ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.21.2010:232
sp. zn. 7 As 21/2010 - 232
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: TV PRODUCTS
CZ, s. r. o., se sídlem Rybná 669/4, Praha 1, zastoupen JUDr. Davidem Štrosem, advokátem
se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Telenákup Česká
republika, s. r. o., se sídlem U Nákladového nádraží 3146/6, Praha 3,
zastoupena JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Na Pankráci 11/449, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 12. 2009, č. j. 11 Ca 196/2007 – 191,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Davida Štrose
náklady řízení ve výši 2880 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 11 Ca 196/2007 - 191,
bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 25. 6. 2007,
č. j. O-146810, kterým bylo změněno rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví
ze dne 29. 5. 2007, O-146810, tak, že rozklad podaný žalobcem se zamítá a rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. O-146810, č. j. 33083/2005, o prohlášení
slovní ochranné známky č. 232671 ve znění „ORBITREK“ za neplatnou pro část výrobků
ve třídě 28 mezinárodního třídění výrobků a služeb se potvrzuje. Městský soud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že postup předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví nebyl v souladu
se zákonem, neboť v jeho rozhodnutí nebyly dostatečně posouzeny námitky uvedené žalobcem
v rozkladu. Žalobce například namítal, že nebyla prokázána reklama na daný výrobek a že důkazy
kopiemi faktur, které vystavili zahraniční dodavatelé, nejsou relevantní, neboť neprokazují,
že by spotřebitel měl příležitost se s označením seznámit. Touto argumentací se podle městského
soudu rozkladový správní úřad mohl zabývat pouze za situace, že by zahájil přezkumné řízení
podle ust. §96 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dá le jen „správní
řád“), což se v dané věci nestalo. Pokud správní orgán potřebuje k vyjasnění skutkových
okolností provádět dokazování, nelze přistoupit k vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném
řízení. V daném případě bylo nesprávně posouzeno splnění zákonných předpokladů pro vydání
rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Městský soud se proto nezabýval stěžejní právní
otázkou, tj. výkladem ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“), neboť by tím nepřípustně nahradil činnost
správního orgánu a zavázal správní orgán, aby se znovu zabýval v přezkumném řízení otázkou
souladu rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 s právními předpisy a řádně se vypořádal se všemi
námitkami žalobce a se skutkovými a právními závěry správního orgánu I.stupně. Městský soud
dále zavázal správní orgán, aby své závěry znovu zohlednil př i případném vydání rozhodnutí
a aby se zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky pro přezkumné řízení do té míry, aby bylo
možno přistoupit ke zrušení či změně původního řízení o rozkladu žalobce.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal v zákonné lhůtě Úřad průmyslového
vlastnictví (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž namítal, že přezkumné řízení
je s ohledem na ust. §97 odst. 2 správního řádu možné zahájit do jednoho roku od právní moci
přezkoumávaného rozhodnutí a je nutno je ukončit do 15 měsíců ode dne právní moci
přezkoumávaného rozhodnutí, v daném případě tedy do 4. 9. 2008. Na obnově daného řízení
z moci úřední není veřejný zájem, neboť řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou
podle ust. §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách může zahájit jen ten, komu svědčí práva
uvedená v ust. §7 citovaného zákona, tj. toto řízení nelze zahájit z moci úřední. Správní řád
umožňuje navrácení lhůt, avšak jen ve vztahu správního orgánu k účastníkům. Soudní řád správní
v §41 stanoví, že po dobu řízení před správním soudem se staví běh lhůt pouze
u vyjmenovaných druhů řízení, mezi něž řízení o mimořádných opravných pro středcích nepatří.
Za tohoto stavu rozsudek městského soudu obsahuje právně závazné stanovisko, které nelze
procesně naplnit. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce (dále jen „účastník řízení“) ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal zejména
na to, že kasační stížnost je neopodstatněná a nepřípustná . Účastník řízení zdůraznil, že stěžovatel
v dané věci sám uvedl, že rozsudek, proti kterému byla podána kasační stížnost, respektuje právní
názory rozsudku Nejvyššího správního soudu. Pokud stěžovatel přistoupil ke zkrácenému
přezkumnému řízení za situace, kdy podmínky pro takový postup nebyly splněny, je logické,
že se účastník řízení bránil správní žalobou. Ochranná známka tak nadále platí v plném rozsahu
tak, jak byla původně zapsána. Běh lhůt pro případná přezkumná řízení je objektivně dán a jejich
aplikace byla na stěžovateli, případně třetích osobách.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla , že pokud městský
soud uložil stěžovateli, aby se znovu zabýval otázkou souladu rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007
s právními předpisy, nemůže být takový jeho rozsudek v souladu se závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, neboť zavazuje stěžovatele k provedení objektivně
neuskutečnitelného postupu. Úvaha městského soudu, že po zrušení rozhodnutí stěžovatele bude
možné pokračovat v přezkumném řízení a věc s konečnou platností vyřešit, je chybná. Není
tak již možné přezkoumat původní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti
předmětné ochranné známky, které bylo založeno na nesmyslné úvaze, že změna obchodní firmy
je změnou v subjektu práv. Z tohoto nyní neodůvodněně těží účastník řízení jako vlastník
ochranné známky. Nesprávné formální konstatování stěžovatele, že kasační stížnost
je nepřípustná, nemůže nic změnit na tom, že stěžovatel jinak v kasační stížnosti věcně odůvodnil
rozpor napadeného rozsudku se závazným názorem Nejvyššího správního soudu. Osoba
zúčastněná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Podle ust. §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. K interpretaci tohoto ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne
8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (sv. 37, str. 519 Sb. n. u. ÚS) , v němž uvedl, že jeho smyslem
a účelem je to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva , závazný pro nižší soud, vyslovil, a to v situaci,
kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení t aké
na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní
pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by v e svých důsledcích mohlo vést
k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl v každé projednávané věci
vždy prvním rozhodnutím vytknout jakoukoli, třeba i malichernou, procesní vadu a poté v dalším
řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum na padeného rozhodnutí
z pohledu aplikace hmotného práva.
Vycházeje z tohoto právního názoru Ústavního soudu lze dospět k závěru, že směřuje-li
kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost přípustná jednak ve vztahu k právní
otázce, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho vzhledem k důvodu zrušení
nebylo třeba či to dokonce ani nebylo možné (například proto, že rozhodnutí krajského soudu
bylo nepřezkoumatelné, takže věcný přezkum právního názoru krajského soudu byl z povahy
věci nemožný, či proto, že stížní námitka směřuje proti post upu krajského soudu v řízení
po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Nejvyšším správním soudem). Dále je pak kasační
stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou Nejvyšší správní soud posuzoval, a to i
včetně relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky. Jen k jiným
než shora uvedeným stížním důvodům Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
V případě stěžovatele je kasační stížnost přípustná, neboť se týká právní otázky, kterou
se Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku nezabýval, tudíž nevyslovil svůj právní
názor na výklad práva závazný pro městský soud. Nejvyšší správní soud totiž v předchozím
rozsudku dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Nejvyšší správní soud přitom nezavázal správní orgán, aby následně vedl přezkumné
řízení, ani se nezabýval právní otázkou, zda lze v dané procesní situaci znovu rozhodnout v rámci
přezkumného řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že osoba zúčastněná na řízení podala dne 11. 5. 2005 návrh
na prohlášení ochranné známky č. 232 671 ve znění „ORBITREK“ za neplatnou. Rozhodnutím
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 4. 2006 byla prohlášena ochranná známka č. 232 671
ve znění „ORBITREK“ za neplatnou pro část výrobků ve třídě 28 mezinárodního třídění
výrobků a služeb. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Úřad průmyslového vlastnictví s poukazem
na ust. §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách uvedl, že dospěl k závěru, že osoba
zúčastněná na řízení prokázala, že v období od února 1999, tedy osm měsíců před podáním
přihlášky napadené ochranné známky, užívala v obchodním styku nezapsané označení ve znění
„ORBITREK“, respektive „OrbiTrek“, jež nemá místní dosah. Proti tomuto rozhodnutí podal
účastník řízení jako vlastník ochranné známky, jež byla prohlášena za neplatnou, rozklad, v němž
mimo jiné namítal, že Úřad průmyslového vlastnictví neprávně vyložil ust. §7 odst. 1 písm. g)
zákona o ochranných známkách a že není ani zřejmé, jakými úv ahami a výkladovými pravidly
se při výkladu tohoto ustanovení řídil. Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2007 předseda Úřadu
průmyslového vlastnictví vyhověl rozkladu a změnil napadené rozhodnutí tak, že návrh
na prohlášení předmětné ochranné známky za neplatnou se zamítá a ochranná známka č. 232 671
ve znění „ORBITREK“ zůstává v platnosti. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že osoba
zúčastněná na řízení neprokázala aktivní legitimaci pro podání návrhu na prohlášení ochranné
známky za neplatnou, neboť uživatelem nemohla být osoba zúčastněná na řízení, když
do obchodního rejstříku byla zapsána teprve dne 19. 11. 2003. Důkazy, které oba účastníci řízení
předložili v řízení o rozkladu neměly na toto rozhodnutí žádný vliv a rozkladový orgán je vzal
pouze na vědomí. Následně předseda Úřadu průmyslového vlastnictví ve zkráceném
přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 25. 6. 2007 změnil rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007
tak, že se rozklad účastníka řízení zamítá a napadené rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
ze dne 3. 4. 2006 o prohlášení slovní ochranné známky č. 232 671 ve znění „ORBITREK“
za neplatnou pro část výrobků ve třídě 28 mezinárodního třídění výrobků a služeb se potvrzuje.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že osoba zúčastěná na řízení byla zapsána
do obchodního rejstříku již dne 28. 2. 1995 pod obchodní firmou TV-Shop Česká republika,
spol. s r. o. a dne 19. 11. 2003 došlo pouze ke změně obchodní firmy na Telenákup Česká
republika, s. r. o. Předseda Úřadu průmyslového vlastni ctví se ztotožnil se závěrem správního
orgánu I. stupně, že návrh byl podán oprávněně, neboť běžný spotřebitel si mohl v období
dokladovaném navrhovatelem (únor až konec září 1999) spojit prodej posilovacích a cvičebních
strojů označených „ORBITREK“ nebo „OrbiTrek“ s osobou osoby zúčastěné na řízení, která
až do roku 2003 podnikala pod obchodní firmou TV - Shop Česká republika, spol. s r. o.
Stěžejní právní otázkou v daném případě je, zda lze rozhodovat v přezkumném řízení
poté, co městský soud zrušil pře dchozí rozhodnutí učiněné v tomto přezkumném řízení,
s ohledem na skutečnost, že přezkumné řízení lze zahájit pouze do jednoho roku od právní moci
přezkoumávaného rozhodnutí a že je nutno vydat rozhodnutí v přezkumném řízení v I. stupni
do 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci (§97 odst. 2 správního řádu).
Nejvyšší správní soud vychází z následujících obecných východisek. Řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu je založeno téměř výlučně na kasačním principu, který znamená,
že se lze domáhat pouze zrušení správního rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Prvky
apelační či revizní se vyskytují spíše výjimečně (např. soudní přezkum týkající se žádosti
o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů anebo právo na moderaci trestu podle §65 odst. 3 a §78 odst. 2
s. ř. s.). V případě přezkoumávání rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení však žádná
obdobná speciální úprava neexistuje a tento typ řízení je ovládán výluč ně kasačním principem.
Pokud se tak ve správním řízení vyskytnou procesní pochybení, která mohou ovlivnit zákonnost
rozhodnutí o věci samé, vyplývá z kasačního principu, že správní soudy věc vrátí správnímu
orgánu k dalšímu řízení. Soudy ve správním soudnictví nemohou nahrazovat činnost správních
orgánů, to znamená změnit jejich rozhodnutí či rozhodnout místo správního orgánu. Při zrušení
rozhodnutí správního orgánu a jeho vrácení k dalšímu řízení je správní orgán vázán právním
názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku soudu a je povinen provést řízení znovu a přitom
odstranit veškeré vytknuté vady.
Účelem správního soudnictví je poskytování ochrany veřejným subjektivním právům
fyzických a právnických osob, do nichž protiprávně zasáhl svým rozhodnutím správní orgán.
Představuje tak jeden z účinných nástrojů ochrany subjektivních práv jednotlivců a je realizací
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož ten, kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodnutí vydaná v přezkumném
řízení podléhají soudnímu přezkumu, neboť zasahují do existujících hmotných práv fyzických
nebo právnických osob nabytých v původním pravomocně skončeném správním řízení (srov.
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 4 As 31/2006 - 73, publikovaný pod č. 1513/2008 Sb. NSS ). V přezkumném řízení může
být rozhodováno i o otázkách týkajících se základních práv a svobod, které nesmějí být vyloučeny
ze soudního přezkumu (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod). Aby však
byla zaručena reálná soudní ochrana, je třeba, aby poté, co soud zruší rozhodnutí vydané
v přezkumném řízení, bylo možné vytýkané procesní vady v nějakém řízení odstranit, jinak by se
v mnoha případech soudní ochrana minula svým účelem.
Taková situace je i v daném případě, neboť městský soud zrušil rozhodnutí vydané
v přezkumném řízení převážně z procesních důvodů, přičemž podstata právního sporu zatím
nebyla správními orgány ani soudem vyřešena a není zatím zřejmé, který z účastníku řízení
má v souladu se zákonem o ochranných známkách mít právo užívat předmětné označení
„ORBITREK“.
Vzhledem k tomu, že zrušení správního rozhodnutí soudem nemůže být samoúčelné,
ale má vést k ochraně subjektivních práv jednotlivců, Nejvyšší správní soud se dále zabýval
výkladem ust. §96 odst. 1 a §97 odst. 2 správního řádu.
S ohledem na charakter přezkumného řízení jako mimořádného opravného prostředku
stanoví správní řád v ust. 97 odst. 2 pro ochranu právní jistoty a práv nabytých v dobré víře
konkrétní lhůty pro provedení řízení. Podle citovaného ustanovení rozhodnutí ve věci
v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplyn utí 15 měsíců ode dne právní moci
rozhodnutí ve věci. Probíhá-li přezkumné řízení, správní orgán je usnesením zastaví.
Přezkumné řízení, včetně zkráceného přezkumného řízení, je zpravidla dvojinstanční,
což znamená, že proti rozhodnutí v přezkumném řízení je možno podat odvolání. Z ust. §97
odst. 2 správního řádu vyplývá, že patnáctiměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí se vztahuje pouze
na rozhodnutí v přezkumném řízení v I. stupni. Tato lhůta tedy neomezuje vydání rozhodnutí
v přezkumném řízení na úrovni II. stupně. Účelem této právní úpravy je mimo jiné to, aby po
zrušení rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení soudem ve správním soudnictví mohl správní
orgán i po uplynutí patnáctiměsíční lhůty pokračovat v přezkumném řízení a odstranit procesní
vady a vydat další rozhodnutí. Odvolací správní orgán může vedle toho, že s konečnou platností
rozhodne sám, rovněž zrušit rozhodnutí vydané v přezkumné řízení orgánem prvoinstančním,
neboť podmínka dodržení patnáctiměsíční lhůty se vztahuje pouze na „první“ prvoinstanční
rozhodnutí vydané v jednom přezkumné řízením, nikoli však na „druhé“ či další takové
rozhodnutí. Uvedený závěr vyplývá z povahy dvojinstančního přezkumného řízení, v němž
se na rozhodování odvolacího orgánu zásadně vztahují ust. §90 správního řádu, který
se zrušením prvoinstančního rozhodnutí a vrácením věci k novému projednání v odst. 1 písm. c)
jako s velmi častou alternativou počítá. Vyloučení možnosti odvolacího orgánu využít
v přezkumném řízení tuto alternativu jen proto, že při novém projed nání by prvoinstanční orgán
„narazil“ na patnáctiměsíční lhůtu a musel přezkumné řízení podle ust. §97 odst. 2 věty druhé
správního řádu zastavit, by vedlo k nutnosti vykládat oprávnění odvolacího orgánu
v přezkumném řízení tak, že má vždy [tj. i když by tomu jinak bránily vylučující důvody podle
§90 odst. 1 písm. c) část věty za prvním středníkem správního řádu] oprávnění ke změně
prvoinstančního rozhodnutí. Takový výklad je však nepřijatelný, neboť by bez zákonného
podkladu zcela zásadním způsobem modifikoval povahu odvolacího řízení a uplatnění zásady
dvojinstančnosti v přezkumné řízení oproti běžnému správnímu řízení. Proto je nutno podmínky
uplatnění důvodu k zastavení přezkumného řízení pro uplynutí patnáctiměsíční lhůty podle
ust. §97 odst. 2 správního řádu vykládat restriktivně, a sice tak, že pouze první v přezkumném
řízení vydané prvoinstanční rozhodnutí je nutno vydat v této lhůtě. V tomto ohledu se tedy
Nejvyšší správní soud neztotožňuje s názorem vysloveným J. Vedralem k této právní otázce
v komentáři ke správnímu řádu, viz Vedral, Josef, Správní řád. Komentář, ANAG, Praha 2006,
komentář k §97 odst. 2, třetí odstavec textu, str. 585-586. Pro výklad, k němuž se přiklonil
Nejvyšší správní soud, svědčí i to, že striktní časová hranice pro zahájen í přezkumného řízení,
resp. provedení některých jeho úkonů, není jedinou zárukou, že bude šetřeno právní jistoty
dotčených osob a že bude respektována zásada, že časový rámec a důvody pro změnu
pravomocného rozhodnutí musí odpovídat tomu, že takový zásah představuje výjimku z pravidla
zásadní nedotknutelnosti pravomocných rozhodnutí. Další takovou zárukou jsou totiž ust. §97
odst. 2 a §94 odst. 4 správního řádu vytvářející na základě posouzení konkrétního případu
materiální bariéru před prolamováním pravomocných rozhodnutí i tehdy, nebrání-li
přezkumnému řízení lhůty pro jeho zahájení, resp. pro provedení některých jeho úkonů. Uvedený
výklad je navíc nejvhodnějším naplněním smyslu a účelu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, neboť umožňuje skutečný soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu vydaného
ve (zkráceném) přezkumném řízení ve II. stupni. Po zrušení rozhodnutí vydaného
ve (zkráceném) přezkumném řízení na úrovni druhé instance totiž správní orgán rozhodne
v souladu se závazným právním názorem soudu, čímž je zajištěna účinná soudní ochrana.
Posuzovaný případ je specifický tím, že rozhodoval vedoucí ústředního orgánu státní
správy (předseda Úřadu průmyslového vlastnictví) na návrh ro zkladové komise, obdobně jako
v řízení o rozkladu. Podle ust. §95 odst. 6 správního řádu totiž platí, že „jde -li o rozhodnutí
ústředního správního úřadu, rozhoduje v přezkumném řízení ministr nebo vedoucí jiného
ústředního správního úřadu; ustanovení §152 odst. 3 platí obdobně.“ Proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví nelze uplatnit žádný opravný prostředek . Je tomu tak z povahy
hierarchického uspořádání státní správy, protože již není žádný instančně vyšší, popř. zákonem
stanovený, orgán, úřad či vedoucí úřadu, jemuž by byla svěřena kompetence k přezkoumání
rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy (viz rozsudek ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 50/2005 - 53, www.nssoud.cz a publikovaný pod č. 865/2006 Sb. NSS). Jedná se tedy
o jednoinstanční řízení, ve kterém již nerozhoduje správní or gán II. stupně.
Vzhledem k tomu, že v přezkumném řízení může být rozhodováno i o otázkách týkajících
základních práv a svobod, které nesmějí být vyloučeny ze soudního přezkumu, je třeba
odmítnout takovou interpretaci ust. §97 odst. 2 správního řádu, kt erá by vedla k absurdnímu
důsledku, že po rozhodování soudů ve správním soudnictví by vytknutá pochybení nebyla
odstraněna a řízení by bylo pouze zastaveno bez ohledu na závazný právní názor vyslovený
soudem. V daném případě by následné zastavení přezkumného řízení vedlo k neodstranění
vytknutých vad a nevyřešení stěžejní právní otázky, což lze pov ažovat za neposkytnutí reálné
a účinné soudní ochrany. Pokud právní předpis umožňuje různé interpretace, je povinností všech
státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem. Lze proto dospět
k závěru, že v dané procesní situaci se ust. §97 odst. 2 správního řádu již na řízení před
předsedou Úřadu průmyslového vlastnictví nevztahuje. Pokud totiž soud ve správním
soudnictvím zruší rozhodnutí vydané předsedou Úřadu průmyslového vlastnictví, lze dále vést
(zkrácené) přezkumné řízení, neboť podmínka dodržení patnáctiměsíční lhůty pro vydání
rozhodnutí v přezkumném řízení v I. stupni podle ust. §97 odst. 2 správního řádu se vztahuje
pouze na „první“ rozhodnutí vydané v tomto jednoinstančním řízení.
Právní jistota a práva nabytá v dobré víře jsou chráněny nejen „mechanicky“ působícími
ustanoveními o lhůtách (§97 odst. 2 a také §96 odst. 1 správního řádu), ale i ust. §94 odst. 4
správního řádu umožňujícím důkladné uvážení konkrétního případu, podle něhož, jestliže
po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno
v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla
některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v do bré víře, ve zjevném nepoměru
k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Zvláště
v případech čistě vertikálních vztahů (stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonným rozhodnutím
založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva
nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno prvek právní jistoty za naplnění
nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jedince, resp. za neexistence skutečností
opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany
pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu,
aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně nesl následky svých
pochybení. Na druhé straně ve vztazích s horizontálním prvkem, tj. ve vztazích, v nichž
je rozhodnutím správního orgánu upraven právní poměr dvou či více jedinců navzájem, musí
být požadavek právní jistoty jednotlivce, který bude nápravou nezákonnosti v přezkumné řízení
dotčen, poměřován s důsledky této nezákonnosti pro jiného jedince účastného tohoto právního
vztahu. Právní jistota zde bude muset mnohem dříve ustoupit požadavku na dosažení objekti vní
zákonnosti. V čistě vertikálních vztazích, v nichž bylo nezákonným rozhodnutím zhoršeno
postavení jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, pak samozřejmě
zcela převažuje požadavek dosažení objektivní zákonnosti, neboť zde není nikoho, jehož právní
jistota by měla být chráněna.
Stěžovatel konečně poukazoval i na lhůtu stanovenou v ust. §96 odst. 1 správního řádu,
podle kterého lze vydat unesení o zahájení přezkumného řízení nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy
se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však
do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci. V daném případě bylo rozhodováno
v tzv. zkráceném přezkumném řízení, které se nezahajuje vydáním usnesení ve smyslu ust. §96
odst. 1 správního řádu, ale v němž podle ust. §98 správního řádu je prvním úkonem správního
orgánu vydání rozhodnutí. Ust. §98 správního řádu přitom nelze vykládat v tom smyslu,
že se zkrácené přezkumné řízení vůbec nezahajuje. I když se u zkráceného přezkumného říze ní
z důvodu procesní ekonomie nevydává usnesení o zahájení řízení, lze dovodit, že toto řízení
je zahájeno právě prvním úkonem ve věci, tedy vydáním rozhodnutí podle ust. §97 odst. 3
správního řádu. Pokud je ale soudem následně toto rozhodnutí zrušeno, neznamená to, že řízení
nebylo platně zahájeno. Zkrácené přezkumné řízení je totiž zah ájeno prvním úkonem ve věci
bez ohledu na to, zda následně bylo rozhodnutí vydané ve zkráceném přezkumném řízení
zrušeno či nikoliv. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že zkrácené přezkumné řízení b ylo
v předmětném případě zahájeno vydáním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2007. Z toho vyplývá,
že správní orgán může pokračovat ve zkráceném přezkumném řízení, které již bylo zahájeno.
Městský soud zavázal stěžovatele, aby se znovu zabýval v přezkumném řízení otázkou
souladu rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 s právními předpisy a řádně se vypořádal se všemi
námitkami účastníka řízení. Nejvyšší správní soud považuje za nutné korigovat právní názor
městského soudu tak, že bylo třeba v daném případě vést přezkumné řízení místo zkráceného
přezkumného řízení. Nejvyšší správní soud již v předchozím rozhodnutí ve věci (ze dne
13. 8. 2009, č. j. 7 As 30/2009 - 166) odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 50/2005 – 53, publ. pod č. 865/2006 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, že pokud
se jedná o jednoinstanční mimoodvolací řízení, je nezbytné tuto nevýhodu účastníka řízení
kompenzovat omezením škály možností rozhodujícího správního orgánu, jak ve věci rozhodnout
(přezkoumávané rozhodnutí potvrdit, změnit, zrušit). Je-li účelem kompenzace zajištění
procesního komfortu účastníka, je nutno rozlišovat mezi příp ady, kdy by nové rozhodnutí
pro účastníka znamenalo újmu oproti předchozímu stavu, a případy, kdy se účastníkova právní
pozice nezmění či se dokonce zlepší. V první variantně, tj. mělo-li by při uplatnění celé škály
možností, jak rozhodnout, dojít ke zhoršení právní pozice účastníka, nutno tuto škálu omezit tak,
že de facto bude účastníku poskytnuto dvojinstanční řízení – toho lze docílit tak, že se vyloučí
možnost změny rozhodnutí a zůstane tak možnost rozhodnutí zrušit, nikoliv však změnit.
Z tohoto městský soud pak ve svém rozsudku dovodil, že správní orgán nesprávně posoudil
splnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, neboť
účastník řízení byl postupem správního orgánu omezen na svém právu na adekvátní možnosti
hájení jeho právní pozice v řízení o rozkladu. Městský soud poté dodal, že námitky účastníka
řízení uvedené v rozkladu by bylo možné přezkoumat, pouze pokud by správní orgán zahájil
přezkumné řízení. Nejvyšší správní soud však ve svém předchozím rozsudku odkazem na výše
citovaný rozsudek vyslovil právní názor, že v případě, kdy rozhoduje vedoucí ústředního
správního úřadu, je nezbytné tuto nevýhodu účastníka řízení kompenzovat omezením škály
možností rozhodujícího správního orgánu, jak ve věci rozhodnout, a to v tom smyslu,
že se vyloučí možnost změny rozhodnutí a zůstane tak možnost rozhodnutí zrušit. Městský soud
proto měl zavázat správní orgán vést zkrácené přezkumné řízení s tím, že jedinou možností,
jak rozhodnout, pokud zjistí rozpor s právními předpisy, je zrušit rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví o rozkladu. Účastník řízení by tak nebyl omezen na sv ém právu
na adekvátní možnosti hájení jeho právní pozice v řízení o rozkladu, neboť by mu bylo
umožněno, aby v následném řízení o rozkladu uplatnil všechny své námitky, popř. navrhl důkazy.
V tomto řízení je správní orgán povinen přezkoumat veškeré námitky účastníka říz ení uvedené
v rozkladu, a pokud by potřeboval k vyjasnění skutkových okolností provádět dokazování,
nic mu nebrání v řízení o rozkladu dokazování provést. Nic mu také nebrání prvoinstanční
rozhodnutí případně zrušit a vrátit věc k novému projednání podle ust. §152 odst. 5 a odst. 4 ve
spojení s §90 odst. 1 správního řádu. Důvody, které vedly městský soud k závěru, že je třeba vést
přezkumné řízení místo zkráceného přezkumného řízení, tak neobstojí.
Správní orgán bude v rámci zkráceného přezkumného řízení posuzovat,
zda je rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 v rozporu s právními předpisy, a pokud tento rozpor zjistí,
je povinen rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 zrušit. Stěžovateli v tomto postupu nebrání ust. §96
odst. 1 ani §97 odst. 2 správního řádu, neboť tato ustanovení na předmětný případ nedopadají.
Stížní námitka stěžovatele, že závazné stanovisko městského soudu nelze vzhledem k těmto
lhůtám procesně naplnit, tak není důvodná.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř . s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů. Účastník řízení zastoupený advokátem měl v řízení před Nejvyšším
správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které mu vznikly. Náklady
tvoří odměna za právní služby za jeden úkon v částce 2100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti)
podle ust. §1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů a náhrada hotových výdajů 300 Kč podle ust. §13 odst. 3 citované
vyhlášky. Odměna a náhrada hotových výdajů za převzetí zastoupen í v řízení o kasační stížnosti
účastníku řízení nepřísluší, neboť byl zastoupen již v řízení před městským soudem, takže
se advokát již nemusel s věcí pro řízení v další instanci seznamovat. Protože advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Celková částka odměny
činí proto 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu