ECLI:CZ:NSS:2004:7.AS.58.2003:104
sp. zn. 7 As 58/2003 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
L.. P. D. C. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem
v Praze 1, U Prašné brány 3, za účasti Energetického regulačního úřadu, se sídlem
v Jihlavě, Masarykovo nám. 5, a zúčastněné osoby S. e., a. s., zastoupené Mgr. Davidem
Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 7, v řízení o
kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2003, č. j. 29 Ca
5/2003 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2003, č. j. 29 Ca 5/2003 – 58, byla
odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu
(dále ERÚ), jímž bylo na základě rozkladu stěžovatele změněno rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu ze dne 6. 8. 2002, č. j. P-1371/02/401, tak, že stěžovateli se ukládá uzavřít
se zúčastněnou osobou smlouvu o podílu odběratele na účelně vynaložených nákladech
dodavatele spojených s připojením odběrného zařízení a se zajištěním požadovaného příkonu
ve znění, které tvoří přílohu tohoto rozhodnutí jako jeho nedílná součást. Podle krajského
soudu jde v dané věci o případ, kdy správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci, ve kterých přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení
podle části páté o. s. ř. Předmětem smlouvy je stanovení podílu na účelně vynaložených
nákladech dodavatele spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu
pro odběratele a způsob jeho úhrady, která je nedílnou součástí rozhodnutí ERÚ,
v níž je uvedeno, že jaká je celková výše podílu odběratele na účelně vynaložených nákladech
dodavatele spojených s připojením odběrného místa a se zajištěním požadovaného příkonu,
že se stěžovatel touto smlouvou zavazuje uhradit uvedenou částku zúčastněné osobě
do 30. 6. 2002. V daném případě rozhodovaly správní orgány na základě zmocnění
vyplývajícího z §17 odst. 8 písm. a) energetického zákona, neboť mezi držitelem licence
a jeho zákazníkem (stěžovatelem) vznikl spor, zda, resp. v jaké výši, se má stěžovatel
jako nový odběratel elektřiny na základě kupní smlouvy na dodávku a odběr elektřiny
ze dne 10. 5. 2001 podílet na účelně vynaložených nákladech dodavatele spojených
s připojením odběrného místa a se zajištěním požadovaného příkonu. Smlouva byla uzavřena
podle §50 energetického zákona, jež stanoví minimální požadavky na její obsah, a podle
§409 a násl. obch. zák. Krajský soud proto dovodil, že napadené rozhodnutí opírající
se o §17 odst. 8 písm. a) energetického zákona je rozhodnutími o sporu vyplývajícím
z obchodněprávního vztahu mezi stěžovatelem a zúčastněnou osobou založeného kupní
smlouvou. Tato smlouva byla uzavřena nepochybně mezi podnikateli (§2 odst. 2 obchodního
zákoníku) při jejich podnikání, kdy oba účastníci smlouvy jsou podnikatelskými subjekty
zapsanými v obchodním rejstříku.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí, kterou spatřuje v tom, že v projednávané věci je dána věcná i místní příslušnost
Krajského soudu v Brně, a nikoliv soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení.
Podle jeho názoru se totiž v daném případě nejedná o čistě obchodní vztah, neboť povinnost
podílet se na nákladech spojených s poskytnutím rezervovaného příkonu je založena
energetickým zákonem, tedy normou veřejného práva, kterou je rovněž stanovena výše
podílu. Uzavření kupní nebo obdobné smlouvy je již skutečností sekundární, zejména
uzavření smlouvy podle §50 energetického zákona, která se týká odběru a nikoliv nákladů
na zajištění rezervovaného příkonu. V možnostech subjektů proto není podílem disponovat,
resp. nepožadovat úhradu vůbec.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ERÚ navrhl její zamítnutí, když se zcela ztotožnil
s argumentací krajského soudu. Uvedl, že rozhodovací kompetence ERÚ se týká jednak
soukromoprávní oblasti, kam patří například i rozhodování sporů mezi licencovanými
subjekty a zákazníky (odběrateli), jakož i spory mezi licencovanými subjekty navzájem
a jednak veřejnoprávní oblasti, kdy sám rozhoduje v nadřízeném vrchnostenském vztahu vůči
určitému subjektu, jde např. o rozhodování ve věcech licencí. Zatímco v prvém případě
tyto věci podléhají „přezkumu“ podle části páté o. s. ř., v druhém případě rozhodnutí
podléhají režimu přezkumu podle s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil soukromoprávní charakter dohody o určení
podílu na vynaložených nákladech dodavatele a dovozuje pravomoc soudů ve správním
soudnictví jednak z toho, že tento podíl je upraven v energetickém zákoně, který je podle jeho
názoru normou veřejnoprávní a jednak z toho, že účastníci nemohou „s tímto podílem
disponovat, případně jej vyloučit“. V této souvislosti nelze nepoukázat na to, že argumentace
stěžovatele obsažená v žalobě (bod III.) vycházela přesně z opačného právního názoru, totiž,
že dohoda o určení vzniku povinnosti žalobce uhradit podíl na nákladech je dohodou
soukromoprávního charakteru se subsidiárním použitím obchodního zákoníku.
Tato argumentace byla přesvědčivá a krajský soud ji v podstatě převzal.
Předně je třeba konstatovat, že energetický zákon není předpisem obsahujícím výlučně
jen veřejnoprávní normy. Předmětem úpravy energetického zákona jsou totiž podmínky
podnikání, výkonu státní správy a regulace v energetických odvětvích, kterými jsou
elektroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických
a právnických osob s tím spojených (§1 energetického zákon). Jinými slovy zákon obsahuje
normy jak veřejnoprávní (výkon státní správy), tak i soukromoprávní povahy (podmínky
podnikání). Rozhodujícím kritériem pro rozlišení, o jaký vztah se jedná, je metoda úpravy,
tedy, zda jde o úpravu vztahů postavených na rovnosti, tj.vztahy mezi. držiteli licencí a jejich
zákazníky nebo o vztahy ryze vrchnostenského charakteru, kam patří např. rozhodování
ve věcech udělení, změn či zrušení licencí. Podle §17 odst. 8 písm. a) energetického zákona
Energetický regulační úřad rozhoduje spory, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy
mezi jednotlivými držiteli licencí a popřípadě i jejich zákazníky. V těchto případech,
kdy ERÚ rozhoduje podle citovaného ustanovení, např. mezi jednotlivými držiteli licencí,
popř. jejich zákazníky, se předpokládala vždy pravomoc soudu rozhodujících
v občanskoprávním řízení, a to do 31. 12. 2002 podle §97 energetického zákona
a po 1. 1. 2003 podle úpravy obsažené podle §244 a násl. o. s. ř. Proto námitka opírající
se o výlučně veřejnoprávním charakter energetického zákona je nedůvodná.
Posuzovaný případ proto nepochybně spadá do prvé kategorie vztahů upravovaných
energetickým zákonem, tj. soukromoprávní, kdy ERÚ rozhodl spor mezi dodavatelem
a odběratelem elektřiny, mezi nimiž nedošlo k dohodě o uzavření smlouvy na úhradu účelně
vynaložených nákladů dodavatele spojených s připojením a se zajištěním požadovaného
příkonu. Skutečnost, že povinnost podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele
ukládá stěžovateli jako tzv. chráněnému zákazníkovi energetický zákon v §29 odst. 2 písm. f)
na soukromoprávním povaze vztahu nic nemění. Energetický zákon totiž na mnoha místech
stanoví povinnosti jednotlivým účastníků trhu s elektřinou, jimiž jejich smluvní volnost
vymezuje (limituje), ale nevylučuje, což ale nic nemění základní charakteristice vztahu.
Pokud stěžovatel namítal, že argumentace krajského soudu opírající svůj závěr
o soukromoprávním charakteru věci odkazem na §50 energetického zákona vymezujícího
náležitosti smlouvy o dodávce elektřiny je nepodstatný a naopak podstatný je právě charakter
povinnosti podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele, odkazuje Nejvyšší
správní soud na výše uvedenou argumentaci.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s., když stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
a ERÚ žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně