ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.4.2011:79
sp. zn. 7 As 4/2011 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: L. M., zastoupen
JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem se sídlem nám. Míru 65, Klatovy, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2010, č. j. 17 Ca 19/2009 – 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2010, č. j. 17 Ca 19/2009 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2010, č. j. 17 Ca 19/2009 – 37, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Plzeňského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 12. 6. 2009, č. j. DSH/6312/09, jímž bylo
zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy –
dopravní úřad (dále jen „městský úřad“) ze dne 6. 5. 2009, č. j. OD/3714/09/Pr, kterým
byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bodu 8. zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za což mu byla
uložena pokuta ve výši 3000 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že oba správní orgány se příčinami vzniku
dopravní nehody pečlivě zabývaly a dospěly k závěru, že stěžovatel vjel do křižovatky, aniž
se dostatečně přesvědčil, zda po hlavní silnici nepřijíždí zleva jiné vozidlo, a vytvořil náhlou
překážku, kterou donutil řidiče jedoucího po hlavní silnici k prudkému brzdění, což bylo hlavní
příčinou dopravní nehody. Skutečnost, že stěžovatel vytvořil v křižovatce náhlou překážku,
lhostejno, zda vozidlo stálo či se pohybovalo, byla dostatečně prokázána provedenými důkazy.
Oběma znaleckými posudky bylo prokázáno, že řidič vozidla Fiat J. Č. (druhý účastník dopravní
nehody) jel nižší než povolenou rychlostí. V tomto se oba posudky shodují a shodují se i v
okolnostech, za kterých bylo možno dopravní nehodě zabránit. Podle znalce lng. Vladimíra Lese
mohl stěžovatel dopravní nehodě zabránit, pokud by se byl lé pe rozhlédl do ulice Denisovy a do
křižovatky vjel až poté, co se přesvědčil, že zleva nejede žádné vozidlo. Řidič J. Č. mohl zabránit
dopravní nehodě, kdyby se ke křižovatce blížil rychlostí max. 3 5 km/hod, ale i v tomto případě by
musel zastavit vozidlo před překážkou. Bylo prokázáno, že J. Č. jel povolenou rychlostí a že
stěžovatel vytvořil, ať už jeho vozidlo Škoda stálo či se pohybovalo v křižovatce, pro řidiče J. Č.
náhlou překážku, a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku. Správními orgány byl skutkový stav,
ze kterého při svém rozhodování vycházely , provedenými důkazy zjištěn v rozsahu, který
nevzbuzuje důvodné pochybnosti. Jednotlivé důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů. Důkazy jsou v odůvodnění rozhodnutí popsány a je uvedeno, které
důkazy a proč jsou považovány za věrohodné, které nejsou považovány za věrohodné, a je i
konkrétně uvedeno, z jakých důvodů. Z odůvodnění je podle krajského soudu patrný i myšlenkový
proces, který odpovídá požadavkům formální logiky, a v rámci tohoto postupu byl důkladně
posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň všechny důkazy ve vzájemné
souvislosti a tyto úvahy byly v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřeny. K námitce
stěžovatele, že správní orgán nevyhověl jeho návrhu na revizní znalecký posudek krajský soud
uvedl, že postupoval v souladu se zásadou obsaženou v §52 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgán není návrhy účastníků vázán a provedl
dokazování, které je potřebné ke zjištění stavu věci. Postupoval tak v souladu se zásadou materiální
pravdy ve smyslu §50 správního řádu. Správní orgány se dostatečným způsobem vypořádaly s
rozpory mezi znaleckými posudky Ing. Vladimíra Lese a Ing. Tomáše Kubeše a zdůvodnily, proč
berou posudek Ing. Vladimíra Lese za úplný a přesvědčivý a proč znalecký posudek Ing. Tomáše
Kubeše posoudily jako nedostatečně zdůvodněný. Tyto posudky nebyly jedinými důkazy a byly
hodnoceny jak samostatně, tak v souvislosti s jinými důkazy. Správní orgány obou stupňů se s
jednotlivými důkazy přesvědčivým způsobem vypořádaly.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., v níž namítal, že krajský soud nerespektoval
obecnou zásadu presumpce neviny, nerespektoval ust. §2 odst. 1 zákona o přestupcích a ust. §3
správního řádu. Skutková podstata, z níž krajský úřad vycházel, nemá oporu ve spisových
materiálech a tento materiál je navíc neúplný, protože byla porušena práva stěžovatele, když mu
bylo odmítnuto provedení navrhovaného důkazu. Porušeno tak bylo ust. §20 odst. 3 správního
řádu, jelikož správní orgán nezjistil všechny potřebné a rozhodné skutečnosti a okolnosti, a ust.
§50 odst. 4 správního řádu, neboť správní orgán hodnotil důkazy, aniž by pečlivě a objektivně
přihlédl k tornu, co v řízení vyšlo najevo. Stěžovatel tvrdí, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu,
nedopustil. Před vjezdem do křižovatky se důkladně rozhlédl. Vjel do ní v době, kdy vozidlo J. Č.
ještě naprosto nebylo v dohledu, a poté zůstal v křižovatce stát, neboť jeho vozidlo náhle zastavilo
a zhasl mu motor. V tu chvíli již vozidlo stěžovatele tvořilo stojící překážku v silničním provozu, a
to mimo vůli stěžovatele a nad rámec jeho možností to jakkoli ovlivnit. Teprve po opakovaném
pokusu stěžovatele nastartovat vozidlo se pro dané místo nepřiměřeně vysokou rychlostí přiblížil
se svým vozidlem J. Č., který, navíc pod vlivem alkoholu, nedokázal včas zastavit a naboural do
boku stěžovatelova vozidla. Stěžovatel se tak nemohl dopustit zaviněného jednání majícího
povahu přestupku a za daných okolností neporušil ani žádnou jinou zákonem stanovenou
povinnost při účasti v silničním provozu. Správní orgány i krajský soud pak významně porušily
povinnost objektivního a důsledného hodnocení důkazů, když nezohlednily podstatnou část
výpovědi řidiče J. Č., který výslovně uvedl, že „stěžovatel zastavil, pak se znovu rozjel, pak znovu
zastavil ... a už to bylo …“ Správní orgány a krajský soud se také nezákonně vypořádaly s výpovědí
svědka Z. A., který sledoval dopravní nehodu ze svého vozidla a bez jakýchkoli pochybností
popsal průběh nehody způsobem totožným se stěžovatelem. Výpověď tohoto svědka, o jehož
důvěryhodnosti není důvod pochybovat, nebyla vzata v úvahu s pouhým odkazem na to, že „v
poměrně rušné ulici nemohl vidět náraz na vlastní oči“ aniž by bylo prokázáno, jak rušno na ulici
bylo, jak rychle svědek kolem projížděl, odkud nehodu přesn ě sledoval, apod. Stejně tak se správní
orgány nezákonně vypořádaly s výpovědí svědka J. B., který stál na chodníku pár kroků od nehody
a sledoval vše z bezprostřední blízkosti. Také výpověď tohoto svědka, o jehož důvěryhodnosti
není důvod pochybovat, nebyla vzata v úvahu a označena jako nepravdivá, aniž by byl uveden
jediný důkaz, okolnost či rozumný důvod, proč by měl lhát nebo popisovat něco, co neviděl.
Nesprávně byly jako důkaz použity znalecké posudky Ing. Vladimíra Lese a Ing. Tomáše Kubeše,
když jejich zřejmý nesoulad byl bez odborně relevantních důvodů „vyřešen“ závěrem o zřejmé
správnosti jen jednoho z nich a stěžovatelem navržený revizní znalecký posudek byl zamítnut.
Stěžovatel poukázal na to, že vezme-li se v úvahu, že zbytek výpovědi J. Č. a výpověď spolujezdce
L. P. naprosto nic podstatného o průběhu nehody nevypovídají, vychází argumentace pro vinu
stěžovatele pouze a jen ze závěru znaleckého posudku Ing. Vladimíra Lese, který ji popsal jen
simulací pravděpodobného děje, a jehož závěry jsou z velké části dalším znaleckým posudkem Ing.
Tomáše Kubeše vyvráceny. Za důkazní situace, kdy jedinou a poslední nepochybně zjiště nou
okolností je, že řidič J. Č. před jízdou požil alkohol, se závěr o vině stěžovatele jeví jako podivný.
Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vyhověl všem požadavkům
na správnost a zákonnost řízení o přestupku. V dané věci stály proti sobě dvě skupiny důkazů,
z nichž jedna byla ve prospěch stěžovatele a druhá v jeho neprospěch. V neprospěch stěžovatele
svědčil zejména znalecký posudek Ing. Vladimíra Lese, který podrobně popsal průběh nehodového
děje a zároveň i odůvodnil, jak k těmto závěrům dospěl. Tento důkaz krajský úřad, shodně
s městským úřadem, hodnotil jako věrohodný a vnitřně logicky konzistentní. Ve prospěch
stěžovatele pak svědčily svědecké výpovědi a znalecký posudek Ing. Tomáše Kubeše. Výpovědi
svědků však v mnohých bodech byly zcela nelogické a znalecký posudek Ing. Tomáše Kubeše
jednak obsahoval celou řadu konstatování, aniž by znalec uvedl, jak k nim dospěl a dále obsahuje
závěry, které zcela odporují skutečnosti. Např. závěr., že vozidlo řízené stěžovatelem v době střetu
stálo je zcela nelogický, neboť této skutečnosti neodpovídá ani konečné postavení obou
zúčastněných vozidel, ani deformace, které vznikly na obou vozidlech. Na základě hodnocení
těchto důkazů pak krajský úřad dospěl k závěru, že byly provede ny veškeré potřebné důkazy a že
byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důkazy pak krajský úřad hodnotil podle
své úvahy, přičemž pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Svůj postup dostatečně
odůvodnil a je toho názoru, že vyhověl všem požadavkům zákonných předpisů na vedení
správního řízení, mimo jiné ust. §3, §50 odst. 3 a odst. 4, §52 a §68 odst. 3 správního řádu.
Stejně pak postupoval i městský úřad. Na základě hodnocení důkazů pak krajský úřad dospěl k
závěru, že v daném případě se jedná ze strany stěžovatele o zaviněné jednání, neboť provedeným
dokazováním bylo zjištěno, že jím řízené vozidlo bylo v době střetu v pohybu (rychlostí mezi 4 až
6 km/h). Na základě této skutečnosti je zcela vyvrácené tvrzení stěžovatele, že do křižovatky vjel
delší časový úsek před dopravní nehodou a že mu v křižovatce zhasl motor. Naopak je zcela
zřejmé, že vjel před vozidlo řízené J. Č. na poslední chvíli a vytvořil mu náhlou překážku, na kterou
již J. Č. nestihl reagovat. Ovlivnění alkoholem pak nebylo J. Č. prokázáno, avšak vzhledem k
průběhu dopravní nehody je zcela zřejmé, že na vzniklou situaci reagoval zcela adekvátně. Krajský
úřad proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že dne 19. 6. 2008 došlo k dopravní nehodě na křižovatce
ulic Denisova a Čs. legií v obci Klatovy, při které se střetla vozidla řízená stěžovatelem a J. Č.
Vozidlo stěžovatele zn. Škoda přijíždělo ke křižovatce po vedlejší komunikaci (ul. Čs. legií)
označené značkou „Dej přednost v jízdě!“ a křižovatku projíždělo přímým směrem. Voz idlo zn.
Fiat řidiče J. Č. přijíždělo ke křižovatce po hlavní komunikaci (ul. Denisova) a křižovatkou
projíždělo přímým směrem. Vozidla se střetla tak, že vozidlo Fiat narazilo če lně do levého boku
vozidla Škoda v jeho přední polovině. Městský úřad shledal stěžovatele viníkem dopravní nehody,
přičemž vycházel zejména z oznámení přestupku Policie ČR ze dne 19. 6. 2008, protokolu o
nehodě v silničním provozu, fotodokumentace, úředních záznamů o podání vysvětlení a z
výpovědí stěžovatele, svědků J. Č., Z. A., L. P. a J. B . Svůj závěr o vině stěžovatele dále městský
úřad opřel o závěry vyplývající ze znaleckého posudku č. 308 -01/2009, ze dne 6. 1. 2009, Ing.
Vladimíra Lese, znalce v oboru doprava městská a silniční (příčiny dopravních nehod), podle nějž
se vozidlo zn. Škoda v době střetu pohybovalo rychlostí 4 až 6 km/h a vozidlo Fiat se pohybovalo
povolenou rychlostí (v době reakce řidiče 27 až 46 km /h, v době střetu 20 až 24 km /h). Městský
úřad odmítl jako nevěrohodné závěry znaleckého posudku č. 11-4/2009, ze dne 3. 3. 2009,
vypracovaného Ing. Tomášem Kubešem, znalcem v oboru dopravy městské a silniční (příčiny
dopravních nehod) a strojírenství. Správními orgány nebyl prokázán vliv alkoholu na způsob jízdy
a reakce řidiče Č.; bylo mu naměřeno při druhém kontrolním měření 0,06 ‰ alkoholu v krvi.
V projednávané věci se jedná o přestupek podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bodu 8.
přestupkového zákona, jehož se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení
vozidla nedá přednost v jízdě v případech, ve kterých je povinen dát přednost v jízdě podle
zvláštního právního předpisu (v daném případě vozidlům jedoucím po hlavní silnici). Jde tedy
o zaviněný veřejnoprávní delikt, za nějž hrozí pachateli sankce v rozmezí 2500 až 5000 Kč podle
ust. §22 odst. 8 část věty před středníkem přestupkového zákona a navíc i jakási sekundární sankce
v podobě udělení „trestných“ bodů (v daném případě čtyř) podle ust. §123a a násl. a přílohy
zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Při dosažení zákonem stanovené hranice těchto bodů pak na řidiče dopadá automatická sankce
v podobě pozbytí řidičského oprávnění, a tedy nemožnosti po dobu nejméně jednoho roku řídit
motorové vozidlo. Takový zásah musí být opřen pouze o závažné důvody a v procesní rovině
je k němu možno přikročit jen na základě zákonem stanoveného postupu. Tímto zákonem
stanoveným postupem jsou v daném případě pravidla přestupkového práva hmotného
i procesního založená stejně jako pravidla trestního práva na základních zásadách, zejména
na presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo, zásadě postihu za zaviněné jednání (nikoli pouze
za způsobení škodlivého následku) a požadavku, že postih je možný jen v případě, že bylo
prokázáno, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, a to jak v rovině jednání
a případného následku, tak v rovině zavinění (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, www.nssoud.cz). V řízení o přestupku se proto
nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný z přestupku se jej dopustil, se jeví
být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější, verzí rozhodného skutkového děje.
Existuje-li pochybnost, tzn. existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový
děj se odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nepřipadá
shledání viny spácháním přestupku v úvahu (in dubio pro reo).
Výše uvedeným požadavkům dokazování provedené správními orgány nedostálo
a vzhledem k jeho nedostatečnosti přicházejí v úvahu dvě možné verze průběhu skutkového děje.
Podle první verze, kterou mají za prokázanou správní orgány, vjel stěžovatel do křižovatky
z vedlejší silnice, aniž dal přednost vozidlům na hlavní silnici, přičemž po hlavní silnici jelo obecně
dovolenou a ve vztahu ke konkrétním podmínkám dané křižovatky nikoli nepřiměřenou rych lostí
vozidlo, jehož řidič J. Č. na vjetí stěžovatele již nedokázal včas reagovat, neboť jeho vozidlo již
bylo příliš blízko před křižovatkou. V důsledku toho došlo ke střetu vozidel nárazem vozidla
jedoucího po hlavní silnici do vozidla stěžovatele jedoucího pomalou rychlostí křižovatkou. Podle
této verze měl nehodu způsobit a nedbalou kontrolou toho, zda se po hlavní silnici neblíží nějaké
vozidlo, zavinit stěžovatel.
Podle druhé verze, zastávané stěžovatelem, sice stěžovatel vjel do křižovatky z vedlejší
silnice, ale až poté, co se přesvědčil, že po hlavní silnici se neblíží žádná vozidla, kterým by bylo
třeba dát přednost. Po vjetí do křižovatky v ní stěžovatelovo vozidlo zůstalo stát, přičemž
se k němu po hlavní silnici přiblížilo vozidlo řízené J. Č. Ten, ač k tomu měl dostatek času, neboť
v okamžiku, kdy si mohl všimnout překážky v křižovatce představované stěžovatelovým vozidlem
a patřičně na ni zareagovat zpomalením či zastavením, tak neučinil a narazil svým vozidlem do
stojícího, případně pomalu jedoucího, stěžovatelova vozidla. V této verzi by nehodu způsobil J. Č.,
protože stěžovatelovo vozidlo vytvořilo na křižovatce překážku, ovšem tato měla vzniknout
v natolik dostatečném časovém předstihu před tím, než se J. Č. se svým vozidlem přiblížil ke
křižovatce, že na ni měl a mohl adekvátně reagovat.
Stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. f)
bodu 8. přestupkového zákona, pokud by byla prokázána první verze skutkového děje. Pokud
se však bude druhá verze jevit rozumně možná, tedy nikoli zcela nepravděpodobná, nelze
stěžovatele za přestupek postihnout přesto, že verze zastávaná správními orgány se při porovnání
pravděpodobností obou verzí bude jevit pravděpodobnější, a to dokonce případě i podstatně.
Je na správních orgánech, aby k prokázání jimi zastávané verze měly k dispozici takové důkazy,
které výše popsaný důkazní standard naplní. Podle ust. §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb . dát
přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jíz du nebo jízdní úkon nebo
v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo
rychlost jízdy. Je tedy třeba, aby zejmén a vyjasnily, s jakým časovým předstihem před tím, kdy se ke
křižovatce přiblížil J. Č., do ní vjel stěžovatel. Stěžovatel byl povinen dát přednost v jízdě vozidlům
jedoucím po hlavní silnici a byl tedy povinen vjet do křižovatky jen tehdy, ujistil-li se, že se ve
směru, v němž bylo možné, v daném případě z jednosměrné ulice, očekávat přijíždějící vozidla, se
žádné vozidlo neblíží, anebo že se sice blíží, ale je natolik vzdáleno, že za daných konkrétních
podmínek nelze očekávat, že by muselo v důsledku vjetí stěžovatele do křižovatky náhle zpomalit
či zrychlit nebo se úhybným manévrem stěžovateli vyhnout. Řidič je povinen při řízení počítat
v určité míře i s nenadálými či nestandardními situacemi a brát v úvahu i to, že každý člověk, tedy i
on sám, je či může někdy být v určité míře nešikovný či může mimořádně selhat, resp. že může
selhat jím řízené vozidlo. Není jistě povinen počítat se všemi nestandardními okolnostmi, je ž
mohou nastat, nicméně s těmi, které jsou vzhledem k povaze konkrétní situace nikoli
nepravděpodobné a lze se jim přiměřeně jednoduchý m způsobem vyhnout, resp. na ně reagovat,
má zásadně počítat. Stěžovatel proto měl do své úvahy o možnosti či nemožnosti vjet do
křižovatky vzít v úvahu i hrozbu, že mu v křižovatce při rozjíždění „zhasne“ motor a vytvoří tím
v křižovatce na nějakou dobu překážku v provozu. Mohl tedy do křižovatky vjet jen tehdy, bylo-li
vozidlo řízené J. Č., vzhledem k rychlosti, jíž se ke křižovatce blížilo, od ní natolik vzdáleno, že by
mohlo bez náhlého brzdění zastavit i v případě, že by křižovatku zablokovalo zastavivší se
stěžovatelovo vozidlo.
Má-li řidič povinnost dát přednost v jízdě a dojde-li k dopravní nehodě způsobem, který
prima facie nasvědčuje tomu, že příčinou nehody bylo nedání předno sti v jízdě, je jistě důvod
mít pro účely zjištění příčin nehody předběžně za to, že jí zpravidla bývá právě nedání přednosti
v jízdě. Správní orgán se s takovým závěrem může zásadně spokojit za situace, kdy z dostupných
důkazů nevyplývají jiné skutkové verze nehody. Tak tomu však nebylo v případě stěžovatele, který
předložil konzistentní a velmi dobře myslitelnou alternativní verzi roz hodných skutkových
událostí, než z níž vycházely správní orgány. Bylo tedy na správních orgánech, aby v rámci
dokazování zjistily, zda jimi preferovaná verze je jedinou, o jejíž pravdivosti a přesvědčivosti
neexistují rozumné pochybnosti. To mimo jiné znamenalo vzájemně nerozpornými a dostatečně
přesvědčivými důkazy vyvrátit verzi stěžovatele. Nepostačovalo pouze obě verze rozhodných
skutkových okolností uvážit a k jedné z nich se jako k verzi pravděpodobnější přiklonit. Tímto
způsobem však správní orgány nepostupovaly. Rozpory v obou verzích lze spatřovat zejména
v následujících rozhodných otázkách.
V první řadě není jasné, zda vůbec někdy vůz stěžovatele stá l v křižovatce a pokud ano,
jak dlouho, případně zda po určitou dobu stál, poté se rozjel a již za jízdy do něho narazilo vozidlo
řízené J. Č. Doba, po kterou vozidlo stěžovatele stálo v křižovatce, je totiž zásadní skutečností pro
závěr, zda vůbec připadá v úvahu stěžovatelem tvrzená verze průběhu nehody, a sice že
v křižovatce jeho vozidlo stálo natolik dlouhou dobu, že si jej J. Č. mohl a měl všimnout a včas
před ním zastavit. Stěžovatelovo tvrzení sprá vní orgán vyvrací pouze tím, že hodnotí výpověď
svědka Z. A., podle níž ve zpětném zrcátku svého vozidla (dodávka Peugeot Boxer) viděl
stěžovatelovo vozidlo delší dobu stát, než do něho narazilo vozidlo řízené J. Č., jako
nevěrohodnou. Nevěrohodnost výpovědi pak zakládá s odkazem na posudek znalce Ing. Lese na
její technické nepřijatelnosti proto, že dostatečný časový interval mezi údajným vjetím stěžovatele
do křižovatky a srážkou vozidel neodpovídá vzdálenosti , kterou by za obvyklého běhu věcí Z. A.
svým vozidlem od křižovatky s ulicí Denisova ujel, pokud by jel místním poměrům odpovídající
rychlostí, např. 15 km/h. Totéž správní orgán činí ve vztahu k výpovědi svědka J. B. Zjištění
skutkového stavu je nutno považovat za nedostačující a hodnocení důkazů v důsledku toho za
nepřesvědčivé. Z. A. i J. B. obsahově shodně vypověděli, že vozidlo stěžovatele v křižovatce delší
dobu (minimálně několik sekund, cca 10 - 15 s) stálo. Svědek Z. A. vypověděl, že uvedený děj (aniž
by popsal, kterou jeho část přesně) viděl, když byl zhruba 7 - 8 m za křižovatkou. Neuvedl však,
kde (jak daleko za křižovatkou) svoje vozidlo po nehodě zaparkoval. Technickou nepřijatelnost
svědecké výpovědi zakládá úvaha znalce Ing. Lese na tom, že pokud by od opuštění křižovatky
svědkem bezprostředně následovaného vjetím stěžovatele do křižovatky a následnou srážkou
vozidel vskutku uplynulo několik sekund, bylo by to možné jen za podmínky, že by svědek
byl v době srážky již příliš daleko za křižovatkou, aby mohl v zrcátku vidět skutkový děj, anebo
by musel jet velmi pomalu, aby mohl srážku vidět z dostatečné blízkosti. Svoji úvahu znalec
Ing. Les opírá i o domněnku, že dodávka svědka Z. A. je autem zachyceným na fotografiích
z místa nehody a je zaparkována jen ve velmi malém odstupu za křižovatkou. Uvedené úvahy však
nelze považovat za natolik opřené o nepochybně zjištěná fakta, aby mohly být základním důvodem
pro závěr, že vina stěžovatele je mimo jakoukoliv pochybnost prokázána. Závěr, že mezi vjetím
stěžovatelova vozidla do křižovatky a kolizí s vozidlem řízeným J. Č. uplynul jen krátký okamžik,
jenž J. Č. neumožnil včas zpomalit či zastavit vozidlo, by bylo nutno opřít o podstatně důkladnější
argumentaci než jen o to, že výpovědi svědků Z. A. a J. B. nejsou pravdivé. Z obsahu spisu zatím
není zřejmé, že by některý ze svědků měl ke stěžovateli či k J. Č. vztah, a proto není důvodu
k závěru, že by záměrně uváděli nepravdu. Není jistě vyloučeno, aby byli sub jektivně přesvědčeni o
tom, že ke skutkovému ději došlo tak, jak jej vylíčili, ale ve skutečnosti by tomu tak nebylo. Proto
je třeba oba svědky vyslechnout podstatně důkladněji a zaměřit se zejména na následující okruhy
problémů. Z čeho usuzují, že časový odstup mezi vjetím stěžovatele do křižovatky a srážkou
uplynulo 10 - 15 s? Jak subjektivně vnímají takový časový interval? Viděli uvnitř auta stěžovatele
určité pohyby, například otáčení klíčkem startéru, řazení rychlosti řa dicí pákou či jiné činnosti,
na základě nichž by bylo možno usuzovat, jak dlouho vozidlo v křižovatce stálo? U svědka Z. A.
by pak bylo namístě se podrobně věnovat tomu, co a v jaké vzdálenosti mohl z rozhodného
skutkového děje vidět ve zpětném zrcátku, v jakém odstupu (vzdálenostním i časovém) za ním
poté, co on sám vyjel z křižovatky a pokračoval dále v jízdě, do ní vjel stěžovatel, jak rychle jel a jak
dlouhou vzdálenost tedy mezi vjetím stěžovatele do křižovatky a okamžikem srážky ujel. Dále je
třeba zjistit, jak za jak dlouho po srážce na ni svědek zareagoval odstavením vozidla a zda je
odstavil vskutku blízko za křižovatkou, jak usuzuje znalec z fotodokumentace. V úvahu připadá
konfrontace svědka Z. A. s fotografií na str. 2 nahoře přílohy č. 2 ke znaleckému posudku Ing.
Lese, na níž je zachycena za křižovatkou zezadu bílá dodávka s dvoukřídlými prosklenými zadními
dveřmi). U svědka J. B. by bylo třeba vyjasnit, proč měl za to, že vozidlo řízené J. Č. před srážkou
nebrzdilo, když z mechanických stop zjištěných na místě nehody je patrné, že zanechalo na dlažbě
silnice intenzívní brzdné stopy (viz plánek na str. 10 přestupkového spisu policie a fotografie
brzdných stop č. 3 na str. 14 tamtéž).
Pozornost je třeba věnovat i některým otázkám věro hodnosti svědků. Např. tomu,
že svědek Z. A. byl zřejmě náhodným svědkem kolize vozidel, jenž nemá žádný vztah
ke stěžovateli ani J. Č. , čemuž nasvědčuje to, že byl jako svědek na místě dopravní nehody
identifikován přímo policisty, kteří ji vyšetřovali, a je ho identita byla zaznamenána do protokolu o
nehodě v silničním provozu z 19. 6. 2008. Je však nutno prověřit, zda jeho výpověď není
subjektivně ovlivněna informací, kterou v době výslechu zjevně disponoval (a možná se ji dozvěděl
přímo při vyšetřování nehody v den, kdy se stala), a sice že J. Č. měl řídit pod vlivem alkoholu. U
svědka J. B. je pak třeba věnovat zásadní pozornost tomu, z jakých důvodů se jako svědek přihlásil,
kdo jej se žádostí o svědeckou výpověď oslovil (tohoto svědka navrhl bez bližšího odůvodnění, jak
se o svědku dozvěděl, stěžovatelův advokát přípisem ze dne 22. 10. 2008), jak se o něm ten, kdo jej
oslovil, dozvěděl, že by mohl být svědkem ve věci této nehody a zda vskutku nemá žádný vztah ke
stěžovateli, jeho advokátovi či jiným osobám, které by mohly mít zájem na výsledku řízení o
přestupku. Dále je třeba věnovat pozornost tomu, co předtím, než se stal svědkem nehody, dělal,
z jakého důvodu byl v rozhodnou dobu přítomen právě na místě nehody a kam šel potom.
Další rozhodnou otázkou, která nebyla dostatečně jednoznačně objasněna, je, zda vozidlo
stěžovatele v okamžiku srážky stálo anebo bylo v pohybu. Sama o sobě nemusí být tato otázka
klíčová pro posouzení viny stěžovatele, neboť v obou variantách, jež připadají v úvahu (tj. stání
jeho vozidla i jeho pomalý pohyb vpřed středem křižovatky), je myslitelné zavinění nehody
jak stěžovatelem, tak J. Č. Pokud by totiž stěžovatelovo vozidlo bylo v okamžiku srážky
v pomalém pohybu, mohlo tomu tak být jak proto, že stěžovatel projížděl pomalu křižovatkou
poté, co si nevšiml přijíždějícího J. Č., který již střetu nedokázal zabránit, tak také proto, že
stěžovatel po zastavení v křižovatce a stání v ní určitou dobu (např. oněch tvrzených 10 - 15 s) se
rozjel a v tom okamžiku do něj nepozorně jedoucí J. A. narazil. Vyjasnění uvedené otázky může
napomoci hodnocení výpovědí svědků, např. tvrzení J. B., že „oktávka měla čumák strčený do
křižovatky“, které je v rozporu s výsledným postavením vozidla stěžovatele po nehodě . Toto stálo
podle fotodokumentace prakticky uprostřed křižovatky (viz fotografie č. 8 na str. 16
přestupkového spisu policie). V závěrech ohledně této otázky se znalci Ing. Les a Ing. Kubeš
rozcházejí, jakkoli v jiných podstatných závěrech (zejména rychlosti jízdy J. Č. předtím, než započal
brzdný manévr předcházející střetu jeho vozidla s vozidlem stěžovatele) se v zásadě neliší. Městský
úřad uvedl, že jestliže vozidlo stěžovatele stálo, jak uvádí znalecký posudek Ing. Kubeše, tento
nepopsal, jak tedy mohlo dojít k tomu, že pravý roh předního nárazníku vozidla J. Č. je až za
místem nárazu (záseku) do vozidla stěžovatele. Krajský úřad pak uvedl, že městský úřad neměl
důvod provádět revizní znalecký posudek, neboť se vypořádal s rozpory mezi oběma znaleckými
posudky. Městský úřad také podle krajského úřadu zcela přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč se
přiklonil k závěrům znaleckého posudku Ing. Vladimíra Lese a proč považuje některé závěry
znalce Ing. Tomáše Kubeše za nevěrohodné. Krajský soud tento postup akceptoval. Rozpory mezi
oběma znaleckými posudky však nebyly přesvědčivě odstraněny. K jejich vyjasnění a závěru, zda
mohly či nemohly mít vliv na správnost závěru znalce Ing. Kubeše , je třeba odborných znalostí,
které ovšem správní orgány nemají. Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil, že pokud nastane
situace, jak tomu bylo i v této věci, že je k dispozici více znaleckých posudků na tentýž předmět
zkoumání, je nutno především konstatovat, že mají v zásadě zcela rovnocennou důkazní hodnotu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, č. j. 7 Afs 50/2010 – 60, publ. pod
č. 2138/2010 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). Nastane-li pak situace, kdy se ve svých závěrech
posudky rozcházejí a nejedná se přitom o markantní laikem rozpoznatelný a bez technických
znalostí vysvětlitelný rozpor, správnímu orgánu nesvědčí pozice arbitra, zna lce, případně revizního znalce, jenž
by byl sto usuzovat, který znalecký posudek je správný a který nikoliv. Rozpory a nesrovnalosti ve znaleckých
posudcích lze odstranit v prvé řadě prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Pokud by ani tyto
výslechy nevedly k objasnění nejasností, bylo by namístě přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu
znaleckému posouzení. Obdobně se již vyslovila starší civilistická judikatura tak, že: „Pokud měl soud
při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o té samé otázce, musí je vyhodnotit
v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází
ze závěrů druhého znaleckého posudku; proto tuto úvahu je zapotřebí vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto
nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, třeba dát tyto závěry přezkoumat jinému znalci,
vědeckému ústavu nebo jiné instituci“ (R 45/84 -Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ust. §odst. 3
správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho
úkonu s požadavky uvedenými v §2. Podle ust. §50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán
podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pokud správní orgány dospěly k závěru o vině stěžovatele
za situace, kdy nebyly přesvědčivě odstraněny rozpory mezi rovnocennými znaleckými posudky
(k řešení rozporů mezi důkazy viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006,
č. j. 6 As 47/2005 – 84, dostupný na www.nssoud.cz), nelze takový závěr akceptovat, neboť
správní orgány nezjistily úplně a správně skutkový stav a neodstranily existující důkazní rozpory.
Nejvyšší správní soud podotýká, že závěry znaleckých posudků nebudou nejspíše samy o sobě
způsobilé zodpovědět otázku, který z řidičů pochybil tak, že to vedlo ke srážce jejich vozidel,
ale jsou však za daných skutkových okolností schopny určit, jakými rychlostmi se obě vozid la
pohybovala předtím, než J. Č. začal brzdit a v jaké rychlosti do sebe narazila. Posouzení toho, zda
stěžovatel porušil svoji povinnosti dát přednost v jízdě řidiči J. Č., však bude v podstatné míře stát
právě na hodnocení výpovědí svědků. Teprve bude-li ze všech těchto důkazů, tj. jak znaleckých
posudků, tak svědeckých výpovědí hodnocených jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu
prokázáno, že stěžovatel nedal přednost řidiči jedoucímu po hlavní silnici, může být za takový
přestupek postižen. Takový závěr však na základě dosud zjištěného skutkového stavu nelze učinit.
Kasační stížnost je proto podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodná, neboť řízení před
krajským úřadem bylo stiženo vadou spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1
věta první část věty před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský
soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu