ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.31.2010:94
sp. zn. 7 As 31/2010 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, č. j. 9
Ca 433/2008 – 61,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, č. j. 9 Ca 433/2008 – 61,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2009,
č. j. 9 Ca 433/2008 – 25, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí
žalovaného Ministerstva kultury ze dne 28. 3. 2008, č. j. 3524/2008, jímž bylo na základě
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č. j. 11 Ca 279/2007 - 137, zrušeno
negativní fiktivní rozhodnutí Národního památkového ústavu o neposkytnutí informace,
a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Proti uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Ca 433/2008 – 25, žalobkyně podala dne
2. 6. 2009 kasační stížnost, v níž také požádala o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení
zástupce z řad advokátů a současně navrhla přerušení řízení o tomto mimořádném opravném
prostředku do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o její kasační stížnosti proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 7 Ca 216/2008.
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 5. 10. 2009, č. j. 9 Ca 433/2008 – 61,
rozhodl o uvedených žádostech a návrhu tak, že zamítl návrh na přerušení řízení o žádosti
žalobkyně o osvobození od soudních poplatků (výrok ad I.), dále zamítl žádost žalobkyně
o osvobození od soudních poplatků (výrok ad. II.) a posléze zamítl i žádost žalobkyně
o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti (výrok ad III.). Městský soud především
neshledal zákonný důvod pro přerušení řízení, neboť kasační stížnost proti usnesení jiného
senátu téhož soudu (7 Ca) není sama o sobě důvodem pro uvedený procesní postup. Správní
soud měl navíc veškeré podklady pro skutkový a právní úsudek o otázce možného osvobození
žalobkyně od soudních poplatků i s přihlédnutím ke skutečnostem, které vyšly najevo v době
rozhodování (poznatky získané soudem z úřední činnosti). V průběhu řízení totiž městský soud
zjistil (ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 216/2008), že probíhá dědické řízení
po zůstavitelce Ing. E. P. a že žalobkyně jako dcera zůstavitelky dne 25. 8. 2008 uvedla
do protokolu sp. zn. 25 Cd 29/2008, že odmítá dědictví. Žalobkyně tak učinila, i když jí bylo
soudem sděleno, že dědický spis je neúplný, neboť v něm chybí soupis aktiv a pasiv a není tedy
možné ji seznámit s konkrétním stavem majetku po zemřelé. Při projednávání dědictví soudním
komisařem dne 6. 10. 2008 však žalobkyně naopak uvedla, že dědictví neodmítla, nýbrž chtěla
pouze vyjádřit, že nebude požadovat výplatu svého zákonného dědického podílu. Při jednání
dne 9. 2. 2009 bylo žalobkyni soudním komisařem sděleno, že do jejího dědického podílu
nastupují její tři děti. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 11. 2008 bylo dědické
řízení zastaveno. Dědicové nezletilá P. V. a T. F. P. pak prostřednictvím žalobkyně jako jejich
zákonné zástupkyně podali návrh na zahájení dědického řízení ze dne 18. 3. 2009, v němž uvedli
soupis movitého majetku zůstavitelky, který obsahuje 648 položek, mezi nimi i obrazy a tisky
známých autorů. Městský soud proto při posuzování majetkových poměrů žalobkyně dospěl k
závěru, že se žalobkyně dobrovolně zbavila možnosti dědit majetek vyšší hodnoty. K uvedenému
právnímu úkonu měla sice žalobkyně nepochybně právo, nicméně v kontextu povinnosti
žalobkyně platit soudní poplatek neshledal správní soud u žalobkyně důvody pro osvobození od
soudních poplatků. Pokud tedy žalobkyně sama svým jednáním zabránila možnosti zlepšení
svých majetkových poměrů, nemůže se špatných majetkových poměrů nadále dovolávat. Městský
soud proto uzavřel, že žalobkyně nedoložila, že nemá dostatečné prostředky a žádost o
osvobození od soudních poplatků zamítl. Jelikož žalobkyně nesplnila faktické předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků, nebylo jí možno ustanovit ani zástupce pro řízení o kasační
stížnosti.
Proti tomuto usnesení městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka
(dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou obsahově opřela o důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka především namítla, že si městský soud opatřuje důkazní prostředky
v rozporu se zákonem. Je přesvědčena o tom, že je jediným účastníkem řízení, u kterého byly
zjišťovány skutečnosti týkající se rodičů účastníka a to, zda účastník řízení je či není v době
vedení řízení „potenciální dědic“. Tímto postupem došlo k zneužití soudní moci, neboť zjištění
správního soudu o jejích rodinných poměrech nejsou skutečnostmi známými soudu z jeho úřední
činnosti. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil do doby rozhodnutí
rozšířeného senátu ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 23/2009.
Alternativně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení na dobu trvání řízení o žádostech
o informace, ve kterých se tázala, v kolika případech při osvobozování od soudních poplatků
krajský soud zjišťoval, zda jsou žadatelé účastníci dědického řízení. Jediným skutečným důvodem,
proč jí městský soud začal nepřiznávat osvobození od soudních poplatků, je to, že se jako fyzická
osoba a statutární orgán právnické osoby domáhala žalobami náhrady nemajetkové újmy podle
zákona č. 82/1998 Sb. za nezákonná rozhodnutí městského osudu a nesprávný úřední postup.
Náhlé neosvobozování od soudních poplatků je jejím trestáním vedeným snahou městského
soudu zabránit jí v přístupu k soudu a tedy eliminovat možné další nároky podle zákona
č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka proto namítla, že v jejím případě rozhodoval podjatý senát, který
k ní má negativní osobní poměr. S poukazem na uvedené skutečnosti proto navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo vyžádáno, neboť se jedná o věc týkající
se výlučně a osobně stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, 3 s .ř. s.) a dospěl k závěru, že napadené usnesení městského soudu je třeba zrušit,
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §35 odst. 8 první věty s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda
senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních
poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Nejvyšší správní soud se vzhledem k obsahu stěžovatelčiných výtek zabýval námitkou,
že usnesení městského soudu je založeno na vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Tento důvod kasační stížnosti stěžovatelka spatřuje v tom, že si městský
soud v souvislosti s probíhajícím dědickým řízením opatřoval důkazy v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud již ve skutkově a v právně obdobné věci stěžovatelky rozhodoval,
a to rozsudkem ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 88/2009 – 84, a rozsudkem ze dne 4. 3. 2010,
č. j. 7 As 78/2009 - 154. Kasační soud proto v dané věci bude vycházet ze zde již vyslovených
právních závěrů, neboť neshledává žádný důvod, proč by se od nich měl odchýlit.
Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu sp. zn. 7 Ca 216/2008, že městský soud
požádal Okresní soud v Opavě a Okresní soud v Olomouci o sdělení, pod jakou spisovou
značkou je projednáváno dědictví po zůstavitelce Ing. E. P. a v jakém stádiu se věc nalézá.
Okresní soud v Opavě sdělil, že předmětné dědické řízení je vedeno u tohoto soudu pod
sp. zn. 30 D 358/2008 a že jeho vyřízením byla pověřena soudní komisařka JUDr. Hana
Kožiaková. Ve spise je založena i kopie přípisu JUDr. Kožiakové ze dne 21. 5. 2009 zaslaného
městskému soudu k věci vedené pod sp. zn. 7 Ca 94/2008. Přílohou přípisu je protokol
o předběžném šetření sepsaný Okresním soudem v Olomouci dne 6. 6. 2008, protokol
o provedení důkazu před dožádaným soudem (výslechem účastníka) ze dne 25. 8. 2008, protokol
o jednání ze dne 6. 10. 2008, usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 11. 2008,
sp. zn. 30 D 358/2008, protokol o jednání ze dne 9. 2. 2009 a návrh na zahájení dědického řízení
ze dne 18. 3. 2009. Zjištění učiněná na základě těchto dokumentů v usnesení městského soudu
č. j. 7 Ca 216/2008 - 54 převzal tento soud i do napadeného usnesení č. j. 9 Ca 433/2008 – 61, a
vyvodil z nich stejné závěry, aniž by blíže uvedl, jakým způsobem uvedené skutečnosti zjistil.
Městský soud ani neuvedl, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu prezentované
skutečnosti známé a jak se o nich dozvěděl. Tento nedostatek činí usnesení městského soudu
v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, k čemuž přihlédl Nejvyšší správní soud
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Z odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení je tedy patrné, že městský soud považuje
informace o dědickém řízení po matce stěžovatelky za skutečnosti jemu známé z úřední činnosti,
s nimiž se seznámil ve věci vedené městským soudem pod sp. zn. 7 Ca 216/2008. Ze spisu
sp. zn. 9 Ca 433/2008 vyplývá, že tyto skutečnosti nebyly předmětem dokazování v daném řízení.
Stěžovatelka nebyla s předmětnými listinami správním soudem seznámena a ani jí nebylo dáno
na vědomí, že soud má v držení jejich kopie, které navíc ani nebyly založeny do tohoto spisu,
a že z nich hodlá vycházet při posuzování návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních
poplatků.
Při posuzování návrhu na osvobození od soudních poplatků nepochybně platí,
že ohledně naplnění předpokladů pro vyhovění návrhu (§36 odst. 3 s. ř. s.) leží důkazní břemeno
na žadateli a že správní soud tyto skutečnosti nezjišťuje z úřední povinnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, dostupný
na www.nssoud.cz). To ovšem nikterak nebrání tomu, aby správní soud zohlednil vedle tvrzení
žadatele i jiné okolnosti, o nichž má poznatky, popř. aby za účelem řádného zjištění skutkového
stavu provedl důkazy, které žadatel nenavrhoval (§52 odst. 1 s. ř. s.). Skutečnosti rozhodné
pro posouzení věci se zpravidla zjišťují dokazováním. Existují však dva okruhy skutečností,
na nichž lze založit rozhodnutí i bez dokazování. První okruh představují skutečnosti obecně
známé (tzv. notoriety), druhý okruh pak skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti (§121
o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.).
Jak v případě tzv. notoriet, tak skutečností známých z úřední činnosti se má za to,
že se jedná o objektivizované, do jisté míry nesporné skutečnosti. Účastníci řízení nicméně
mohou svými tvrzeními popírat obsah notoriet a skutečnosti známé soudu z úřední činnosti,
mohou navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení. Civilistická
judikatura k otázce použití skutečností známých soudu z jeho úřední činnosti dospěla k závěru,
že „je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni,
aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející; i poznatek soudu o tzv. úředně známé
skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé
a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní
úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl […].“ V závislosti
na povaze úředně známé skutečnosti pak soud musí též eventuálně uvést, je-li opravdu známá
všem členům senátu, jednal-li a rozhodoval-li soud v této podobě (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, dostupný na www.nsoud.cz).
Výše citovaný právní názor Nejvyššího soudu je přiměřeně aplikovatelný i v soudním
řízení správním. Je tomu tak proto, že na základě ustanovení §64 s. ř. s. se i v soudním řízení
správním přiměřeně užije ustanovení §121 o. s. ř. Nejvyšší správní soud rovněž zvážil,
zda soudní řízení správní nevykazuje natolik významné procesní odlišnosti, že by bylo nutno
dospět k odlišnému právnímu názoru. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Soudní
řád správní umožňuje, aby ve stanovených případech bylo rozhodnuto ve věci bez jednání
(zejména ustanovení §51 a §76 odst. 1). Dále stanoví, že dokazování provádí soud pouze
při jednání (§77 odst. 1). Zdánlivě by tedy bylo možno dospět k závěru, že pokud se skutečnosti
známé soudu z jeho úřední činnosti nedokazují, je možno z nich bez dalšího vycházet
a rozhodnout ve věci na jejich podkladě bez jednání. To by ovšem mělo za následek,
že se účastník řízení nedozví o záměru soudu vycházet z konkrétních skutečností, které jsou
soudu známy z jeho úřední činnosti. Takto si ostatně příslušná procesní ustanovení patrně vyložil
i městský soud, což se zrcadlí v jeho postupu v daném případě.
Právě prezentovaný právní názor je však nesprávný.
Jestliže správní soud rozhoduje o věci samé bez jednání, je nezbytné, aby účastníci řízení
měli k dispozici všechny podklady, ze kterých bude tento soud při samotném rozhodování
vycházet, resp. mohli rozumně předpokládat, že z určitých skutečností soud vycházet bude.
Účastníci totiž mohou legitimně očekávat, že budou správním soudem dotázáni, zda určitý
dokument vyžaduje jejich specifické vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 – 90, dostupný na www.nssoud.cz). Judikatura kasačního
soudu tedy požaduje, aby byly účastníkům řízení známy všechny skutečnosti, z nichž bude
správní soud ve svém rozhodnutí vycházet. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl,
lze prostřednictvím dokazování vyvrátit či pozměnit prvotní domněnku správního soudu
o obsahu nebo významu skutečnosti známé tomuto soudu z jeho úřední činnosti. Pokud účastník
řízení nemůže podle okolností dané věci rozumně předpokládat, že určitá skutečnost známá
soudu z úřední činnosti bude tímto soudem použita v jeho rozhodnutí, musí správní soud
účastníka o této skutečnosti informovat a poskytnout mu možnost se k ní vyjádřit. Neseznámí-li
správní soud účastníka s touto skutečností, upře tím účastníkovi právo vyjádřit se k takovéto
skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů k prokázání svých odlišných
tvrzení. Takovýto postup je proto v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí,
resp. ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné
(srov. k těmto ústavněprávním požadavkům spravedlivého procesu, vyplývajícím z č. l. 38 odst. 2
věty prvé Listiny základních práv a svobod, např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07,
ze dne 31. 7. 2008).
V situaci, kdy se účastník řízení dozví, že městský soud vycházel ze skutečností známých
jemu z jeho úřední činnosti, až z odůvodnění rozhodnutí soudu, může tyto skutečnosti činit
spornými teprve v kasační stížnosti (to je ostatně i případ stěžovatelky). Dokazování by se
pak v takovém případě přeneslo do řízení o kasační stížnosti, což je však stěží slučitelné
(byť ne nepřípustné) s povahou tohoto řízení jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku. Přitom stěžovatelka v kasační stížnosti snáší významné námitky, které by mohly
podle okolností eventuálně vést k přehodnocení skutečností, z nichž městský soud vycházel
bez dokazování dle §121 o. s. ř. ve spojení §64 s. ř. s.
Pokud proto správní soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou
mu známé z jeho úřední činnosti, aniž by účastníci řízení mohli aplikaci takovýchto skutečností
s ohledem na okolnosti dané věci rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve
seznámit účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím
svých tvrzení učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů
(srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 - 129,
dostupné na www.nssoud.cz). Jestliže tedy městský soud takto nepostupoval, zatížil své řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Tato námitka je tedy důvodná.
Nejvyšší správní soud nepovažoval za účelné přerušit v daném případě řízení o kasační
stížnosti. Podle ustanovení §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. může předseda senátu řízení usnesením
přerušit, jestliže zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu
o věci samé nebo takové řízení sám vyvolá. Stěžovatelka navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
přerušil řízení na dobu trvání řízení o žádostech o informace, alternativně rovněž navrhovala,
aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil do doby rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci
sp. zn. 1 As 23/2009. V usnesení o postoupení věci do rozšířeného senátu ve věci
sp. zn. 1 As 23/2009 vyjádřil první senát Nejvyššího správního soudu právní názor, že by soud
při rozhodování o osvobození od soudních poplatků měl vycházet především z příjmů popř.
jiných finančních prostředků ; k jinému majetku žalobce, především k nemovitostem, by soud
měl přihlížet spíše ve výjimečných případech, neboť nemovitost nemusí být vždy možné
okamžitě zpeněžit. V dané věci však Nejvyšší správní soud prozatím neposuzoval,
zda má stěžovatelka dostatečný příjem nebo jiné disponibilní finanční prostředky či majetek, který
lze okamžitě zpeněžit, neboť se zabýval pouze tím, zda došlo k vadě řízení před městským
soudem. Nejvyšší správní soud proto neshledal za potřebné přerušit řízení do rozhodnutí
rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 As 23/2009. Pro rozhodování o této kasační stížnosti rovněž
nemá vliv, v kolik jiných případech městský soud zjišťoval, zda jsou žadatelé o osvobození
od soudního poplatku účastníky dědického řízení.
Stěžovatelka závěrem namítla, že v její věci rozhodoval podjatý senát. Důvody podjatosti
spatřuje v tom, že přestala být naráz osvobozována od soudních poplatků, neboť požaduje
po státu náhradu nemateriální újmy na základě zákona č. 82/1998 Sb., a zcela obecně
pak poukazuje na to, že rozhodující senát má k její osobě negativní poměr.
Stěžovatelka fakticky neuvádí žádný z důvodů podjatosti, s nimiž ustanovení §8 odst. 1
s. ř. s. počítá, neboť konkrétně s uvedením uchopitelných skutečností nenamítá u soudců
městského soudu ani jejich poměr k účastníkům či věci samé, ani netvrdí, že by se podíleli
na předchozím rozhodování této věci ve správním řízení. Důvod podjatosti nelze shledat
v závěrech, ke kterým dospěl tento senát v jiné věci, tedy v okolnostech, o nichž soudní
řád správní výslovně stanoví, že nemohou být důvodem k vyslovení podjatosti soudce. Důvodem
pro vyloučení soudce nemůže být ani subjektivní nespokojenost s rozhodnutím v jiné věci. Pokud
tedy stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že jí městský soud předchozí čtyři roky přiznával
osvobození od soudních poplatků, lze pouze stručně odkázat na závěr vyslovený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88, dostupný
na www.nssoud.cz, který se rovněž vztahuje k osvobozování od soudních poplatků. Kasační soud
zde dospěl k závěru, že správní soud se může odchýlit od právního hodnocení jiného obdobného
případu téhož žalobce, jestliže došlo ke změně rozhodných skutečností. Podmínkou takovéhoto
odchýlení ovšem je, že správní soud ve svém pozdějším rozhodnutí transparentně a podrobně
vysvětlí důvody, které ho k tomu vedly. V případě zrušení kasační stížností napadeného usnesení
samozřejmě nic nebrání stěžovatelce, aby v dalším řízení vznesla námitku podjatosti
rozhodujících soudců, domnívá-li se, že jsou dány zákonné podmínky k vyloučení soudců
z projednávání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu