ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.204.2015:66
sp. zn. 7 As 204/2015 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
REALSAD, s. r. o., se sídlem Pod zámkem 204, Moravský Krumlov, zastoupený
JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou se sídlem Ječná 29a, Brno, proti
žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 62 A 21/2013 – 170,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 62 A 21/2013 – 170, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí předsedkyně Energetického
regulačního úřadu (dále jen „Úřad“) ze dne 4. 2. 2013, č. j. 13827-42/2010-ERU, kterým byl
zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 2. 2011, č. j. 13827-24/2010-ERU, jímž byla zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení licence pro výrobu elektřiny v provozovně v k. ú. Moravský
Krumlov na pozemcích p. č. 1762/4-9, 17060/2, 1760-9 a 3538/8-14 (dále jen „energetické
zařízení“).
Krajský soud o žalobě již rozhodoval rozsudkem ze dne 24. 6. 2015,
č. j. 62 A 21/2013 - 126, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 148/2014 - 70, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud ve shodě s citovaným rozsudkem Nejvyššího
správního soudu uvedl, že žalobní námitka týkající se tvrzené povinnosti Úřadu vyzvat
stěžovatele k doplnění podané žádosti nebyla důvodná. Dále se zabýval žalobní námitkou,
že technické předpoklady pro udělení licence byly v řízení prokázány mimo jiné tím,
že dne 10. 12. 2010 předložil stěžovatel správnímu orgánu I. stupně revizní zprávu revizního
technika P. P., který prováděl revizi v období od 22. 11. do 28. 11. 2010 (dále jen „zpráva o
výchozí revizi“). K tomu krajský soud uvedl, že s ohledem na výsledky ohledání energetického
zařízení ze dne 30. 12. 2010 dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že údaje uvedené v žádosti o
udělení licence nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Tím, že energetické zařízení nebylo
osazeno v době ohledání solárními panely z více než 80 % deklarovaného výkonu, nebyly v den
ohledání splněny technické předpoklady podle ust. §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Energetické zařízení, u něhož chyběly solární
panely ve zjištěném rozsahu, nelze považovat za výrobnu elektřiny ve smyslu ust. §2 odst. 2
písm. a) bod 20 energetického zákona. Bylo proto na stěžovateli, aby po ukončení ohledání
s ohledem na ust. §52 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), prokázal, že energetické zařízení splňovalo technické předpoklady v požadovaném rozsahu.
Ačkoliv stěžovatel byl v řízení před správním orgánem I. stupně po provedení ohledání
energetického zařízení poučen, že může navrhovat další důkazy, vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí a činit jiné návrhy, takto nepostupoval a neprokázal, že energetické zařízení má
potřebné technické předpoklady. Proto správní orgán I. stupně nemohl stěžovateli udělit licenci
podle ust. §3 odst. 3 energetického zákona. Smlouva o sdružených dodávkách elektřiny ze dne
23. 12. 2010 nepotvrzuje, že energetické zařízení bylo plně funkční a bezpečné, jelikož se jedná o
smlouvu, v níž stěžovatel vystupoval jako odběratel elektrické energie. Dále se krajský soud
zabýval námitkou stěžovatele, že Úřad se v řízení o rozkladu nesprávně vypořádal s jeho návrhy
na provedení důkazů (notářské zápisy a šetření na místě). Jediným dokladem, z něhož se podává
výkon energetického zařízení (vedle samotné žádosti o licenci), je zpráva o výchozí revizi. Je tedy
nezbytné, aby revizní technik energetické zařízení viděl a zkontroloval i to, zda je osazeno
solárními panely a jakými. Zpráva o výchozí revizi předložená stěžovatelem před ohledáním
energetického zařízení, nemohla po jejich demontáži potvrzovat bezpečnost energetického
zařízení a prokazovat jeho technické předpoklady. Ačkoliv se zpráva o výchozí revizi netýkala
samotných solárních panelů, revizi podléhal způsob jejich zapojení do obvodu energetického
zařízení a také ověření, zda jsou namontovány solární panely, které měly být namontovány. Byly-
li po demontáži nainstalovány nové solární panely, bylo potřeba bezpečnost energetického
zařízení před udělením licence znovu prověřit. K tomu mohla sloužit pouze nová zpráva o
výchozí revizi nebo znalecký posudek, který by bezpečnost energetického zařízení posuzoval.
S ohledem na tyto argumenty vyjádřil krajský soud souhlas s názorem Úřadu, že notářské zápisy a
ohledání energetického zařízení nemohly zprávu o výchozí revizi nahradit. Navrhované důkazy
mohly sice prokázat, že energetické zařízení již bylo osazeno solárními panely, ale nemohly
prokázat bezpečnost elektrárny ve smyslu ust. §9 písm. d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o udělování licencí“). Znalecký posudek vypracovaný
znalcem Jiřím Fialou, který stěžovatel předložil v řízení o žalobě, byl zpracován až po vydání
rozhodnutí o zamítnutí rozkladu, a tudíž z něj krajský soud s ohledem na ust. §75 odst. 1 s. ř. s.
nemohl vycházet, a proto jím důkaz neprováděl. Závěr znalce, že po demontáži solárních panelů
nebylo třeba bezpečnost energetického zařízení znovu ověřovat, představuje vyjádření k právním
otázkám, ke kterým nemá znalec oprávnění se vyslovovat.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítl, že krajský soud
porušil zásadu vázanosti rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015,
č. j. 7 As 148/2014 - 70, jelikož se nezabýval otázkami, k jejichž posouzení ho Nejvyšší správní
soud zavázal. Krajský soud také dospěl k závěrům, které nebyly relevantním způsobem
odůvodněny, konkrétně poukázal na závěr týkající se povinnosti předložit novou zprávu
o výchozí revizi. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu a správních orgánů,
že ve správním řízení neprokázal splnění technických předpokladů pro udělení licence. Podle
jeho názoru technické předpoklady prokázal, neboť předložil správnímu orgánu I. stupně
dne 10. 12. 2010 zprávu o výchozí revizi. Přestože byla část solárních panelů následně
demontována, energetické zařízení bylo funkční a technické předpoklady byly prokázány
v souladu s energetickým zákonem. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 As 173/2014 - 186. Dále vytýkal krajskému soudu,
že pochybil, pokud dospěl k závěru, že smlouva o sdružených dodávkách elektřiny nedokládá,
že energetické zařízení bylo plně funkční a bezpečné. Nezbytnou podmínkou pro uzavření takové
smlouvy je prokázání bezpečnosti energetického zařízení. Ze skutečnosti, že distributor elektřiny
akceptoval zprávu o výchozí revizi předloženou stěžovatelem a uzavřel s ním uvedenou smlouvu,
je zřejmé, že energetické zařízení bylo schopno bezpečného provozu. K závěru krajského soudu,
že po demontáži solárních panelů a jejich opětovné montáži byl stěžovatel povinen dodat novou
zprávu o výchozí revizi, stěžovatel uvedl, že jím předložená zpráva o výchozí revizi se vztahovala
a stále vztahuje k celé nízkonapěťové části energetického zařízení, a to i po demontáži a následné
montáži jiných solárních panelů. Podle jeho názoru není potřeba z důvodu výměny solárních
panelů za jiné provádět novou revizi. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas rovněž se závěrem krajského
soudu, že revizní technik byl povinen kontrolovat, zda je elektrárna osazena panely a jakými.
K tomu poukázal na to, že v roce 2014, když mu byla licence konečně udělena, nebyly v revizní
zprávě solární panely specifikovány a správní orgán I. stupně si ověřil výkon energetického
zařízení provedením ohledání. Závěr krajského soudu nekoresponduje s judikaturou, podle které
počet a typ solárních panelů nemá na bezpečnost a provoz energetického zařízení žádný vliv.
Krajský soud se také podle stěžovatele nevypořádal se všemi navrhovanými důkazy, konkrétně
se znaleckým posudkem znalce Jiřího Fialy. Navíc vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu,
že znalec se v posudcích vyjadřoval k právním otázkám, ke kterým nebyl oprávněn se vyslovovat.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud postupoval v souladu
se zákonem, pokud žalobu zamítl. V době rozhodování správního orgánu I. stupně energetické
zařízení nesplňovalo technické předpoklady a nebylo výrobnou elektřiny podle energetického
zákona, jelikož energetické zařízení, které stěžovatel deklaroval v žádosti, ve skutečnosti
neexistovalo. Správní orgány posuzovaly všechny důkazy, tj. i zprávu o výchozí revizi s ohledem
na zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu rozhodování správního orgánů podle skutkového
stavu ke dni rozhodnutí. Skutečnosti vyplývající ze zprávy o výchozí revizi byly ověřovány
ohledáním energetického zařízení, přičemž výsledkem tohoto ohledání bylo zpochybnění stavu
deklarovaného zprávou o výchozí revizi. K okamžiku rozhodování správního orgánu I. stupně
stěžovatel nesplnil podmínky pro udělení licence. Smyslem prokazování technických
předpokladů, jak ostatně plyne z ust. §9 písm. a) vyhlášky o udělování licencí, je prokázání
dokončení energetického zařízení jako takového. Z přílohy č. 2 vyhlášky č. 73/2010 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, plyne nutnost dokončení energetického zařízení pro provedení revize,
jelikož ve zprávě o výchozí revizi je třeba stanovit rozsah revidovaného zařízení, soupis
provedených úkonů a zhodnocení bezpečnosti. V tomto ohledu odkázal Úřad na technickou
normu ČSN 33 2000-6, z níž vyplývá, že solární panely nepodléhají v případě instalace nízkého
napětí revizi, nicméně revizi vždy podléhá výrobna energie jako propojený soubor těchto částí,
bez ohledu na skutečnost, zda tyto konkrétní součásti revizi podléhají. V tomto ohledu odkázal
Úřad na rozsudek krajského soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 62 A 116/2013 - 163, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, čj. 6 As 173/2014 - 186. Ke smlouvě
o sdružených dodávkách elektřiny, která měla podle stěžovatele prokazovat technické
předpoklady energetického zařízení, Úřad uvedl, že předmětem smlouvy není osvědčení
bezpečnosti energetického zařízení, nýbrž vzájemné závazky smluvních stran. Dále uvedl,
že zpráva o výchozí revizi sice mohla být v souladu s ust. §9 vyhlášky o udělování licencí
nahrazena znaleckým posudkem, ale znalecký posudek znalce Jiřího Fialy byl zpracován
až po vydání rozhodnutí o zamítnutí rozkladu a předložen až v řízení o žalobě. Znalec se navíc
vyjadřoval k některým právním otázkám, což mu nepříslušelo. S ohledem na výše uvedené
skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v replice k vyjádření Úřadu uvedl, že pokud správní orgány dospěly k závěru,
že nebyly splněny technické předpoklady energetického zařízení, protože v době jeho ohledání
nebylo osazeno solárními panely v plném rozsahu, pak jediným způsobem jak mohl prokázat
existenci a dokončení energetického zařízení bylo opětovné ohledání před vydáním rozhodnutí.
Ačkoliv tento postup stěžovatel v řízení o rozkladu navrhl, Úřad odmítl tento důkaz provést.
Rozsudek krajského soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 62 A 116/2013 – 163, na který Úřad
ve vyjádření odkázal, nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi s ohledem na skutečnost,
že se jedná o rozhodování krajského soudu v nedávné době. Dále vyjádřil názor, že zpráva
o výchozí revizi byla vyhotovena v době, kdy bylo energetické zařízení plně osazeno solárními
panely, takže se týkala energetického zařízení jako celku. Pokud by byl akceptován názor
krajského soudu a Úřadu, pak by případná demontáž solárních panelů na stávajících
energetických zařízeních vždy vedla k pozbytí technických předpokladů, což nelze připustit.
V doplnění repliky stěžovatel uvedl, že z energetického zákona a z vyhlášky o udělování
licencí vyplývá, že Úřad není orgánem, do jehož působnosti spadá hodnocení revizní zprávy,
resp. jejího souladu s technickým stavem energetického zařízení. Orgánem dozoru
nad bezpečností vyhrazených technických zařízení, kterými jsou i fotovoltaické elektrárny, je
Technická inspekce České republiky. V tomto ohledu odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 18/2008. Dokončenost energetického zařízení není
podle jeho názoru stanovena jako podmínka pro udělení licence ani v energetickém zákoně, ani
ve vyhlášce o udělování licencí. Norma ČSN, na kterou Úřad odkázal, není právně závazná
a nevyplývá z ní, že by bylo možné energetické zařízení revidovat pouze tehdy, je-li kompletně
dokončeno. V závěru poukázal na znalecký posudek znalce Jiřího Táborského ze dne 5. 10. 2015,
který ke kasační stížnosti přiložil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Jelikož v této věci Nejvyšší správní soud již rozhodoval, bylo nezbytné nejprve posoudit,
je-li stěžovatelova kasační stížnost přípustná s ohledem na ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle
kterého je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy bylo
jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, toto ustanovení
zajišťuje, „aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.“ Stěžovatel v kasační stížnosti namítl,
že krajský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v rozsudku ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 148/2014 - 70. Tato stížní námitka není důvodná,
protože krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku rozsáhle odkázal na odůvodnění
rozsudku Nejvyššího správního soudu (str. 5 až 6 ), který dospěl k závěru, že při hodnocení
podkladů ve smyslu ust. §50 odst. 3 správního řádu již není místo pro postup podle ust. §45
odst. 2 citovaného zákona, tj. pro zkoumání, zda žádost u udělení licence měla všechny
náležitosti. Závěry vyslovené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, které se týkaly
námitky, zda byl Úřad povinen vyzvat stěžovatele k doplnění žádosti, byly krajským soudem plně
respektovány.
Dále byl krajský soud Nejvyšší správním soudem zavázán, aby v dalším řízení posoudil,
zda úvaha správního orgánu I. stupně v rámci hodnocení podkladů pro rozhodnutí o žádosti
o licenci týkající se prokázání splnění technických předpokladů, byla správná či nikoli a zda bylo
nezbytné, aby stěžovatel zajistil po opětovném zkompletování energetického zařízení vypracování
nové zprávy o výchozí revizi, nebo zda byl na místě jiný způsob prokázání splnění technických
předpokladů. Krajský soud se těmito otázkami zabýval a závěry, k nimž dospěl, nebyly, a ani být
nemohly, předmětem přezkumu v předchozím řízení o kasační stížnosti Úřadu. Jelikož
přípustnost opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže
věci dosud nevyřešil (srv. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS), je kasační stížnost přípustná
v rozsahu těch stížních námitek, které směřují proti novým závěrům vysloveným krajským
soudem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že krajský soud dospěl
k závěrům, které relevantně neodůvodnil, čímž v podstatě namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud přednostně tímto stížním důvodem. Bylo
by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura, např. nález
ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na
obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který
má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud také judikoval
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či
utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud
vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má právní závěry vyslovené správními orgány za správné
a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky nedůvodné. Závěry krajského soudu jsou přitom
srozumitelné a vnitřně souladné. Skutečnost, že stěžovatel vnímá argumentaci krajského soudu
jako nerelevantní a že nesouhlasí s jeho závěrem o povinnosti předložit novou zprávu o výchozí
revizi, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel požádal o udělení licence k výrobě elektřiny
u správního orgánu I. stupně dne 19. 11. 2010. Správní orgán I. stupně ho vyzval dne 6. 12. 2010
k doplnění žádosti o potřebné doklady, mimo jiné o zprávu o výchozí revizi. Dne 10. 12. 2010
stěžovatel předložil správnímu orgánu I. stupně mimo jiné o zprávu o výchozí revizi revizního
technika P. P., který měl provést revizi v době od 22. 11. 2010 do 28. 11. 2010. Správní orgán I.
stupně následně nařídil ohledání energetického zařízení na 30. 12. 2010, při kterém zjistil, že toto
zařízení není kompletně osazeno solárními panely. Konkrétně bylo zjištěno, že energetické
zařízení nebylo osazeno solárními panely z více jak 80 %. Solární panely byly osazeny pouze
v rozsahu výkonu výrobny cca 195 – 196 kW z uváděných 1.49 MW. K tomu stěžovatel sdělil, že
dne 8. 12. 2010 reklamoval nainstalované solární panely u společnosti Novák konzervárna, a. s.,
která jeho reklamaci uznala. Solární panely měly být demontovány dne 13. 12. 2010, což
stěžovatel dokládal dopisy společnosti Novák konzervárna, a. s. ze dne 27. 12. 2010 a ze dne 8.
12. 2010, a zápisem z jednání o zjištěné vadě solárních panelů ze dne 8. 12. 2010 mezi zástupcem
stěžovatele a uvedenou společností. Uvedená společnost přislíbila, že solární panely budou znovu
nainstalovány do 31. 1. 2011. Správní orgán I. stupně následně stěžovatele poučil, že může
navrhovat další důkazy, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a činit jiné návrhy. Této možnosti
stěžovatel nevyužil. Správní orgán I. stupně proto rozhodl o žádosti tak, že ji rozhodnutím ze dne
2. 2. 2011, č. j. 13827-24/2010-ERU, zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že energetické
zařízení nebylo ke dni ohledání zcela dokončeno, a proto nebylo způsobilé k výrobě elektřiny.
Nejednalo se tedy o výrobnu elektřiny podle energetického zákona. Skutečnost, že solární panely
musely být demontovány, dokládá, že energetické zařízení nesplňovalo v době rozhodování
správního orgánu I. stupně technické předpoklady podle ust. §5 odst. 3 energetického zákona.
Ke smlouvě o sdružených dodávkách elektřiny uzavřené dne 23. 12. 2010 mezi stěžovatelem a
společností E.ON Energie, a. s. jako dodavatelem energie správní orgán I. stupně uvedl, že
smlouva nedokládá dokončení energetického zařízení a jeho technickou úroveň podle ust. §5
odst. 3 energetického zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad a požadoval, aby
bylo znovu provedeno ohledání energetického zařízení a přihlédnuto k notářským zápisům, které
prokazovaly, že energetické zařízení bylo dokončené a funkční. V rozhodnutí o rozkladu ze dne
4. 2. 2013, č. j. 13827-42/2010-ERU, Úřad uvedl, že v řízení před správním orgánem I. stupně
nebylo prokázáno splnění technických předpokladů ve smyslu ust. §5 odst. 3 energetického
zákona, protože energetické zařízení ke dni ohledání jako výrobna elektřiny v prokazovaném
rozsahu a s prokazovanými parametry neexistovalo. Navrhované důkazy nemohly zhojit
nedostatek spočívající v neprokázání splnění technických předpokladů podle citovaného
ustanovení. Takovým důkazem mohla být pouze výchozí zpráva o revizi energetického zařízení,
popř. znalecký posudek osvědčující jeho bezpečnost. Zpráva o výchozí revizi provedená před
ohledáním energetického zařízení nemohla prokazovat splnění technických předpokladů.
Podle ust. §3 odst. 3 věta prvá energetického zákona mohou podnikat v energetických
odvětvích na území České republiky za podmínek stanovených tímto zákonem fyzické či
právnické osoby pouze na základě licence udělené Úřadem.
Podle ust. §5 odst. 3 věta prvá energetického zákona musí fyzická nebo právnická osoba,
která žádá o udělení licence, prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu
licencované činnosti.
Podle ust. §5 odst. 7 energetického zákona se technické předpoklady považují za splněné
u energetického zařízení, u kterého je osvědčena jeho bezpečnost v rozsahu a za podmínek
stanovených právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
a v souladu s technickou dokumentací. Pokud je energetické zařízení stavbou, musí žadatel
o udělení licence rovněž prokázat, že je oprávněn stavbu užívat nebo jinak provozovat.
Podle ust. §9 odst. 1 písm. a) a odst. 2 vyhlášky o udělování licencí prokazuje žadatel
splnění technických předpokladů energetického zařízení dokladem osvědčujícím bezpečnost
energetického zařízení, kterým je u energetických zařízení nově uváděných do provozu zpráva
o výchozí revizi energetického zařízení, pokud jiný právní předpis ukládá povinnost nebo
technická norma stanoví provedení výchozí revize před uvedením do provozu. Doklad
osvědčující bezpečnost energetického zařízení je možné nahradit znaleckým posudkem
osvědčujícím bezpečnost energetického zařízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že v řízení před správním orgánem I. stupně
prokázal technické předpoklady předložením zprávy o výchozí revizi tak, jak požaduje
energetický zákon.
Podle ust. §5 odst. 3 a 7 energetického zákona a §9 odst. 1 písm. a) a odst. 2 vyhlášky
o udělování licencí musí žadatel o udělení licence prokázat, že má technické předpoklady,
které se považují za splněné u energetického zařízení, u kterého je osvědčena jeho bezpečnost
v rozsahu a za podmínek stanovených právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci a v souladu s technickou dokumentací. Dokladem osvědčujícím
bezpečnost energetického zařízení je u energetických zařízení nově uváděných do provozu zpráva
o výchozí revizi energetického zařízení. Pokud stěžovatel chtěl, aby mu byla udělena licence
pro výrobu elektřiny, pak musel prokázat splnění výše uvedených zákonných předpokladů.
Stěžovatel požádal o udělení licence na výrobu elektřiny. Výrobnou elektřiny podle
ust. §2 odst. 2 bod 18 energetického zákona je energetické zařízení pro přeměnu různých forem
energie na elektřinu, zahrnující všechna nezbytná zařízení. Stanoví-li tedy energetický zákon,
že k udělení licence pro výrobu elektřiny je nutné prokázat technické předpoklady,
které se považují za splněné u energetického zařízení, u kterého je osvědčena jeho bezpečnost,
pak se tím rozumí osvědčení bezpečnosti energetického zařízení jako souboru všech jeho částí,
které slouží k přeměně energie. S ohledem na povahu fotovoltaické elektrárny je podle
Nejvyššího správního soudu zřejmé, že slouží k přeměně energie pouze tehdy, pokud jsou její
součástí funkční solární panely. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že zpráva o výchozí
revizi se musí vztahovat k celému energetickému zařízení, a musí být vypracována až poté, co je
energetické zařízení kompletní a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných částí. Připuštění
jiného názoru by mohlo vést k nežádoucímu stavu, kdy by Úřad mohl udělit licenci
k provozování zařízení i za situace, kdy by nebylo zcela jisté, zda všechny jeho součásti splňují
požadavky pro bezpečný provoz. Uvedený závěr má oporu v energetickém zákonu a vyhlášce
o podmínkách udělování licencí. Znění technických norem ČSN, není pro posouzení této otázky
relevantní. Rovněž není podstatné, zda má či nemá revizní technik povinnost kontrolovat, zda
a jakými solárními panely je energetické zařízení osazeno, jelikož to nemá vliv na závěr, že revize
musí být prováděna až poté, co je energetické zařízení kompletní. Tvrdil-li stěžovatel,
že judikatura dovodila, že počet a typ solárních panelů nemá vliv na bezpečnost a provoz
energetického zařízení, nekonkretizoval žádné rozhodnutí, ve kterém by byla posuzována
identická situace, a Nejvyššímu správnímu soudu není taková judikatura známa.
V revizní zprávě vypracované revizním technikem P. P., na kterou stěžovatel poukazoval,
bylo uvedeno, že předmětem revize je provedení napojení elektrické instalace a ochrana před
nebezpečným dotykovým napětím v prostoru pozemku, na kterém jsou instalovány solární
panely, elektrické rozvody o napětí AC-DC, rozvaděče a jistící skříně. V revizní zprávě bylo
výslovně uvedeno, že se netýká zařízení VN, rozvodů VN, napájecích rozvodů NN z trafostanice
a ochrany před bleskem a přepětím, které byly předmětem jiných zpráv o výchozí revizi (revizní
zpráva P. K. a revizní zpráva Ing. Z. C.). Skutečnost, že zpráva o výchozí revizi se týkala
bezpečnosti energetického zařízení, které již mělo být funkčním souborem všech jeho nezbytných
částí, dosvědčuje i to, že revizní technik uvedl, že použitá technologie energetického zařízení
zahrnuje 6480 ks solárních panelů typu CNBM Solar Polycrystalline Series II 230 W, které mají
celkový výkon 1 490 400 W. S ohledem na výše uvedené je podle Nejvyššího správního soudu
zřejmé, že i zpráva o výchozí revizi, kterou stěžovatel předložil za účelem prokázání bezpečnosti
energetického zařízení, se týkala bezpečnosti energetického zařízení jako celku.
Správní orgán I. stupně však zjistil při ohledání energetického zařízení dne 30. 12. 2010,
že toto zařízení nebylo z více než 80 % osazeno solárními panely. S ohledem na ust. §50 odst. 3
správního řádu byl správní orgán I. stupně oprávněn tento důkaz hodnotit podle své úvahy spolu
se všemi důkazy, které stěžovatel předložil v průběhu správního řízení, a dospěl tak k závěru,
že energetické zařízení není ani dokončené, ani není prokázána jeho bezpečnost. Tento postup
byl podle názoru Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem. Zpráva o výchozí revizi
byla zpracovaná v době před tvrzenou demontáží solárních panelů, a osvědčovala tak technické
předpoklady energetického zařízení ve stavu před jeho demontáží. Následně se však stav
energetického zařízení změnil, což bylo prokázáno ohledáním. Správní orgán I. stupně byl tedy
povinen o žádosti rozhodnout s ohledem na stav energetického zařízení ke dni rozhodování.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že správní orgán I. stupně
oprávněně dospěl k závěru, že zpráva o výchozí revizi vypracována před ohledáním
energetického zařízení neosvědčovala ke dni jeho rozhodování bezpečnost tohoto zařízení podle
energetického zákona.
Co se týče smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny, jejím předmětem je závazek
společnosti E.ON Energie, a. s. dodávat elektřinu stěžovateli, který se zavazuje za tuto službu
platit. Tato smlouva nemůže v žádném případě být důkazem prokazujícím, že energetické zařízení
splňuje technické předpoklady požadované energetickým zákonem.
Ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 6 As 173/2014 - 186, není přiléhavý. Z citovaného rozsudku totiž vyplývá, že zpráva
o výchozí revizi může být zpochybněna. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že „listiny předložené stěžovatelem v licenčním řízení, by byly samy o sobě dostatečné k udělení licence, nebýt však
rozporů v nich a dalších podkladů zpochybňujících jejich pravdivost (např. protokol ze dne 30. 12. 2010
ve spojení s fotodokumentací pořízenou téhož dne a záznam ve spise o předložení potřebných podkladů úřední
osobě, aniž by byly ve spise založeny), především ale odsuzujícího trestního rozsudku. Vyplývá-li z podkladů
založených ve spise (především z revizní zprávy), že předmětné zařízení splňuje podmínky pro udělení licence,
zatímco v trestním řízení bylo prokázáno, že tomu tak nebylo, jsou tyto podklady natolik zpochybněny,
že nemohou sloužit jako relevantní podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. Správnímu orgánu takto doložený
skutkový stav je vyvrácen zásadním způsobem, správnímu soudu pak nepřísluší, aby prováděl
dokazování namísto správního orgánu.“ Stěžovatel dále odkázal na rozsudek ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 8 As 18/2008 - 74, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]rávní úprava stanoví přesně
požadavky, které musí žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost např.
ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit “. V citovaném rozsudku je však
rovněž uvedeno, že v řízení o žádosti o udělení licence může správní orgán zamítnout žádost
podle ust. §8 odst. 1 energetického zákona pouze tehdy, neprokázal-li žadatel splnění podmínek
podle ust. §5 citovaného zákona. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom,
že splní-li žadatel o udělení licence všechny zákonné podmínky, nemá správní orgán možnost mu
licenci neudělit. O takovou situaci však v případě stěžovatele nejedná, protože ohledáním
energetického zařízení bylo zpochybněno osvědčení technických předpokladů energetického
zařízení, které je jednou z podmínek pro udělení licence podle ust. §5 energetického zákona.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
nepochybil, pokud námitku stěžovatele, že technické předpoklady energetického zařízení
prokázal předložením zprávy o výchozí revizi revizního technika P. P., shledal nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu i Úřadu, že energetické zařízení
stěžovatele nebylo v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně jednak dokončené ve
smyslu ust. §2 odst. 2 písm. a) bod 18 energetického zákona, a jednak uvedená zpráva o výchozí
revizi neosvědčovala k okamžiku rozhodování správního orgánu I. stupně technické předpoklady
energetického zařízení.
Bylo-li v řízení před správním orgánem I. stupně zjištěno, že energetické zařízení není
dokončeno a že nesplňuje technické předpoklady, pak bylo na stěžovateli, aby prokázal,
že energetické zařízení je znovu kompletní a že splňuje technické předpoklady tak, jak požaduje
energetický zákon. Stěžovatel však v řízení před správním orgánem I. stupně žádnou aktivitu
v tomto ohledu nevyvinul. V řízení o rozkladu navrhl nové ohledání energetického zařízení
a předložil notářský zápis ze dne 25. 2. 2011, NZ 119/2011, osvědčující prohlášení jednatele
stěžovatele, že posuzované zařízení je funkční výrobna elektřiny a notářský zápis
ze dne 25. 2. 2011, NZ 120/2011, osvědčující stav posuzovaného zařízení k datu sepsání
notářského zápisu. Úřad tyto důkazy neprovedl, jelikož dospěl k závěru, že nemohou prokazovat
technické předpoklady energetického zařízení stěžovatele. Proti tomuto závěru směřovala žalobní
námitka, kterou posoudil krajský soud jako nedůvodnou, protože stěžovatelem navržené důkazy
byly způsobilé prokázat dokončenost energetického zařízení, nikoliv však bezpečnost
energetického zařízení jako celku. S tímto závěrem krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje, protože bezpečnost energetického zařízení bylo možné prokázat pouze novou
zprávou o výchozí revizi. Stěžovatel tedy měl, pokud chtěl získat licenci, energetické zařízení
po demontáži solárních panelů znovu osadit a prokázat, že takto nově zkompletované zařízení
splňuje podmínky bezpečnosti. Ke stížní námitce, že při každé následné výměně solárních panelů
by bylo nutno vyhotovit novou zprávu o výchozí revizi, Nejvyšší správní soud uvádí,
že povinnost prokázat bezpečnost energetického zařízení jako celku má žadatel v řízení o udělení
licence. V daném případě stěžovateli licence udělena nebyla, a je proto nadbytečné zabývat
se otázkou, jak by se mělo postupovat v případě, že by po udělení licence došlo k výměně panelů.
Rovněž stěžovatelův odkaz na řízení o udělení licence v roce 2014, není relevantní, jelikož
předmětem přezkumu je rozhodnutí Úřadu ze dne 4. 2. 2013.
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s názorem krajského soudu, že bezpečnost
energetického zařízení mohl stěžovatel s ohledem na ust. §9 odst. 7 vyhlášky o udělování licencí
prokázat také znaleckým posudkem. Jak však již uvedl v rozsudku ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 6 As 173/2014 - 186, „[r]evizní zprávu lze znaleckým posudkem nahradit, pouze pokud je vyhotovena
v čase rozhodném pro posouzení bezpečnosti.“ Předložil-li však stěžovatel až v řízení o žalobě znalecký
posudek znalce Jiřího Fialy, který byl zpracován až po vydání rozhodnutí o zamítnutí rozkladu,
pak ten nemohl nahradit výchozí revizní zprávu, jelikož nebyl vyhotoven v čase rozhodném
pro posouzení bezpečnosti energetického zařízení. S ohledem na tuto skutečnost krajský soud
nepochybil, když neprovedl důkaz tímto znaleckým posudkem a v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, proč tak neučinil. S ohledem na skutečnost, že nebylo potřeba provádět důkaz
znaleckým posudkem, není podstatné posouzení otázky, zda se znalec v posudcích vyjadřoval
k právním otázkám, či nikoliv.
Ze všech výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože
stěžovatel v řízení úspěch neměl a Úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu