ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.59.2015:31
sp. zn. 7 As 59/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: A. H.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 18 A 13/2014 – 42,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 18 A 13/2014 - 42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce A. H. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 18 A 13/2014 – 42, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 5. 2. 2015, č. j. 18 A 13/2014 – 42, zamítl žalobu A. H., kterou se domáhal přezkoumání a
zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále také „žalovaný“)
ze dne 15. 1. 2014, č. j. MSK 174245/2013, sp. zn. DSH 38832/2013/Now 067.1V10, kterým
bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy
(dále též „Magistrát“) ze dne 24. 10. 2013, č. j. SMO/371288/13/DSČ/Jeřk, jímž byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), za který mu
byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6
měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí a současně stanovena povinnost nahradit náklady
správního řízení ve výši 1.000 Kč.
Krajský soud ve svém rozsudku nejprve předestřel skutkové okolnosti projednávané věci,
zejména pak podstatu přestupku, který byl žalobci, jenž dne 2. 8. 2013 v 15.38 hodin řídil vozidlo
VW Passat, RZ 6T8 9048, po ulici Mariánohorská v Ostravě-Mariánských Horách, kladen za vinu
a spočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti na sledovaném úseku pozemní komunikace
o 51 km/hod., a provedené důkazy ve správním a soudním řízení.
Krajský soud v tomto rámci především neshledal důvodnou žalobní námitku vytýkající
správním orgánům, že porušily práva žalobce, pokud jeho zástupci - Ing. J. - bylo dne 8. 11. 2013
odepřeno právo nahlížet do správního spisu. Je tomu tak proto, že se zmocněnec vůči správnímu
orgánu prokazoval jen kopií plné moci od žalobce a takový důkaz o existenci zmocnění pro Ing.
J. (dále jen „zmocněnec“) jej neopravňoval k zastupování žalobce, ani k nahlížení do správního
spisu. Krajský soud též nepřisvědčil námitce žalobce, že termín 8. 11. 2013 byl jediným možným
termínem, kdy mohl žalobce (zmocněnec) nahlížet do správního spisu (zvláště, když žalobci bylo
již dne 11. 9. 2013 doručeno předvolání k ústnímu jednání).
Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, jejímž obsahem je zpochybnění
provedeného měření rychlosti vozidla žalobce. Žalobce v tomto směru nepředložil žádná tvrzení
a důkazy, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že postup vyškolených policistů
při měření rychlosti neprobíhal v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení RAMER10 C,
resp. že naměřená rychlost nebyla skutečnou rychlostí měřeného vozidla. Spolehlivost měřícího
zařízení osvědčuje ověřovací list českého metrologického institutu. Výrobní číslo použitého
rychloměru se shoduje s číslem rychloměru, k němuž byl doložen platný ověřovací list. Co se týče
tzv. odborného posudku předloženého žalobcem spolu s žalobou, nejedná se o posudek
zpracovaný soudním znalcem z oboru dopravy. Správnímu soudu tak není zřejmá odborná
kvalifikace autora, na základě níž byl tzv. odborný posudek vypracován. Krajský soud proto tento
důkaz neprovedl a současně jej shledal nadbytečným.
Krajský soud proto dospěl k závěru, že správní orgány dostály své povinnosti zjistit
přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřily úplné podklady pro vydání správního
rozhodnutí. Zcela dostatečně a přezkoumatelným způsobem se v odůvodnění svých rozhodnutí
vypořádaly i s důvody, které posléze vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce. Vzhledem k tomu,
že se oba správní orgány nedopustily ani vad řízení, které by založily nezákonnost napadeného
rozhodnutí, musel podanou žalobu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou výslovně opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel má především za to, že krajský soud nesprávně po právní stránce vyhodnotil
namítané vady správního řízení (čl. 2-5 kasační stížnosti). Je tomu tak proto, že mu nebylo
správním orgánem umožněno realizovat svá procesní práva, když na jedné straně dne 8. 11. 2013
nebylo jeho zmocněnci umožněno nahlížet do správního spisu, aby se seznámil s podklady
pro vydání rozhodnutí a na druhé straně před tímto datem Magistrát se zmocněncem jednal jako
s plnohodnotným zástupcem (doručoval mu listiny určené výhradně do jeho rukou -
např. prvostupňové rozhodnutí Magistrátu o přestupku).
V této souvislosti krajský soud vůbec nevzal v úvahu porušení povinností ze strany
Magistrátu (§37 odst. 3 správního řádu). Pokud měl správní orgán prvého stupně pochybnosti
o úplnosti, pravosti či průkaznosti jemu doručené plné moci (dne 3. 10. 2013) udělené jím svému
zmocněnci, bylo jeho povinností ho vyzvat k opravě vad podání, upřesnění plné moci,
či doložení jejího originálu. Takto ale Magistrát nepostupoval. Právě naopak, dne 24. 10. 2013
zaslal jeho zmocněnci své rozhodnutí o přestupku a ten, cestujíc dne 8. 11. 2013 přes téměř celou
Českou republiku (Praha -Ostrava), neměl nejmenší pochybnost o tom, že by nebyl považován
za jeho zástupce. K této vytýkané vadě řízení však krajský soud ničeho neuvedl, resp. jen
konstatoval, že zmocněnci nebylo oprávněně umožněno nahlížet do spisu. Vyslovený názor
krajského soudu je tak nejen věcně nesprávný, ale také nepřezkoumatelný, neboť se nezabýval
namítaným porušením ust. §37 správního řádu (správně měl Magistrát vyzvat jeho nebo
zmocněnce k odstranění vad podání). Minimálně by tak předešel zkrácení jeho práv následným
postupem, kdy mu neumožnil nahlížet do podkladů rozhodnutí o přestupku. Toto bylo právě
důvodem, proč nebylo jeho odvolání řádně odůvodněno.
Stěžovatel musí vytknout krajskému soudu nesprávný závěr, že neumožněním nahlížet
do spisu a podkladů rozhodnutí jeho zmocněnci nedošlo ke zkrácení jeho práv. V tomto směru
soudem poukazovaný možný termín nahlížení do spisu při ústním jednání dne 10. 10. 2013
je ryze spekulativní. Pokud bylo upřeno nahlížet do spisu jeho zmocněnci dne 8. 11. 2013, nelze
z ničeho dovozovat, že o měsíc dříve - dne 10. 10. 2013 by mu toto umožněno bylo. Vadná je
přitom i samotná premisa, že by snad tím, že se neúčastnil ústního jednání, neměl být zkrácen
na právu nahlížet do spisu. Pro uvedené závěry nemá krajský soud ani žalovaný zákonnou oporu.
Je třeba odmítnout argumentaci krajského soudu, že není rozhodné, bylo-li znemožněno nahlížet
do spisu zmocněnci, mohl-li do něho nahlédnout sám zmocnitel již dříve. Současně je nutno
zdůraznit, že pro něho bylo z hlediska ochrany jeho práv důležitější, aby mu bylo umožněno
nahlížet do spisu až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Alespoň by zjistil, o jaké důkazy
se ve skutečnosti správní orgán prvého stupně opíral.
Obdobně nesprávný a šikanózní je argument krajského soudu, že není vadou řízení před
správními orgány, pokud nemohl nahlížet do spisu, jestliže podané blanketní odvolání nebylo
ve stanovené lhůtě doplněno. Je tomu tak proto, že jeho zmocněnec nemohl relevantně doplnit
blanketní odvolání právě proto, že mu nebylo umožněno nahlížet do spisu, či se seznámit
se spisem. Již z tohoto důvodu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Je-li zásadní vadou
řízení nedoplnění odvolání, tím spíše musí být vadou postup správního orgánu, který neumožní
účastníku řízení, aby nahlížel do spisu. Absence výzvy k odstranění vad podání (plné moci)
je potom nejen vadou řízení, ale také nesprávným úředním postupem.
Rozsudek krajského soudu je však i nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Je tomu
tak proto, že se správní soud nevypořádal s žalobními argumenty. Stalo se tak přesto,
že správnímu soudu předložil důkaz - odborný posudek, ve kterém byla odborně rozporována
správnost provedeného měření rychlosti (za použití úhlu odklonu radarového svazku od osy
měřeného ve vztahu k přípustnému rozmezí tohoto úhlu dle návodu k obsluze radaru).
Krajský soud však k tomuto navrhovanému důkazu jen konstatoval, že: „… se nejedná
o posudek zpracovaný evidovaným soudním znalcem z oboru dopravy. Soudu tak není známa odborná kvalifikace
autora, na základě níž byl tento tzv. odborný posudek vypracován. Krajský soud proto tento důkaz neprovedl
a současně jej shledal nadbytečným“. Krajský soud tak svým konstatováním fakticky doznal,
že se nevěnoval jeho argumentům a ani neuvedl přesvědčivě z jakého důvodu. Současně je nutno
konstatovat, že se nejednalo o posudek znalecký, ale o posudek odborný. V řízení by tedy nešlo
o provedení důkazu znaleckým posudkem, ale o provedení důkazu listinou. Pokud se však
správní soud rozhodl tento důkaz neprovést, pak bylo dle jeho názoru nutné, aby jej tento soud
minimálně pokládal za žalobní tvrzení. Takto však krajský soud nepostupoval.
Krajský soud ani blíže nerozvedl, z jakých důvodů dospěl k závěru o „nadbytečnosti
posudku“. Pouze konstatoval, že účastník řízení nepředložil taková tvrzení a důkazy, na základě
kterých by bylo možno dospět k závěru, že postup měření rychlosti vyškolenými policisty
neprobíhal v souladu s návodem k obsluze, resp. že naměřená rychlost nebyla skutečnou rychlostí
jeho vozidla. Tak tomu ale ve skutečnosti není. Právě za tím účelem sám předložil odborný
posudek, ale krajský soud jej bez dalšího odmítl pro nadbytečnost. Nadto uvedl, že stěžovatel
žádné důkazy zpochybňující závěry správního orgánu nepředložil. Takový postup je šikanující
a znemožňuje cokoliv prokázat. Krajský soud měl proto sporným odborným posudkem provést
důkaz. Pokud se však rozhodl jinak, měl odborný posudek pojmout jako žalobní tvrzení a řádně
se s ním i přezkoumatelně vypořádat. Jelikož tak neučinil, je rozsudek z tohoto důvodu nejen
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, ale také pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel má posléze za to, že tvrzení krajského soudu o ověření rychloměru není nijak
relevantní k žalobním tvrzením, či vypořádání žalobních námitek. Naopak, je spornou otázka,
podle jakého úhlu bylo skutečně měřeno, a zda to odpovídá návodu. Ani touto otázkou se však
krajský soud nezabýval. Také proto je rozsudek nepřezkoumatelný.
Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný Krajský úřad Moravskoslezského kraje považuje kasační stížnost
za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Je mu známa judikatura
Nejvyššího správního soudu z oblasti prokázání zastoupení a stejně tak jsou mu známy procesní
praktiky zástupce stěžovatele Mgr. Topola v jiných věcech. Ze strany stěžovatele však jde
od počátku o procesní obstrukce s úmyslem správní orgán „nachytat“, ať se zachová jakkoliv.
Zástupce přestupce pak tvrdí opak. V projednávané věci má žalovaný za to, že Magistrát
postupoval v souladu se správním řádem, pokud neumožnil zmocněnci nahlížet do správního
spisu jen na základě prosté kopie plné moci. Nemohlo ani dojít ke zkrácení práv stěžovatele,
který se mohl s obsahem spisu seznámit kdykoliv (mimo jiné dne 10. 10. 2013 při ústním
jednání). Zmocněnec pak po doručení originálu plné moci. Ponechat stranou nelze též okolnost,
že stěžovateli nečinilo potíže uvést důvody nesouhlasu s napadeným rozhodnutím i bez znalosti
spisu. Ostatně, proti usnesení o odepření nahlížení do spisu se ani zmocněnec, ani stěžovatel
neodvolali.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a i sám dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je třeba zrušit,
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel podává svůj mimořádný opravný prostředek
explicitně nejen z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu
obsaženého v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, případně pro jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Jde-li o stěžovatelem vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního soudu, ke které je povinen
přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení otázky přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
přistoupil přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by bylo
přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval právním posouzením věci
samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné,
či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud
právní názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném
na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle
jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Ponechat stranou nelze ani okolnost,
že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o kterou
se opírají, pomíjelo by jednotlivá podání žalobce (stěžovatele) a námitky v nich uvedené, mělo
by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Měl-li by pak být rozsudek
správního soudu zrušen pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo
by se jednat o takovou vadu v řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost správního rozsudku o věci samé není
ještě důvodem pro jeho zrušení. Těmto požadavkům kladeným na soudní rozhodnutí rozsudek
krajského soudu zcela bezezbytku nevyhovuje.
Krajský soud, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku na str. 7 odst. 2 rozsudku, vyšel
v otázce zpochybnění provedeného měření rychlosti vozidla stěžovatele z toho, že „stěžovatel
nepředložil soudu žádná taková tvrzení a důkazy, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že postup
měření rychlosti vyškolenými policisty neprobíhal v souladu s návodem k obsluze“. Jinak řečeno, vyšel z toho,
že v otázce, zda provedené měření rychlosti vozu stěžovatele proběhlo či neproběhlo zcela podle
návodu k obsluze, resp. bylo neregulérní, neunesl stěžovatel důkazní břemeno. Současně však
v témže odstavci napadeného rozsudku krajský soud odmítl stěžovatelem předložený důkaz -
odborný posudek. Právě ten ale měl podle žaloby i kasační stížnosti prokazovat neregulérnost,
nepřesnost, či zkreslení policejním orgánem provedeného radarového měření dne 2. 8. 2013
v 15.38 hod. na ulici Mariánskohorská v Ostravě - Mariánských Horách. Soud zde uvedl
v podstatě jen to, že důkaz tímto „odborným posudkem“ neprovedl, neboť jej shledal
nadbytečným, aniž však uvedl z jakých důvodů. Zatížil tak tím svůj rozsudek
nepřezkoumatelností spočívající především v nesrozumitelnosti svého rozsudku, ale i pro
nedostatek důvodů.
Je tomu tak proto, jak na to ostatně přiléhavě poukázal stěžovatel, že si v tomto směru
rozsudek krajského soudu odporuje (protiřečí). Na jedné straně je totiž vybudován
na předpokladu, že stěžovatel žádným důkazem nezpochybnil regulérnost provedeného
radarového měření. Na straně druhé však bezprostředně po té správní soud [když již stěžovatel
důkaz (bez ohledu na jeho formu či podobu) na podporu svých tvrzení o neregulérnosti
proběhlého měření soudu předestře a domáhá se jeho provedení], odmítne provedení důkazu,
neboť je podle jeho názoru nadbytečným. Tento vnitřní rozpor má ale za následek
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost.
Rozsudek krajského soudu je však v této souvislosti i nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Je tomu tak jednak proto, že správní soud blíže neosvětlil dovozovanou nadbytečnost
důkazu, a jednak z toho důvodu, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jak naložil
s argumentací stěžovatele obsaženou v poukazovaném „odborném posudku“. Jak správně
poukázal stěžovatel, pokud krajský soud neposoudil doložený odborný posudek jako znalecký
posudek, ani jako listinný důkaz, měl jej považovat za žalobní tvrzení stěžovatele, které měl
ovšem současně vypořádat. Z napadeného rozsudku však není vůbec zřejmé, že by tak učinil.
Rozsudek je tudíž i nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Krajský soud ale při posuzování otázky, zda doplnit, či nedoplnit dokazování o doložený
„odborný posudek“ pochybil i jinak. Uvedl, že tento důkaz neprovedl mimo jiné proto, že mu
nebyla zřejmá odborná kvalifikace autora posudku - Mgr. P. Š., Dis, IČO …. Krajský soud tedy
ustal bez dalšího na tom, že uvedený zpracovatel posudku není evidovaným soudním znalcem
z oboru dopravy. Při tom právě otázka odborné způsobilosti zpracovatele tohoto posudku je
klíčová pro posouzení relevance navrženého důkazu a prokázání případné validity provedeného
radarového měření rychlosti vozu stěžovatele dne 2. 8. 2013. Krajský soud měl tedy nejprve
zkoumat „odbornou způsobilost“ zpracovatele tohoto „odborného posudku“, což ale neučinil, a
teprve po té uvážit, zda jej provést a pokud ano, jakou lze výsledkům těchto zjištění přikládat
důkazní sílu (jak samostatně tak ve spojení s dalšími důkazy obsaženými ve spise jako - např. s
poukazovaným ověřovacím listem autorizovaného metrologického střediska Ramet C.H.M., a. s.
AMS Kunovice ze dne 16. 11. 2012, tak dokladem o proškolení policistů z obsluhy radarového
rychloměru RAMER10 C apod.). Pokud tak ale neučinil, zatížil své řízení jinou vadou v řízení ve
smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je tomu tak proto, že pokud by byl uváděný zpracovatel
oprávněn podávat jakékoliv „posudky“, nelze vyloučit, že by odmítnutí takového důkazu, mohlo
mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Ponechat stranou v této souvislosti nelze ani
okolnost, zda odpovídá zákonu postup krajského soudu, který o stěžovatelem doložených
důkazech rozhodne bez toho, aby nařídil jednání (viz. řízení vedené rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu pod č. RS 7/2015, ve věci sp. zn. 7 As 93/2014).
Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný také proto, že se správní soud při
posuzování žalobou vytýkaných vad řízení před správními orgány vůbec nezabýval předestřeným
porušením ust. §37 odst. 2 správního řádu (čl. II odst. 3 a násl. žaloby) v souvislosti s Magistrátu
doručenou kopií plné moci stěžovatele udělené zmocněnci a stěžovatelem dovozovanými
procesními pochybeními Magistrátu (např. doručení rozhodnutí Magistrátu o přestupku
stěžovatele ze dne 24. 10. 2013 výhradně tomuto zmocněnci).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným, nezabýval se již otázkou vytýkaného nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, tedy otázkou, zda byl stěžovatel zkrácen na svých právech tím,
že jeho zmocněnci nebylo dne 8. 11. 2011 umožněno nahlížet do správního spisu a zda jsou
opodstatněně namítané další vady řízení před správním orgánem. V opačném případě by Nejvyšší
správní soud nepřípustně (předčasně) předjímal právní závěr, který v prvé řadě přísluší vyslovit
krajskému soudu.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil kasační stížností napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2015, č. j. 18 A 13/2014 – 42, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby v mezích vysloveného právního názoru
Nejvyššího správního soudu a v mezích včas uplatněných žalobních bodů znovu posoudil
zákonnost rozhodnutí žalovaného. Teprve po té vydá rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu