ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.202.2016:38
sp. zn. 7 As 202/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. M. D., zastoupen
JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph D., advokátkou se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti
žalované: Městská část Praha 18, se sídlem Bechyňská 639, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 11 A 114/2015 - 30,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 11 A 114/2015 - 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žádostmi o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“) domáhal po Základní škole a Mateřské škole Fryčovická (nyní Základní škola
Fryčovická), se sídlem v Praze 9 (dále jen „ZMŠ I“), a po Základní škole a Mateřské škole
Tupolevova, se sídlem v Praze 9 (dále jen „ZMŠ II“), poskytnutí:
1) „anonymizovaného seznamu přijatých žádostí o přijetí k předškolnímu vzdělávání v MŠ pro školní rok
2014/2015, v rozsahu: (i) pořadové číslo přihlášky, (ii) datum narození žadatele, (iii) trvalý pobyt dítěte alespoň
v rozsahu uvedení obce (městské části), (iv) zda sourozenec žadatele navštěvoval MŠ v daném školním roce
a (v) zda žádost byla vzata účastníkem řízení zpět;
2) anonymizovaného seznamu všech dětí, jež navštěvují MŠ ve školním roce 2014/2015, v rozsahu: (i) datum
narození dítěte, (ii) trvalý pobyt dítěte alespoň v rozsahu uvedení obce (městské části), (iii) zda sourozenec žadatele
navštěvoval v daném roce MŠ, (iv) pokud lze spárovat tyto údaje s pořadovým číslem přihlášky podle předchozího
odstavce, potom ztotožnění dle tohoto čísla přihlášky;
3) anonymizovaného seznamu přijatých žádostí o přijetí k předškolnímu vzdělávání v MŠ pro školní rok
2015/2016, v rozsahu: (i) pořadové číslo přihlášky, (ii) datum narození žadatele, (iii) trvalý pobyt dítěte alespoň
v rozsahu uvedení obce (městské části), (iv) zda sourozenec žadatele navštěvoval MŠ v daném školním roce
a (v) zda žádost byla vzata účastníkem řízení zpět;
4) anonymizovaného seznamu dětí, jimž bylo vydáno rozhodnutí o přijetí k předškolnímu vzdělávání
ve školním roce 2015/2016 v rozsahu: (i) datum narození dítěte, (ii) trvalý pobyt dítěte alespoň v rozsahu
uvedení obce (městské části), (iii) zda sourozenec žadatele navštěvoval v daném roce MŠ, (iv) pokud lze spárovat
tyto údaje s pořadovým číslem přihlášky podle předchozího odstavce, potom ztotožnění dle tohoto čísla přihlášky.“
[2] Povinné subjekty (ZMŠ I a ZMŠ II) na uvedené žádosti zareagovaly obsahově obdobným
přípisem ze dne 21. 5. 2015, ve kterém uvedly, že z důvodu obsáhlosti požadovaných informací
prodlužují lhůtu k jejich poskytnutí o deset dní. Dále uvedly, že vzhledem k tomu, že žadatel žádá
o poskytnutí osobních údajů, obrátily se s žádostí o kvalifikované posouzení na Úřad pro ochranu
osobních údajů (dále též „Úřad“).
[3] V e-mailové odpovědi ze dne 25. 5. 2015 Mgr. Daniel Pospíšil, ředitel právního odboru
Úřadu, uvedl, že Úřad není kompetentním orgánem k výkladu zákona o svobodném přístupu
k informacím. Úřad se může vyjádřit pouze k tomu, zda požadované informace jsou osobními
údaji. V případě informací ohledně dětí navštěvujících mateřkou školu je možné hovořit
o osobních údajích, neboť děti budou určitelné podle údaje o tom, že navštěvují danou
mateřskou školu ve spojení s datem jejich narození. Právě datum narození tak umožňuje
potenciální ztotožnění konkrétní osoby ve skupině dětí navštěvujících danou mateřskou školu.
Takové údaje bude nutno anonymizovat, a to např. odstraněním data narození, resp. nahrazením
tohoto data pouze rokem narození dítěte. V případě seznamu žádostí o přijetí k předškolnímu
vzdělávání lze o anonymních údajích hovořit za podmínky, že tento nebude propojen
se seznamem dětí navštěvujících danou mateřskou školu. V případě tohoto seznamu samotné
datum narození ve spojení s obcí (nikoliv přesnou adresou trvalého pobytu) nebude umožňovat
ztotožnění konkrétného dítěte.
[4] V podáních ze dne 30. 5. 2015 žalobce uplatnil stížnost podle §16 odst. 1 písm. b) zákona
o svobodném přístupu k informacím. Uvedl, že lhůta k poskytnutí informací uplynula, a to aniž
by bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho žádostí. Žalobce byl sice informován o tom, že dojde
k prodloužení lhůty k vyřízení jeho žádostí o informace, ne už však o důvodech tohoto
prodloužení. O těchto stížnostech bylo rozhodnuto žalovanou dne 17. 6. 2015 (dále
jen „rozhodnutí o stížnostech“), a to tak, že bylo povinným subjektům nařízeno, aby žalobci
zaslaly odůvodnění prodloužení lhůty (a také, aby opravily písařské chyby ve výrocích rozhodnutí
o odmítnutí žádosti).
[5] Rozhodnutím ze dne 2. 6. 2015, č. j. 765/2015 (ve znění opravného usnesení ze dne
24. 6. 2015), rozhodla ZMŠ I podle §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím
o částečném odmítnutí žalobcovy žádosti o informace (dále také „rozhodnutí o odmítnutí žádosti
I“).
[6] Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2015, č. j. TUPO/561/2015/V (ve znění opravného
rozhodnutí ze dne 23. 6. 2015), rozhodla ZMŠ II podle §15 odst. 1 zákona o svobodném
přístupu k informacím o částečném odmítnutí žalobcovy žádosti o informace (dále také
„rozhodnutí o odmítnutí žádosti II“).
[7] Z obou rozhodnutí vyplývá, že žadateli nelze poskytnout všechny požadované informace
na základě §8a zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. §4a, §5 odst. 3 a §10 zákona
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném
pro rozhodné období (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Poskytnutí přesných
dat narození u dětí navštěvujících mateřkou školu by vedlo k jejich identifikaci. Datum narození
dětí navštěvujících danou mateřskou školu bylo proto nahrazeno rokem jejich narození.
V případě seznamu žádostí o přijetí k předškolnímu vzdělávání lze o anonymních údajích hovořit
za podmínky, že tento nebude propojen se seznamem dětí navštěvujících danou mateřskou školu,
jak žadatel požaduje. Z tohoto důvodu nelze vyhovět žádosti o poskytnutí pořadového čísla
přihlášky, neboť tento údaj lze propojit se seznamem přijatých dětí, který je ve formě pořadových
čísel přihlášek veřejně přístupný. Nebylo proto možno poskytnout pořadová čísla jednotlivých
přihlášek a ztotožnit je s dětmi navštěvujícími mateřskou školu, jak bylo požadováno. Ostatní
informace byly žadateli poskytnuty (tj. v zaslaném seznamu žádostí o přijetí k předškolnímu
vzdělávání bylo uvedeno přesné datum narození dítěte, městská část trvalého pobytu dítěte, údaj
o tom, zda má dítě sourozence navštěvujícího danou mateřskou školu, a údaj o tom, zda vzal
žadatel přihlášku zpět; v seznamu dětí navštěvujících mateřskou školu pak byl uveden rok
narození dítěte, městská část trvalého pobytu dítěte a údaj o tom, zda má dítě sourozence
navštěvujícího danou mateřskou školu).
[8] Žalobce napadl obě rozhodnutí o odmítnutí žádosti odvoláními. Rozhodnutími ze dne
2. 7. 2015, č. j. MČ 18 21452/2015 OKT, a č. j. MČ 18 21449/2015 OKT, žalovaná rozhodnutí
o odmítnutí žádosti potvrdila (dále jen „rozhodnutí o odvolání“). Žalovaná aprobovala postup
povinných subjektů. Podle žalované informace požadované žalobcem ve svém souhrnu umožňují
nepřímo identifikovat subjekt údajů (žadatele o přijetí k předškolnímu vzdělávání), a to hlavně
ve spojení čísla přihlášky, data narození dítěte, místa trvalého pobytu s určením konkrétní
mateřské školy, kterou navštěvuje. Zákonní zástupci dětí, kterých se žádosti o informace týkají,
neudělili souhlas pro takové zpracování (poskytnutí) informací. Žalovaná nepřisvědčila
ani tvrzení žalobce, že v této věci není příslušná rozhodovat o odvolání. Nelze aplikovat ani §8b
zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť předmětné osoby nebyly v době podání
přihlášky k předškolnímu vzdělávání příjemci veřejných prostředků.
II.
[9] Žalobce podal proti rozhodnutím o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud žalobu zamítl. Nepřisvědčil námitce poukazující na nicotnost rozhodnutí
o odvolání. Žalovaná byla věcně příslušná k vydání rozhodnutí na základě §94 odst. 2 písm. g)
zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném pro rozhodné období. Závěr
o příslušnosti žalované neodporuje §20 zákona o svobodném přístupu k informacím ani §178
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „správní
řád“). Důvodem pro zrušení rozhodnutí o odvolání nejsou ani procesní pochybení správních
orgánů (v této souvislosti soud poukázal na §69 odst. 3 správního řádu). Chyby při doručování
vyhodnotil soud jako nezpůsobilé zkrátit práva žalobce v intenzitě, pro kterou by bylo nutno
rozhodnutí zrušit, neboť žalobce se s písemnostmi materiálně seznámil. Městský soud se dále
zabýval jádrem dané věci, tj. zda žalovaná pochybila, pokud částečně odmítla poskytnout
informace požadované žalobcem. Městský soud přisvědčil žalované, že požadované informace
nebylo možné poskytnout z důvodu ochrany osobních údajů. Osobní údaje lze poskytovat
pouze, pokud s tím subjekty údajů souhlasí. Žalobcem formulované žádosti jsou žádostmi
o poskytnutí osobních údajů, protože jde o informace týkající se určeného nebo určitelného
subjektu údajů. Požadované informace umožňují nepřímo identifikovat jejich subjekt (žadatele
o předškolní vzdělávání). Tato nepřímá identifikace může být založena na spojení čísla přihlášky,
data narození dítěte, místa trvalého bydliště dítěte, sídla konkrétní mateřské školy a údaje
o sourozenci.
III.
[10] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost
rozsudku spatřoval v tom, že městský soud řádně nezdůvodnil svůj závěr, že stěžovatel by byl
na základě požadovaných informací schopen ztotožnit dotčené subjekty. Soud se nadto
nevypořádal s některými tvrzeními stěžovatele (stran jeho argumentu a fortiori a stran možného
využití §8b zákona o svobodném přístupu k informacím). Dále městskému soudu vytýkal
vypořádání námitek vztahujících se namítané nicotnosti rozhodnutí o odvolání, když související
závěry městského soudu označil za zmatečné a nesprávné. V dalším stížním bodě stěžovatel
namítal, že nebyl dán důvod pro odmítnutí jeho žádostí o informace podle §8a zákona
o svobodném přístupu k informacím. O předmětné údaje stěžovatel žádal za účelem ověření
transparentnosti přijímacích řízení do daných mateřských škol – rozsah informací proto kopíroval
přijímací kritéria nastavená těmito zařízeními. Namísto anonymizovaných seznamů byl oprávněn
získat celé texty všech přihlášek a rozhodnutí o přijetí. Na nastalou situaci by mělo být aplikováno
ustanovení §8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel je tak přesvědčen,
že důvody odmítnutí poskytnutí informací aprobované městským soudem neobstojí a současně
zde nejsou žádné jiné důvody pro odmítnutí jeho žádostí o informace. Dalšími námitkami
(obsaženými v části IV. kasační stížnosti) stěžovatel cílil proti formálním vadám všech správních
rozhodnutí (nesprávné poučení o opraveném prostředku, chybějící otisk úředního razítka,
opožděnost). Některá rozhodnutí povinných subjektů a žalované byla nadto chybně doručována.
Městský soud neměl tolerovat vady daných rozhodnutí a pochybení při jejich doručování.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu.
IV.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nesouhlasí s argumentací stěžovatele
a zcela se ztotožňuje s právním posouzením věci městským soudem. Zdůraznila, že identifikovat
subjekty údajů by pro stěžovatele nebylo obtížné, neboť disponuje detailní znalostí místních
poměrů vyplývající z jeho dlouhodobého pobytu v městské části Praha 18 a ze skutečnosti,
že dcera stěžovatele navštěvuje jednu z mateřských škol zřízených žalovanou. Stěžovatel
tak je v každodenním kontaktu s rodiči nezletilých dětí, kterých se požadované informace
týkají. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal
jí náhradu nákladů řízení.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu.
[15] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází
z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok
na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[16] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví - li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci,
o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu výše uvedeným
požadavkům přezkoumatelnosti nevyhovuje.
[18] Městský soud se přezkoumatelně nevypořádal se stěžejním žalobním bodem stěžovatele
poukazujícím na to, že požadované informace ani ve svém souhrnu nejsou osobními údaji podle
§4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, nýbrž jsou anonymními údaji podle §4 písm. c)
tohoto právního předpisu.
[19] Městský soud v zásadě převzal právní názor správních orgánů, aniž by vypořádal
konkrétní žalobní námitky. Stěžovatel mj. namítal, že předmětné údaje nemohou vést
k jednoznačné identifikaci osoby. I kdyby totiž stěžovatel disponoval přístupem do centrální
evidence obyvatel (což nedisponuje), nebyl by schopen podle data narození dítěte, městské části
jeho trvalého pobytu a dalších požadovaných údajů ztotožnit konkrétní dítě. Dětí, které mají
pobyt na území Prahy 9, narodily se ve stejný den a navštěvují danou mateřskou školu, je mnoho.
Číslo přihlášky je pak bezrozměrný údaj, který byl přidělen náhodně a nemůže vést k identifikaci
subjektu údajů. Na tuto pro věc zásadní argumentaci ovšem městský soud nereagoval
a nevysvětlil, proč dospěl k závěru, že předmětné údaje umožní ztotožnění subjektů. Odkaz
soudu na rozhodnutí o odvolání pak nepostačí, neboť tato jsou založena taktéž na pouhém
konstatování stavu bez uvedení důvodů. Závěr soudu je tudíž nepodložený náležitou
argumentací, na což stěžovatel v kasační stížnosti přiléhavě poukazuje. Takové odůvodnění
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nelze posoudit správnost úvah soudu, které
jej k předmětnému názoru vedly (shodně viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2016,
č. j. 7 Afs 89/2016 - 54). Z rozsudku nadto explicitně neplyne, zda městský soud zohlednil,
že stěžovatel požadoval pouze údaj o městské části trvalého pobytu dítěte, nikoliv údaj o přesné
adrese trvalého pobytu dítěte (soud operuje s pojmem „místo trvalého pobytu dítěte“). V této
souvislosti je nutno uvést, že městský soud při posouzení charakteru požadovaných informací
neaplikoval ani judikaturu zdejšího soudu, podle níž se o osobní údaj jedná tehdy, pokud
je na základě něho možné konkrétní osobu určit nebo kontaktovat (viz rozsudky ze dne
12. 2. 2009, č. j. 9 As 34/2008 - 68, ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/2014 - 41, či ze dne
29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008 - 148).
[20] V souvislosti s výše uvedeným nelze přehlédnout ani to, že městský soud (rovněž
bez náležitého odůvodnění) dospěl k závěru, že osobní údaje lze poskytnout pouze tehdy, pokud
s tím subjekt údajů souhlasí. Takový závěr nemá oporu v právní úpravě ani v judikatuře.
[21] Podle §8a zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že informace týkající
se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt
poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.
[22] Mezi tyto předpisy patří primárně zákon o ochraně osobních údajů. Tento zákon vychází
obecně z toho, že osobní údaje lze zpracovávat [v souladu s §4 písm. e) zákona o ochraně
osobních údajů je přitom třeba za „zpracování osobních údajů“ považovat rovněž jejich
poskytování na základě zákona o svobodném přístupu k informacím] pouze se souhlasem
subjektu údajů. Zákon však zároveň vymezuje i výjimky z tohoto pravidla, tj. stanoví,
že v některých situacích lze údaje zpracovávat i bez souhlasu jejich subjektu. K tomu srov. §5
odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, jakož i judikaturu Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014,
č. j. 1 As 78/2014 - 41, č. 3127/2014 Sb. NSS, ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 113/2012 - 133,
ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 12/2015 - 46, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/2010). Např. podle §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů může
správce zpracovávat údaje i bez souhlasu subjektu údajů, a to tehdy „pokud je to nezbytné pro ochranu
práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů
však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.“ Předmětné
ustanovení má svůj předobraz ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne
24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném
pohybu těchto údajů (která byla implementována do zákona o svobodném přístupu
k informacím). Pregnantní překlad citovaného ustanovení by přitom měl znít tak, že zpracování
osobních údajů může být provedeno pouze, pokud je nezbytné pro uskutečnění oprávněných
zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby, jestliže nejsou převýšeny zájmem na ochranu
soukromí subjektu údajů (k podrobnému rozboru jazykových verzí textu směrnice viz rozsudek
č. j. 1 As 78/2014 - 41).
[23] V uvedeném rozsudku č. j. 1 As 78/2014 - 41 dále Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud
by tedy zákonná úprava byla formulována natolik kategoricky, že by absolutizovala právo
na ochranu osobních údajů jako projev práva na soukromí a zcela vylučovala možnost poskytovat
informace, kterými by bylo jakkoliv zasaženo do práva na soukromí dotčených osob, bylo
by na místě zvažovat postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nic takového však není zapotřebí.
Je totiž nutno postupovat podle §8a zákona o svobodném přístupu k informacím a posoudit
možnost poskytnutí informace i bez souhlasu subjektu údajů prostřednictvím ustanovení §5
odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Při posuzování, která z výjimek v konkrétním případě
připadá v úvahu, je pak třeba vycházet taktéž z §5 odst. 3 („Provádí-li správce zpracování osobních
údajů na základě zvláštního zákona, je povinen dbát práva na ochranu soukromého a osobního života subjektu
údajů.“) a §10 zákona o ochraně osobních údajů („Při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel
dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti,
a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů.“)
a poměřovat obě proti sobě stojící základní práva. Z §8a zákona o svobodném přístupu
k informacím přitom nelze dovozovat, že by právo na soukromí mělo absolutní přednost
před právem na informace. S takovým právním názorem se sice v praxi povinných subjektů
lze nezřídka setkat, avšak při ústavně konformním výkladu příslušných zákonných ustanovení
a ve světle judikatury Ústavního soudu neobstojí. Závěr o absolutní prioritě jednoho základního
práva nad druhým (práva na soukromí nad právem nad informace) je z ústavněprávního hlediska
nepřípustný. Článek 10 Listiny základních práv a svobod sice (na rozdíl od čl. 17 a některých
dalších ustanovení Listiny) neobsahuje žádnou limitační klauzuli, právo na soukromí je však i tak
omezitelné za účelem ochrany ústavnímu pořádku imanentních právních statků a práv a svobod
jiných (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T. a kol. Listina základních práv a svobod -
Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2012. Obdobně viz nález ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/2010, v němž se Ústavní soud zabýval právě kolizí práva na informace a práva
na ochranu osobních údajů.
[24] Ze shora citované judikatury dále vyplývá, že zákon o ochraně osobních údajů ponechává
dostatek prostoru k ústavně konformní interpretaci, která umožní v konkrétních případech kolize
práva na informace a práva na ochranu osobních údajů vzájemné poměřování těchto práv,
tj. provedení tzv. testu proporcionality. Tento test se skládá ze tří kroků: v prvním kroku
je zvažováno kritérium vhodnosti, tj. zda institut omezující určité základní právo umožňuje
dosáhnout stanovený cíl (zda zásah do práva na soukromí ve formě ochrany osobních údajů
umožní dosáhnout naplnění práva na informace a souvisejícího práva na kontrolu veřejné
správy). Ve druhém kroku je posuzováno kritérium potřebnosti, tj. zda by stanoveného cíle
nemohlo být dosaženo jinými opatřeními zasahujícím méně do základních práv a svobod
(zda mohlo být stěžovatelovo právo na informace a právo na kontrolu veřejné správy naplněno
jiným způsobem, který by méně omezil právo na ochranu osobních údajů dotčených subjektů
než poskytnutí všech požadovaných informací). V rámci třetího kroku dochází k porovnání obou
v kolizi stojících práv (práva na ochranu osobních údajů a práva na informace o činnosti veřejné
správy).
[25] I přes výše uvedenou skutečnost, že osobní údaje lze v případech uvedených v §5 odst. 2
zákona o ochraně osobních údajů poskytnout i bez souhlasu dotčených osob, městský soud
v rozsudku dospěl k závěru, že osobní údaje je možno poskytnout pouze se souhlasem subjektů
údajů. Městský soud se nadto explicitně nezabýval ani tím, zda subjekty údajů takový souhlas
skutečně neudělily.
[26] Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil dále v tom, že městský soud v rozsudku
rezignoval na vypořádání navazujících žalobních námitek. Stěžovatel v odstavci 38 žaloby uvedl,
že použitím argumentu a fortiori by bylo lze dospět k závěru, že správní orgány měly předmětné
informace poskytnout. Bylo totiž možné požadovat celá znění všech přihlášek a všech
navazujících rozhodnutí o přijetí, ze kterých by stěžovatel zjistil veškeré požadované údaje.
Jestliže šlo data najít v těchto písemnostech, tím spíše měl stěžovatel právo nárokovat poskytnutí
anonymizovaných seznamů obsahujících jen část údajů obsažených v samotných písemnostech.
Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 24. 10. 2001, č. j. 10 Ca 232/2001 - 40. V následujících odstavcích žaloby pak stěžovatel
uvedl, že na nastalou situaci bylo možné aplikovat §8b zákona o svobodném přístupu
k informacím, a současně polemizoval s názorem správních orgánů, že dané ustanovení nelze
využít. Těmito podle názoru stěžovatele podstatnými argumenty se městský soud však vůbec
nezabýval. Dle ustálené judikatury zdejšího soudu ovšem platí, že krajský soud je povinen
vypořádat všechny žalobní námitky. V opačném případě je nutno jeho rozhodnutí zrušit
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů (viz např. rozsudek ze dne 8. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111).
[27] Nejvyšší správní soud dále zjistil, že městský soud se nezabýval ani dalšími žalobními
námitkami. Jde o tvrzené nedoručení rozhodnutí o stížnostech uvedené v odstavcích 16 a 32
žaloby. K této žalobní námitce nelze vztáhnout závěr soudu o materiálním doručení písemností.
Stěžovatel totiž v žalobě výslovně uvedl, že rozhodnutí o stížnostech mu nebyla nikdy doručena
a jejich obsah nezná. Z rozsudku neplyne ani vypořádání námitky stran nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí o odvolání (odstavce 30 a 31 žaloby). Soud rovněž zcela mlčí k žalobnímu tvrzení
obsaženému v odstavci 41 žaloby, ve kterém stěžovatel zpochybnil závěr žalované ohledně
její povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře. Z rozsudku nelze vyčíst ani výslovné
vypořádání námitky formálních nedostatků jednotlivých správních aktů (soud se v této souvislosti
citací §69 odst. 3 správního řádu vypořádal pouze s absencí otisku úředního razítka)
[28] Přehlédnout nelze rovněž ani vypořádání námitek poukazujících na nicotnost rozhodnutí
o odvolání. Stěžovatel v žalobě namítl, že rozhodnutí o odvolání jsou nicotná, neboť je vydal
věcně nepříslušný orgán; ve věci měl rozhodovat Magistrát hlavního města Prahy. Městský soud
však tuto námitku vypořádal obecným poukazem na judikaturu, aniž by se zabýval okolnostmi
dané konkrétné věci. Dále nelze aprobovat ani způsob, jakým se městský soud vypořádal
s námitkami poukazujícími na nesprávně určený odvolací orgán. V rozsudku uvedl následující:
„Pokud jde o žalovanou, pak z ustanovení §94 odstavec 2 písm. g) zákona o hlavním městě Praze vyplývá,
že radě městské části je vyhrazeno plnit vůči právnickým osobám a zařízením zřízeným nebo založeným
zastupitelstvem městské části úkoly zakladatele nebo zřizovatele podle zvláštních právních předpisů. Závěr
žalované o tom, že rada městské části je ve vztahu ke školským zařízením, založeným žalovanou, v postavení
odvolacího orgánu tak má oporu ve výše uvedeném ustanovení zákona o hlavním městě Praze a není v rozporu
ani s dikcí §20 zákona č. 106/1999 Sb., ani s ustanovením obecného procesního předpisu upravujícího institut
nadřízeného správního orgánu a jeho určení ve sporných případech, jímž je §178 správního řádu. Námitku
žaloby tak soud neshledal důvodnou.“ Soud ovšem opětovně zcela pominul jádro stěžovatelovy
argumentace. Ten totiž v žalobě obsáhle polemizoval s názorem žalované, že nadřízený orgán
je v tomto případě namístě určit podle §178 odst. 2 správního řádu. Podle stěžovatele bylo nutné
aplikovat §178 odst. 1 správního řádu a využít kritérium orgánu rozhodujícího o odvolání.
Na takovou námitku městský soud neposkytl žádnou odpověď. Městský soud se nadto omezil
na pouhé konstatování „nerozpornosti“ s §20 zákona o svobodném přístupu k informacím
a s §178 správního řádu, aniž by svůj závěr řádně rozvedl. Nutno dodat, že §178 správního řádu
pro určení nadřízeného orgánu zakotvuje několik vzájemně se vylučujících pravidel a §20 odst. 5
zákona o svobodném přístupu k informacím obsahuje další možné kritérium určení nadřízeného
orgánu.
[29] Ke srozumitelnosti napadaného rozsudku nepřispívá ani fakt, že z něj není zcela zřejmé,
s jakým zněním právních předpisů městský soud pracoval. Městský soud totiž v rozsudku
aplikoval §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů s dovětkem, že „O osobní údaj se nejedná,
pokud je třeba ke zjištění identity subjektu údajů nepřiměřené množství času, úsilí či materiálních prostředků.“
Tento byl ovšem z daného ustanovení odstraněn novelou provedenou zákonem č. 439/2004 Sb.
Stejně tak poznámka pod čarou vztahující se k §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím od účinnosti zákona č. 61/2006 Sb. již neodkazuje na zákon o ochraně osobních
údajů.
[30] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém
je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[31] V dalším řízení městský soud výše uvedená pochybení napraví. Řádně tedy vypořádá
všechny uplatněné žalobní námitky, přičemž bude mít na paměti i jejich obsah a smysl
(podpůrně srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, sp. zn. I. ÚS 729/2000,
sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. III. ÚS 961/09, sp. zn. IV. ÚS 919/14 atd.).
Při vypořádání esenciální právní otázky, tj. zda jsou předmětné údaje údaji osobními, bude
městský soud postupovat i podle relevantní judikatury zdejšího soudu (např. rozsudky ze dne
12. 2. 2009, č. j. 9 As 34/2008 - 68, či ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008 - 148). Pokud dospěje
k přezkoumatelnému závěru, že požadované údaje byly skutečně osobními údaji, bude se zabývat
otázkou nutnosti souhlasu s poskytnutím předmětných informací. Přitom zohlední i zákonné
výjimky, při kterých není nutno trvat na souhlasu subjektu údajů [např. §5 odst. 2 písm. e)
zákona o ochraně osobních údajů]. Případný střet práva na ochranu soukromí a práva
na informace bude pak nutno řešit za pomoci testu proporcionality.
[32] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu