ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.117.2013:34
sp. zn. 7 As 117/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N. T. S.,
zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 9 A 328/2011 – 126,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 9 A 328/2011 – 126, zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí
Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „komise“),
ze dne 1. 12. 2011, č. j. MV-91589-11/SO-2011/SO-2011, kterým bylo zamítnuto její odvolání
a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 22. 6. 2011, č. j. OAM-36920-17/DP-2011, jímž bylo podle ust. §66
odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
správní řízení o žádosti stěžovatelky o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu zastaveno. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že námitky stěžovatelky směřující
proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem,
Inspektorátu cizinecké policie Chomutov ze dne 5. 9. 2009, č. j. CPUL-1997-44/ČJ-2009-044061-
KOVA o jejím správním vyhoštění podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jsou v projednávané věci
irelevantní. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 7. 12. 2009
pod č. j. CPR-13846-1/ČJ-2009-9CPR-V234 rovněž žaloba podaná proti rozhodnutí o správním
vyhoštění byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, č. j. 7 Ca 365/2009 - 42,
(v právní moci dne 24. 11. 2010) zamítnuta. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní
soud usnesením ze dne 6. 4. 2011, č. j. 7 As 32/2011 - 62 odmítl. Citované rozhodnutí tak bylo
v rámci možných opravných prostředků přezkoumáno soudy a správní orgány proto právem
nezkoumaly jeho zákonnost v řízení o stěžovatelčině žádosti o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu. Prolamovat účinky pravomocného vykonatelného správního
rozhodnutí, které se stalo podkladem pro rozhodování správních orgánů v jiném řízení, nebylo
možné, a to ani s poukazem na judikaturu správních soudů, neboť ta dopadala na jiná řízení
a byla v ní řešena otázka, která nebyla předmětem rozhodování správních orgánů v této věci.
Právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, č. j. 7 Ca 365/2009 - 42,
tj. dnem 24. 11. 2010, zanikl odkladný účinek vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění
ve smyslu ust. §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Došlo tak k naplnění ust. §46 odst. 1
ve spojení s §62 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého platnost dlouhodobého víza
zanikne, jakmile je vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatelka podala žádost
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dne 10. 5. 2011, tedy v době,
kdy jí platnost dlouhodobého víza již zanikla. Městský soud proto shledal, že právní závěry,
které správní orgány obou stupňů ze zjištěného skutkového stavu učinily, byly v souladu
se zákonem. Pro úplnost dodal, že neshledal ani stěžovatelkou tvrzený rozpor postupu správních
orgánů s ust. §2, §3 a §68 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgány obou stupňů dodržely
základní zásady správního řízení a výrok jejich rozhodnutí je v souladu s ust. §68 odst. 3
správního řádu. Městský soud se zabýval také tvrzením stěžovatelky, že správní orgány obou
stupňů postupovaly nezákonně podle ust. §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, když zákon
o pobytu cizinců obsahuje speciální ust. §169 odst. 8 písm. d). Tuto žalobní námitku vyhodnotil
městský soud jako důvodnou. Jednalo se tedy o vadu řízení, ale tato nemohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Správní orgány řízení o žádosti stěžovatelky totiž zastavily
právem, byť postupovaly nesprávně podle ust. §66 odst. 1 písm. b) správního řádu a nikoli podle
ust. §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, který je ve vztahu k úpravě správního řádu
speciální. Podle městského soudu stěžovatelce v důsledku nesprávného procesního postupu
správních orgánů nevznikla újma na jejích subjektivních veřejných právech, neboť k zastavení
řízení o její žádosti by došlo v obou případech.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve které namítala, že skutkový stav tak,
jak byl zjištěn v řízení před správními orgány, neodpovídal požadavkům vysloveným v ust. §3
správního řádu a rozhodnutí, která na základě těchto zjištění vznikla, jsou nepřezkoumatelná pro
nedostatek důvodů. Podle názoru stěžovatelky nebylo ve správním řízení rozhodnuto na základě
přesvědčivých důkazů, ale pouze na základě spekulací správních orgánů, které nedokládaly stav
věci bez důvodných pochybností. Správní orgány postupovaly v řízení v rozporu se zákonem,
když řízení o prodloužení povolení k pobytu bylo zastaveno podle ust. §66 odst. 1 písm. b)
správního řádu, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky. Zastavení řízení pro
zjevnou bezpředmětnost podle ust. §66 odst. 1 písm. g) správního řádu bylo v tomto konkrétním
řízení jednoznačně neodůvodněné, přičemž v tomto ohledu zdůraznila, že nepostačí, pokud
je žádost bezpředmětná, ale její bezpředmětnost musí být zjevná. Správní orgány však tento závěr
popřely obsahem odůvodnění jejich rozhodnutí, kde konstatovaly zjišťování podmínek řízení
a provádění důkazů, především ve formě listinných důkazů. Pokud posuzovaly věcně podmínky
podstatné pro dané řízení, bylo jeho zastavení pro zjevnou bezpředmětnost nepřípustné. V tomto
ohledu bylo na místě označit rozhodnutí o zastavení řízení za nezákonné, protože nebylo možné
bagatelizovat pochybení správního orgánu s tím, že by řízení bylo stejně zastaveno,
jak vyhodnotil městský soud. Stěžovatelka dále namítala, že ačkoliv městský soud v napadeném
rozsudku detailně vyjádřil jí uplatněné námitky, tak na tyto v podstatě nebylo nijak reagováno.
V tomto ohledu poukázala na skutečnost, že v řízení nebylo jednoznačně zjištěno,
zda rozhodnutí o správním vyhoštění bylo v době podání její žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu platné a vykonatelné. Odkázala přitom na závěr Nejvyššího správního
soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 – 47, vyslovil názor,
že „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné
nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané
účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, jakými úvahami se řídil
při hodnocení důkazů“. Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že správní orgán nijak neřešil otázku
přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k jejímu soukromému a rodinnému životu.
Nutnost takového posouzení však plyne nejenom ze zákona o pobytu cizinců, ale také
ze správního řádu, kdy je obecnou povinností správních orgánů zabývat se přiměřeností jimi
vydávaných rozhodnutí. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení.
Komise ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že setrvává na svém právním názoru,
když se plně ztotožnila se závěrem správního orgánu I. stupně, který svým rozhodnutím zastavil
řízení o žádosti stěžovatelky o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.
Z tohoto důvodu komise navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu podala stěžovatelka žádost o prodloužení doby
platnosti k dlouhodobému pobytu. Tato žádost byla ministerstvu vnitra doručena
dne 11. 5. 2011. V průběhu řízení o této žádosti zjistil správní orgán I. stupně
ze sdělení Ředitelství služby cizinecké policie, odboru podpory výkonu služby, oddělení
pobytového režimu cizinců, že dne 5. 9. 2009 bylo Policií ČR, Oblastním ředitelstvím
služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátem cizinecké policie Chomutov vydáno
pod č. j. CPUL-1997-44/ČJ-2009-044061-KOVA rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky
podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, jímž byla stanovena doba,
po kterou ji nelze umožnit vstup na území České republiky, na jeden rok. Odvolání podané
proti tomuto rozhodnutí bylo odvolacím orgánem zamítnuto rozhodnutím ze dne 7. 12. 2009
pod č. j. CPR-13846-1/ČJ-2009-9CPR-V234 a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobu,
kterou proti rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelka podala, zamítl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 7 Ca 365/2009-42 (právní moc dne 24. 11. 2010).
Stěžovatelkou podaná kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 7 As 32/2011-62 (právní moc dne 16. 5. 2010),
odmítnuta. Na základě těchto skutečností správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí
ze dne 22. 6. 2011, č. j. OAM-36920-17/DP-2011, kterým správní řízení o stěžovatelčině žádosti
o prodloužení doby platnosti k dlouhodobému pobytu zastavil podle ust. §66 odst. 1 písm. b)
správního řádu s odůvodněním, že prověrkou v cizineckém informačním systému zjistil,
že žadatelce bylo uloženo správní vyhoštění, které je ode dne 24. 11. 2010 vykonatelné. K tomu
poukázal na ust. §46 odst. 1 ve spojení s ust. §62 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého
zaniká platnost povolení k dlouhodobému pobytu, jakmile je vykonatelné rozhodnutí o správním
vyhoštění. Platnost povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky tedy zanikla dne 24. 11. 2010.
Správní orgán I. stupně tak její žádost vyhodnotil jako zjevně právně nepřípustnou.
O odvolání stěžovatelky následně rozhodla komise napadeným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2011,
č. j. MV-91589-11/SO-2011/SO-2011.
Podle ust. §66 odst. 1 písm. b) správního řádu správní orgán řízení o žádosti usnesením
zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná.
Podle ust. §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců se usnesením také zastaví řízení
o žádosti, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů,
žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, která nebyla nijak blíže konkretizována. Stěžovatelka pouze uvedla, že zjištěný
skutkový stav neodpovídal požadavkům vysloveným v ust. §3 správního řádu a rozhodnutí,
která na základě těchto zjištění vznikla, jsou proto nepřezkoumatelná. Jak vyplývá z ustálené
judikatury, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav
vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností,
proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje
pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního
soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97
a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a také rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1 . 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tzn., že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je jasné, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
jeho rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, na základě jakých skutkových
zjištění a podle jakých zákonných ustanovení městský soud posoudil důvod pro zastavení řízení
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Nejvyšší správní soud tedy shledal stížní
námitku týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nedůvodnou, neboť splňuje
kritéria přezkoumatelnosti.
Pokud se jedná o skutečnost, že správní orgán I. stupně postupoval nesprávně,
když řízení o žádosti stěžovatelky zastavil podle ust. §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, ačkoliv
mělo být toto řízení zastaveno podle ust. §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců,
lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 8 Afs 51/2007 -87, (publ. pod č. 1926/2009 Sb. NSS), v jehož právní větě je uvedeno,
že „Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné
posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší
takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva,
které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž“. V daném případě
je nepochybné, že stěžovatelka podala žádost o prodloužení doby platnosti k dlouhodobému
pobytu v době, kdy jí dlouhodobý pobyt již zanikl a bylo tak naplněno ust. §46 odst. 1 ve spojení
s ust. §62 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že správní řízení bylo zastaveno
za použití ustanovení, které na věc nedopadá, tak nemohla mít vliv na hmotněprávní posouzení
věci. Výsledek řízení by byl i za použití příslušného ustanovení identický. Proto vada řízení
spočívající v odkazu na nesprávné zákonné ustanovení nemohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, jak správně dovodil městský soud.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou, že městský soud rezignoval
na vypořádání žalobních námitek, které sice v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval,
ale nezabýval se jimi. Stěžovatelka tuto námitku dále konkretizovala tak, že v řízení nebylo
zjištěno, zda rozhodnutí o správním vyhoštění bylo v době podání žádosti o prodloužení
povolení k pobytu platné a vykonatelné, přičemž odkaz na judikaturu řešící tuto problematiku
správní orgán zcela pominul. K této stížní námitce je třeba uvést, že předmětem přezkumu
v daném případě nebylo rozhodnutí o správním vyhoštění, ale rozhodnutí o zastavení správního
řízení o prodloužení doby platnosti povolení stěžovatelky k dlouhodobému pobytu.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že rozhodnutí
o správním vyhoštění bylo na základě žaloby podané stěžovatelkou přezkoumáno Městským
soudem v Praze a rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 7 Ca 365/2009-42 byla žaloba zamítnuta.
Následně podaná kasační stížnost byla odmítnuta Nejvyšším správním soudem usnesením
ze dne 6. 4. 2011, č. j. 7 As 32/2011-62. Dnem nabytí právní moci rozsudku městského soudu,
tj. dne 24. 11. 2010, zanikl odkladný účinek vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění
podle ust. §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí se stalo uplynutím stanovené lhůty
k vycestování vykonatelné. V důsledku toho ve smyslu ust. §46 odst. 1 ve spojení s §62 odst. 1
zákona o pobytu cizinců zanikla platnost stěžovatelčina dlouhodobého víza. Podala-li
stěžovatelka žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
dne 10. 5. 2011, učinila tak v době, kdy platnost dlouhodobého víza již dříve zanikla.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je tedy seznatelné, jak se městský soud s tuto stížní
námitkou vypořádal a na základě jakých skutečností dospěl ke svému závěru.
Stěžovatelka rovněž v kasační stížnosti poukázala na to, že správní orgány nijak neřešily
otázku přiměřenosti napadených rozhodnutí ve vztahu k jejímu soukromému a rodinnému
životu. Tato otázka byla jednak řešena v řízení o jejím správním vyhoštění, jak je zřejmé
z obsahu správního spisu, a jednak ani nemohla být v předmětném řízení řešena, když řízení bylo
zastaveno a o stěžovatelčině žádosti nebylo meritorně rozhodováno.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a komisi žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu