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Právní
otázkou, jež měla být podle stěžovatelky v řízení krajským soudem posouzena vadně,
je určení, zda se při vrácení nemovitosti v rámci vypořádacího podílu jedná o úplatný převod
podléhající dani z převodu nemovitosti či nikoliv.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že nemovitost jí byla vrácena
jako společníku ukončujícímu účast ve společnosti ve vztahu k daňovým zákonům ve smyslu
§20 odst. 6 písm. e) zákona o daních, dokumentuje tím, že vůbec nepochopila podstatu
právního problému, který byl řešen jak v daňovém řízení, tak i v řízení soudním.
V ustanovení §20 odst. 6 zákona o daních je taxativně stanoveno, ve kterých případech
je dispozice s majetkem osvobozena od daně darovací a daně z převodu nemovitostí. Podle
písm. e) citovaného ustanovení se osvobození vztahuje také na vklady vložené podle zvláštního
zákona, jímž je obchodní zákoník, do obchodní společnosti. V citovaném ustanovení je řešeno
výlučně osvobození vkladů do obchodních společností a v žádném případě z něj nelze dovodit,
že by bylo možno osvobození uplatnit i v případě, že nemovitost je v rámci vypořádacího
podílu vydána společníkovi, jehož účast ve společnosti končí na základě uzavřené dohody.
Podle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona o daních se osvobození neuplatní
ve vztahu k nemovitosti, jestliže účast společníka obchodní společnosti zanikne do pěti let
od vložení vkladu. V takovém případě vklad mimo jakoukoliv pochybnost dani podléhá,
a je nutno vyřešit otázku, zda se jedná o daň darovací či daň z převodu nemovitosti, protože
celý odst. 6 citovaného ustanovení se vztahuje na osvobození od obou daní. Stěžovatelka
sice vyslovuje v kasační stížnosti otázku, v podstatě řečnickou, „V čem se jedná o úplatný
převod a komu byla úplata zaplacena?“, když sama žádnou právní argumentaci pro ani proti
neuvedla. Předpokladem pro to, aby mohla být ve vztahu k nemovitosti představující součást
vypořádacího podílu uplatněna daň darovací je, aby se jednalo o darování, neboť takto
je vymezen předmět této daně v ustanovení §6 zákona o daních. Podle tohoto ustanovení
je předmětem daně darovací bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak
než smrtí zůstavitele. Právním úkonem, na jehož základě dojde k bezúplatnému nabytí majetku
je darovací smlouva, kterou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje něco bezplatně
přenechat obdarovanému a obdarovaný tento dar nebo slib daru přijímá. Jedním z pojmových
znaků darovací smlouvy je bezúplatnost, která je splněna tehdy, jestliže obdarovaný nemá
právní povinnost poskytnout za dar protihodnotu. Vklad společníka však znak bezúplatnosti
postrádá, protože vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků nebo jiných penězi
ocenitelných hodnot, které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí
nebo zvýšení účasti ve společnosti (§59 odst. 1 obch. zák.). Účast společníka společnosti
s ručením omezeným v této společnosti, a z této účasti plynoucí práva a povinnosti,
je vyjádřena jeho obchodním podílem. Společník má např. právo požadovat od jednatelů
informace o záležitostech společnosti, nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat
tam obsažené údaje, podílet se na zisku určeném valnou hromadou k rozdělení. Má-li charakter
úplatného převodu z důvodů výše uvedených vklad do obchodní společnosti, není důvodu,
aby se v případě opačném, tj. je-li v rámci vypořádacího podílu převáděna nemovitost,
jak se stalo v případě stěžovatelky, nejednalo o úplatný převod. Společnost není dárcem,
který něco bezplatně přenechává společníkovi, jehož účast ve společnosti končí,
jako obdarovanému. Protože společnost S., s. r. o., svou daňovou povinnost nesplnila,
je povinností stěžovatelky jako ručitelky ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona o daních
daň z převodu nemovitostí zaplatit.
Poukaz stěžovatelky v této souvislosti na ustanovení §9 zákona o daních je právně
irelevantní, protože pouze v odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení je pouze stanoveno,
že předmětem daně z převodu nemovitosti je úplatný převod nebo přechod vlastnictví včetně
vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale nijak nevymezuje, příp. neobsahuje taxativní
výčet, co je úplatným převodem.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu