ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.31.2003
sp. zn. 7 Afs 31/2003 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele Ing. I. D.,
zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kosmova 20, za
účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2003, č. j. 22 Ca
284/2002 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2003, č. j. 22 Ca 284/2002 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl stěžovatel výše specifikovaný rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ostravě (dále jen „správní orgán“) ze dne 5. 6. 2002, č. j. 1608/110/2002, jímž byl změněn
dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Olomouci ze dne 23. 1. 2001,
č. j. 9059/01/379912/1176, kterým byl stěžovateli dodatečně doměřen daňový základ a nově
stanovena daňová povinnost na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998.
V kasační stížnosti namítá stěžovatel stížní důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se, že se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí
nevypořádal se všemi žalobními námitkami, a to konkrétně s jeho námitkou spočívající
v argumentu, že v důsledku podání dodatečného přiznání za rok 1999 neuplatnil za rok 1999
výdaje procentem, ale uplatnil výdaje skutečné. Dále se soud nevypořádal s faktem,
že stěžovatel byl povinen podat dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období roku 1999.
Stěžovatel v žalobě též napadl porušení ust. §7 odst. 9 zákona o daních z příjmů správním
orgánem, neboť toto ustanovení nezakazuje daňovým subjektům uplatnit skutečné výdaje.
V neposlední řadě krajský soud uvedl, že stěžovatel hrou na kontrabas prováděl činnost podle
ust. §7 odst. 2 zákona o daních z příjmů, když tuto skutečnost neuvedl odvolací orgán
ve svém stanovisku a stěžovatel ji ani v odvolání a ani v žalobě netvrdil. Stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené
výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon
správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám
vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou
ve správním soudnictví.
Z výše uvedeného ustanovení soudního řádu správního je patrné, že správní soudnictví
je ovládáno dispoziční zásadou, tedy jinak řečeno, že je plně v dispozici žalobce, aby stanovil
žalobní body a tímto způsobem i vymezil rozsah soudního přezkumu. Povinností soudu
je pak se se všemi těmito žalobními body v odůvodnění rozhodnutí náležitě vypořádat.
V souzené věci je však nutno přisvědčit námitce stěžovatele, že se tak nestalo. Stěžovatel
ve své žalobě mimo jiného také namítal, že mu zákon o daních z příjmů ani předpis nezakazuje
změnit způsob uplatnění výdajů, pokud se tak děje předepsaným způsobem, tedy pomocí
dodatečného daňového přiznání, které byl žalobce s ohledem na fakt, že zjistil, že jeho daňová
povinnost je vyšší než uvedená v řádném daňovém přiznání, povinen podat. Krajský soud
v Ostravě se však s touto žalobní námitkou nikterak nevypořádal. V odůvodnění svého
rozhodnutí se zabýval pouze tím, zda stěžovatel prokázal pokračování svého podnikání
ve smyslu ust. §7 zákona o daních z příjmů a zda přestal či nepřestal být účetní jednotkou.
V této části je tedy rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
rozhodnutí.
S ohledem na shora uvedené považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat
se dalšími stížními námitkami stěžovatele, neboť tyto bude moci znovu uplatnit v řízení
před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst.1 s. ř. s. napadený
rozsudek krajského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu současně vrátil
k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2, věty
první, s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu