ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.79.2005
sp. zn. 7 Afs 79/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Janem Soldátem, advokátem se sídlem v Milevsku,
Sažinova 763, za účasti Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem
v Českých Budějovicích, Mánesova 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2005, č. j. 10 Ca 218/2004 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 10 Ca 218/2004 – 19, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2004, č. j. 5483/110/2004, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blatné
ze dne 31. 5. 2004, č. j. 9707/04/106970/5190, o dodatečném vyměření daně z příjmů
fyzických osob za rok 1999 podle pomůcek ve výši 696 560 Kč. Krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel k výzvám správce daně nepředložil konkrétně
specifikované důkazní prostředky, jimiž by prokázal pravdivost údajů uvedených v daňovém
přiznání za dotčené zdaňovací období. V rámci posuzování zákonných podmínek
pro stanovení daně podle pomůcek dospěl správce daně k tomu, že plná moc ze dne
16. 3. 1998, kterou stěžovatel zplnomocnil svou manželku D. N. k převzetí veškerých
písemností určených do vlastních rukou, byla plnou mocí omezenou. Pokud tedy správce daně
doručoval výzvy ze dne 23. 8. a 12. 11. 2002 v průběhu daňového řízení pouze D. N., šlo o
postup, který byl formálně v rozporu s ustanovením §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), protože tyto písemnosti měly být doručovány jak stěžovateli, tak i jeho
manželce. Krajský soud však dovodil, že stěžovatel s úspěchem nemůže vytýkat vadnost
těchto doručení. V případě výzvy ze dne 12. 11. 2002 týkající se zdaňovacího období roku
1999 se stěžovatel dostavil na finanční úřad dne 8. 1. 2003, kde s ním byl sepsán protokol,
v němž se podrobně vyjadřoval k jednotlivým bodům výzvy. Uvedená výzva tedy byla
stěžovateli zprostředkovaně doručena manželkou a nedostatky v doručování byly zhojeny
procesním úkonem stěžovatele, který na výzvu reagoval. Formální nesprávnost v doručení
proto neměla vliv na zákonnost a stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech. Nedoručení
výzvy ze dne 23. 8. 2002 se zdaňovacího období roku 1999 netýká.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě, která se opírá o důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) „s. ř. s.“, stěžovatel odmítl závěry krajského soudu.
Stěžovatel poukázal na to, že doručování písemností v daňovém řízení je kogentním
způsobem upraveno v ustanovení §17 zákona o správě daní a poplatků, z něhož vyplývá,
že rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná jen tehdy, jsou-li mu řádným způsobem
doručena. Je-li tedy podmínkou užití pomůcek nesplnění průkazu skutečností stanovených
rozhodnutím správce daně (výzvou) v určité lhůtě, nutno dovodit, že správce daně nemůže
vydat konečné rozhodnutí ve věci dříve, než lhůta jím stanovená marně uplyne. V jeho
případě lhůta stanovená správcem daně dosud neuplynula, protože mu výzvy nebyly řádně
doručeny. Se zřetelem k tomu, že datum doručení výzev je klíčové, není spravedlivé tvrdit,
že ke své újmě zhojil vadnost postupu správce daně při doručování těchto rozhodnutí, pokud
se mu snažil neumělým způsobem vyhovět. Při jiném výkladu by zastoupení daňovým
poradcem postrádalo smysl. Proto se stěžovatel domáhal, aby byl napadený rozsudek zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřilo nesouhlas s názorem
stěžovatele. Potvrdilo, že stěžovateli sice nebyla řádně ve smyslu §17 zákona o správě daní
a poplatků doručena výzva ze dne 12. 11. 2002, ale stěžovatel přesto vykonal úkon, k němuž
byl správcem daně vyzván. Pokud jde o nedoručení výzvy ze dne 23. 8. 2002, tato se netýkala
zdaňovacího období roku 1999. V žádném případě tak nedošlo k újmě stěžovatele, neboť
předmětné rozhodnutí měl k dispozici a měl možnost se k němu vyjádřit, což také učinil.
Stěžovateli byla vadným způsobem doručena pouze dvě rozhodnutí správce daně, které však
měl v průběhu daňového řízení k dispozici a nebyl tak zkrácen na svých právech. Nejednalo
se o případ, kdy stěžovatel byl zastoupen daňovým poradcem a tento zástupce nebyl
s předmětnými rozhodnutími seznámen. Naopak rozhodnutí byla doručena zástupci
stěžovatele manželce D. N., která je stěžovateli předala a ten pak na jejich obsah reagoval.
I v případě vadného doručení je nutno každý případ hodnotit individuálně. Se zřetelem
k těmto skutečnostem navrhlo finanční zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud, který rozhoduje o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku
krajského soudu, vychází z toho, že i pro řízení o kasační stížnosti platí přísná dispoziční
zásada. Je provedením této zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli
povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových
a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí
za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvedení skutkových a právních
důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní rozhodnutí nebo jeho část
odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu právního
a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost soudu je pak ohraničena rámcem takto vymezeným
(rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto
rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto
směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.).
Stěžovatel vznesl v kasační stížnosti jedinou námitku, že mu daňové rozhodnutí
(výzva) nebylo řádně a v souladu se zákonem doručeno a že datum doručení výzvy je přitom
klíčové, neboť se od něho odvíjí běh lhůty ke splnění průkazu skutečností stanovených
správcem daně, což je rozhodující pro stanovení základu daně a daně podle pomůcek.
Nejvyšší správní soud předesílá, že doručování písemností patří mezi činnosti správce
daně, které jsou nezbytné k dosažení účelu zákona. Je tomu tak proto, že rozhodnutí,
jimiž jedině lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva, jsou pro příjemce
právně účinná jen tehdy, pokud mu byla řádným způsobem doručena nebo sdělena
(§32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Doručování je tedy cestou k tomu,
aby se správní rozhodnutí vydávaná v daňovém řízení dostávala k jejich adresátům a aby na
jejich základě vznikly povinnosti, a případně i práva, daňových subjektů.
Nejvyšší správní soud má za to, že při posuzování doručení rozhodnutí správce daně
bylo třeba vycházet z obsahu celého spisového materiálu.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 16. 3. 1998 zmocnil svou
manželku D. N. k převzetí veškerých písemností určených do vlastních rukou a že tuto plnou
moc doručil dne 19. 3. 1998 Finančnímu úřadu v Blatné. Jelikož se jednalo o plnou
moc omezenou pouze pro doručování písemností určených do vlastních rukou, měl správce
daně formálně doručovat tyto písemnosti jak stěžovateli, tak i jeho manželce D. N., byť
stěžovatel v plné moci požadoval doručovat písemnosti určené do vlastních rukou právě
a pouze D. N.
Jak již bylo uvedeno, doručování je cestou k tomu, aby se správní rozhodnutí
vydávaná v daňovém řízení dostávala k jejich adresátům a na jejich základě vznikly
povinnosti a případně i práva daňových subjektů. Nelze samozřejmě ničeho namítat proti
tomu, že jen rozhodnutí, pokud byla řádným způsobem doručena nebo sdělena, jsou
pro příjemce právně účinná (§32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Je však třeba vzít
v úvahu, že ne každá vada v doručení musí mít za následek automaticky neúčinnost tohoto
doručení. Tento postup by vedl k přepjatému formalismu i v případech, kdy vada v doručení
nemá vliv na zákonnost rozhodnutí a nevede ke zkrácení práv daňového subjektu. Oporu
pro tento výklad lze nalézt v ustanovení §65 s. ř. s., podle něhož je aktivně legitimován
k podání žaloby mimo jiné ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen úkonem správního
orgánu (zda-li je taková osoba současně aktivně legitimována hmotněprávně, tj., zda skutečně
zkrácena byla, je pak věcí řízení samého) i v ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle
něhož soud zruší napadené rozhodnutí z důvodu vad řízení pro podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud vycházel při posuzování této věci z výše uvedeného a dospěl
ke shodnému závěru jako krajský soud, že pokud stěžovatel znal obsah rozhodnutí správního
orgánu (výzvy), měl jej k dispozici, vykonal procesní úkon, k němuž byl doručením takového
rozhodnutí vyzván, nemělo formálně nesprávné doručení rozhodnutí jen zmocněnkyni vliv
na zákonnost rozhodnutí a stěžovatel jím nebyl nikterak zkrácen na svých právech.
Pokud jde v této věci o výzvu správce daně ze dne 12. 11. 2002,
č. j. 18809/02/106930/2360, vztahující se ke zdaňovacímu období roku 1999, která byla
doručena D. N. dne 23. 12. 2002, měl stěžovatel na základě tohoto rozhodnutí předložit
k prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti do 15 dnů ode
dne doručení této výzvy doklady v něm vyjmenované. Stěžovatel se na podkladě této výzvy
dostavil dne 8. 1. 2003 ke správci daně, kde po uvození protokolu o ústním jednání, že výzvu
převzala jeho manželka, se vyjadřoval k jednotlivým bodům výzvy ze dne 12. 11. 2002
za roky 1998 až 2001 a protokol bez námitek podepsal. Z uvedeného je tedy patrno,
že stěžovatel měl uvedenou výzvu k dispozici od manželky, její obsah znal a podrobně se k ní
vyjadřoval. Rovněž z těchto důvodů nemělo formálně nesprávné doručení této výzvy vliv
na zákonnost rozhodnutí a nedošlo ani ke zkrácení práv stěžovatele doručením výzvy
ze dne 12. 11. 2002 jen D. N.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel v této věci nemůže
nic vytěžit z toho, že došlo formálně k nesprávnému doručení uvedených výzev jen D. N.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací finančního ředitelství i v tom, že v této
věci nešlo o případ, kdy stěžovatel byl zastoupen daňovým poradcem, resp. zástupcem,
a ten nebyl s předmětnými výzvami seznámen. V této věci tomu bylo přesně naopak.
Rozhodnutí byla doručována zástupkyni stěžovatele, jež je stěžovateli předala a ten pak na
jejich obsah reagoval. V důsledku této vady proto nedošlo ke zkrácení práv stěžovatele a tato
vada rovněž neměla vliv na zákonnost rozhodnutí.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu