ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.18.2009:142
sp. zn. 7 As 18/2009 - 142
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. K., zastoupený
JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 25, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního
řádu, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na
řízení: a) RUKOV Ja + Va, s. r. o., se sídlem tř. 9. května 10, Rumburk, b) ČEZ Distribuce,
a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín 4, c) V. K., zastoupená JUDr. Jaroslavem Bártou,
advokátem se sídlem T. G. Masaryka 25, Plzeň, d) Město Varnsdorf, se sídlem Nám. E.
Beneše 470, Varnsdorf 1, v řízení o kasačních stížnostech žalobce a osoby zúčastněné na řízení
V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 15 Ca
43/2008 – 107,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2008,
č. j. 15 Ca 43/2008 – 107, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 11. 12. 2007,
sp. zn. UPS/520/2007/3, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Varnsdorf (dále jen
„stavební úřad“) ze dne 28. 8. 2007, č. j. 328/7-2025/2005/Rozh/K-sú, ve věci návrhu na změnu
územního rozhodnutí o umístění stavby: komplex služeb na p. č. 604, 605, 606, 607, 608, 609,
610, 597 k. ú. Varnsdorf a plynová přípojka přes p.č. 8170/2 a 589/2 k.ú. Varnsdorf ze dne
2. 3. 1994, č. j. 332/7-466/94-sú. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že napadené
rozhodnutí je srozumitelné a je řádně odůvodněno. K námitce týkající se dodržení koncentrační
zásady ve správním řízení krajský soud uvedl, že stavební úřad nařídil ústní jednání spojené
s místním šetřením a upozornil účastníky řízení, že námitky mohou uplatnit nejpozději u tohoto
jednání. Stěžovatel uplatnil jednak ústně námitky a současně předložil spolu s V. K. (dále jen
„stěžovatelka“) námitky písemně. V tomto případě tedy podle názoru krajského soudu nedošlo
k porušení zásady koncentrace. Přesto, že námitky stěžovatelů byly vzneseny včas, když se tak
stalo u ústního jednání, stavební úřad porušil zásadu koncentrace v průběhu následujícího řízení
ještě několikrát. Účastníci řízení i dotčené orgány státní správy byly chybně poučovány o
možnosti uplatnit námitky a tyto bez ohledu na zásadu koncentrace byly stavebním úřadem
vyhodnocovány. Pro úplnost krajský soud poukázal na to, že porušení zásady koncentrace byl
pouze jeden z důvodů, pro které krajský úřad svým předchozím rozhodnutím napadené
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 9. 3. 2006, č. j. 328/7-2025/2005/Zamí/P-sú, zrušil. Proto
krajský soud považoval tuto námitku za nedůvodnou. K námitce, že krajský úřad odůvodňuje své
rozhodnutí tím, že spor o vlastnictví přípojek nepovažuje za podmiňující pro povolení
navrhované změny územního rozhodnutí a že od vydání původního územního rozhodnutí již
uplynulo více než čtrnáct let a v dané lokalitě se zcela změnily poměry, krajský soud uvedl, že
vzhledem k tomu, že ve lhůtě dvou let od vydání územního rozhodnutí o umístění komplexu
služeb, bylo na základě tohoto rozhodnutí vydáno stavební povolení, nemohlo dojít uplynutím
času k pozbytí platnosti rozhodnutí o umístění stavby. Ze stavebního povolení i kolaudačního
rozhodnutí vyplývá, že realizovaná část komplexu byla postavena zcela v souladu s původním
rozhodnutím o umístění stavby. Z toho vyplývá, že inženýrské sítě, které byly v rámci realizované
části komplexu služeb na dotčených pozemcích vybudovány, byly vybudovány v souladu s
požadavky uvedenými v územním rozhodnutí a s vizí, že dojde k realizaci celého komplexu
služeb. Na základě výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že doposud realizované
inženýrské sítě byly vybudovány v souladu s územním rozhodnutím a byly tedy kapacitně
budovány v souladu s požadavky pro zajištění funkčnosti celého komplexu služeb , o jehož
umístění bylo v rozhodnutí o umístění stavby rozhodnuto. Fakt, že došlo k realizaci pouze části
plánovaného komplexu služeb, na uvedené skutečnosti nic nemění. Uvedená argumentace se v
plném rozsahu vztahuje zejména na rozvod nízkého napětí, neboť podmínky vztahující se právě
k připojení k rozvodu nízkého napětí byly beze změny do územního rozhodnutí o umístění
stavby ze dne 28. 8. 2007, č. j. 328/7-2025/2005/Rozh/K-sú, kterým bylo nahrazeno původní
rozhodnutí o umístění stavby komplexu služeb, převzaty. Z uvedeného vyplývá, že i v případě
pouhé záměny druhu umisťovaných objektů, která byla předmětem změny územního rozhodnutí,
nelze při zachování původního řešení napojení na inženýrské sítě vydání rozhodnutí o změně
územního rozhodnutí o umístění stavby podmiňovat souhlasem stěžovatele. S odkazem na ust. §
40 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „stavební zákon“)
krajský soud považoval namítanou skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně vlastníků již
realizovaných staveb a že došlo k rozprodání pozemků v rámci areálu různým subjektům, v
daném řízení za zcela irelevantní. Stěžovatel i ostatní vlastníci nemovitostí v areálu, na který se
původní rozhodnutí o umístění stavby vztahovalo, jsou podmínkami uvedenými v tomto
rozhodnutí vázáni, pokud nedošlo rozhodnutím o změně rozhodnutí o umístění stavby ze dne
28. 8. 2007 ve spojení s napadeným rozhodnutím k jejich změně. Krajský soud se plně ztotožnil s
názorem krajského úřadu, že nelze akceptovat tendence jednotlivých subjektů osobovat si právo
určovat, zda přípojky přivedené do areálu komplexu služeb budou či nebudou využívány i pro
další majitele objektů v komplexu, když toto napojení je vyřešeno platným územním
rozhodnutím. Z uvedeného pak vyplývá, že vzhledem k vázanosti všech dotčených subjektů
platným územním rozhodnutím není pro povolení navrhované změny územního rozhodnutí o
umístění stavby komplexu služeb podmiňující dořešení sporu o vlastnictví přípojek nízkého
napětí. K tvrzení stěžovatele, že z projektové dokumentace vyplývá, že nedochází jen ke změně
umísťované stavby, ale i napojení na inženýrské sítě, krajský soud uvedl, že skutečně došlo v
souvislosti se změnou umisťované stavby i k podstatným změnám napojení na některé
inženýrské sítě (např. na kanalizační řad, odvod dešťové vody či připojení na plynovou přípojku).
Tyto změny jsou však podchyceny a vyřešeny v rámci podmínek pro umístění stavby, které
vyplynuly ze změny územního rozhodnutí o umístění stavby. Ovšem sporná přípojka nízkého
napětí a připojení nově plánovaných budov v rámci komplexu služeb k této přípojce zůstalo beze
změny a podmínky ohledně elektroinstalace převzaté z územního rozhodnutí ze dne 2. 3. 1994,
č.j. 332/7-466/94 sú, nepozbyly platnosti. Připojení k rozvodu nízkého napětí budov v areálu
komplexu služeb tedy nebylo dotčeno rozhodnutím o změně územního rozhodnutí. Při
zachování způsobu napojení na síť nízkého napětí by měl stavení úřad zkoumat pouze to, zda v
důsledku navrhované změny nedojde k navýšení potřeby příkonu. Tímto se stavební úřad zabýval
a dospěl k negativnímu závěru. Proto zůstalo ohledně připojení k síti nízkého napětí původní
rozhodnutí o umístění stavby beze změny. K námitce stěžovatele, že krajský úřad se dopustil
pochybení, pokud opravil rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo vydáno na základě již
neplatných vyjádření, krajský soud uvedl, že z obsahu správního spisu zjistil, že v době vydání
prvostupňového ani napadeného rozhodnutí žádné z vyjádření, stanovisek a rozhodnutí
dotčených orgánů státní správy nepozbylo platnosti v důsledku uplynutí doby, na kterou byla
jejich platnost omezena. Problematickými vyjádřeními jsou vyjádření společnosti Telefónica 02
Czech Republic, a. s., jehož platnost skončila po vydání prvostupňového rozhodnutí a před
vydáním napadeného rozhodnutí a vyjádření Povodí Ohře, s.p., jehož platnost skončila ještě
před vydání prvostupňového rozhodnutí. Stavební úřad i krajský úřad se dopustily určitého
pochybení, pokud vydaly rozhodnutí o umístění stavby v době, kdy časově omezená platnost
vyjádření některých účastníků řízení již vypršela, ale vzhledem k tomu, že časová omezenost
vyjádření účastníků je projevem jejich svobodné vůle a není předepsána zákonnou úpravou, a
vzhledem k tomu, že dotčení účastníci po vydání prvostupňového rozhodnutí, které jim bylo
řádně doručeno, neuplatnili žádné námitky a nepodali proti tomuto rozhodnutí odvolání,
nepovažoval krajský soud toto pochybení za takové, které by mohlo mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě kasační stížnost jak stěžovatel,
tak i stěžovatelka.
Stěžovatel své stížní námitky podřadil pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Konkrétně poukázal na to, že ust. §40 odst. 1 a 4 stavebního zákona nepočítají s variantou,
že pozemky s částečně dokončeným areálem koupili dva různí vlastníci, přičemž on získal
dohotovenou část areálu s čerpací stanicí, myčkou na auta a kompletní inženýrské sítě včetně
rozvodu nízkého napětí pro celý areál. Vlastnictví těchto inženýrských sítí je tedy nutno
při rozhodování o změně územního rozhodnutí brát v potaz, neboť se jedná o novou podstatnou
skutečnost. Zásadní změna územního rozhodnutí se pak přímo dotýká jeho práv a právem
chráněných zájmů jako účastníka řízení a jako vlastníka inženýrských sítí včetně rozvodu nízkého
napětí. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí významným způsobem zasahuje
do jeho vlastnických práv, a proto by povolení navrhované změny územního rozhodnutí
o umístění stavby komplexu služeb mělo být vázáno na jeho souhlas. Dále uvedl, že vzhledem
k charakteru uvažovaných staveb nebyla zcela uspokojivě vyřešena otázka navýšení příkonu, kde
se krajský soud spokojil s tvrzením krajského úřadu. Rovněž má za to, a že ani vyjádření ČEZ
nebylo ke dni vydání rozhodnutí platné. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že nemůže v žádném případě souhlasit se závěrem
krajského soudu, že rozhodnutí krajského úřadu je srozumitelné a řádně odůvodněné. Toto
rozhodnutí vychází z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 8. 2007, jehož výroková část byla
zčásti změněna a doplněna a ostatní bylo ponecháno v platnosti. Ve výrokové části rozhodnutí
tedy zůstaly zakomponovány i podmínky pro umístění a projektovou přípravu stavby, které jsou
překonány navrhovanou změnou umístění. Z obsahu výrokové části není jednoznačně zřejmé,
kterých konkrétních pozemků a staveb se změna umístění stavby dotýká a v jakém rozsahu. Část
podmínek původního rozhodnutí o umístění stavby z roku 1994 ponechal krajský úřad
v platnosti a stanovil podmínky pro nově umisťovanou stavbu, část podmínek zcela vypustil.
Krajský soud se pak dostatečně nezabýval napadeným rozhodnutím a rozhodnutím stavebního
úřadu, které je jeho nedílnou součástí, a neposoudil srozumitelnost a jednoznačnost rozhodnutí.
K dodržení koncentrační zásady v předmětném řízení stěžovatelka uvedla, že tato zásada
v případě námitek stěžovatelů porušena stavebním úřadem nebyla. Od počátku v celém průběhu
řízení stěžovatelé uplatňovali obsahově stále stejné námitky týkající se vlastnictví inženýrských
sítí. Pokud došlo v průběhu řízení k pozměnění nebo úpravě námitek, pak jen proto, že došlo
ke změně podkladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že v případě jakékoliv změny nebo doplnění
žádosti o změnu územního rozhodnutí o umístění stavby je každý účastník řízení oprávněn podat
námitky týkající se této úpravy, změny nebo doplnění. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s názorem
krajského soudu, že nelze akceptovat tendence jednotlivých subjektů osobovat si právo určovat,
zda přípojky přivedené do areálu komplexu služeb budou či nebudou využívány i pro další
majitele objektů v komplexu, když toto napojení je vyřešeno platným územním rozhodnutím
a že spor vlastnictví inženýrských sítí a přípojek není překážkou pro vydání změny rozhodnutí
o umístění stavby. Stěžovatelka je manželkou stěžovatele, veškerý majetek movitý i nemovitý
je ve společném jmění manželů, z tohoto titulu je rovněž vlastníkem předmětných inženýrských
sítí a přípojek. Rozsudkem krajského soudu došlo k výraznému omezení jejích vlastnických práv
a je jí odepřeno právo se svým majetkem volně nakládat a nerušeně jej užívat. Rozsudek je tak
v přímém rozporu s Listinou základních práv a svobod. Dále namítala, že krajský soud se zabýval
pouze jednou úrovní sporu, a to napojením nově umisťované stavby na inženýrské sítě
a přípojky. Nezabýval se však tím, že se nově umísťovaná stavba „dotkne“ stávajících
inženýrských sítí a přípojek také tím, že je bude křížit, budou nad nimi postaveny budovy, stavby
nebo zpevněné plochy. Z projektové dokumentace vyplývá, že část stávajících inženýrských sítí
bude zrušena. Krajský soud se vůbec nezabýval tím, že část přípojky nízkého napětí prochází
přímo v místě výkopů pro uložení nádrží na PHM. Stěžovatelé na tyto skutečnosti poukazovali
v průběhu celého řízení. Rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že podle ust. §40 stavebního
zákona jsou subjekty, které jsou právními nástupci navrhovatele na vydání původního územního
rozhodnutí o umístění stavby z r. 1994, tímto rozhodnutím vázány. Krajský soud vyslovil názor,
že územní rozhodnutí je platné a pokud bylo započato s výstavbou první etapy komplexu
nemůže již pozbýt platnosti. V souladu s ust. §40 odst. 1 stavebního zákona však rozhodnutí
o umístění stavby pozbývá platnosti též dnem, kdy bylo stavebnímu úřadu doručeno oznámení
navrhovatele, nebo jeho právního nástupce, že upustil od záměru, k němuž se rozhodnutí
vztahuje. Takovým oznámením byla nepochybně žádost navrhovatele z 11. 9. 1998 o vydání
stavebního povolení na stavbu tržnice. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 12. 1998.
Stěžovatelka dále namítala, že řízení před krajským soudem se mimo pověřené zástupkyně
žalobce (správně žalovaného) aktivně účastnily další tři pracovnice, které svými připomínkami
vstupovaly do jednání, nahlížely do důkazních materiálů předkládaných právním zástupcem
stěžovatelky a vyjadřovaly se k nim. Tím došlo ke zmatečnosti řízení a závažnému omezení
rovností účastníků řízení. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že trvá na svém vyjádření
k žalobě ze dne 11. 4. 2008. Zamítnutí žaloby považuje za zcela oprávněné a kasační stížnosti
za nedůvodné.
Osoba zúčastněná na řízení RUKOV Ja + Va, s. r. o ve vyjádření ke kasačním stížnostem
uvedla, že krajský soud postupoval jednoznačně ve svém rozhodnutí v souladu se stavebním
zákonem. Výstavba obchodního centra s čerpací stanicí PHM ve Varnsdorfu byla již projednána
několikrát (stavebním úřadem, krajským úřadem a ministerstvem pro místní rozvoj) a vždy
s kladným výsledkem. Přípojky byly skutečně vybudovány pro celý areál. Předmětné nemovitosti
koupili dva vlastníci a každý z nich, jak vyplývá z kupních smluv, zakoupil přípojky na svých
pozemcích. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že stěžovatelé brání osobě zúčastněné na řízení
v podnikání a nárokují si neoprávněně majetek v jejím vlastnictví. Osoba zúčastněná na řízení
koupila tyto pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 6. 11. 2001 a stěžovatel, který koupil
sousední pozemky a stavby na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2001, byl seznámen
se stavem nemovitostí, které kupoval. Jestliže se domníval, jak tvrdí, že sítě na pozemcích
koupených osobou zúčastněnou na řízení, patří do jeho vlastnictví, byl by proveden zápis
do katastru nemovitost v jeho prospěch. Tento zápis však proveden nebyl. V případě,
že nesouhlasil se stavem kupovaných nemovitostí‚ mohl od kupní smlouvy odstoupit. Z těchto
skutečností vyplývá, že jde pouze o zdržování stavby a účelové bránění v podnikání. Osoba
zúčastněná na řízení má platné povolení ČEZ Distribuce, a. s. pro napojení obchodního centra
a z něj jednoznačně vyplývá, že nedochází k navýšení příkonu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podaných kasačních stížností napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podaných kasačních stížnostech, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci
3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelé zejména namítali, že jsou vlastníky veškerých inženýrských sítí v areálu včetně
rozvodu nízkého napětí a napadené správní rozhodnutí tak významným způsobem zasahuje
do jejich vlastnických práv, a proto by povolení navrhované změny územního rozhodnutí
o umístění stavby komplexu služeb mělo být vázáno na jejich souhlas.
Rozhodnutí o umístění stavby podle ust. §39 stavebního zákona je rozhodnutím, v němž
stavební úřad vymezí území pro navrhovaný účel a stanoví podmínky pro projektovou přípravu
stavby, kterými zabezpečí zájmy společnosti v území, zejména soulad s cíli a záměry územního
plánování, věcnou a časovou koordinaci jednotlivých staveb a jiných opatření v území
a především péči o životní prostředí. Z tohoto rozhodnutí nevyplývá oprávnění ke stavební
činnosti.
V daném případě se proto jak stavební úřad, tak následně i krajský úřad, v územním řízení
zabýval pouze tím, zda umístění navržené stavby odpovídá požadavkům stavebních předpisů.
Z tohoto hlediska pak také posuzovaly námitky stěžovatelů vyplývající z jejich nesouhlasu
s umístěním dané stavby. Tento nesouhlas má původ ve sporu o vlastnictví inženýrských sítí
v předmětném areálu, který vznikl v důsledku toho, že původní areál tvořil jeden celek
ve vlastnictví jednoho subjektu, který byl později rozdělen na dvě části a na základě kupních
smluv převeden do vlastnictví dvou různých subjektů. Řešení tohoto sporu však nepatří
do pravomoci stavebního úřadu. Jestliže nesouhlas stěžovatelů s umístěním stavby nemá oporu
ve stavebním právu, je nutno při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí o umístění stavby
posoudit takto vznesený nesouhlas jako irelevantní. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
uvádí, že vyřešení otázky týkající se nutnosti souhlasu vlastníka inženýrských sítí nemůže žádným
způsobem ovlivnit realizaci stavby, která byla předmětem územního řízení, a proto nebyly
ani splněny zákonné podmínky pro přerušení řízení ve smyslu ust. §137 stavebního zákona.
Předmětná námitka je proto nedůvodná.
Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, že vyjádření ČEZ Distribuce, a. s. nebylo
ke dni vydání rozhodnutí platné. Podle obsahu správního spisu je toto vyjádření k navrhované
změně územního rozhodnutí o umístění stavby datováno dne 23. 4. 2007 s tím, že jeho platnost
je jeden rok od data vydání, tj. do 23.7.2008. V době vydání jak rozhodnutí stavebního úřadu
(28. 8. 2007), tak i napadeného rozhodnutí (11. 12. 2007) bylo toto závazné vyjádření tedy platné.
Stížní námitka stěžovatele, že nebyla zcela uspokojivě vyřešena otázka navýšení příkonu,
je námitkou nepřípustnou ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Protože tedy
nebyla uplatněna v žalobě, Nejvyšší správní soud se jí nemohl zabývat.
Námitka stěžovatelky, že v níž vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu,
že napadené správní rozhodnutí je srozumitelné a řádně odůvodněné, je podle názoru Nejvyššího
správního soudu nedůvodná.
Stěžovatel v žalobě pouze obecně uvedl, že „skutkový závěr, který správní orgán učinil,
nemá oporu ve spisu, je v rozporu s obsahem spisu, je nesrozumitelný a chybí dostatek důvodů
pro rozhodnutí.“ Nenamítal tedy nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, ale pouze
nesrozumitelnost skutkových závěrů, protože nemají oporu ve spisu a chybí důvody
pro rozhodnutí. Takto obecně formulovanou námitku pak konkretizoval dále v žalobě tak,
že nebyla porušena koncentrační zásada, že krajský úřad se dopustil pochybení, když tvrdil,
že stavební úřad nepostupoval v souladu se zákonem a věcně neposoudil a nevyhodnotil
opodstatněnost a oprávněnost námitek stěžovatele a řízení počtvrté přerušil, dále že krajský úřad
nevzal na vědomí, že od vydání územního rozhodnutí již uplynulo více něž čtrnáct let a zcela
se změnily poměry v dané lokalitě, že z projektové dokumentace a ze spisu jednoznačně vyplývá,
že se jedná o podstatnou změnu nejen umísťované stavby, ale i napojení na inženýrské sítě,
že tvrzení krajského úřadu o tom, že spory o vlastnictví inženýrských sítí a souhlas jejich vlastníka
nemohou ovlivnit naplňování platného územního rozhodnutí, je v přímém rozporu se zákonem,
a že se krajská úřad dopustil pochybení tím, že opravil rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo
vydáno na základě již neplatných vyjádření. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že pro
řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§71 odst. 1 písm. d)
a §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.]. Jestliže stěžovatel v žalobě nenamítal nesrozumitelnost správního
rozhodnutí, pak krajský soud, který se touto otázkou stručně zabýval, překročil rámec žaloby.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se však nejedná o vadu, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vyjádřila-li stěžovatelka v kasační stížnosti názor, že zásada koncentrace řízení v případě
námitek uplatněných stěžovateli v územním řízení nebyla stavebním úřadem porušena, je tato
otázka v dané věci zcela irelevantní. Problematikou porušení zásady koncentrace řízení stavebním
úřadem se krajský úřad zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 2006,
č. j. UPS/353/106854/06/Berg, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne
9. 3. 2006, č. j. 328/7-2025/2005/Zamí/P-sú. Toto rozhodnutí však nebylo předmětem
soudního přezkumu a stavební úřad poté vydal nové územní rozhodnutí o umístění stavby ze dne
19. 9. 2006, č. j. 328/7-2025/2005/Rozh/P-sú, které bylo opět krajským úřadem zrušeno,
a to rozhodnutím ze dne 13. 2. 2007, č. j. UPS/885/2006/5. Stavební úřad opět vydal dne
28. 8. 2007 další územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby,
č. j. 328/7-2025/2005/Rozh/K-sú, které bylo změněno žalobou napadeným rozhodnutím
krajského úřadu ze dne 11. 12. 2007. V tomto napadeném rozhodnutí se už krajský úřad otázkou
nedodržení zásady koncentrace řízení vůbec nezabýval.
Stěžovatelka dále namítala, že se krajský soud zabýval pouze jednou úrovní sporu,
a to napojením nově umisťované stavby na inženýrské sítě a přípojky a nezabýval se tím,
že se nově umísťovaná stavba „dotkne“ stávajících inženýrských sítí a přípojek také tím,
že je bude křížit, budou nad nimi postaveny budovy, stavby, nebo zpevněné plochy. Rovněž tato
námitka je edůvodná. Jak bylo již výše uvedeno, krajský soud je při přezkoumání správního
rozhodnutí vázán žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žaloba
neobsahovala žádnou námitku týkající se uvedené problematiky, nemohl se krajský soud zabývat
tím, jak se nově umísťovaná stavba „dotkne“ stávajících inženýrských sítí a přípojek.
Stěžovatelka rovněž namítala, že rozhodnutí o umístění stavby z roku 1994 pozbylo
platnosti v souladu s ust. §40 odst. 1 stavebního zákona dnem, kdy bylo stavebnímu úřadu
doručeno oznámení původního vlastníka předmětného areálu, že upustil od záměru, k němuž
se rozhodnutí vztahuje, přičemž takovým oznámením byla nepochybně jeho žádost z 11. 9. 1998
o vydání stavebního povolení na stavbu tržnice.
Ukončení platnosti územního rozhodnutí může nastat, jen když navrhovatel oznámí,
že upouští od celého záměru, k němuž se rozhodnutí vztahuje, nikoliv když hodlá tento záměr
pouze změnit nebo nemíní pokračovat v jeho započaté realizaci. Jestliže tedy byl záměr již zčásti
realizován, jak tomu bylo v daném případě, nemůže rozhodnutí o umístění stavby pozbýt
platnosti. Byla-li však realizace záměru již alespoň zčásti zahájena, je pak změna možná pouze
formou změny územního rozhodnutí podle ust. §41 odst. 1 stavebního zákona. V daném případě
bylo rozhodnutí o umístění stavby vydáno dne 2. 3. 1994, následně dne 4. 5. 1994 vydal stavební
úřad stavební povolení na I. etapu stavby komplexu služeb, a to čerpací stanice pohonných
hmot, pneuservisu, myčky osobních automobilů a inženýrských sítí pro celý komplex a poté
kolaudačním rozhodnutím ze dne 10. 10. 1997 tento úřad povolil užívání realizované části
komplexu služeb. Proto rozhodnutí o umístění stavby ze dne 2. 3. 1994 nemohlo pozbýt
platnosti, a z toho důvodu je i tato stížní námitka nedůvodná.
Závěrem stěžovatelka uvedla, že „Řízení před krajským soudem se mimo pověřené
zástupkyně žalobce aktivně účastnily další tři pracovnice žalobce, svými připomínkami vstupovaly
do jednání, nahlížely do důkazních materiálů předkládaných právním zástupcem stěžovatele
a vyjadřovaly se k nim. Tím došlo ke zmatečnosti řízení a závažnému omezení rovností účastníků
řízení.“ Tato stížní námitka je zmatečná a nesrozumitelná, neboť podle obsahu soudního spisu
žalovaný krajský úřad zastupovala pouze pověřená zaměstnankyně Mgr. L. K. a se žádnou jinou
osobou krajský soud nejednal a stěžovatel zmocnil k nahlížení do spisu Mgr. V. D. a při ústním
jednání jej zastupoval advokát JUDr. Jaroslav Bárta.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti důvodnými
a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. je zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly a ani právo na náhradu
řízení neuplatnily (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu