ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.57.2012:29
sp. zn. 7 As 57/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 8 A 302/2011 – 140,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 8 A 302/2011 – 140,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 8 A 302/2011 – 140, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 11. 3. 2008,
sp. zn. 2007/837/fol/ČTV, kterým byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena pokuta ve výši
100.000 Kč za porušení ust. §48 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném
do 31. 5. 2010, (dále jen „zákon o vysílání“), jehož se ČT dopustila tím, že dne 16. 2. 2007
od 21:00 h na programu ČT 2 odvysílala pořad Události, komentáře, který obsahoval skrytou
reklamu.
V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve zopakoval závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 24/2011 - 116, kterým byl zrušen
předchozí rozsudek městského soudu v této věci, a poukázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu vztahující se k definici skryté reklamy. Dále se zabýval otázkou, zda v dané věci byly
splněny podmínky pro závěr o odpovědnosti ČT za odvysílání skryté reklamy. Podle městského
soudu je nesporné, že nešlo o reklamní pořad. Předmětem reportáže nebyla problematika
informačních právních systémů, ale tvorba zákonů v Poslanecké sněmovně Parlamentu České
republiky, a zejména tzv. přílepků k zákonům. Rovněž nelze dospět k závěru, že reklamní cíl byl
sledován záměrně. Pořad měl délku 15 minut a slovo ASPI v něm zaznělo 1x v čase 6:24 minut
a poté 2x v čase 9:52 minut od začátku pořadu. Nebylo ani možno dospět k závěru, že veřejnost
mohla být uvedena v omyl. V dané věci bylo slovo ASPI zmíněno celkem 3x v pořadu, který trval
15 minut. Nelze tedy dospět k závěru, že by prezentace byla nepřiměřeně nápadná. Z popisu celé
reportáže tak, jak je uvedena i v rozsudku Nejvyššího správního soudu, se naznačuje,
že předmětem reportáže nebyla problematika informačních právních systémů, ale tvorba zákonů
v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, a zejména tzv. přílepků k zákonům.
Ze shora uvedených důvodů dospěl městský soud k závěru, že se ČT odvysíláním předmětného
pořadu nedopustila porušení povinnosti nezařazovat do vysílání skrytou reklamu. Městský soud
nepřisvědčil ani námitce uplatněné ČT při jednání dne 2. 2. 2012, neboť ze správního spisu nelze
spolehlivě zjistit, kdy se stěžovatelka dozvěděla o stížnosti společnosti GRAND, s. r. o.,
o níž se zmiňuje analýza záznamu zpracovaná analytickým odborem stěžovatelky dne 5. 10. 2007.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala, že z napadeného rozsudku
nevyplývá jasný závěr, zda byla splněna podmínka, že prezentace v pořadu, který nemá charakter
reklamy, sleduje reklamní cíl. Dále stěžovatelka položila otázku, zda městský soud má za to,
že aby se jednalo o skrytou reklamu, musela by reportáž být pouze o programu ASPI. Zcela by
se pak vytratila „skrytost“, která je jádrem a důvodem zákazu skryté reklamy. Skrytost je zakázána
právě proto, že působí do značné míry na nevědomé bázi. Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěr
městského soudu, že v daném případě nebyl reklamní cíl sledován záměrně. Analogicky jako
se musí obchodní sdělení hodnotit jako celek, je i v tomto případě nutné posuzovat vliv všech
prvků dané reportáže jako celek, a nikoliv pouze frekvenci užití jednoho slova v průběhu
reportáže. Tuto úvahu městského soudu označila stěžovatelka za nezákonnou. Závěr,
že veřejnost nebyla uvedena v omyl, městský soud podle jejího názoru neodůvodnil. Divák
se díval na reportáž zařazenou do vysílání jako součást pořadu Události, komentáře a zajisté
neočekával, že bude vystaven působení sdělení se zřejmým reklamním cílem, který je zcela
evidentní nejen ze zmínění slova „ASPI“ (3x), ale zejména ze způsobu pokládání otázek během
reportáže, ze kterých vyplývá, jako by program ASPI byl jediným svého druhu. Zákeřnost skryté
reklamy je právě v tom, že reklamní cíl je naplněn nepřímo tak, aby si divák nemohl být vědom,
že podléhá komerčnímu tlaku. Navíc se stěžovatelka domnívá, že názor vyjádřený v napadeném
rozsudku je nebezpečný a podporuje monopolní postavení systému ASPI. Ze shora uvedených
důvodů proto navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení.
ČT ve vyjádření uvedla, že kasační stížnost je podána nedůvodně a její odůvodnění je
formální, účelové a obsahem napadeného rozsudku zcela nepodložené. Městský soud napadený
rozsudek odůvodnil dostatečně v intencích zákona, jakož i v intencích požadavků vyjádřených
Nejvyšším správním soudem v předchozích rozsudcích ve věci. Napadený rozsudek je
srozumitelný, dostatečný a vyjadřuje zcela zřetelně, že zákonné podmínky zakládající
odpovědnost provozovatele vysílání za skrytou reklamu nebyly naplněny. ČT proto navrhla
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Je třeba poukázat na to, že v dané věci rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti stěžovatelky podané proti třetímu rozsudku městského soudu. První rozsudek byl
na základě kasační stížnosti stěžovatelky zrušen rozsudkem ze dne 19. 11. 2009,
č. j. 7 As 38/2009 - 59 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), pro nepřezkoumatelnost, protože městský soud ignoroval dispoziční zásadu
a odůvodnění jeho rozsudku bylo nesourodé, logicky nenavazující a nedávající smysl. Druhý
rozsudek městského soudu byl rovněž na základě kasační stížnosti stěžovatelky zrušen
rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 24/2011 - 116, a to opět pro nepřezkoumatelnost,
neboť z něj nebylo zřejmé, proč bylo napadené správní rozhodnutí zrušeno.
Nejprve se Nevyšší správní soud zabýval stížní námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, neboť v případě její důvodnosti by se již nemohl věcně vypořádat
s námitkou nesprávného právního posouzení věci.
Městský soud v souladu s judikaturou, na kterou poukázal Nejvyšší správní soud
v předchozím zrušujícím rozsudku, vymezil kritéria pro posuzování skryté reklamy. V této
obecné rovině tedy napadený rozsudek obstojí. Nicméně při aplikaci těchto kritérií městský soud
postupoval nedůsledně a jeho závěr, že k naplnění předmětných kritérií nedošlo, je zčásti
odůvodněn pouze povrchně, zčásti odůvodnění zcela postrádá.
Při hodnocení naplnění prvního kritéria (prezentace v pořadu, který nemá charakter
reklamy, sleduje reklamní cíl) městský soud pouze vyslovil, že se o reklamní pořad nejednalo
a že tématem předmětné reportáže byl legislativní proces. K této skutečnosti, která navíc v dané
věci nebyla sporná, však musí přistoupit i úvaha, zda prezentace má či nemá reklamní cíl. Taková
úvaha v napadeném rozsudku chybí. S naplněním prvního kritéria se tedy městský soud
přezkoumatelným způsobem nevypořádal.
S prvním kritériem úzce souvisí kritérium druhé, a sice, zda byl reklamní cíl sledován
záměrně. Teprve pokud rozhodující orgán (stěžovatelka nebo soud) dospěje k závěru,
že posuzovaná prezentace sledovala reklamní cíl, má smysl zkoumat naplnění druhého kritéria,
tedy zda reklamní cíl byl sledován záměrně. Městský soud však postupoval odlišně. Nejprve
pouze konstatoval, že v dané věci nešlo o reklamní pořad, a i když se otázkou cíle prezentace již
nezabýval, nebránilo mu to v tom, aby učinil závěr, že reklamní cíl nebyl sledován záměrně,
neboť prezentace programu ASPI nebyla podle jeho názoru nepřiměřeně nápadná. Tento
nelogický postup pak završil „vyhodnocením“ kritéria třetího, ke kterému bez jakéhokoliv
odůvodnění pouze lakonicky uvedl, že nebylo možno dospět k závěru, že by veřejnost mohla být
uvedena v omyl.
Ani s jedním ze tří uvedených kritérií se tedy městský soud nevypořádal způsobem,
který by Nejvyššímu správnímu soudu umožnil jeho úvahy a závěry přezkoumat. Stížní námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je proto důvodná.
Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o třetí nepřezkoumatelný rozsudek městského
soudu, považuje Nejvyšší správní soud za nutné městskému soudu důrazně doporučit,
aby při jednání nebo i mimo něj (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 7 As 68/2011 - 75) předmětný pořad zhlédl. Opakované odkazy městského soudu na popis
pořadu uvedený v předchozích rozsudcích Nejvyššího správního soudu nemohou nahradit jeho
zhlédnutí. Jen tak je možné komplexně vyhodnotit jeho celkové vyznění. Navíc z uvedených
odkazů na popis pořadu ve zrušujících rozsudcích Nejvyššího správního soudu není zřejmé, proč
na ně odkazuje, protože v nich žádný právní názor nebyl vysloven. Totéž lze uvést ve vztahu
k argumentaci městského soudu tématem předmětné reportáže. Ze zákonného vymezení skryté
reklamy vyplývá, že téma pořadu či reportáže, v jejichž rámci má být komerční reklamní
prezentace skryta, sice může být pro posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného deliktu
relevantní, nicméně nejde o aspekt zásadní či rozhodující. Téma pořadu může, ale také nemusí,
souviset s prezentovaným produktem či službou, a hodnocení tématu pořadu tak nabývá,
či naopak pozbývá, na důležitosti v souvislosti s konkrétními okolnostmi posuzovaného případu.
V dané věci však z tvrzení městského soudu, že „předmětem reportáže nebyla problematika informačních
právních systémů, ale tvorba zákonů v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky“, není zřejmé, jakou
relevanci této skutečnosti městský soud přisuzuje.
Stížní námitkou nesprávného právního posouzení otázky, zda ČT odvysílala skrytou
reklamu se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť s ohledem na nepřezkoumatelnost závěrů
vyslovených městským soudem v napadeném rozsudku to nebylo možné.
Nad rámec důvodů pro zrušení napadeného rozsudku považuje Nejvyšší správní soud
za nutné vyjádřit se k tomu, jak se městský soud vypořádal s námitkou zániku odpovědnosti
za správní delikt v důsledku uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty, kterou ČT uplatnila při jednání
dne 2. 2. 2012 s poukazem na to, že podnět byl stěžovatelce doručen dne 1. 3. 2007. Městský
soud posoudil tuto námitku jako nedůvodnou, neboť ze správního spisu nebylo možné zjistit,
kdy se stěžovatelka dozvěděla o podnětu společnosti GRAND, s. r. o., o němž se zmiňuje analýza
předmětné reportáže zpracovaná analytickým odborem stěžovatelky dne 5. 10. 2007. Tento závěr
městského soudu však neobstojí. Pokud ze správního spisu nelze spolehlivě zjistit,
kdy se stěžovatelka dozvěděla o podnětu, na jehož základě bylo později zahájeno správní řízení,
nelze tuto skutečnost přičítat k tíži sankcionovaného subjektu. Je věcí správního orgánu,
aby veškeré zákonné podmínky pro uložení sankce za správní delikt vyhodnotil a aby toto jeho
hodnocení bylo soudem přezkoumatelné. V případě posuzování možného zániku odpovědnosti
z důvodu uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty stanovené v ust. §61 odst. 1 zákona o vysílání
sice není nutné, aby se stěžovatelka touto otázkou výslovně zabývala v odůvodnění správního
rozhodnutí, nicméně v případech, kdy tato otázka může být sporná, zejména ve věcech,
kde rozhoduje více než rok po odvysílání pořadu a dále v případech, kdy rozhoduje opakovaně
po zrušení rozhodnutí soudem, lze stručné vyjádření k této otázce v odůvodnění rozhodnutí
považovat za žádoucí. Alespoň správní spis však vždy musí obsahovat dostatečné podklady
pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2012, č. j. 7 As 129/2011 - 69). V žádném případě
nelze akceptovat argumentaci, že ze správního spisu nelze určitou skutečnost spolehlivě zjistit
a už vůbec není možné pochybení správního orgánu při vedení správního spisu použít jako
argument vyvracející námitku sankcionovaného subjektu.
V souvislosti s posouzením okamžiku počátku běhu subjektivní prekluzívní lhůty je
rovněž třeba upozornit na to, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v řízení vedeném
pod sp. zn. 7 As 95/2011 zabývá otázkou, zda se subjektivní prekluzívní lhůta pro uložení sankce
za správní delikt počítá ode dne, kdy správní orgán dospěl k závěru, že je dán důvodný
předpoklad, že byly porušeny právní předpisy, nebo již ode dne, kdy měl správní orgán možnost
takové předběžné vyhodnocení věci provést.
Úkolem městského soudu v dalším řízení tedy bude primárně se zabývat otázkou
možného zániku odpovědnosti za správní delikt v důsledku uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty
stanovené v ust. §61 odst. 1 zákona o vysílání a pokud dospěje k závěru že k zániku
odpovědnosti nedošlo, musí v souladu s dispoziční zásadou a právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku s přihlédnutím k relevantní judikatuře Nejvyššího správního soudu přezkoumat
napadené rozhodnutí stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu