ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.211.2015:31
sp. zn. 7 As 211/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: obec
Hrádek, se sídlem Hrádek 352, zastoupena JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem
Plzeňská 2095/150, Praha 5 – Smíchov, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2015, č. j. 30 Af 45/2013 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně obec Hrádek domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 7. 2015, č. j. 30 Af 45/2013 – 41, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 12. 4. 2013,
č. j. ÚOHS-R244/2012/VZ-6491/2013/310/MMI, jímž byl částečně zamítnut
rozklad žalobkyně, potvrzen výrok I. rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2012,
č. j. ÚOHS-S83/212/VZ-6529/2012/540/MPr, a dále změněn výrok II. tohoto rozhodnutí tak,
že byla žalobkyni uložena za správní delikt dle ust. §120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“)
pokuta ve výši 10.000 Kč. Předmětného správního deliktu se měla žalobkyně dle výroku
I. rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2012, č. j. ÚOHS-S83/212/VZ-6529/2012/540/MPr,
dopustit tím, že při uzavírání smlouvy o dílo č. 07/2009/T („Rekonstrukce budovy Obecního
úřadu v Hrádku“), smlouvy o dílo č. 2009/292 („Dodávka osobního venkovního výtahu
k budově Obecního úřadu v Hrádku“) a dodatků k těmto smlouvám nedodržela postup
stanovený v ust. §13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. Rozdělila totiž předmět zakázky tak,
že došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v ust. §12 odst. 2
zákona o veřejných zakázkách, v důsledku čehož nedodržela postup stanovený v ust. §21 zákona
o veřejných zakázkách a neprovedla zadávací řízení, což mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější
nabídky.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z ust. §13 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách, které vyjadřuje princip zákazu dělení předmětu veřejných zakázek tak, aby došlo
ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v zákoně. Poukázal
na judikaturou vyslovená hlediska k posuzování toho, kdy je na více plnění nutno nahlížet jako
na jedinou zakázku. V projednávané věci není sporu o místní a časové souvislosti předmětných
zakázek. Podle výzvy k podání nabídky měly stavební práce spočívat v celkové rekonstrukci
a modernizaci budovy, vybudování II. nadzemního podlaží a nové střechy. Součástí rekonstrukce
měl být i bezbariérový vstup do budovy. O jednotném záměru žalobkyně tak nemůže být sporu.
Následný výsledek zajištění bezbariérového vstupu pomocí výtahu i do dalších poschodí
s celkovou rekonstrukcí souvisí i funkčně, ekonomicky a technicky. Rekonstruovaná budova tvoří
s výtahem jeden funkční celek. Celková hodnota obou plnění převyšovala limit 6.000.000 Kč
pro veřejné zakázky malého rozsahu, přičemž rozdělením předmětu zakázky došlo ke snížení
pod tento limit. Žalobkyni přitom nic nebránilo soutěžit zakázku na dvě části (ust. §98 zákona
o veřejných zakázkách), ale měla tak učinit v režimu podlimitní veřejné zakázky. Skutečnost,
že vybraní uchazeči mají zcela rozdílný předmět podnikání, sama o sobě neznamená, že zakázky
spolu věcně nesouvisí. Není rozhodující, jaké společnosti zakázky prováděly, ale vztah mezi
předmětem plnění. Jestliže by žalobkyně postupovala v souladu se zákonem o veřejných
zakázkách, byla by povinna zveřejnit oznámení veřejné zakázky v informačním systému veřejných
zakázek. Minimálně v případě zakázky na rekonstrukci budovy je zřejmé, že uchazečů, kteří jsou
schopni takovou zakázku uskutečnit, je mnoho. Lze předpokládat, že úřední desku žalobkyně
monitorují zejména společnosti z regionu. Nelze však vyloučit, že o danou zakázku by měly
zájem i společnosti z jiných částí republiky. Zákon připouští i pouhou možnost ovlivnění výběru
nejvhodnější nabídky a ta zde dána byla. Je irelevantní, že žalobkyně dle svých slov postupovala
dostatečně transparentně a cena zakázek nebyla nadhodnocena. Krajský soud proto žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že neporušila ust. §13 a §21 zákona o veřejných zakázkách. Mezi
zakázkami je přítomna místní a časová souvislost, nicméně nelze dovodit souvislost věcnou,
neboť je zjevné, že každou zakázku prováděly firmy se zcela odlišným předmětem podnikání.
První zakázku vyhrála společnost T-DEX, s. r. o., tj. stavební firma, která se zaměřuje na zakázky
v oboru pozemního stavitelství, občanských, bytových a průmyslových staveb. Naopak v případě
druhé zakázky byla vybrána společnost Výtahy CZ, s. r. o., tj. specializovaná firma,
která se zabývá dodávkou a montáží výtahů. Stěžovatelka postupovala transparentně,
když zakázky byly řádně zveřejněny na úřední desce (i elektronické) obce Hrádek, přičemž
vítězem se stal zhotovitel, kterého zadavatel neoslovil přímo, ale přihlásil se na základě uveřejnění
na úřední desce. Z toho důvodu se domnívá, že nemohlo dojít ke snížení okruhu zájemců
o předmětné veřejné zakázky. Při zadávání kritéria k veřejným zakázkám postupovala v souladu
s ust. §6 zákona o veřejných zakázkách, když stanovila jako jediné hodnotící kritérium nejnižší
nabídkovou cenu (resp. v druhém případě činila váha tohoto kritéria 75%). Krajský soud nemá
pravdu, že obě zakázky spolu souvisely i věcně a funkčně. Byly na sobě nezávislé, kdy jedna
spočívala v rekonstrukci budovy a druhá v zajištění bezbariérového přístupu. Stěžovatelka
postupovala v dobré víře zajistit široký okruh zájemců. Žalovaný zahájil řízení nezákonně,
neboť z její strany nedošlo k porušení zákona. Postup žalovaného ji poškodil v tom smyslu,
že musela vrátit část dotace ve výši 1.500.000 Kč obdržené z Regionálního operačního programu
Moravskoslezsko, což představuje 10 % jejího obecního rozpočtu. Stěžovatelka proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že stěžovatelka pouze konstatuje,
že se jednalo o na sobě nezávislé zakázky. Závěr o věcné a funkční souvislosti byl náležitě
odůvodněn žalovaným i krajským soudem. I v případě, kdy by žalovaný neshledal postup
zadavatele v rozporu se zákonem, nebylo by takové správní řízení zahájeno nezákonně.
Ve zbytku žalovaný odkázal na svá rozhodnutí a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka především namítla, že mezi předmětnými zakázkami neexistovala věcná
a funkční souvislost a jednalo se tak o dvě samostatné zakázky, v důsledku čehož nebylo
porušeno ust. §13 a §21 zákona o veřejných zakázkách.
Tato námitka není důvodná.
Podle ust. §7 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách se veřejné zakázky podle výše jejich
předpokládané hodnoty dělí na nadlimitní veřejné zakázky, podlimitní veřejné zakázky a veřejné
zakázky malého rozsahu.
Podle ust. §12 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách podlimitní veřejnou zakázkou
se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota činí v případě veřejné zakázky
na dodávky nebo veřejné zakázky na služby nejméně 2.000.000 Kč bez daně z přidané hodnoty
nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce nejméně 6.000.000 Kč bez daně z přidané
hodnoty a nedosáhne finančního limitu podle odstavce 1.
Podle ust. §12 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách veřejnou zakázkou malého rozsahu
se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota nedosáhne v případě veřejné zakázky
na dodávky nebo veřejné zakázky na služby 2.000.000 Kč bez daně z přidané hodnoty nebo
v případě veřejné zakázky na stavební práce 6.000.000 Kč bez daně z přidané hodnoty.
Podle ust. §13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách zadavatel nesmí rozdělit předmět
veřejné zakázky tak, aby tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity
stanovené v tomto zákoně.
Podle ust. §13 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, je-li veřejná zakázka rozdělena
na části, je pro stanovení předpokládané hodnoty rozhodující součet předpokládaných hodnot
všech částí veřejné zakázky.
Podle ust. §98 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zadavatel může rozdělit veřejnou
zakázku na části, připouští-li to povaha předmětu veřejné zakázky.
Předně je tedy nutno zdůraznit, že zákon o veřejných zakázkách nezakazuje samotné
rozdělení veřejné zakázky na části (ust. §98 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách). Není však
přípustné, aby tímto způsobem zadavatel uměle rozdělil jedinou veřejnou zakázku na více
veřejných zakázek a v důsledku toho snížil hodnotu zakázky (respektive zakázek) pod zákonný
finanční limit (ust. §13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách). Jediná veřejná zakázka může být
zadávána po částech, nicméně stále se bude jednat o jedinou zakázku, jejíž hodnota je rovna
součtu hodnot všech částí (ust. §13 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách). Části veřejné zakázky
tedy nelze prezentovat jako samostatné veřejné zakázky a vyhnout se tímto způsobem postupům
platným pro kategorii veřejných zakázek, do které by měla jako celek (při součtu hodnot všech
částí) spadat.
S jednotlivými kategoriemi veřejných zakázek (dle jejich předpokládané hodnoty) zákon
spojuje různé postupy zadávání veřejných zakázek. Podle ust. §18 odst. 5 zákona o veřejných
zakázkách zadavatel není povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné zakázky malého rozsahu;
veřejný zadavatel je však povinen dodržet zásady uvedené v §6. Ust. §21 zákona o veřejných
zakázkách pak stanoví jednotlivé druhy zadávacího řízení, pro která jsou v navazujících
ustanoveních stanovena konkrétní pravidla. Zatímco tedy podlimitní veřejná zakázka (ust. §12
odst. 2 zákona o veřejných zakázkách) musí být zadána některým z těchto způsobů při dodržení
konkrétních zákonných pravidel, na veřejnou zakázku malého rozsahu (ust. §12 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách) tyto nároky kladeny nejsou, zadavatel pouze musí dodržet zásady
transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.
V projednávané věci je proto stěžejní posouzení, zda posuzovaná plnění tvořila části
jediné veřejné zakázky, nebo zda se jednalo o dvě samostatné veřejné zakázky. V prvém případě
by se totiž jednalo o podlimitní zakázku (ust. §12 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách), kterou
bylo nutno zadat jedním z postupů dle ust. §21 zákona o veřejných zakázkách. Naproti tomu
v druhém případě by se jednalo o dvě zakázky malého rozsahu (ust. §12 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách), které bylo možné zadat v režimu ust. §18 odst. 5 zákona o veřejných
zakázkách. Stěžovatelka přitom posuzované veřejné zakázky zadala samostatně, každou v režimu
zakázky malého rozsahu.
Podle ust. §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách přitom platí,
že se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem
pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.
Otázkou, kdy více plnění tvoří jedinou zakázku a kdy se jedná o samostatné zakázky,
se zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 26. 4. 2012, č. j. 2 Afs 71/2011 - 93
(oba dostupné na www.nssoud.cz). Vyšel mimo jiné z dřívější právní úpravy a zdůraznil, že ani
po přijetí nyní účinné právní úpravy se smysl zákona nezměnil. Poukázal přitom na tehdejší
judikaturu, která dovodila, že zadáním jedné veřejné zakázky je nutno rozumět i souhrn
jednotlivých zadání určitých relativně samostatných plnění, souvisejí-li spolu tato plnění úzce
zejména z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických.
Obdobně odkázal také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-16/98, Komise
proti Francii (ECLI:EU:C:2000:541), podle něhož „[…] pro určení, zda byly části jediné stavby uměle
rozděleny, je třeba vycházet ze skutečnosti, že existence stavby musí být posouzena z hlediska ekonomické
a technické funkce výsledku stavebních prací.“ Nejvyšší správní soud i v nyní projednávané věci
shledává tyto úvahy plně aplikovatelné na posouzení, zda se v případě více plnění jedná podle
zákona o veřejných zakázkách o více částí jediné veřejné zakázky, nebo o více samostatných
veřejných zakázek. Ze zmíněných hodnotících kritérií přitom plně vycházel také krajský soud.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňuje pouze hodnocení věcné a funkční souvislosti
obou plnění ze strany krajského soudu.
Z výzvy k podání nabídky pro zakázku malého rozsahu „Rekonstrukce budovy Obecního
úřadu v Hrádku“ Nejvyšší správní soud zjistil, že předmětem soutěže byly „stavební práce,
které obsahují celkovou rekonstrukci a modernizaci budovy, vybudování II. nadzemního podlaží a novou střechu
dle projektové dokumentace. Součástí je i bezbariérový vstup do budovy.“
Z výzvy k podání nabídky pro zakázku malého rozsahu „Dodávka osobního venkovního
výtahu k budově Obecního úřadu v Hrádku“ Nejvyšší správní soud zjistil, že předmětem soutěže
byly „dodání venkovního osobního výtahu, včetně jeho instalace k budově OÚ v Hrádku, který umožní
bezbariérový vstup do 1. a 2. nadzemního podlaží.“
Již z uvedeného výslovného vymezení předmětu obou soutěží je zřejmé, že obě zakázky
byly vedeny jednotným cílem, konkrétně zajistit do všech podlaží budovy obecního úřadu (nově
navýšené o jedno podlaží) bezbariérový vstup. Není přitom rozhodné, že v případě zakázky
na rekonstrukci budovy šlo toliko o vedlejší cíl, kdežto v druhém případě šlo o hlavní cíl zakázky.
Je zcela zřejmé, že stěžovatelka byla při zadávání veřejných zakázek vedena jednotným záměrem
docílit celkové rekonstrukce obecního úřadu tak, že bude vybudováno druhé nadzemní podlaží
a do všech podlaží budovy (včetně onoho nově vybudovaného) bude zároveň zajištěn
bezbariérový vstup, mimo jiné pomocí výtahu. Celková rekonstrukce budovy, jejímž cílem bylo
také zajistit bezbariérový vstup, by nebyla zcela plnohodnotná v případě, že by nebyla realizována
stavba výtahu do nadzemních podlaží. A naopak realizace výtahu do druhého nadzemního
podlaží by zcela postrádala smysl, nebylo-li by toto podlaží vůbec vybudováno. To ostatně
potvrzuje i skutečnost, že výtah měl být realizován zároveň současně s celkovou rekonstrukcí. Je
tak zřejmé, že výslednou stavbu (navýšenou o jedno podlaží) včetně výtahu je nutno považovat
za jediný funkční celek. Obě veřejné zakázky (respektive části jediné veřejné zakázky) spolu proto
úzce věcně, ekonomicky a funkčně souvisí.
Důvody, které stěžovatelka uvádí pro závěr o samostatnosti obou zakázek (rozdílný
předmět činnosti vítězů obou zakázek), jsou podle Nejvyššího správního soudu toliko důvody
pro rozdělení veřejné zakázky na části dle ust. §98 zákona o veřejných zakázkách (viz též
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 2 Afs 71/2011 - 93).
Shledala-li, že by bylo účelnější zakázku takto rozdělit, aby o jednotlivé části mohly samostatně
(bez nutnosti subdodavatelských vztahů) usilovat společnosti s odlišným předmětem činnosti
(stavební práce na straně jedné a dodávky výtahů na straně druhé), řešením byl právě postup
podle ust. §98 zákona o veřejných zakázkách. V takovém případě by ovšem stále platilo,
že se jedná o jedinou podlimitní zakázku. Při součtu totiž celková hodnota obou plnění
převyšovala 6.000.000 Kč. Veřejná zakázka (ať již jako celek, nebo jako dvě části jediné zakázky)
tudíž měla být zadána některým z postupů podle ust. §21 zákona o veřejných zakázkách.
Stěžovatelka však takto nepostupovala a v rozporu s ust §13 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách rozdělila předmět zakázky tak, že každá z částí veřejné zakázky nepřekračovala
finanční limit dle ust. §12 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. Díky tomu pak s těmito částmi
naložila jako se samostatnými zakázkami malého rozsahu a zadala je v režimu ust. §18 odst. 5
zákona o veřejných zakázkách.
Jestliže stěžovatelka nezadala danou veřejnou zakázku (resp. její části) jako podlimitní
zakázku v režimu ust. §21 zákona o veřejných zakázkách, nedodržela postup stanovený zákonem
pro zadání veřejné zakázky ve smyslu ust. §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách.
Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle tohoto ustanovení je však dále nutné,
aby vytýkaným jednáním zadavatel podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější
nabídky.
Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti také namítá, že nemohlo dojít ke snížení okruhu
zájemců, neboť veřejné zakázky byly zveřejněny na její úřední desce (i elektronické). Touto
námitkou stěžovatelka zjevně brojí právě proti splnění výše uvedené zákonné podmínky
možného podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.
Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Jak správně uvedl krajský soud, pro závěr o odpovědnosti za daný správní delikt není
nezbytně nutné, aby v konečném důsledku skutečně došlo k ovlivnění výběru nejvhodnější
nabídky, tedy například ke snížení okruhu zájemců. Zákon výslovně počítá s tím, že postačuje
pouhá potencialita takového ovlivnění. Krajský soud přitom přiléhavě poukázal na skutečnost,
že při dodržení postupu pro podlimitní zakázky by musel mimo jiné zahájení zadávacího řízení
oznámit v Informačním systému o veřejných zakázkách [konkrétně ve Věstníku veřejných
zakázek – viz ust. §26 odst. 4 ve spojení s ust. §146 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných
zakázkách]. Informace o veřejné zakázce by se tak zjevně dostala širšímu okruhu zájemců. Lze
totiž předpokládat, že úřední desku stěžovatelky sleduje mnohem užší okruh zájemců než
Informační systém o veřejných zakázkách. Chtějí-li se totiž o nějakou veřejnou zakázku ucházet,
primárním informačním zdrojem je pro ně právě Informační systém o veřejných zakázkách,
který byl pro tyto účely také přímo vytvořen. Tyto úvahy do značné míry potvrzuje i skutečnost,
že v daném konkrétním případě byly mezi uchazeči o veřejnou zakázku převážně společnosti
sídlící v Moravskoslezském kraji (pouze o zakázku „Dodávka osobního venkovního výtahu
k budově obecního úřadu v Hrádku“ usilovaly také dvě společnosti se sídlem v Praze).
Zveřejněním na úřední desce stěžovatelky tedy byli osloveni spíše regionální podnikatelé.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že byla naplněna také
podmínka alespoň potenciality podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky ve smyslu
ust. §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že z hlediska naplnění skutkové podstaty
správního deliktu dle ust. §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách nemůže žalovaný
nikterak přihlédnout k tomu, že stěžovatelka v konečném důsledku musela dle svých slov vrátit
část dotace ve výši 1.500.000 Kč obdržené z Regionálního operačního programu
Moravskoslezsko. Možné konsekvence rozhodnutí žalovaného se v žádném případě nemohou
promítnout do posouzení viny stěžovatelky. Z hlediska zákonnosti výroku o sankci pak
stěžovatelka ničeho nenamítala.
K tvrzení stěžovatelky, že neporušila ust. §6 zákona o veřejných zakázkách, pak Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem poznamenává, že porušení citovaného ustanovení
nebylo předmětem daného správního řízení. Tvrzení stěžovatelky se proto zcela míjí s důvody,
pro které bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu