ECLI:CZ:NSS:2018:7.AFS.351.2018:32
sp. zn. 7 Afs 351/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. L., zast. JUDr. Annou
Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Panská 892/1, Praha, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne
15. 9. 2017, č. j. 37879/17/5100-31462-708633 a č. j. 37880/17/5100-31462-708633, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
22. 8. 2018, č. j. 51 Af 35/2017 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á pr á v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Při nedobrovolné veřejné dražbě konané dne 7. 9. 2007 žalobce pozbyl vlastnické právo
ke stavbě č. p. X, na pozemku par. č. st. X, v katastrálním území obce X (dále jen „stavba“).
Okresní soud v Písku však rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 6 C 227/2007 - 507, konstatoval
neplatnost nedobrovolné veřejné dražby (rozsudek nabyl právní moci dne 26. 10. 2015). Finanční
úřad pro Jihočeský kraj, územní pracoviště ve Strakonicích (dále jen „správce daně“), následně
dospěl k závěru, že žalobce v důsledku rozsudku Okresního soudu v Písku vlastnické právo ke
stavbě nikdy nepozbyl, a platebními výměry ze dne 8. 2. 2017, č. j. 253549/17/2211-00460-
306429 a č. j. 253568/17/2211-00460-306429, doměřil žalobci daň z nemovitých věcí za
zdaňovací období roku 2014 (ve výši 35 949 Kč) a 2015 (ve výši 35 949 Kč). Žalovaný v záhlaví
uvedenými rozhodnutími zamítl žalobcovo odvolání a napadená rozhodnutí správce daně
potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Konstatoval, že určení neplatnosti veřejné dražby má účinky ex tunc, neboť neplatná dražba
nebyla způsobilá vyvolat zamýšlené právní následky. Žalobce proto vlastnické právo ke stavbě
nikdy nepozbyl. Po určitou dobu mu sice bylo bráněno v uskutečňování plného panství
nad nemovitostí, to však nebránilo tomu, aby byl nadále poplatníkem daně, neboť §8 zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“), označuje
za poplatníka toliko „vlastníka“ zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky a dále nespecifikuje,
že by mu musela zároveň svědčit veškerá práva z vlastnictví plynoucí. Nezákonná veřejná dražba
proto sice zasáhla do žalobcových práv, na svých právech byl však zkrácen tím, že nemohl
fakticky své vlastnické právo ke stavbě vykonávat, a nikoliv povinností zaplatit daň z nemovitých
věcí. Daňové právo tudíž nepředstavuje prostředek nápravy zmíněné nezákonnosti; ten musí
žalobce hledat v příslušných institutech soukromého práva.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Účinky rozsudku Okresního soudu v Písku
nastaly podle něj ex nunc, a proto dražba, jejíž neplatnost byla tímto rozsudkem vyslovena, ztratila
své účinky až ke dni právní moci rozsudku. Až do právní moci rozsudku je tak dražbu nutné
považovat za platnou a zpětné zapsání vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí
za pouhou právní fikci. Uplatnění daně z nemovitých věcí v projednávaném případě je nadto
hrubě nespravedlivé. Smyslem této majetkové daně je totiž zdanění nemovitého majetku,
k němuž poplatníkovi svědčí vlastnické právo. Vlastnictví nemovité věci je nicméně nutné chápat
jako hodnotu, která přináší vlastníkovi majetkové aktivum, přičemž smyslem daně z nemovitých
věcí je postižení této hodnoty. K naplnění této hodnoty může dojít pouze prostřednictvím
oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat, mít z něj užitek a nakládat s ním [§1012 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. Těmito oprávněními však stěžovatel v době, kdy byl
vlastníkem stavby vydražitel, nedisponoval, a z vlastnického práva ke stavbě tak neměl žádný
prospěch. Obsah vlastnického práva mu nelze ani přisuzovat zpětně, neboť pokud by například
chtěl v době, kdy byl za vlastníka považován vydražitel, uzavřít smlouvu o převodu stavby, nebyla
by účinná a katastr nemovitostí by vklad nepovolil; stejně tak daňové přiznání k dani
z nemovitých věcí podané před právní mocí rozsudku Okresního soudu v Písku by bylo
odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou. Z uvedených důvodů nebyl smysl a účel daně
z nemovitých věcí v projednávaném případě naplněn a daň neměla být doměřena. Jedná
se o analogickou situaci jako v případě restitucí, kdy povinnost uhradit daňový nedoplatek zůstala
subjektu, který byl poplatníkem k 1. lednu daného zdaňovacího období.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval argumentaci krajského soudu
a ztotožnil se s ní.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel namítá, že účinky rozsudku, kterým byla veřejná dražba prohlášena
za neplatnou, nastaly ex nunc, nikoliv ex tunc. S touto argumentací se soud neztotožnil. Vlastnictví
k předmětu dražby na vydražitele nepřechází na základě smlouvy, ale na základě právní
skutečnosti, kterou je příklep licitátora (viz §53 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 930/2007). Pokud pak soud
prohlásí dražbu za neplatnou, „deklaruje tím, že vydražitel vlastnické právo k vydraženým nemovitostem
nikdy nenabyl.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 224/2007). Je tedy
zřejmé, že rozhodnutí o vyslovení neplatnosti veřejné dražby má účinky ex tunc, a nikoliv ex nunc,
jak tvrdí stěžovatel, a že to byl tudíž stěžovatel, kdo byl vlastníkem stavby po celou dobu
od neplatné veřejné dražby až do nabytí právní moci rozsudku, kterým byla neplatnost veřejné
dražby vyslovena, byť disponoval pouze holým vlastnictvím.
[8] Skutečnost, že stěžovatel disponoval pouze holým vlastnictvím ke stavbě, podle soudu
nemůže vést ani k tomu, že mu neměla být doměřena daň z nemovitých věcí. Daň z nemovitých
věcí, jak stěžovatel správně uvedl, je přímou majetkovou daní, což znamená, že daňová povinnost
se váže k vlastnictví nemovitého majetku. Jak ostatně plyne také z jasného znění §8
odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí, poplatníkem daně je zásadně vlastník (viz také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2006, č. j. 2 Afs 28/2005 - 55, publ. pod č. 871/2006
Sb. NSS). Pro vznik daňové povinnosti není relevantní, zda a jakým způsobem dochází
k nakládání s předmětem daně, ale pouze to, zda k daněnému statku vlastnické právo existuje
či nikoliv: „Povinnost uhradit daň z nemovitostí je […] třeba vnímat jako povinnost související s vlastnictvím
nemovitosti, nikoliv jako nakládání s touto nemovitostí.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2008, č. j. 8 Afs 33/2007 - 47, publ. pod č. 2280/2011 Sb. NSS). Pokud by se totiž
přihlíželo k faktickému užívání předmětu daně, jak soud obdobně uvedl ve vztahu k silniční dani,
jež je rovněž přímou majetkovou daní, jednalo by se o „daň zcela jiného typu, která by byla založena
na užívání určitých veřejných statků (zde: pozemní komunikace), a nikoliv na vlastnictví (dispozici) k určité
věci.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, č. j. 2 Afs 101/2005 - 67, publ.
pod č. 1358/2007 Sb. NSS). Obdobně ve vztahu k nemovitým věcem je případný hospodářský
výnos plynoucí z jejich faktického užívání zpravidla zdaněn daní z příjmů.
[9] Závěr krajského soudu, že daňová povinnost k dani z nemovitých věcí měla stíhat
stěžovatele, přestože disponoval pouze holým vlastnictvím, je proto správný. Přitakání
stěžovatelovu výkladu by totiž vedlo k vytvoření jen stěží řešitelných obtíží při správě daně
z nemovitých věcí. Pokud by byl správce daně nucen kromě samotného vlastnictví přihlížet
rovněž k tomu, zda mohl poplatník vlastnické právo náležitě využívat, bylo by velice obtížné
nalézat hranice, kdy by bylo vyměření či doměření daně oprávněné (či spravedlivé)
a kdy už nikoliv. V praxi totiž může dojít k nespočtu situací, ve kterých je výkon vlastnického
práva k nemovitým věcem do určité míry omezen, ať už z vůle vlastníků, jednání jiných osob
či v důsledku vis maioris (srov. otázku daně z nemovitostí patřících do konkursní podstaty řešenou
rozsudkem č. j. 8 Afs 33/2007 - 47). Pro balancování, ve kterých z těchto situací je namístě daň
z nemovitých věcí vyměřit či doměřit, a ve kterých už nikoliv, by zároveň chyběla jakákoliv
objektivní kritéria, v důsledku čehož by se jednalo o činnost výrazně arbitrární a do značné míry
nerealizovatelnou.
[10] Je zároveň nutné zdůraznit, že poplatníkem daně z nemovitých věcí je skutečný vlastník,
a nikoliv toliko osoba evidovaná v katastru nemovitosti jako vlastník. V rozsudku ze dne
5. 11. 2015, č. j. 1 Afs 162/2015 - 50, se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy byla daň
z nemovitostí doměřena osobě, která nemovitost nabyla na základě absolutně neplatné kupní
smlouvy (a jednalo se tedy o „zrcadlový“ případ k nyní projednávané věci). Soud v této situaci
připomněl, že výklad daňových předpisů musí zohledňovat skutečnost, že ne vždy je zápis vkladu
do katastru v souladu se skutečným stavem věcí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 94/2004 - 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS). V takové situaci
je pak třeba pro účely daně z nemovitých věcí vycházet z toho, kdo byl v daném období opravdu
vlastníkem věci podle práva, nikoli podle zápisu v katastru nemovitostí.
[11] S ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu soud považuje
za nezbytné vyjádřit se také k otázce včasného přiznání a placení daně z nemovitých věcí. Bylo
by totiž absurdní, kdyby aplikace výše uvedených závěrů ve spojení s deklaratorním rozhodnutím
o tom, že původní vlastník vlastnické právo nikdy nepozbyl (zde v důsledku absolutní neplatnosti
jiného nabývacího titulu), vedla k tomu, že by se tento vlastník automaticky ocitl v prodlení
s placením daně z nemovitých věcí (často i v délce několika let), přestože fakticky nebyl nikdy
schopen daň z nemovitostí přiznat a uhradit ve lhůtě, neboť před takovým deklaratorním
rozhodnutím za vlastníka vůbec nebyl považován a daň mu nebyla vyměřována. V takové situaci
rozhodně není namístě, aby byl za takové důsledky „znovunabytí“ vlastnického práva s účinky
ex tunc sankcionován či penalizován, případně aby byl povinen hradit úrok z prodlení. Je proto
nutné uzavřít, že je-li vlastnictví nemovité věci deklarováno zpětně, tj. s účinky ex tunc, lhůty pro
přiznání a placení daně začnou běžet teprve od právní moci takového deklaratorního rozhodnutí,
neboť teprve tímto okamžikem je najisto postaveno, kdo je skutečným poplatníkem daně
z nemovitých věcí.
[12] K poslední stěžovatelově námitce uvádějící analogii k restitucím soud uvádí, že není
na místě analogické použití §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném
do 31. 12. 2000 (zákonem č. 65/2000 Sb. bylo toto ustanovení, k němuž se stěžovatelova námitka
vztahuje, ze zákona o dani z nemovitých věcí vypuštěno), podle kterého „[d]ojde-li v průběhu
zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný
daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů,
kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu.“ Toto ustanovení se totiž vztahovalo
k situacím, kdy de iure skutečně došlo k přechodu či převodu vlastnického práva. V nyní
projednávaném případě však nedošlo k přechodu vlastnického práva, které zůstalo žalobci,
ale pouze k omezení jeho výkonu. Citované ustanovení bylo nadto zákonodárcem explicitně
zakotvenou výjimkou z pravidla za účelem zohlednění majetkových křivd způsobených
komunistickým režimem, což rovněž není projednávaný případ.
[13] S ohledem na uvedené soud uzavírá, že stěžovatel nikdy nepřestal být vlastníkem stavby,
a stíhala jej proto povinnost k dani z nemovitých věcí. Nejvyšší správní soud nijak nepopírá,
že stěžovateli mohla v důsledku neplatné dražby a faktické nemožnosti nakládat se stavbou
vzniknout újma a že stěžovatel vzniklou situaci vnímá jako nespravedlivou. Nicméně, jak již
uvedl krajský soud, tuto výjimečnou skutečnost nelze zohlednit redefinováním a rozvolněním
jasně stanoveného pravidla pro určení poplatníka daně z nemovitých věcí. Právní řád vlastníkovi
nemovitosti zároveň k nápravě případné újmy poskytuje dostatek jiných, typicky
soukromoprávních prostředků, jejichž účelem je nadto řešení právě takové situace, v jaké
se stěžovatel ocitl v projednávaném případě, typicky možnost náhrady škody ze strany toho,
kdo způsobil neplatnost nedobrovolné veřejné dražby. Na tomto obecném nasměrování
k soukromoprávní ochraně nic nemění to, jakou reálnou vyhlídku na úspěch má uplatnění
daného prostředku ochrany v konkrétním případě.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[15] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[16] Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jemu žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu