ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.104.2012:15
sp. zn. 7 As 104/2012 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Z. S., proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2012, č. j.
2 Ad 32/2011 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne dne 14. 5. 2012,
č. j. 2 Ad 32/2011 - 81, zamítl návrh žalobce (dále jen „stěžovatel“) na ustanovení právního
zástupce v řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
ze dne 30. 3. 2011, č. j. 5402082477/47091-SD. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl,
že postupoval v maximální snaze zajistit ochranu práv stěžovatele , a proto jej vyzval k prokázání
výše příjmů a příjmů jeho manželky a současně doložení existence tvrzených dluhů a jejich
konkrétní výše. Z daňového přiznání manželky stěžovatele V. S. krajský soud zjistil, že její roční
příjem za období od 1. 1. do 31. 12. 2011 činil 401.741 Kč a výdaje související s těmito příjmy
činily 313.447 Kč. Tvrzená daňová ztráta manželky tedy nebyla prokázána. Existenci dluhů a
jejich konkrétní výši stěžovatel k výzvě krajského soudu nedoložil. Podle názoru krajského soudu
tak stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, jež spolu s břemenem tvrzení patří mezi povinnosti
žadatele o osvobození od soudního poplatku a jsou atributem předpokladu úspěšnosti žádosti.
Krajský soud není povinen za žadatele sám vyhledávat skutečnosti, které by měly charakterizovat
nedostatek stěžovatelových prostředků k uhrazení soudního poplatku.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž jednak
namítal, že krajský soud jej nesprávně poučil, že kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a že tato vada má za následek nezákonnost
usnesení krajského soudu. Krajský soud také chybně zhodnotil důvody pro nepřiznání
osvobození od soudních poplatků. Z daňových přiznání za rok 2010 a 2011 jeho manželky
vyplývá, že v roce 2010 byla stěžovatelova manželka ve ztrátě a za rok 2011 měla příjem
ve výši 401.000 Kč a výdaje ve výši 313.000 Kč, což činní rozdíl před zdaněním 88.000 Kč,
na které však uplatnila ztrátu z předchozích let . Proto byla i v roce 2011 ve ztrát ě. Není proto
pravda, že neprokázal, že byla opakovaně ve ztrátě . Ve ztrátě byla od roku 2004 do roku 2010 .
Dále stěžovatel vyslovil nesouhlas se závěrem, že z předloženého daňového přiznání je zjevný
zisk. I kdyby se uvedená částka hodnotila jako zisk, nelze souhlasit s tím, že by měla mít vliv
na prokázání skutečnosti, že stěžovatel má dostatek finančních prostředků na advokáta. Krajský
soud v přípisu k zaslanému formuláři uvedl, že žádá doložit původ a výši dluhů, což stěžovatel
přehlédl s ohledem na jeho zdravotní stav (šedý a zelený zákal, stres) a z obavy, že by promeškal
nařízenou lhůtu podání. Tyto důkazy tak zaslal opožděně jako přílohu této kasační stížnosti
a požádal o prominutí této vady, na kterou však nebyl soudem upozorněn. Stěžovatel má za to,
že výše a původ dluhů není v této věci tak relevantní, jelikož je zřejm é, že navrhovatel ani jeho
manželka nemají takové finanční zdroje ani majetek, který by mohli použít pro účely soudního
řízení. Jediným zdrojem jejich příjmů je invalidní důchod ve výši 7.080 Kč, což je na samé hranici
životního minima (cca 5.900 Kč). Po započtení uznatelných nákladů na provoz domácnosti,
kdy např. jen zálohy na elektrickou energii jsou ve výši 3.500 Kč měsíčně, je podle stěžovatele
evidentní a nezpochybnitelné, že se nachází hluboce pod částkou životního minima, že nemá,
a nemůže mít, finance na zaplacení služby advokáta. Tvrzení krajského soudu o dostatečném
příjmu je z tohoto pohledu hrubě urážlivé a neslušné a soudce je pro toto hrubé tvrzení podjatý.
Stěžovatel v souvislosti s posouzením jeho majetkové a příjmové situace odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 4 Ads 81/2011 – 61. Krajský soud se podle
stěžovatele dále nezabýval tím, že hlavním důvodem žádosti je zdravotní stav stěžovatele,
který mu nedovoluje, aby před soudem hájil svá práva osobně. Pro silnou koktavost,
která se prohlubuje v případě stresu, není schopen vůbec komunikovat a tím i hájit svá práva
před soudem. Stěžovatel v této souvislosti požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajsk ého soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, kte ré uplatnil stěžovatel,
přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Řízení o kasační stížnosti nepodléhá poplatkové p ovinnosti, a ani podmínce povinného
zastoupení advokátem, neboť se jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno
žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal vadu rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nesprávném poučení o důvodech, ze kterých může podat proti usnesení krajského soudu
kasační stížnost. Nejvyšší správní soud však vytýkanou vadu v poučení neshledal, neboť je v něm
uvedeno, že kasační stížnost lze podat z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. Krajský
soud tedy správně poučil stěžovatele o tom, ve kterém ustanovení z ákona najde přípustné stížní
důvody.
Podle ust. §35 odst. 8 věty první s. ř. s. může navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, předseda
senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou -li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Ustanovení zástupce ve smyslu ust. §35 odst. 8 s. ř. s. je, stejně jako osvobození
od soudních poplatků, procesním institutem, jehož účelem je realizace práva účastníka řízení
na přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy
aby v důsledku objektivní neschopnosti platit náklady řízení neztratil možnosti účinně chránit svá
práva v řízení před soudem. Smyslem těchto institutů tedy není kompenzovat navrhovateli
finanční zátěž spojenou se soudním řízením, ale zajistit přístup k soudu. V případě ustanovení
zástupce je nutno posuzovat naplnění dvou kumulativních podmínek. První z nich je existence
předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a druhou, zda ustanovení zástupce je
nezbytné k ochraně práv účastníka řízení. Skutečnost, že v dané věci se jedná o řízení, jež je
od soudních poplatků ze zákona osvobozeno (§11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích), nemá na zkoumání předpokladů, za nichž je třeba ustanovit účastníku
řízení zástupce, vliv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2011,
č. j. 4 Azs 22/2011 – 46, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud proto nejprve posuzoval stěžovatelovy majetkové poměry. Na stěžovateli
tak bylo, aby na základě výzvy krajského s oudu dostatečně průkazně doložil své reálné poměry,
aby krajský soud mohl posoudit, jaké jsou jeho disponibilní prostředky a zda je v takové životní
situaci, že nemůže uhradit právní pomoc advokáta, kterého pro řízení před krajským soudem
požaduje. Soud nemůže zjišťovat tyto skutečnosti z úřední povinnosti, neboť zásada vyšetřovací
se zde neuplatní (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, přístupný
na www.nssoud.cz).
Stěžovatel doložil, že jeho příjmem je invalidní důchod ve výši 7.050 Kč a že jeho
manželka, která s ním žije ve společné domácnosti, měla podle údajů v daňovém přiznání
za rok 2011 příjem z podnikání ve výši 401.741 Kč a výdaje s tím související ve výši 313.447 Kč.
Na základě těchto dokladů krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno
k prokázání toho, že splňuje podmínky pro osvobození soudních poplatků. Podle obsahu
soudního spisu stěžovatel s manželkou bydlí v zemědělské usedlosti, která není podle fotografií
a tvrzení stěžovatele v dobrém stavu.
Ani v kasační stížnosti stěžovatel neuvedl žádné jiné relevantní skutečnosti, pouze
poukázal na to, že jeho manželka byla v letech 2004 až 2010 „ve ztrátě“. To však neodpovídá
údajům z jejího daňového přiznání za rok 2011. To, že v předchozích zdaňovacích obdobích
uplatňovala daňovou ztrátu, doložil stěžovatel daňovým přiznáním manželky za rok 2010, ovšem
krajský soud posuzoval stěžovatelovu situaci v průběhu roku 2011, protože žaloba byla podána
dne 3. 5. 2011). Po odečtení daně činil čistý zisk stěžovatelovy manželky za rok 2011 zhruba
74.000 Kč. Stěžovatel a jeho manželka tedy disponovali měsíčně částkou v průměru 13.000 Kč.
Stěžovatel nedoložil krajskému soudu konkrétní výši tvrzených dluhů. Pokud doložil disponibilní
příjem své manželky, aniž by doložil konkrétní výdaje na splátky pohledávek souvisejících
s podnikáním manželky, na které poukázal až v kasační stížnosti , pak závěr krajského soudu
o neunesení důkazního břemene obstojí a nelze jej označit za překročení hranic slušnosti
a hrubost, jak tvrdí stěžovatel. Ani v kasační stížnosti stěžovatel nic neuvedl k tvrzeným dluhům.
Potvrzení o pohledávkách vůči stěžovatelově manželce neprokazuje, jak jimi byly reálně
ovlivněny disponibilní prostředky domácnosti, protože není zřejmé, zda stěžovatel a jeho
manželka dluhy opravdu reálně splácejí. Pokud by však došlo ke změně majetkových
a příjmových poměrů, může stěžovatel znovu podat žádost o ustanovení zástupce podle ust. §35
odst. 8 s. ř. s. s tím, že konkrétně uveden, v čem tato změna spočívá a tuto doloží.
Pokud v daném případě rozhodoval podle názoru stěžovatele podjatý soudce, pak měl
ve smyslu ust. §8 odst. 5 s. ř. s. právo vznést námitku podjatosti vůči jeho osobě, v níž by uvedl
konkrétní skutečnosti, z nichž je námitka dovozována. Stížní námitka, v níž stěžovatel pouze
polemizuje s právním závěrem krajského soudu, nelze za námitku podjatosti považovat.
V daném případě stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení, kterým mu byl odňat invalidní důchod III. stupně. Ustanovení advokáta stěžovatel
požaduje proto, že podle jeho názoru nemůže osobně jednat před krajským soudem
ze zdravotních důvodů bránících mu v plynulém slovním projevu.
Vzhledem k tomu, že pro řízení o žalobě před krajským soudem není zastoupení
advokátem nutnou podmínkou, nedostatek zastoupení advokátem v tomto směru neomezuje
přístup stěžovatele k soudu. Stěžovatel má možnost zvolit si obecného zmocněnce,
např. manželku, který je obeznámen s jeho osobní situací a který může vystupovat při jednání
u krajského soudu a sdělit to, co stěžovatel považuje za nutné za účelem ochrany svých práv
krajskému soudu uvést.
Napadené usnesení krajského soudu tak neznemožnilo stěžovateli uplatňovat u soudu svá
práva (srov. např. rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Ans 3/2009 – 184, dostupný
na www.nssoud.cz). Odkaz stěžovatele na rozsudek ze dne 27. 10. 2011, č. j. 4 Ads 81/2011 – 61,
dostupný na www.nssoud.cz, na projednávanou věc nedopadá, neboť se v něm Nejvyšší správní
zabýval postupem správního orgánu při zjištění změny poměrů žadatele o dávku sociální pomoci
v důsledku získání majetku z dědictví.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejv yšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a České správě sociálního zabezpečení žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu