ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.19.2007:56
sp. zn. 7 As 19/2007 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, č. j. 8 Ca 379/2006 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 8 Ca 379/2006 - 34
zamítl žalobu, kterou se Česká televize (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 24. 10. 2006,
sp. zn. 2006/633/jfu/ČTV, kterým byla stěžovatelce podle ust. §60 odst. 1 písm. b) zákona
č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhlasovém a televizním
vysílání“) uložena pokuta ve výši 2 00 000 Kč za porušení ust. §31 odst. 2 citovaného zákona,
kterého se dopustila tím, že v p ořadu Události odvysílaném dne 25. 6. 2006 na programu ČT 1
v reportáži o poslanci Dimitrovovi neposkytla objektivní a vyvážené informace nezbytné
pro svobodné vytváření názorů. V odůvodnění městský soud jako nepatřičnou odmítl námitku,
že Rada nevymezila, co má být považováno za porušení zásady objekti vity a vyváženosti.
V této souvislosti městský soud uvedl, že výraz objektivní má natolik obecný význam (věcný,
nestranný, neutrální, nepředpojatý), že není důvod, aby podle zákona o rozhlasovém a televizním
vysílání měl mít význam jiný. Podle městského soudu měla stěžovatelka protichůdné informace
ze dvou zdrojů. Poslanec Dimitrov tvrdil, že vystudoval m imo jiné Vysokou školu ekonomickou
(dále jen „VŠE“) a že má právo užívat titul Ing. Naproti tomu VŠE sdělila, že na této škole
nestudoval. V zájmu objektivity reportáže si měla stěžovatelka tento zřejmý rozpor
před jejím odvysíláním ověřit. Stěžovatelka však bez srozu mitelného důvodu stranila
pouze informaci z jedné strany, aniž by umožnila poslanci Dimitrovovi na rozpor reagovat.
Zákon vyžaduje, aby informace byly objektivní a vyvážené, neboť to je základní předpoklad
pro to, aby si divák mohl vytvořit na věc svobodný názor. Pořad nemá vést diváka k vytvoření
jednoho určitého názoru. Předmětná reportáž však takový účinek měla, byť v ní nebylo výslovně
řečeno, že poslanec Dimitrov užívá titul neoprávněně. Obsah reportáže a její struktura
však takto zjevně vyznívá. Městský soud v této souvislosti poukázal na závěrečnou repliku
redaktora o tom, že neoprávněné používání titulu je přestupkem a dotyčný za to může dostat
pokutu. Dotyčným v dané reportáži nebyl nikdo jiný než posla nec Dimitrov. Skutečnost,
že se stěžovatelka poslanci Dimitrovovi neomluvila, není v odůvodnění rozhodnutí Rady vůbec
zmíněna a nebyla tedy podkladem pro udělení pokuty. Podle městského soudu se Rada
v projednávané věci dostatečně vypořádala s námitkami stěžovatelky v průběhu správního řízení,
umožnila jí, aby se v průběhu řízení k věci vyjadřovala, uvedla, jakými hledisky byla v rámci
správního uvážení o výši pokuty vedena a dospěla ke správnému právnímu závěru ohledně
hodnocení předmětného vysílání.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které namítala, že k porušení ust. §31 odst. 2
zákona o rozhlasovém a televizním vysílání v daném případě nedošlo. Rada v předmětném
rozhodnutí zdůraznila, že stěžovatelka odvysílala nepravdivé informace o tom, že poslanec
Dimitrov neoprávněně užívá titul Ing. Stěžovatelka však takovou informaci nezveřejnila.
Pouze poukázala na to, že se v životopise poslance Dimitrova objevily jisté nesrovnalosti.
Zdrojem informace, že poslanec Dimitrov nevystudoval vysokou školu, byla sama VŠE
a stěžovatelka jí v nejbližším možném termínu poskytla prostor pro omluvu. Důvodem
pro prověření informace na VŠE byla negativní zkušenost z minulosti, kdy někteří politici
neoprávněně užívali vysokoškolské tituly. Stěžovatelka tedy v souladu se zásadou objektivity
a vyváženosti vysílání poskytla v reportáži prostor jak poslanci Dimitrovovi, tak mluvčí VŠE.
Z výše uvedených důvodů navrhla potvrzení kasační stížnosti, zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Rada ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označila za podstatu kasační stížnosti
opakování tvrzení a námitek, se kterými se již vyrovnala ve vyjádření k žalobě a v průběhu
nařízeného jednání. Podle Rady vyšel městský soud z úplných skutkových zjištění a dospěl
ke zcela správnému závěru. Odůvodnění napadeného rozsudku je dostatečně podrobné,
srozumitelné a přesvědčivé. Městský soud se s žalobními námitkami vypořádal vyčerpávajícím
způsobem, a proto Rada navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přit om sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §31 odst. 2 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání poskytuje provozovatel
vysílání objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory
nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.
Stěžovatelka sice v kasační stížnosti namítala, že odvysíláním reportáže o poslanci
Dimitrovovi, resp. o jeho vzdělání, k porušení citovaného ustanovení nedošlo,
ale její argumentace, kterou na podporu tohoto svého názoru uvedla, je velmi kusá
a jen ve značně obecné rovině zpochybňuje závěry vyslovené městským soudem v napadeném
rozsudku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsah a kvalita kasační
stížnosti, s ohledem na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví, předurčuje obsah
rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah
přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu.
Stěžovatelka sice namítala, že nezveřejnila nepravdivou informaci o tom, že poslanec
Dimitrov neoprávněně užívá titul Ing., ale pouze poukázala na jisté nesr ovnalosti v životopise
tohoto poslance, avšak předmětná reportáž obsahovala mimo jiné vyjádření VŠE,
ve kterém její mluvčí uvedl, že „V celoškolské databázi studentů Vysoké školy ekonomické
v Praze se jméno Ing. Kosta Dimitrov v uváděných letech nevyskytuje“. Později bylo zjištěno,
že VŠE sdělila stěžovatelce nesprávnou informaci, neboť její pracovník prověřil pouze databázi
studentů denního studia a opomenul databázi studentů dálkov ého studia, ve které byl poslanec
Dimitrov veden. Původní informace, že p oslanec Dimitrov tuto vysokou školu neabsolvoval,
byla proto nepravdivá. Ohledně studia poslance Dimitrova na VŠE tedy objektivně neexistují
žádné nejasnosti, nesrovnalosti či pochyby, a také není sporu o tom, že stěžovatelka odvysílala
prokazatelně nepravdivou informaci. Předmětná reportáž sice skutečně výslovně nehovoří o tom,
že poslanec Dimitrov užívá titul Ing. neoprávněně, ale z celkového vyznění reportáže, zejména
z doprovodného komentáře televizního redaktora a z pořadí, v jakém byly řazeny jednotlivé
informace, je zřejmé, že se nejednalo o pouhé upozornění na „jisté nesrovnalosti“ v životopise
poslance Dimitrova. Zejména závěrečný komentář poukazující na možné právní důsledky
neoprávněného užívání akademického titulu, který přímo nava zuje na výše citované vyjádření
VŠE, vzbuzuje u diváka dojem, že poslanec Dimitrov na VŠE nikdy nestudoval, a že tedy užívá
titul Ing. neoprávněně, na což ostatně velmi případně poukázal v napadeném rozsudku městský
soud. Z výše uvedeného vyplývá, že městský soud ani Rada ve svých závěrech nepochybily,
jejich hodnocení obsahu předmětné reportáže bylo dostatečně odůvodněno a podpořeno
logickými argumenty. Tato stížní námitka je proto nedůvodná.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že zdrojem informace, že po slanec Dimitrov
nevystudoval VŠE, byla tato vysoká škola. Je nesporné, že v daném případě došlo k pochybení
na její straně. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že odpovědnost za obsah pořadů nese
jako provozovatel vysílání stěžovatelka (§32 odst. 1 pí sm. a) zákona o rozhlasovém a televizním
vysílání). Stěžovatelka nebyla Radou sankcionována za omyl VŠE, ale za to, jakým způsobem
s nepravdivou informací poskytnutou VŠE naložila, tedy za to, že v situaci, kdy měla k dispozici
dvě navzájem si odporující informace, místo dalšího ověřování, příp. poskytnutí možnosti
k vyjádření poslanci Dimitrovovi, předmětnou reportáž odvysílala. Omluva VŠE odvysílaná
následujícího dne stěžovatelkou pouze ozřejmila, proč ke zveřejnění nepravdivé informace došlo,
ale tato skutečnost je pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku právně irelevantní.
Tvrzení stěžovatelky, že důvodem, proč si prověřovala informaci o vzdělání poslance
Dimitrova na VŠE, byla negativní zkušenost z minulosti, kdy někteří politici neoprávněně užívali
vysokoškolské tituly, je pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku naprosto nerozhodná.
Z tohoto tvrzení není totiž vůbec zřejmé, co stěžovatelka v tomto směru napadenému rozsudku
vytýká nebo v čem spatřuje jeho nezákonnost, a nelze jej proto považovat za stížní bod ve smyslu
ust. §103 s. ř. s.
Stěžovatelka se dále domnívá, že své povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené
informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů dostála tím, že v předmětné reportáži
poskytla prostor jak poslanci Dimitrovovi, tak mluvčí VŠE. Vnímá–li stěžovatelka
svou povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace, tak, že v případě protichůdných
tvrzení pocházejících ze dvou zdrojů postačí obě tato tvrzení o dvysílat, aniž by byla jedna
ze stran konfrontována se zásadním zjištěním zpochybňujícím informace podané stranou druhou,
jedná se o značně zjednodušený, povrchní a formální způsob vnímání této zákonné povinnosti.
Z předmětné reportáže nevyplývá, že by byl poslanec Dimitrov seznámen s vyjádřením VŠE,
které přitom bylo v přímém rozporu s jím uvedenou informací o absolvování VŠE.
Toto profesionální pochybení pracovníka stěžovatelky vedlo v konečném důsledku k odvysílání
nepravdivé informace (vyjádření VŠE). Městský soud tedy stěžovatelce zcela důvodně vytkl,
že stranila pouze informacím poskytnutým VŠE a neumožnila poslanci Dimitrovovi reagovat.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné poukázat na to, že verifikace patří
k elementárním principům práce s informacemi, a to nejen ve sdělovacích prostředcích,
a stěžovatelka by měla, v zájmu zachování objektivity vysílání, ale i v zájmu udržení určité
profesionální úrovně své práce, ověřit každou informaci, kterou hodlá zveřejnit, a ne jen tu,
která se vztahuje k jisté negativní zkušenosti z minulosti. V této souvislosti lze také odkázat
na Kodex České televize (přístupný na www.ceskatelevize.cz/ct/kodex/index.php), který stanov í
zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání ( srovnej ust. §8 odst. 1 písm. f)
zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi ) a podle jehož čl. 5. 8 „Zpráva musí být založena
na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získáván í a zpracovávání informací
plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti
a v případech, kdy to pro nemožnost opatřit si všechny informace není beze zbytku
uskutečnitelné, postupovat s cílem pravdě se maximálně přiblížit. Zamlčení důležité informace
nebo potlačení jejího podstatného aspektu bude vždy hrubým porušením tohoto imperativu“.
Navazující čl. 5.9 pak stanoví, že „Česká televize smí odvysílat zprávu ověřenou alespoň ze dvou
důvěryhodných a na sobě vzájemně nezávislých zdrojů, pouze v případě informací, které oficiálně
zpřístupnily veřejné úřady a instituce, postačí jeden oficiální zdroj, není- li z okolností zřejmé,
že jde o nepravdivé nebo nepřesné údaje. Pokud je v naléhavých případech pro nemožnost ověřit
informaci u druhého zdroje a s ohledem na váhu veřejného zájmu, k němuž se zpráva vztahuje,
výjimečně nezbytné odvysílat informaci pocházející pouze z jednoho zdroje, musí na to být divák
upozorněn“.
K návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnost byla potvrzena, považuje Nejvyšší správní
soud za postačující uvést, že jak s. ř. s. jako základní procesní předpis upravující řízení
před správními soudy, tak ani o. s. ř., jehož přiměřenou aplikaci ve správním soudnictví upravuje
ustanovení §64 s. ř. s., neumožňují v žádném ze svých ustanovení rozhodnout o kasační stížnosti
způsobem navrhovaným stěžovatelkou.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a Radě žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu