ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.169.2012:24
sp. zn. 7 As 169/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. S., zastoupený
Mgr. Karin Blokešovou, advokátkou se sídlem Brno, Údolní 567/33, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012,
č. j. 36 A 45/2012 – 17,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012, č. j. 36 A 45/2012 – 17,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2012, č. j. 36 A 45/2012 – 17, odmítl
žalobu, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 3. 9. 2012, č. j. CPR-4304-2/ČJ-2012-9CPR-V234,
kterým bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky, krajského ředitelství policie
Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend ze dne 17. 2. 2012,
č. j. KRPB-111543/ČJ-2011-060026-SV, o správním vyhoštění stěžovatele se stanovením doby,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, jednoho roku.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že z identifikátoru elektronického podání doručeného
na elektronickou podatelnu soudu zjistil, že podání označené jako žaloba proti rozhodnutí
o správním vyhoštění, které bylo do centrální podatelny soudu doručeno dne 14. 9. 2012 v 9:50 h,
má platný podpis na obálce a tento byl ověřen. Na žalobě, která byla přílohou tohoto podání,
podpis připojen nebyl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve lhůtě tří dnů ve smyslu ust. §37
odst. 2 s. ř. s. podání ze dne 14. 9. 2012 nedoplnil, krajský soud jej podle ust. §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §37 odst. 2 s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že v ust. §37
odst. 2 s. ř. s. jsou vymezeny čtyři formy pro provedení podání, jímž se disponuje řízením
nebo jeho předmětem. Podání lze provést písemně, ústně do protokolu, elektronickou formou
podepsané elektronicky podle zvláštního zákona a také jinou formou. Pro případ, že je podání
učiněno jinou formou, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu
nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží. Pokud je podání provedeno
písemně, ústně do protokolu, nebo elektronickou formou s elektronickým podpisem a zároveň
obsahuje vady, má předseda senátu povinnost vyzvat podatele k odstranění jeho vad. Teprve
pokud ve stanovené lhůtě nejsou vady odstraněny, lze podání odmítnout. O této skutečnosti
navíc musí být navrhovatel předem poučen. Forma, v níž stěžovatel své podání učinil, je zřejmá.
Bylo provedeno elektronicky a také elektronicky podepsáno v souladu se zákonem
č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. O doručení
elektronického podání obdržel právní zástupce stěžovatele potvrzení. Následně byl ve věci
založen spis, přidělena spisová značka a stěžovatel také zaplatil soudní poplatek. Pokud krajský
soud v napadeném usnesení několikrát uvedl, že mu bylo doručeno elektronické podání, je
zřejmé, že toto podání bylo doručeno elektronickou formou a nemohlo být tedy doručeno jinak.
Uvedl-li dále, že podání má platný podpis, který byl ověřen, je zřejmé, že elektronické podání je
podepsáno v souladu se zvláštním zákonem. Podání stěžovatele bylo tedy bezvadné a splňovalo
požadavky podle ust. §37 odst. 2 s. ř. s. Dospěl-li krajský soud k jinému závěru, bylo povinností
předsedy senátu postupovat podle odst. 5 citovaného ustanovení, tedy stěžovatele vyzvat
k opravě nebo odstranění vad podání, stanovit mu k tomu lhůtu a zároveň jej poučit o následcích,
což však učiněno nebylo. Je–li v odůvodnění napadeného usnesení uvedeno, že stěžovatel
předmětné podání nedoplnil ve lhůtě stanovené v ust. §37 odst. 2 s. ř. s., je zřejmé, že krajský
soud chybně hodnotil jeho podání jako podání učiněné jinou formou, což je v naprostém
a přímém rozporu s tím, co uvedl v jiných částech odůvodnění, ze kterých je zřejmé, že podání
bylo provedeno v elektronické formě. Stěžovatel také poukázal na to, že krajský soud nesprávně
rozdělil jeho podání na dvě části, a to na text v elektronické poště, označený krajským soudem
jako podání, a samotnou žalobu, kterou označil jako přílohu tohoto podání. Ač stěžovatel umístil
žalobu jako přílohu elektronické pošty, tvoří tato příloha spolu s řádně podepsaným textem
elektronické pošty jednoznačný a nerozdělitelný elektronický celek. Není technicky možné
zaměnit odesílatele u textu elektronické pošty a u její přílohy. Elektronickým identifikátorem je
vždy ověřen a podepsán odesílatel elektronické pošty, a tedy i odesílatel přílohy elektronické
pošty, což je pokaždé jedna a tatáž osoba. Pokud krajský soud rozdělil jeden email na dvě části,
lze i text uvedený v samotném mailu považovat za žalobu a díky její neperfektnosti měl být
stěžovatel vyzván v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel
navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Dále
navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že zástupkyně stěžovatele zaslala dne
14. 9. 2012 krajskému soudu podání v elektronické formě opatřené elektronickým podpisem
podle zvláštního zákona. V tomto podání uvedla, že v zastoupení stěžovatele zasílá žalobu
proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Přílohou tohoto podání byla žaloba ve formátu docx,
která však elektronicky podepsána nebyla.
Podle ust. §37 odst. 2 věty první a druhé s. ř. s. lze podání, jímž se disponuje řízením
nebo jeho předmětem, provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě
podepsané elektronicky podle zvláštního zákona. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě,
musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen
jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.
Citované ustanovení rozlišuje čtyři formy podání, jímž se disponuje řízením nebo jeho
předmětem. Tři z těchto forem (písemné, ústní do protokolu a v elektronické formě podepsané
elektronicky podle zvláštního zákona) bez dalšího způsobují zákonem předvídané účinky:
V případě je dnem jejího dojití soudu zahájeno řízení (§32 s.ř.s.). Čtvrtá forma, kterou zákon
vymezuje slovy „v jiné formě“, tyto účinky bez dalšího nemá. Je–li tedy podání, jímž se disponuje
řízením nebo jeho předmětem, učiněno „v jiné formě“, typicky např. elektronicky
bez elektronického podpisu podle zvláštního zákona) musí k tomu, aby byly zachovány zákonem
předvídané účinky, přistoupit další skutečnost, a to potvrzení písemným podáním shodného
obsahu nebo předložení originálu ve lhůtě tří dnů, jinak se k němu nepřihlíží.
Důvodem odmítnutí žaloby byla podle krajského soudu skutečnost, že stěžovatel žalobu
nepotvrdil do tří dnů písemným podáním shodného obsahu nebo předložením originálu.
Z postupu krajského soudu je tak zřejmé, že podání stěžovatele opatřené zaručeným
elektronickým podpisem a přílohu tohoto podání (žalobu ve formátu docx) považoval za dvě
samostatná podání. V dané věci však pro takové rozlišování nebyl žádný relevantní důvod.
Na rozdíl od situace, kdy by podání, jehož byla žaloba přílohou, bylo zasláno v elektronické
formě bez elektronického podpisu podle zvláštního zákona, je v případě stěžovatele jednoznačně
identifikován odesílatel podání, k němuž byla žaloba připojena. Navíc pokud ze spisu nevyplývají
žádné pochybnosti o tom, že skutečnou vůlí stěžovatele bylo podat žalobu proti konkrétnímu
správnímu rozhodnutí, jako je tomu v daném případě, považuje Nejvyšší správní soud
nepřipojení zaručeného elektronického podpisu přímo k žalobě za pochybení takového
charakteru, že neodůvodňovalo následný postup krajského soudu. Je jistě v zájmu právní jistoty
účastníků řízení žádoucí, aby v případě podání v elektronické formě, jímž disponují řízením nebo
jeho předmětem, opatřili zaručeným elektronickým podpisem také samotný návrh, a nikoliv
pouze průvodní email, nicméně s nedodržením tohoto postupu nelze spojovat následek
spočívající v odepření soudní ochrany. Takový postup by byl zcela nepřiměřený charakteru
opomenutí osoby, jež podání učinila.
Pro závěr, že se nejedná o podání učiněné „v jiné formě“ ve smyslu ust. §37 odst. 2 věta
druhá s. ř. s. je zcela postačující, je–li elektronickým podpisem podle zvláštního zákona opatřeno
podání v elektronické formě, jehož přílohou je návrh na zahájení řízení. Průvodní email a jeho
přílohu je v takovém případě nutno pokládat za jeden nedělitelný celek. Bylo tedy zcela
postačující, že stěžovatel, resp. jeho zástupkyně, opatřil elektronickým podpisem podání, jehož
přílohou byla žaloba. Nebylo proto povinností stěžovatele předmětné podání potvrdit písemným
podáním shodného obsahu nebo předložením originálu. Řízení před krajským soudem tak bylo
zahájeno dnem doručení podání na elektronickou podatelnu krajského soudu (§32 s. ř. s.).
V této souvislosti lze poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56 (publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS;
dostupné na www.nssoud.cz), ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že „přepjatý formalismus při
posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví – a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů
účastníků řízení –naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání
soudnictví. Primárním účelem soudní ochrany obecně je poskytování ochrany subjektivním právům, a pokud jde o
správní soudnictví zvláště, potom subjektivním právům veřejným; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá.
Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních
věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale
pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují; jiný přístup by byl ztěží ústavně-
konformní a znamenal by odepření spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv, které
má každý vůči státu, a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé procesní řády (např.
náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), při jejichž výkladu je v souladu s čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než
pro které byla stanovena. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na
spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první.
(…)
Žaloba ve správním soudnictví představuje procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud a žádá jej, aby
jeho veřejnému subjektivnímu právu, které bylo ohroženo či porušeno, originálně poskytl spravedlivou ochranu.
Jestliže tedy soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské
soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě pro
poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci soudního řízení.
Krajské soudy musí mít tento základní smysl a účel žaloby vždy na zřeteli, a dále si musí zodpovědět otázku,
jaký konkrétní smysl a účel má ta která konkrétní zákonem stanovená náležitost žaloby, a podle obsahu
(samozřejmě netoliko pouze podle slov) žaloby podané žalobcem posoudit, zda tyto náležitosti splněny jsou či
nikoliv. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jak na jeden celek; proto nelze jednotlivé náležitosti posuzovat
izolovaně.“
Stejně tak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2007,
č. j. 2 Afs 81/2006 - 77 (publikovaný pod č. 1142/2007 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz),
ve kterém byl mimo jiné vysloven právní názor, že „[u]stanovení soudního řádu správního a zákona o
elektronickém podpisu upravující doručování jsou ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
stanoveným postupem, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv. Tato právní
úprava je konkretizací kautel práva na soudní ochranu, zejména práva na přístup k soudu, a je způsobilá za
dodržení imperativu ústavně konformní interpretace působit k ochraně základních práv a svobod. Přílišný
formalismus spočívající v uplatňování výkladu právní normy nerespektující účel tohoto institutu by byl v extrémním
rozporu s principy spravedlnosti a založil by porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06, www.judikatura.cz, nebo nález téhož soudu ze dne
8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb.n.u.ÚS, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17).“
Uvedené obecné závěry jsou plně aplikovatelné i v posuzované věci. Výklad použitý
krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud za formalistický a nemající oporu v zákoně.
Nad rámec výše uvedených důvodů je třeba uvést, že považoval-li krajský soud podání
opatřené elektronickým podpisem podle zvláštního zákona a jeho přílohu za dvě samostatná
podání, není ze spisu vůbec zřejmé, jak naložil právě s průvodním emailem opatřeným zaručeným
elektronickým podpisem, když rozhodl pouze o odmítnutí žaloby.
Postup krajského soudu by pak byl nesprávný i v případě, že by Nejvyšší správní soud
akceptoval jeho závěr, že žaloba měla být potvrzena do tří dnů písemným podáním shodného
obsahu nebo předložením originálu. Není – li totiž podání takto doplněno, ust. §37 odst. 2 věta
druhá s. ř. s. stanoví, že se k němu nepřihlíží. Pro vydání usnesení o odmítnutí žaloby podle
ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. by tedy ani v tomto případě nebyly splněny zákonné podmínky
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl bez zbytečného odkladu ve věci
samé, nerozhodoval již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu