ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.236.2017:36
sp. zn. 7 As 236/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Mgr. V. Z., zastoupen
Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti žalovanému: Policejní
prezidium, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 6 Ad 27/2013 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální
policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru (dále jen „služební funkcionář“)
ze dne 31. 5. 2013, č. j. OKFK-2144-11/ČJ-2011-2500KR, bylo podle §95 odst. 1 zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), rozhodnuto, že žalobce odpovídá za škodu na majetku České republiky
ve výši 41 494 Kč a je povinen ji nahradit. Služební funkcionář totiž shledal, že žalobce
dne 30. 6. 2011 v 10:40 v Kladně při předjíždění nepřizpůsobil rychlost vozidla svým
schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravní situaci v místě a zavinil dopravní nehodu
služebního vozidla Škoda Fabia. V místě, kde je vodorovným dopravním značením usměrněno
řazení vozidel do jízdních pruhů, totiž začal v jízdním pruhu určeném pro přímý směr předjíždět
nezjištěné vozidlo pomalu jedoucí se zapnutými výstražnými světly, při předjíždění najel
do levého jízdního pruhu určeného pro odbočování vlevo, nestihl se však včas zařadit před
předjížděné vozidlo, začal intenzivně brzdit, nestihl včas zastavit, a aby zabránil střetu s vozidly
před sebou, vybočil částečně do protisměru, přičemž narazil do dalšího vozidla stojícího v levém
odbočovacím pruhu. Ke zranění osob nedošlo. Skutek byl nejprve vyšetřován jako přestupek
a žalobce byl uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. l) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, což bylo potvrzeno i rozhodnutím o odvolání. Žalobce však
nakonec nebyl potrestán, protože mu rozhodnutí o odvolání nebylo včas doručeno, uplynula
promlčecí lhůta pro projednání přestupku a přestupkové řízení proti němu bylo dne 22. 11. 2012
z důvodu promlčení zastaveno. Poté bylo zahájeno řízení ve věci náhrady škody.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci náhrady škody odvolání,
o kterém náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování rozhodl
rozhodnutím ze dne 1. 10. 2013, č. j. PPR-17912-4/ČJ-2013-990131. Jím změnil část výroku, jíž
byla žalobci stanovena lhůta k nahrazení škody, v dalším napadené rozhodnutí potvrdil. V reakci
na žalobcovy výtky ohledně porušení presumpce neviny zdůraznil rozdíly mezi řízením ve věcech
kázeňských, týkajícím se jednání, které má znaky přestupku, a řízením ve věcech služebního
poměru, jehož účelem je objasnit okolnosti vzniku škody na majetku státu a určit výši škody
v závislosti na rozsahu zavinění příslušníka bezpečnostního sboru. Žalovaný zdůraznil, že
v situaci, kdy si žalobce podle vlastního podání vysvětlení nebyl jistý, zda vozidlo, které hodlal
předjet, stojí nebo jede, a navíc toto vozidlo používalo výstražné světelné zařízení, nemohl
žalobce pokládat zamýšlený dopravní manévr za skutečně bezpečný, zvláště při příjezdu
ke křižovatce. Ze shromážděných podkladů žalovaný dovodil, že se ze strany žalobce jednalo
o zaviněné porušení povinností. Služební funkcionář podle žalovaného vyvodil své závěry také
z podkladů shromážděných k dopravní nehodě.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, opřenou o tvrzené porušení
presumpce neviny a nedostatečně provedené dokazování, které neprokázalo jeho zaviněné
jednání ani příčinnou souvislost se vzniklou škodou a vycházelo z účelově vybraných částí
podkladů předchozího řízení o jednání majícím znaky přestupku.
[4] Tuto žalobu městský soud zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 25. 5. 2017. Městský
soud zdůraznil, že uložení povinnosti k náhradě škody není kázeňským trestem, ale důsledkem
odpovědnosti za škodu, která je upravena v §95 zákona o služebním poměru. Při tomto řízení
nebyla porušena presumpce neviny. Služební funkcionář v řízení o náhradě škody neoznačil
jednání žalobce jako přestupek a nehovořil o něm jako o osobě vinné ze spáchání jednání, které
má znaky přestupku. Pro posouzení odpovědnosti žalobce za škodu proto v daném případě
nebylo podstatné, že žalobce nebyl za uvedené jednání pravomocně kázeňsky potrestán.
V pouhém označení žalobce jako „obviněného“ v záznamu o ústním jednání nelze dle názoru
městského soudu spatřovat porušení jeho ústavních práv.
[5] V rozhodnutí služebního funkcionáře pak bylo dostatečně rozebráno a prokázáno splnění
všech čtyř základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. Samotné zastavení
kázeňského řízení z důvodu uplynutí lhůty pro uložení kázeňského trestu nebylo překážkou
pro využití podkladů a důkazů získaných v rámci tohoto řízení v následném řízení o náhradě
škody. Tyto důkazy pak byly dle názoru městského soudu dostatečným podkladem pro závěr
služebního funkcionáře o naplnění všech zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti
žalobce za škodu vzniklou při dopravní nehodě na služebním vozidle. Městský soud přisvědčil
závěru služebního funkcionáře, že žalobce tím, že se nechoval ohleduplně a ukázněně,
nepřizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, současně se neřídil
pravidly provozu na pozemních komunikacích a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem
a okolnostem, které mohl předvídat, zavinil předmětnou dopravní nehodu, v důsledku níž došlo
ke škodě na služebním vozidle.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel obecně vytýkal rozsudku městského soudu, že při svém rozhodování přisvědčil
správnosti postupu služebního funkcionáře a žalovaného.
[8] Rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 16. 2. 2012, č. j. 6/2012, kterým byl
nepravomocně uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle tehdy
účinného §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, stěžovatel nejprve vytýkal, že měl podle něj
porušit §4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), aniž by bylo poznat, které ze tří písmen tohoto
ustanovení měl konkrétně porušit. Dále vytýká tomuto rozhodnutí a následnému rozhodnutí
žalovaného o odvolání proti rozhodnutí ve věci spáchání jednání, které má znaky přestupku,
že v něm nebyla zvážena možnost posoudit jeho jednání podle pozdější úpravy, která by mohla
být příznivější.
[9] Dále stěžovatel představil svou verzi skutkového příběhu, podle níž vozidlo, které stálo
nebo jen velmi pomalu jelo, „objížděl“, nikoli „předjížděl“, jak vyplývá i z výpovědi jeho
spolujezdce Ing. J. L. Už z brzdné dráhy služebního vozidla dlouhé 10 – 12 metrů je zjevné, že
muselo dojít k situaci, kterou stěžovatel při řízení nemohl předpokládat, totiž k tomu, že ho řidič
tohoto vozidla fakticky „zablokoval“. Tyto skutečnosti však nemohl stěžovatel uplatnit ve správní
žalobě, protože řízení o spáchání jednání, které má znaky přestupku, bylo zastaveno a tato
dřívější rozhodnutí zrušena.
[10] K řízení o náhradě škody stěžovatel připomněl, že nebylo prokázáno, že by způsobil
nehodu porušením právního předpisu. Stěžovatel připomněl, že v dostatečné vzdálenosti před
křižovatkou se rozhodl objet vozidlo, které jen zhruba jednou třetinou zasahovalo do vozovky,
jinak zasahovalo do sousedního travnatého pásu a jen pomalu se pohybovalo či stálo a mělo
zapnutá výstražná světla. V době jeho objíždění se však vozidlo prudce rozjelo směrem vlevo
doprostřed jízdního pruhu, na což stěžovatel zareagoval prudkým manévrem, při němž ve snaze
zabránit střetu strhl řízení svého vozidla do levého jízdního pruhu, začal brzdit, protože už se
nemohl vrátit do svého jízdního pruhu, a v levém jízdním pruhu narazil do jiného stojícího
vozidla. Nebyl tedy viníkem nehody, jak se v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2012 domníval služební
funkcionář, který ostatně jako laik nemá odborné znalosti k vyšetřování složitějších dopravních
nehod. Právě tato složitost přitom vyžadovala v řízení o jednání, které má znaky přestupku,
vypracování znaleckého posudku, a to soudním znalcem z oboru dopravních nehod. Pokud nebyl
posudek vypracován a nebyly zohledněny ani další indicie, nemohly služební orgány z těchto
závěrů vycházet ani při řízení o náhradě škody a měly samy ustanovit znalce. V tomto řízení
přitom nedošlo k novému dokazování a služební orgány vycházely pouze z podkladů
shromážděných v předchozím sankčním řízení, přičemž tendenčně vybíraly pouze podklady,
které nesvědčily stěžovatelovu popisu událostí, podle nějž stěžovatel blíže neurčené vozidlo
pouze objížděl, nikoli předjížděl. Stěžovatel si je vědom toho, že kázeňské řízení a řízení
o náhradě škody jsou samostatná, přesto nelze závěry kázeňského řízení, které napadal,
bez dalšího využít jako podklad pro rozhodnutí o náhradě škody.
[11] Řízení o náhradě škody také stěžovatel vytkl, že služební funkcionář vycházel zejména
z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 30. 6. 2011, což však podle judikatury není
způsobilý důkazní prostředek ve smyslu §51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Poukázal také na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu k presumpci neviny
a k právu obviněného hájit se pouze poukazem na jiné realistické varianty rozhodného
skutkového děje, a to i tehdy, pokud svou verzi událostí obviněný neuplatňuje od samého
počátku či pokud v průběhu doby mění svá tvrzení.
[12] S ohledem na výše uvedené stěžovatel trval na tom, že mu nebylo prokázáno zaviněné
způsobení dopravní nehody, a navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení mu věci
k dalšímu řízení.
IV.
[13] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu
a vytkl stěžovateli, že přichází s novou a zavádějící argumentací. Z výpovědi svědka pplk. Ing. J.
L. nevyplývá, že by zaregistroval stojící či pomalu jedoucí vozidlo, jak tvrdil stěžovatel. Takové
vozidlo ostatně nezaregistrovali ani jiní svědci. Stěžovatel ani neoznačil žádné konkrétní
podklady, které služební orgány údajně opomenuly. Poukázal na celou řadu důkazů, z nichž
služební orgány ve svém rozhodování vycházely. Tvrzení, že předjížděné vozidlo stálo jen z jedné
třetiny na vozovce, použil stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti. Ostatně výstražně svítícího
vozidla, které by jen zčásti stálo na vozovce, by si jistě všiml i jiný účastník silničního provozu.
Konečně žalovaný připomněl, že se stěžovatel nemohl domoci soudního přezkumu kázeňského
řízení proto, že sám podal podnět k zahájení přezkumného řízení, v němž mu bylo plně
vyhověno, napadená rozhodnutí v kázeňském řízení byla zrušena a toto řízení bylo zastaveno.
Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve je třeba znovu zopakovat, že nyní přezkoumávané řízení o náhradě škody
stěžovatelem a předchozí kázeňské řízení ve věci jednání, které má znaky přestupku, jež bylo
zastaveno rozhodnutím téhož žalovaného ze dne 22. 11. 2012, č. j. PPR-21109-4/ČJ-2012-
-990131, jsou řízení samostatná a nynější přezkum je zaměřen pouze na řízení o náhradě škody.
Stěžovatelovy námitky, jimiž v kasační stížnosti kritizuje rozhodnutí, kterými byl původně
nepravomocně uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku, jsou proto
nepřípustné jednak proto, že nebyly uplatněny v žalobě (viz §104 odst. 4 s. ř. s.), jednak proto,
že se týkají rozhodnutí, která krajským soudem nebyla a nemohla být přezkoumávána, protože
byla tímtéž rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2012 zrušena. Stěžovatelovo tvrzení,
že „chybou správního orgánu (služebního funkcionáře) došlo k zániku odpovědnosti za předmětné jednání“,
a tím mu bylo znemožněno, aby tato rozhodnutí napadl ve správním soudnictví, neodráží
skutečnost, že je nemohl napadnout proto, že je sám nejprve napadl podnětem k přezkumnému
řízení, jemuž žalovaný plně vyhověl.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti sice uváděl, že si je oddělenosti těchto dvou řízení vědom,
obsah částí III., IV. a V. kasační stížnosti však vypovídá o opaku, neboť v nich kritizuje právě
obsah těchto již zrušených rozhodnutí, která nekritizoval ani v žalobě. Stěžovatel tento vnitřní
rozpor sice překlenuje tvrzením, že nelze využívat „závěry jednoho řízení, které napadl v jeho průběhu
řádným odvoláním, (…) bez dalšího jako podklad pro rozhodnutí v jiném řízení (…).“ Taková kritika by
byla opodstatněná, pokud by opravdu služební orgány vycházely přímo ze zrušených rozhodnutí
o spáchání jednání, které má znaky přestupku, a z nich by bez dalšího vzaly za prokázané,
že se takového jednání stěžovatel dopustil. Tak tomu však v projednávaném případě nebylo.
Služební orgány pouze poté, co byla jejich rozhodnutí o spáchání jednání, které má znaky
přestupku, zrušena a řízení zastaveno pro uplynutí promlčecí lhůty, využily shromážděné
podklady pro následné řízení o náhradě škody.
[18] Takový postup je podle judikatury Nejvyššího správního soudu zcela přípustný. Tak
v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, soud
uvedl: „Listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků podaných v jiných řízeních o právech a povinnostech než
v daňovém řízení, v němž má dotyčná listina sloužit jako důkaz, mohou být podkladem pro rozhodnutí, není-li to
na úkor práva daňového subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky, byly-li pořízeny i v jiných
ohledech v souladu se zákonem a dostaly-li se do sféry správce daně zákonným způsobem (§31 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Uvedené listiny musí být daňovému subjektu zpřístupněny,
aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění z nich vyplývající
upřesnily, korigovaly či vyvrátily. V případě, že výpovědi svědků zaznamenané v listinách jsou v rozporu s jinými
důkazy provedenými v daňovém řízení, je třeba tento rozpor odstranit, a to zpravidla výslechem dotyčných svědků.“
V nyní posuzovaném případě byly navíc v řízení o náhradě škody využívány důkazy získané
při řízení o spáchání jednání, které má znaky přestupku, tedy při řízení, na které jsou kladeny
obecně vyšší procesní nároky. V takovém postupu nelze spatřovat pochybení služebních orgánů.
Stěžovatel přitom měl možnost se k těmto podkladům a jejich použití vyjádřit při ústním jednání
k projednání škody konaném dne 15. 3. 2013. Tohoto jednání se zúčastnil, ale k podkladům
z předchozího řízení či k jejich použití se nijak nevyjádřil, pouze obecně uvedl, že skutkový popis
průběhu nehody neodpovídá skutečnosti a že nebyl brán v potaz obsah jeho vysvětlení k nehodě.
Služebním orgánům tak podle Nejvyššího správního soudu nic nebránilo vycházet z podkladů
shromážděných při předchozím zastaveném řízení o spáchání jednání, které má znaky přestupku.
[19] V kasační stížnosti stěžovatel konkrétně kritizuje nepoužitelnost úředního záznamu
o podání vysvětlení ze dne 30. 6. 2011. Tuto námitku sice stěžovatel také neuplatnil přímo
v žalobě, v ní ovšem alespoň obecně kritizoval, že dokazování probíhalo v rozporu s právní
úpravou, proto tato námitka není ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatel má
pravdu, že Nejvyšší správní soud používání úředních záznamů o podání vysvětlení ve své
judikatuře kritizuje, jak ukazuje např. rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ.
pod č. 1856/2009 Sb. NSS: „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání
podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní
prostředek (§51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním
záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Tento
názor je plně v souladu s tím, že při podávání vysvětlení ještě nemá jednotlivec natolik
garantovaná procesní práva jako později, když vystupuje v rámci řádného výslechu jako svědek
nebo obviněný. V nyní posuzovaném případě ovšem nelze přehlédnout, že když už byl stěžovatel
v postavení obviněného a bylo s ním dne 4. 1. 2012 vedeno řádné ústní jednání, byl to on sám,
kdo ke sdělenému obvinění uvedl: „Ve všem podstatném se odkazuji na své podání vysvětlení, které jsem
podal v den dopravní nehody, tedy 30. 6. 2011. Od té doby jsem si nevzpomněl na nic, co by mělo zásadní vliv
na skutkový stav.“ V situaci, kdy sám při ústním jednání plně odkázal na své podání vysvětlení,
nemůže služebním orgánům dost dobře vyčítat, že vycházely – kromě řady jiných důkazů – i ze
skutkového stavu, jak jej při podání vysvětlení dne 30. 6. 2011 popsal a při ústním jednání
dne 4. 1. 2012 takto potvrdil.
[20] V kasační stížnosti sice stěžovatel upozorňuje na to, že podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 1 As 204/2015 - 33, „postačí obviněnému z přestupku, který
byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na jiné realistické varianty rozhodného skutkového děje,
jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný.“ Je ovšem třeba
připomenout, že tento právní názor, vyřčený ostatně ve vztahu k řízení přestupkovému, nikoli
k řízení o náhradě škody, požaduje, aby žalobce předestřel onu jinou realistickou variantu
rozhodného skutkového děje v žalobě. Stěžovatel ji ovšem neuvedl v žalobě, ale teprve v části
III. a IV. kasační stížnosti. Nejvyššímu správnímu soudu však nepřísluší, aby sám zcela
přehodnocoval skutkový stav zjištěný služebními orgány a případně zrušil rozsudek městského
soudu v reakci na skutková tvrzení, která stěžovatel v žalobě vůbec neuváděl. V části III. a IV.
kasační stížnosti stěžovatel podrobně popsal své vnímání dopravní nehody, včetně toho,
že vozidlo „objížděl“, nikoli předjížděl. Nic takového ale neuváděl v žalobě, v níž namítal pouze
obecně porušení presumpce neviny; dále to, že byl i v řízení o náhradě škody označován chybně
jako „obviněný“; že nebyla zohledněna změna právní úpravy; a že mu nebylo řádně prokázáno
zavinění, neboť služební orgány vycházely pouze z účelově vybraných podkladů. Uplatnil tedy
v převážné většině žalobní body, které se následně již neodrazily v kasační stížnosti. Nejvyššímu
správnímu soudu podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřísluší, aby se zabýval z pohledu soudního
přezkumu zcela novými skutkovými tvrzeními, která stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační
stížnosti.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu