ECLI:CZ:NSS:2005:7.AS.10.2005
sp. zn. 7 As 10/2005 - 298
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10, Krátká 10,
za účasti C. M., s. r. o., zastoupené Mgr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Nad Petruskou 1, a osob zúčastněných na řízení 1) C. R., s. r. o., 2) M-P., s. r. o., zastoupené
Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, 3) F. 1, a. s.,
3) J. M., s. r. o., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 10. 2004, č. j. 10 Ca 114/2004 - 197,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit společnosti C. M. s. r. o., na nákladech řízení
částku 2150 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Mgr. Jindřicha
Vítka, advokáta se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, č. j. 10 Ca 114/2004 - 197,
bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 7. 4. 2004, č. j. Ru/66/04, datované dnem
5. 5. 2004, ve výroku č. I a č. II bod 3, jímž stěžovatel ve výroku I. udělil společnosti M-P.,
s. r. o., licenci k provozování rozhlasového vysílání programu Rádio Nový Preston
s využitím kmitočtu BENEŠOV – KOZMICE 89,3 MHz/5 kW na dobu 8 let od právní moci
tohoto rozhodnutí a ve výroku II. zamítl žádosti o udělení licence s využitím kmitočtu
BENEŠOV – KOZMICE 89,3 MHz/5kW čtrnácti žadatelům včetně společnosti C. M., s. r. o.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že shledal rozhodnutí stěžovatele
nedostatečným, když v rozporu s ust. §18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o provozování RTV“) nebylo podrobně
zdůvodněno, jakými úvahami byl stěžovatel veden při hodnocení důkazů a podle jakých
kritérií hodnotil skutečnosti považované citovaným zákonem za významné pro rozhodování o
žádostech o udělení licence k vysílání, aby bylo zřejmé, jaká kritéria rozhodla při posouzení
nejúspěšnější žádosti ve vztahu k žádostem neúspěšným (§18 odst. 3, §66 zákona o
provozování RTV, §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Odůvodnění:
musí být podle názoru městského soudu do té míry podrobné, aby z něj bylo
patrno, v čem byly skutečnosti uvedené v ust. §17 odst. 1 zákona o provozování RTV
naplněny v nestejné míře a jaké hraniční kritérium stěžovatel zvolil, aby mohl konstatovat, u
kterého žadatele byly naplněny v největší míře. Nestačí pouhé konstatování, že naplněny
nebyly. V tomto směru spatřuje městský soud nedostatečné uvedení důvodů, které vedly
ke zhodnocení ekonomické, organizační a technické připravenosti, transparentnosti
vlastnických vztahů, přínosu navrhované programové skladby i zajištění rozvoje kultury
citovaným zákonem vyjmenovaných menšin vítěze licenčního řízení. Odůvodnění správního
rozhodnutí nemá v těchto bodech navíc oporu ve správních spisech předložených soudu
v souvislosti s tímto řízením. Napadené rozhodnutí bylo rovněž zrušeno i pro nezákonnost
spočívající ve zjištění objektivně existující skutečnosti, že v den, kdy napadené správní
rozhodnutí bylo vydáno, probíhalo a nebylo pravomocně skončeno konkurzní řízení na
majetek společnosti, které byla licence udělena (§78 odst. 1 s. ř. s., §13 odst. 3 písm. a)
zákona o provozování RTV). Městský soud přitom usoudil, že na skutečnosti, že tato zákonná
podmínka nebyla v den rozhodování stěžovatele respektována a že uvedená překážka pro
udělení licence objektivně existovala, nic nemění ani skutečnost, že ji nelze vyčíst
z obchodního rejstříku, ani skutečnost, že taková podmínka či překážka byla ze zákona
vypuštěna novelizací zákona o vysílání schválenou dne 4. 5. 2004, tedy necelý měsíc
po rozhodování stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě především vyjádřil nesouhlas
se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti svého rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Namítal, že z odůvodnění výroku o udělení licence vítězi licenčního řízení zároveň vyplývá,
proč nebyla udělena licence ostatním. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho rozhodnutí je řádně
a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona odůvodněno, protože odůvodnění je podrobné
a obsahuje kritéria, na jejichž základě byla udělena licence a ostatní žádosti zamítnuty.
Shledává rovněž absurdním požadavek městského soudu na podrobné odůvodnění zamítavých
výroků, neboť jeho rozhodnutí je výsledkem hlasování kolektivního orgánu a konečné
rozhodnutí vždy závisí na konkrétním subjektivním názoru každého jednotlivého člena,
a nelze proto žádat, aby každý člen zdůvodnil, proč a z jakých důvodů hlasoval v případě
jednotlivého žadatele o udělení licence. Stěžovatel také vytýkal městskému soudu, že svým
rozsudkem útočí přímo na jeho samostatnost jako orgánu oprávněného k udělení licence,
kdy soud supluje jeho pravomoc tím, že na jedné straně uvádí, že je sice pravdou, že výrok
o udělení licence i jeho odůvodnění je v souladu se zákonem, ale protože nebylo dostatečně
odůvodněno, proč licenci nedostala třetí osoba, tuto udělenou licenci ruší. Zároveň
tak redukuje počet oprávněných účastníků řízení, čímž „řídí i řízení o udělení licence“
a působnost stěžovatele je tak zúžena a manipulována. Tento princip je však přímým
a nezákonným zásahem do vymezené kompetence stěžovatele a paralyzuje rozhlasový trh.
Stěžovatel má za to, že soudní pravomoc přezkumu je limitována a vady rozhodnutí
měl soud posoudit pouze do té míry, aby „byla zachována práva stěžovatele nabytá v dobré
víře“ a ochráněna práva ostatních žadatelů, tedy aby bylo správně odůvodněno, proč
jim nebyla licence udělena. To však městský soud neučinil, a pokud ano, nezabýval
se tím v odůvodnění napadeného rozsudku, a proto je tento nepřezkoumatelný. Dále má zato,
že i kdyby jeho rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zákonem a v souladu se zákonem
nebylo odůvodněno, a bylo shledáno, že byly nedostatečně odůvodněny zamítavé výroky,
měl se napadený rozsudek omezit pouze na zrušení zamítavého výroku a uložení povinnosti
tento výrok odůvodnit. Tak jako tak, napadeným rozsudkem nedal soud stěžovateli jinou
možnost než rozhodnout identicky jako v rozhodnutí, pouze doplnit odůvodnění. Stěžovatel
poukázal rovněž na to, že neměl možnost včas se přesvědčit, že probíhá konkurzní řízení
na majetek některého ze žadatelů o udělení licence, poukázal na to, že ač má hodnotit
skutečnosti uvedené v §17 odst. 1 písm. a) a b) zákona o provozování RTV, má k tomu pouze
oprávnění vyžadovat doklady uvedené v ust. §14 odst. 2 citovaného zákona. Protože
stěžovatel shledává pochybení městského smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., navrhl,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Účastník C. M., s. r. o., ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, když
se ztotožnil s názorem městského soudu, že rozhodnutí stěžovatele nebylo řádně odůvodněno
podle §18 odst. 3 zákona. Pokud stěžovatel namítal, že je kolektivním orgánem, a proto
nemohl odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu požadovaném městským soudem, pak tato
okolnost je nerozhodná z hlediska požadavků řádného odůvodnění rozhodnutí. Nedostatek
důvodů jakéhokoliv správního rozhodnutí způsobujícího jeho nepřezkoumatelnost vede totiž
ke zrušení takového rozhodnutí. Účastník rovněž nesouhlasí s námitkou stěžovatele,
že nemohl zjistit, že obchodní společnost M-P., s. r. o., nesplňovala všechny zákonem
stanovené podmínky pro účast v licenčním řízení, konkrétně pak, že na její majetek nebyl
prohlášen konkurz ani nebylo na jeho majetek zahájeno konkurzní řízení. K tomu uvedl,
že stěžovatel byl na tuto skutečnost, že na výherce licenčního řízení byl podán návrh
na konkurz jiným účastníkem předmětného řízení důsledně upozorněn. Nesouhlasil rovněž
s námitkou stěžovatele, že městský soud svým rozhodnutím přímo útočí na samostatnost
stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel rozhodl jako orgán v první a poslední instancí,
a proto je v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhat
se soudního přezkumu správního rozhodnutí. Pokud městský soud shledal rozhodnutí
stěžovatele nezákonným, nezasahuje do stěžovatelovy pravomoci a v žádném případě neútočí
na jeho samostatnost.
Zúčastněná osoba M-P., s. r. o., ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla zrušení
napadeného rozsudku, když se připojila k návrhu stěžovatele. Má za to, že městský soud
nebyl oprávněn zrušit rozhodnutí stěžovatele pro vady odůvodnění a pro naplnění objektivní
překážky, tj. skutečnost, že na tuto společnost je vedeno řízení na prohlášení konkurzu
na majetek účastníka. Nesouhlasí s tím, že vady odůvodnění jsou vadami řízení a má proto
za to, že žaloba je proti rozhodnutí stěžovatele nepřípustná s ohledem na ustanovení
§68 s. ř. s. Poukázala na to, že městský soud sám shledal, že výrok I. rozhodnutí o udělení
licence je řádně odůvodněn, a proto nebyl oprávněn tento výrok zrušit. Souhlasí rovněž
s námitkou stěžovatele poukazující na nemožnost odůvodnění jednotlivých výroků s ohledem
na charakter kolektivního orgánu stěžovatele. Zdůraznila, že konečné rozhodnutí vždy závisí
na konkrétním subjektivním názoru každého z jednotlivých členů stěžovatele. Ve vztahu
k ust. §18 odst. 3 zákona klade důraz zejména na uvedení kritérií,
nikoliv na uvedení podrobností tvorby rozhodnutí a je toho názoru, že stěžovatel rozhodnutí
řádně odůvodnil. Pokud jde o námitku, že rozhodnutí stěžovatele bylo vydáno v době,
kdy nebylo pravomocně skončeno konkurzní řízení, návrh na prohlášení konkurzu vyvolala
společnost J. M., s. r. o., a podání tohoto návrhu považuje za projev nekalosoutěžního jednání.
Městský soud pochybil, pokud pouze formálně o existenci této překážky rozhodl,
ale nevyhodnotil ji v souladu s právním řádem. Poukázala rovněž na to, že stěžovateli nebylo
známo, že nedošlo k pravomocnému zastavení konkurzního řízení. Zúčastněná osoba rovněž
souhlasí s návrhem stěžovatele na odkladný účinek kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §12 odst. 4 zákona o vysílání není na udělení licence k provozování
rozhlasového a televizního vysílání právní nárok, pokud není dále stanoveno jinak.
Podle §13 odst. 1 zákona o vysílání jsou účastníky licenčního řízení všichni žadatelé
o udělení licence, jejichž žádost byla doručena Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (dále
jen „Rada“) ve lhůtě stanovené ve vyhlášení licenčního řízení (§15 odst. 2).
Podle §17 zákona o vysílání hodnotí Rada při rozhodování o udělení licence
a) ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatele k zajištění vysílání, včetně
výsledků dosavadního podnikání žadatele v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, pokud
v této oblasti podnikal, b) transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele,
c) přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající
nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání na území, které by mělo
být rozhlasovým nebo televizním vysíláním pokryto, d) zastoupení evropské tvorby (§42),
tvorby evropských nezávislých producentů a současné tvorby (§43) v navrhované
programové skladbě televizního vysílání, jde-li o licenci k televiznímu vysílání, e) přínos
uchazeče pro rozvoj původní tvorby, f) v televizním vysílání připravenost žadatele opatřit
určité procento vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené,
g) přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin
v České republice, které RRTV je povinna při rozhodování o udělení licence hodnotit a mezi
něž patří mimo jiné ekonomická, organizační a technická připravenost žadatele,
transparentnost jeho vlastnických vztahů, přínos jím navrhované programové skladby
či jeho přínos pro rozvoj původní tvorby, jakož i k zajištění rozvoje kultury národnostních,
etnických a jiných menšin v ČR.
Podle ust. §18 odst. 3 zákona o vysílání obsahuje rozhodnutí o udělení licence výrok
o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů,
jakož i podrobné odůvodnění, které obsahuje kritéria, na jejichž základě byla licence udělena
žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení.
Podle ust. §19 zákona o vysílání lze proti výroku v rozhodnutí Rady o zamítnutí
žádosti o licenci podat k soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení takového rozhodnutí žalobu
v oblasti správního soudnictví.
Z citovaných ustanovení především vyplývá, že na vlastní udělení licence není právní
nárok. Zákon však na druhé straně podrobně stanoví jednak vlastní procesní postup
stěžovatele, jednak zákonná kritéria pro jeho rozhodování (§17 zákona o vysílání), jejichž
porušení se neúspěšný účastník licenčního řízení má možnost v rámci práva na spravedlivý
proces dovolat u soudu ve správním soudnictví (§19 zákona o vysílání). Možnost napadnout
výrok o udělení licence se pak dovozuje z ust. §65 odst. 2 s. ř. s. Pokud jde o vlastní
rozhodnutí, náležitosti výroku i odůvodnění Rady, vychází z faktu, že je jím společně
rozhodováno o žádostech více žadatelů, a proto obsahuje jak výrok o udělení licence jednomu
ze žadatelů o licenci, tak výrok o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů, jakož i podrobné
odůvodnění těchto výroků. Z logiky vzájemné propojenosti výroku o udělení licence
a zamítavých výroků u ostatních žadatelů pak vyplývá i nezbytnost vzájemné propojenosti
odůvodnění těchto výroků, když zákon o vysílání kvalitu tohoto odůvodnění charakterizuje
slovy „podrobně“. Požadavek citovaného zákona na podrobné odůvodnění přitom není
samoúčelný, neboť jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces,
jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl.1 Ústavy)
vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost řádně rozhodnutí odůvodnit. K této
otázce se již mnohokrát vyslovil Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 45/02) a jakkoliv
se vztahují jeho závěry na rozhodnutí soudů, není důvodu je nerespektovat ani při rozhodnutí
správních orgánů. Z charakteristiky odůvodnění uvedené v §18 odst. 3 zákona o provozování
RTV vyplývá požadavek, že odůvodnění musí být natolik podrobné, aby z něj bylo zřejmé,
jak které kritérium naplnil jeden každý z účastníků, jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění
všech kritérií a teprve z tohoto hodnocení může vyplynout, proč stěžovatel udělil licenci
některému z účastníků a proč zamítl žádost ostatních. Řádné odůvodnění si však nelze
představit pouze tak, jak bylo obsaženo v předmětném rozhodnutí stěžovatele,
kde se bez dalšího pouze konstatuje, že účastník, kterému licence byla udělena, splnil tato
kritéria nejlépe. V tomto rozhodnutí stěžovatel uvedl, že se při rozhodování řídil zákonnými
kritérii stanovenými v ustanovení §17 odst. 1 zákona o vysílání, která citoval, aniž by jejich
naplnění blíže rozvedl. Dále stěžovatel uvedl, že při srovnání žádostí jednotlivých účastníků
a jejich prezentací při veřejném slyšení dospěl k závěru, že jednotlivé skutečnosti uvedené
v citovaném ustanovení zákona jsou v projektech jednotlivých žadatelů naplněny v nestejné
míře, přičemž však souhrn těchto skutečností je ve srovnání s ostatními žadateli v největší
míře naplněn v žádosti společnosti M-P., s. r. o. Zejména programová skladba navrhovaná
tímto žadatelem o licenci byla ve srovnání s žádostmi ostatních účastníků vyhodnocena jako
nejvíce přispívající k rozmanitosti stávající nabídky programu na území, které bude tímto
rozhlasovým vysíláním pokryto. Tato společnost navrhla v licenčním řízení nejpřínosnější
programovou skladbu ve vztahu k rozmanitosti stávající nabídky programu rozhlasového
vysílání na území města Benešova a okolí, neboť její koncepce doplňuje chybějící
programový prvek ve vysílání v tomto teritoriu, objektivně zjištěn analýzou demografického
a sociálně-ekonomického složení regionu tedy konkurenčních rozhlasových formátů. Kladně
byl u této společnosti hodnocen i přínos žadatele k zajištění rozvoje menšin ve smyslu
ustanovení §17 odst. 1 písm. d) zákona o vysílání. Při posuzování přínosu programové
skladby bral stěžovatel do úvahy stávající charakter rozhlasového vysílání na tomto území,
a to z hlediska žánrové rozmanitosti nabídky, zastoupení jednotlivých programových prvků
jakož i předpokládané okruhy rozhlasových posluchačů, pro které je stávající rozhlasové
vysílání již k dispozici a pro které má být na základě této licence rozšířeno. Ve srovnání
s ostatními projekty proto projekt žadatele představuje relativně nejvyšší míru programového
obohacení rozhlasového vysílání na tomto území o dosud nezastoupené prvky. Pokud
jde o ostatní účastníky dospěl stěžovatel k závěru, že sice splnili zákonné podmínky
pro udělení licence, avšak souhrn hodnotících kritérií nenaplňuje tato kritéria v takové míře
jako společnost M- P., s. r. o. Z tohoto pohledu je proto celé rozhodnutí stěžovatele
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů včetně části týkající se výroku o udělení licence.
K tomu je nutné zároveň uvést, že na rozdíl od odůvodnění výroku o udělení licence
v rozhodnutí ze dne 5. 11. 2002, č. j. Ru/259/02, které s výhradou vady současného
nezdůvodnění zamítavých žádostí je obsahově podrobně konkretizováno, rozhodnutí
stěžovatele ze dne 5. 5. 2004, č. j. Ru/66/04/1141, které je předmětem soudního přezkumu,
obsahuje v podstatě jen volné parafráze zákonných kritérií, z nichž stěžovatel vycházel, aniž
by bylo naplnění těchto kritérií účastníkem, jemuž byla licence udělena, jakkoliv zdůvodněno.
Nejvyšší správní soud proto tuto stěžovatelovu námitku jako důvodnou neuznal.
Stěžovatel dále dovozuje nemožnost podrobného odůvodnění z faktu, že jeho
rozhodnutí je výsledkem hlasování kolektivního orgánu a nelze od něj požadovat, aby každý
člen zdůvodnil, proč a z jakých důvodů hlasoval. Tato námitka je zcela nedůvodná, protože
požadavek zákona o vysílání na podrobné odůvodnění všech výroků podle §18 odst. 3
citovaného zákona je zcela jednoznačný a kategorický. Navíc však je tato námitka svědectvím
o tom, že stěžovatel nerozhodoval podle zákonných kritérií, ale zcela svévolně, když podle
jeho vlastního vyjádření není možné zjistit, jak který člen a z jakých důvodů pro rozhodnutí
hlasoval. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že stěžovatel je podle §4 odst. 2 zákona
o vysílání správním úřadem, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního
vysílání a převzatého vysílání a na této charakteristice nic nemění skutečnost, že jeho členy
jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Jako správní úřad
je stěžovatel povinen dodržovat čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví,
že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem,
který zákon stanoví. Pokud podle §5 písm. a) zákona o vysílání stěžovatel dohlíží
na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek
stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci, je tím spíše
sám povinen tyto předpisy dodržovat. Jestliže tedy ustanovení §18 odst. 3 zákona o vysílání
vyžaduje podrobné zdůvodnění jak výroku o udělení licence, tak i výroku o zamítnutí žádostí,
je povinností stěžovatele tuto povinnost splnit. Její porušení stěžovatelem navíc s poukazem
na nemožnost jejího splnění, je pak čítankovým příkladem zjevné libovůle v rozhodování
správního orgánu, jež je v demokratickém právním státě zcela nepřípustná.
K námitce stěžovatele, že městský soud útočí na jeho samostatnost jako orgánu
oprávněného k udělení licence, řídí jeho činnost a manipuluje jím, je třeba především
konstatovat, že tato námitka zahrnující další dva argumenty přesahuje ve svých důsledcích
charakter běžné procesní námitky a je jen dalším vykročením stěžovatele ke zpochybňování
nutnosti dodržovat právní povinnosti. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel je správním
úřadem s vymezenou pravomocí a působností, v jejichž rámci vydává rozhodnutí o udělení
licence (§5 písm. b) zákona o vysílání). Pokud by stěžovatel dodržel zákonné podmínky,
nebyl by městský soud oprávněn jeho napadené rozhodnutí zrušit. Protože však stěžovatel
zákonné podmínky při svém rozhodování nedodržel, navíc způsobem tak zásadním, bylo
povinností městského soudu jeho rozhodnutí zrušit. Dovozuje-li stěžovatel z takového
postupu městského soudu útoky na svou samostatnost jako orgánu oprávněného k udělení
licence, snahu o řízení své činnosti a manipulaci jím a vytýká mu paralyzaci rozhlasového
trhu, dotýká se tím též samého ústavního postavení soudů v demokratickém právním státě.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž námitku stěžovatele,
že postupem městského soudu dochází k zužování počtu oprávněných účastníků řízení
o udělení licence.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle odst. 2
citovaného ustanovení může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení
před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem
správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že kromě účastníka C. M., s. r. o., mohl proti
rozhodnutí stěžovatele brojit žalobou každý ze žadatelů, jehož žádost byla zamítnuta. Pokud
tak učinili jen někteří, byli ostatní žadatelé zřejmě s výsledkem ztotožněni, což někteří
dokonce, jak vyplývá ze soudního spisu, výslovně vyjádřili, a na možnost pro sebe příznivého
rozhodnutí dobrovolně rezignovali. Tato okolnost je zcela neodvislá od rozhodnutí městského
soudu. Ze strany stěžovatele se jedná jen o další pokus přenést hrubé nedostatky vlastního
rozhodování na jiné. Stejný charakter, a proto stejnou nedůvodnost, má i argument
stěžovatele, že žadatel, kterému licence byla udělena nemůže v důsledku rozhodnutí
městského soudu do 180 dnů zahájit vysílání, jak mu to ukládá zákon, a tím je ohrožen,
že mu Rada licenci odejme.
Pokud stěžovatel dále dovozuje, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že v novém
rozhodnutí postačí odůvodnit toliko zamítavé výroky, když samotný výrok o udělení licence
obstojí, Nejvyšší správní soud odkazuje na předchozí úvahy, z nichž na jedné straně vyplývá,
že s ohledem na vlastní argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti jasně vyplývá provázanost
obou výroků a poukazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu, z něhož vyplývá stejný
závěr, byť vyjádřený jinými slovy. Odkazuje rovněž na své předchozí úvahy o zásadně
odlišné kvalitě odůvodnění původního i nového rozhodnutí stěžovatele i pokud jde o výrok
o udělení licence a konečně i na závěr, že pouze řádné a podrobné odůvodnění jednotlivých
výroků ve vztahu k jednotlivým účastníkům licenčního řízení je podmínkou řádného
odůvodnění výroku o udělení licence nejúspěšnějšímu žadateli.
Poslední námitka stěžovatele se týká toho, že nemohl zjistit, že ohledně účastníka,
kterému byla licence udělena, bylo vedeno konkurzní řízení, neboť nemá kromě předložení
dokladů podle §14 odst. 2 zákona o vysílání a vlastního prohlášení účastníka o případné
změně poměrů k dispozici žádné nástroje, z nichž by mohl uvedenou skutečnost zjistit.
Podle §14 odst. 2 zákona o vysílání dokládá žadatel základní údaje uvedené
v odstavci 1 zakladatelskou nebo společenskou smlouvou, popř. zakladatelskou listinou,
stanovami, seznamem akcionářů, výpisem z obchodního rejstříku nebo obdobného rejstříku
ne starším než 3 měsíce, a dokladem o pobytu. K žádosti o licenci žadatel současně připojuje
potvrzení příslušného orgánu ne starší než 3 měsíce o tom, že nemá v evidenci daní
zachyceny daňové nedoplatky a že nemá splatný nedoplatek pojistného na veřejné zdravotní
pojištění, pojistného na sociální zabezpečení nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
výpis z evidence Rejstříku trestů ne starší 30 dnů žadatele o licenci a členů jeho statutárního
a kontrolního orgánu.
Na základě uvedeného ustanovení je nutno souhlasit se stěžovatelem, že z dokladů,
které je povinen žadatel stěžovateli předložit, skutečně nemusela být podmínka nezahájení
konkurzního řízení u vítěze licenčního řízení zjištěna. Nic to ovšem nemění na skutečnosti,
že zákon o vysílání v době rozhodování stěžovatele požadavek nezahájení konkurzního řízení
pro účastníka licenčního řízení obligatorně v ust. §13 odst. 3 stanovil a bylo na stěžovateli,
aby při veřejném slyšení mimo jiné této otázce věnoval náležitou pozornost.
Protože ve správním spise je obsažen toliko stenografický záznam z veřejného slyšení
ze dne 11. 9. 2002, kde této otázce pozornost věnována nebyla, nelze mít za to, že stěžovatel
učinil vše, co pro zjištění této skutečnosti učinit mohl. To platí tím spíše, že účastník
C. M., s. r. o., ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že na nesplnění zákonné
podmínky existence zahájeného konkurzního řízení se společností M-P., s. r. o.,
měl být stěžovatel upozorněn.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle §109 odst. 1 cit. zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu z důvodu
nerozhodl, neboť o věci rozhodl krátce po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků
řízení o složení senátu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Vzhledem k okolnosti, že účastník C. M., s. r. o., měl ve věci plný úspěch, přísluší
mu náhrada nákladů řízení podle §9 odst. 3 písm. f), §7 a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl.
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za dva úkony ve výši 2000 Kč a náhrada
hotových výdajů dle §13 odst. 3 této vyhlášky, ve výši 2 x 75 Kč, celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu