ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.71.2012:39
sp. zn. 7 As 71/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Podniky města
Šumperka, a.s. se sídlem Slovanská 21, Šumperk, zastoupený JUDr. Miroslavem Martinákem,
advokátem se sídlem Hlavní třída 18, Šumperk, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého
kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. J. O.,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2012,
č. j. 22 A 57/2011 – 172,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2012, č. j. 22 A 57/2011 – 172
a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 14. 7. 2009,
č. j. KUOK/57292/2009-2/937 a ze dne 17. 8. 2009, č. j. KUOK/58919/2009-2/937
se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
32.090 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Miroslava Martináka.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 7.904 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Miroslava Martináka.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2012, č. j. 22 A 57/2011 – 172, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutím Krajského úřadu
Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 14. 7. 2009, č. j. KUOK/57292/2009-2/937
a ze dne 17. 8. 2009, č. j. KUOK/58919/2009-2/937, kterými byla zamítnuta odvolání
stěžovatele a potvrzena rozhodnutí Městského úřadu Šumperk (dále jen „stavební úřad“) ze dne
14. 4. 2009 č. j. MUSP 23674/2009, kterým bylo Společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“)
domu T. č. 17 vydáno stavební povolení na stavební úpravy spočívající ve zřízení plynového
odběrného zařízení pro vytápění a ohřev TUV a ze dne 20. 4. 2009 č. j. MUSP 38297/2009,
kterým bylo SVJ domu T. č. 15 vydáno stavební povolení na stavební úpravy spočívající ve
zřízení plynového odběrného zařízení pro vytápění a ohřev TUV. V odůvodnění rozsudku
krajský soud k žalobní námitce nesouladu odpojení předmětných objektů od centrálního zdroje
tepla (dále jen „CZT“) uvedl, že setrvává v souladu se svou dosavadní rozhodovací praxí na
názoru, že prokáže-li SVJ jednoznačně a přesvědčivě, že využití CZT je pro něj, ve srovnání
s možností využití vlastní plynové kotelny, ekonomicky nepřijatelné, má v přiměřené míře
svobodu volby systému vytápění. Zájmy provozovatele CZT a občanů města Šumperka jako
celku jsou přitom dostatečně chráněny podle ust. §3 odst. 8 zákona 86/2002 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“). Za této situace nemůže stavební úřad
zamítnout žádost o vydání stavebního povolení s odůvodněním, že podle příslušné územní
energetické koncepce je odpojování od CZT nepřípustné. Argumentace územní energetickou
koncepcí, která nebyla v době vydání napadeného rozhodnutí pojata do územního plánu, je navíc
v případě města Šumperk zcela nepřípadná. Podle názoru krajského soudu je závazným
dokumentem pro rozhodování v území jen územní energetická koncepce, která je součástí
územně plánovací dokumentace. Jen taková závazná územní energetická koncepce může vést
k důsledkům předvídaným v ust. §77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „energetický zákon“). Byl-li ale schválen územní plán odvolávající se
na energetickou koncepci města Šumperk až po vydání napadeného rozhodnutí, nemohl k němu
krajský soud přihlížet s ohledem na ust. §75 s. ř. s. Proto také zamítl návrh na doplnění
dokazování územním plánem města Šumperk.
Namítal-li stěžovatel, že ve stavebním řízení nebylo doloženo stanovisko držitele licence
SATEZA, a. s. na výrobu a distribuci tepla s tím, že navrhovaným odpojením od CZT dojde
ke změnám hydraulických poměrů v neměřené části systému CZT, krajský úřad konstatoval,
že podle ust. §77 odst. 7 energetického zákona je souhlas nutný při úpravách odběrného
tepelného zařízení nebo jeho částí, kterým prochází neměřená dodávka tepelné energie.
K takovému zásahu však nedošlo, protože změnu hydraulických poměrů za takový zásah nelze
považovat. Krajský úřad se tedy s touto odvolací námitkou vypořádal a uvedl zcela
přezkoumatelným způsobem, z jakých důvodů ji považuje za nedůvodnou. Stěžovatel ovšem
v žalobě neuvedl, proč má uvedený závěr za nezákonný, a proto se krajský soud dále tímto
žalobním bodem nezabýval.
K námitce, že nebylo doloženo stanovisko Státní energetické inspekce (dále jen „SEI“)
podle ust. §94 odst. 2 energetického zákona, krajský soud uvedl, že krajský úřad v napadených
rozhodnutích pouze zdůraznil, že se jedná o zdroj tepla do 1 MW , zatímco prvostupňové
rozhodnutí výslovně akcentuje závěr převzatý ze stanoviska SEI ze dne 3. 11. 2008,
podle kterého se podle ust. §2 odst. 4 vyhl. č. 195/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „vyhláška“) taková stanoviska nevydávají. Protože v daném případě je z obsahu spisů zjevné,
že se jedná o zdroj tepla do 1 MW, krajský soud se ztotožnil zejména se stavebním úřadem,
že nebylo třeba závazné stanovisko SEI. Přesto, že krajský soud vyslovil souhlas se stěžovatelem,
že odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu nejsou přesvědčivá a úplná, posoudil správní
rozhodnutí I. a II. stupně jako celek, a proto z nich lze seznat alespoň tu nejzákladnější úvahu,
že se krajský úřad ztotožnil s argumentací stavebního úřadu. Při spojení úvah krajského úřadu
a stavebního úřadu lze tyto přezkoumat, neboť jsou z kontextu rozhodnutí obou stupňů
správních úřadů alespoň seznatelné. Nedůvodný je také odkaz stěžovatel na limitní hodnotu 700
GJ/samostatně stojící budovy. Hodnota 700 GJ/samostatně stojící objekt (nešťastně v rozporu
se stanoviskem SEI uvedená v rozhodnutí stavebního úřadu) je však důvodem pro jinou výluku
z poskytování závazných stanovisek uvedenou v ust. §2 odst. 4 písm. a) vyhlášky. V daném
případě se nejedná o stavbu samostatně stojící budovy, ale o stavbu zdroje tepla. Proto nelze
aplikovat citované ustanovení, ale naopak je třeba užít ust. §4 odst. 2 písm. b) vyhlášky upravující
případy staveb zdrojů tepla.
Také další žalobní bod neshledal krajský soud důvodný. Sice přisvědčil stěžovateli,
že ze systematiky zákona o ochraně ovzduší je logicky dovoditelné, že povinnosti právnických
a fyzických osob stanovené v ust. §3 musí být vždy splněny, pokud jde o novou stavbu
nebo změnu stavby stávající, a stavební úřad se proto musí splněním těchto podmínek
vždy zabývat a zkoumat je, ale vzhledem k tomu, že citovaný zákon posuzování výše uvedených
kritérií technické proveditelnosti a ekonomické přijatelnosti blíže nespecifikuje, musí být
ze správního rozhodnutí seznatelné, jak jejich splnění posoudil. Jakkoli rozhodnutí krajského
úřadu neoplývají podrobným odůvodněním, jsou úvahy správních orgánů seznatelné
z rozhodnutí stavebního úřadu ve spojení s převzetím jeho závěrů krajským úřadem. Stavebníci
předložili vyúčtování dodávky tepla z dosud využívaného CZT za r. 2003 až 2008, tyto porovnali
s náklady na pořízení stavby, jeho provoz a na dodávky plynu, přičemž reálně vycházeli z 10-leté
životnosti nových kotelen. Protože tento výpočet byl stěžovatelem zpochybněn, krajský soud
doplnil dokazování listinnými důkazy, provedl sám výpočet a dospěl k závěru, že úspora vzniklá
přechodem na jiný způsob vytápění představuje v případě domu T. č. 15 činí 48.789,96 Kč ročně,
t. j. za celou tuto dobu uvažované životnosti kotelny 487.899,60 Kč, a u domu T. č. 17 činí
21.377,78 Kč ročně, t. j. za celou tuto dobu uvažované životnosti kotelny 213.777,80 Kč.
Uvedená úspora v řádu statisíců korun je podle krajského soudu natolik vysoká, že další odběr
tepla z CZT představuje pro stavebníky alternativu ekonomicky nepřijatelnou. Proto podmínky
ust. §3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší pro povinnosti připojení stavebníků využít CZT nebyly
naplněny. Vzhledem k tomu, že krajský soud pro výpočty použil z matematických úkonů jen
sčítání, násobení a dělení na úrovni učiva I. stupně základní školy, nejedná se o úkony, k nimž by
bylo třeba odborných znalostí. Proto návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru
energetika, příp. aby byl vyslechnut odborník, který pro stěžovatele zpracoval jím předložený
výpočet, zamítl.
Ve vztahu k žalobním bodům 5., 6. a 8. krajský soud zopakoval znění ust. §3 odst. 8
zákona o ochraně ovzduší, z něhož vyplývá, že ekonomická přijatelnost se u využívání CZT
hodnotí pouze ve vztahu ke stavebníkovi, nikoli k provozovateli CZT, k obyvatelům určité
oblasti či ve vztahu k obecnímu majetku. Námitky směřující k potřebnosti posouzení ekonomické
přijatelnosti stavby pro subjekty odlišné od stavebníka tak nemají oporu v právním řádu,
a proto je krajský soud shledal nedůvodnými.
K námitce týkající se „pohody bydlení“ obsažené v žalobním bodě 7. krajský soud
poukázal na to, že tento pojem byl použit v souvislosti s umístěním stavby v ust. §4 odst. 1 věta
druhá vyhl. č. 137/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Citované ustanovení však bylo
s účinností od 1. 1. 2007 zrušeno a nahrazeno ust. §10 odst. 1 vyhl. č. 268/2009 Sb., ve znění
vyhl. č 20/2012 Sb., které už tento pojem nepoužívá. Stavební úřad se z pohledu citovaného
ustanovení stavbou zabýval, když výslovně odkázal na studie firmy Ateliér ekologických modelů
Praha (dále jen „ATEM Praha“), podle nichž stávající kotelna zhoršuje kvalitu ovzduší, zatímco
nová kotelna při použití kondenzačních kotlů ovzduší ohrožovat nebude.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného
rozsudku v porušení ust. §77 odst. 7 energetického zákona, neboť stavební úřad si před vydáním
stavebního povolení nevyžádal souhlas držitele licence na výrobu tepelné energie nebo rozvod
tepelné energie, tj. firmy SATEZA, a. s. Krajský soud dospěl k závěru, že krajský úřad uvedl zcela
přezkoumatelným způsobem, z jakých důvodů považuje tuto odvolací námitku za nedůvodnou,
ale z obsahu spisu, a zejména z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, podle stěžovatele
nelze tyto závěry zjistit, když krajský úřad odůvodňuje své rozhodnutí pouze tím, že firma
SATEZA, a. s., a ani stěžovatel, neprokázala, že by byla vlastníkem teplovodů v domě, a proto
tato firma není účastníkem řízení. Stěžovatel vyslovil také nesouhlas s názorem krajského soudu,
že v žalobě neuvedl, proč má být uvedený závěr krajského úřadu nezákonný, což krajský soud
označil za důvod, proč se tímto žalobním bodem nezabýval. Uvedl-li stěžovatel v podaných
žalobách, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ust. §77 odst. 7 energetického zákona, měl si
stavební úřad před vydáním rozhodnutí vyžádat souhlas držitele licence na výrobu a rozvod
tepelné energie, tj. firmy SATEZA, a. s. Z takto formulovaného žalobního bodu je patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadený výrok za nezákonný.
Podle stěžovatele je napadený rozsudek v této části nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost
a pro nedostatek důvodů. Stěžovatel v žalobě dále namítal, že nebylo doloženo stanovisko SEI
podle ust. §94 odst. 2 energetického zákona. V dané věci je limitní hodnotou spotřeba všech
druhů energie do 700 GJ pro samostatně stojící budovy. Takovou budovou není pouze jeden
vchod, tj. ul. T. č. 15 a T. č. 17, ale náleží k nim i další vchod, protože se jedná o budovy, která
sestává ze dvou vchodů. Při propočtu je nutno vzít v úvahu všechny druhy energií a ne pouze
vytápění a ohřev teplé vody. Při objektivním započítání všech energetických vstupů, tj. i elektrické
energie a zemního plynu do celé budovy, tj. všech vchodů, bude tento limit nepochybně
překročen. Bylo tedy povinností stavebního úřadu vyžádat si stanovisko SEI. Pokud tak stavební
úřad neučinil, porušil ust. §94 odst. 2 energetického zákona. Stanovisko stěžovatele je v souladu i
s dopisem SEI ze dne 3. 11. 2008 zn. 1384/08/71.103. Správní rozhodnutí obou stupňů jsou
v tomto směru nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Nevzal-li krajský soud v úvahu
nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů a naopak jejich
nepřezkoumatelnost dále rozvinul a prohloubil, je nepřezkoumatelný i napadený rozsudek
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 17/2007 - 66). Při hodnocení splnění
zákonných podmínek podle ust. §3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší měl kvalifikované
ekonomické posouzení zpracovat soudní znalec. Stěžovatel navrhoval, aby byl ustanoven znalec
z oboru energetika, který by zhodnotil dopady vlastního zdroje topení na kvalitu ovzduší
a posoudil ekonomickou přijatelnost vytápění předmětného domu z vlastní plynové kotelny
vzhledem k možnosti využití stávajícího CZT a zda odpojení domu od rozvodů CZT ovlivní
vyváženost topné soustavy. Krajský soud místo toho provedl vlastní kalkulaci ekonomické
nepřijatelnosti, při níž se dopustil řady významných chyb, když nerespektoval skutečnou roční
provozní účinnost zdroje; reálnou výhřevnost zemního plynu; zásadní vliv nového zateplení
domu na spotřebu tepla; skutečné investiční náklady na vybudování kotelny, které stavebníci
v řízení nedoložili, přičemž vycházení z nabídkového řízení je zavádějící, když rozhodující jsou
skutečně vynaložené náklady; objektivní metodiku ERU, a proto srovnával nesrovnatelné
(komplexní cenu tepla dodavatele CZT s jen neúplnými, a tedy neobjektivními náklady na teplo
z domovní kotelny) a základní ekonomická pravidla finančních analýz (minimálně o diskontování
ceny peněz, cenu ztracené příležitosti, čistou současnou hodnotu projektu, vnitřní výnosové
procento a další). Důkazem správnosti stěžovatelova tvrzení, že využití CZT je pro stavebníky
nejen ekonomicky přijatelné, ale i ekonomicky výhodnější, je, že reálně dosažené náklady na teplo
z kotelny v roce 2010 podle dostupných podkladů investora zcela potvrzují závěry finanční
analýzy předložené stěžovatelem v řízení před krajským soudem. Podle této analýzy byla
dosažená skutečná cena tepla z domovní kotelny domu T. č. 17 v roce 2010 asi 767 Kč/GJ,
zatímco cena tepla ze systému CZT v Šumperku byla 559 Kč/GJ, tedy téměř o třetinu nižší. Za
rok 2010 tedy vznikla investorovi provozem domovní kotelny ztráta ve výši 75.000 Kč. Investice
vložená do kotelny je tak nejen nenávratná, ale jejím provozem se bude tato ztráta každý rok
zvyšovat. Stěžovatel si je vědom, že uvádí údaje z doby po vydání napadených správních
rozhodnutí, ale jde o důkaz, který potvrzuje dřívější stěžovatelovy hypotézy o ekonomické
přijatelnosti využití CZT. Kdyby krajský úřad postupoval v souladu s ust. §3 odst. 8 zákona o
ochraně ovzduší a posoudil ekonomickou přijatelnosti využití CZT na základě odborné analýzy
zpracované s využitím všech relevantních podkladů, dospěl by ke stejnému závěru jako
stěžovatel. Krajský úřad však tomuto zákonnému požadavku nevyhověl a z jeho rozhodnutí
nebylo seznatelné, jak tuto otázku posoudil. Ke složitosti výpočtu se již stěžovatel podrobněji
vyjádřil ve svém podání ze dne 5. 12. 2011, k němuž připojil výpočet nákladů provedený
odborníkem Ing. J. S. S ohledem na složitost výpočtů měl krajský soud postupovat v souladu s
ust. 64 s. ř. s. ve spojení s §127 odst. 1 o. s. ř. a ustanovit znalce z oboru energetika. Krajský sodu
však postupoval v rozporu s těmito ustanoveními a propočet provedl sám, a to zjednodušeně,
nesprávně a neodborně s využitím nezpůsobilých podkladů. Takový postup měl za následek
nesprávné a nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel považuje napadený rozsudek v této
části za nepřezkoumatelný ve smyslu ust. 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Za jinou vadu řízení, je
možno považovat v dané věci nepodložený výpočet prokazující ekonomickou nepřijatelnost
stávajícího způsobu vytápění. Stěžovatel dále spatřuje vadu řízení v tom, že skutková podstata, z
níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu ve smyslu ust. 103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., když ze spisu nelze zjistit, že žadatel o stavební povolení předložil důkazy,
které prokazují ekonomickou nepřijatelnost stávajícího způsobu vytápění. Posouzení ekonomické
přijatelnosti využití CZT není otázkou právní, nýbrž znaleckou, tedy skutkovou, neboť je k němu
třeba poměrně složitých výpočtů provedených odborníkem za znalosti většího množství faktorů.
Stěžovatel zdůraznil, že důkazní břemeno nesou stavebníci, a nelze ji přenášet na stěžovatele. Jak
ve správních rozhodnutích, tak v napadeném rozsudku došlo k dezinterpretaci závěrů studií pro
životní prostředí z r. 2007 zpracovaných firmou ATEM Praha pro město Šumperk, kdy oba státní
orgány shodně uvádějí, že podle nich kotelna zhoršuje kvalitu ovzduší, zatímco nová kotelna při
použití kondenzačních kotlů ovzduší ohrožovat nebude. Je technicky naprosto zřejmé, že
vybudování jakéhokoliv nového zdroje, byt‘ s vysokou účinností a nízkými emisemi, vždy vede ke
zvýšení emisí, a tedy ke zhoršení stavu ovzduší. K emisím stávajícího CZT se totiž navíc přidají
emise nové kotelny. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušil i
rozhodnutí krajského úřadu.
Krajský úřad ke stížnímu bodu, v němž stěžovatel namítal, že si stavební úřad nevyžádal
souhlas držitele licence, tj. firmy SATEZA, a.s., uvedl, že správní orgány vycházely ze skutečnosti,
že žádný zákon nedává obcím právo zákazu přejít na individuální výrobu tepelné energie.
Ani v územním plánu nelze stanovit příkazem způsob vytápění. Vždy musí být navrženy
alternativy. Stavba nezasáhne do odběrného tepelného zařízení nebo jeho části. Odpojení
od tepelného zařízení z blokové kotelny je řešeno podmínkou č. 16 v rozhodnutí stavebního
úřadu, které je v souladu s ust. §77 odst. 7 energetického zákona. Preferováním určitého druhu
vytápění a stanovením okruhu topného média jeho vymezením by obec porušila předpisy
o ochraně hospodářské soutěže. Pokud jde o odpojení od CZT, je toto řešeno smluvním
vztahem mezi odběratelem a dodavatelem a není předmětem stavebního řízení. Dodavatel tepla
firma SATEZA, a. s. je nájemcem objektů kotelen a výrobcem tepla a podle ust. §109 zákona
č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) nemá postavení
účastníka řízení. K námitce, že nebylo doloženo stanovisko SEI krajský úřad uvedl,
že vybudovaný vlastní zdroj s úspornými kondenzačními kotli do 100 KW je plynovým
odběrným zařízením a podle ust. §4 zá kona o ochraně ovzduší se jedná o malý spalovací
stacionární zdroj. SEI se ke zřízení plynového odběrného zařízení vyjádřila s tím, že v zhledem
k roční spotřebě energie a maximálnímu výkonu plynové kotelny závazné stanovisko nevydává
a v daném případě není dotčeným orgánem. Stavební úřad provedl dne 18. 5. 2009 znovu
v uvedené věci konzultaci na SEI v Olomouci s Ing. Š., který jednoznačně sdělil, že uvedená
stavba je posuzována jako zdroj tepla do 1 MW. Pokud se jedná o námitku, že nebyla dostatečně
prokázána ekonomická výhodnost odpojení, takové posouzení stavební zákon neukládá, ale
vyžaduje jej zákon o ochraně ovzduší. Ale ani ten nespecifikuje, co je ekonomická přijatelnost a
jak se počítá. Zpracování ekonomického posouzení soudním znalcem z oboru energetika zákon
nevyžaduje, a ani stěžovatel nepředložil své zhodnocení. Pokud jde o zpochybňování ekonomické
a technické přijatelnosti toto stavební zákon sice neřeší, ale stavební úřad se touto skutečností v
souladu s právním názorem soudu, vysloveným v podobných případech, zabýval a vycházel
z předložených dokladů a výpočtů stavebníka. Ekonomické posouzení je doloženo a jednoznačně
z něj vyplývá, že náklady budou v poloviční výši. Krajský úřad rovněž zdůraznil, že k odpojování
nedošlo v prvním případě, v rozhodnutí jsou uvedeny jen některé případy již dříve odpojených
budov se souhlasem města Šumperk. Ekonomická výhodnost změny vytápění byla doplněna
a jednoznačně prokázána. Bytové domy, ve kterých se zřizuje odběrné zařízení, byly sice
postaveny jako dvojdomy, ale každý dům má svá čísla popisná, orientační i samostatné parcelní
číslo, byly prodány na základě prohlášení vlastníka města Šumperk jednotlivým vlastníkům bytů,
kteří v jednom případě vytvořili společenství vlastníků a ve druhém bytové družstvo jako
samostatné právní subjekty. Tyto subjekty mají také s firmou SATEZA, a. s. uzavřeny samostatné
smlouvy na odběry energie. V rozhodnutí stavebního úřadu jsou všechny uvedené skutečnosti
podrobně rozebrány a zdůvodněny a krajský úřad se s nimi ztotožnil. Velmi precizně jsou tyto
skutečnosti propočítány v napadeném rozsudku, kde je jednoznačně prokázáno, že úspory
stavebníků budou statisícové. K tvrzené dezinterpretaci závěrů studií pro životní prostředí krajský
úřad uvedl, v rozhodnutí stavebního úřadu jsou všechny rozhodné skutečnosti podrobně
rozebrány a zdůvodněny. Stěžovatelovo tvrzení, že vybudováním jakéhokoliv nového zdroje
dojde ke zvýšení emisí, nemá oporu ve znaleckém posudku a krajský soud to považuje za pouhou
spekulaci. Při odpojování jednotlivých uživatelů od CZT dochází i k utlumení výkonu centrální
kotelny, a tím i k utlumení emisí. Protože krajský úřad považuje rozsudek za zákonný a správný,
navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ji považuje
za neobjektivní a nesprávnou v jejich argumentacích a ničím důkazně nepodloženou. Podle jejího
názoru správní orgány postupovaly v souladu s ustanovenírni všech zákonů, které se k dané
stavbě váží, a k důkazům, které byly v řízení předloženy. Stejně rozhodoval i krajský soud. Navíc
důvody kasační stížnosti jsou stejné jako je stěžovatel uváděl od počátku stavebního řízení.
K jeho argumentaci se osoba zúčastněná na řízení opakovaně vyjadřovala a doložila důkazy, které
stěžovatelova tvrzení vyvracejí. Stěžovatel nikdy nedoložil, až na vyjádření Ing. S., žádné důkazy,
které by jeho tvrzení podporovaly. Ke stížní námitce týkající se porušení ust. §77 odst. 7
energetického zákona osoba zúčastněná na řízení poukázala na to, že stěžovatel zřejmě špatně
četl jeho text, neboť se v něm hovoří o nikoli naměřené, ale neměřené dodávce. Stavební
povolení jednoznačně určuje, že stavba musí být provedena tak, aby do neměřené části tepelného
zařízení nebylo nezasahováno, a tento požadavek byl také jednoznačně naplněn. Je tedy
prokázáno, že uvedený důvod kasační stížnosti je zcela irelevantní a Nejvyšší správní soud by jej
měl odmítnout. K namítanému porušení ust. §94 odst. 2 energetického zákona spočívající v tom,
že ve stavebním řízení nebylo vyžádáno stanovisko SEI, osoba zúčastněná na řízení uvedla,
že stavební povolení bylo vyžádáno na stavební úpravu spočívající ve zřízení plynového
odběrního místa a nejde tak o stavbu nějakého objektu. Navíc tvrzení stěžovatele, že o dům T. č.
17 je společnou budovou s domem T. č. 15 je zcela mylné a nesprávné. Společná je pouze jedna
stěna bez jakéhokoliv průchodu či průniků touto stěnou. Navíc dům T. č. 17 má samostatné
parcelní číslo a v katastru nemovitostí je veden zcela samostatně. Pokud jde o vyjádření SEI, má
osoba zúčastněná na řízení za to, že z něj lze jednoznačně dovodit, že na prováděnou stavbu SEI
stanovisko nevydává. Proto i tento bod stěžovatele je zcela nedůvodný. Je pravdou, že v době
podání žádosti o stavební povolení byl ekonomické propočty velmi orientační a skutečné náklady
na provoz vlastní kotelny byly pouze odhadovány. Skutečné náklady za více jako dva roky
provozu pak jednoznačně podpořily výhodnost vlastního tepelného zdroje. Je nesporná
povinnost využít primárně CZT v případě technické možnosti a ekonomické přijatelnosti. Nikdo
ve stavebním řízení nezpochybnil, že technicky bylo připojení domu možné. Po přechodu na
dodávky z vlastního zdroje došlo k prokazatelné finanční úspoře nákladů, a to i při započtení
investičních a provozních nákladů vlastního zdroje tepla. Pokud má právnická či fyzická osoba
povinnost využít přednostně CZT, měly by být naplněny oba tyto zákonné požadavky.
Argumentuje-li stěžovatel cenou tepla v roce 2010 ve výši 559 Kč/GJ, měl také uvést, že na rok
2012 je odběratelům avizována cena tepla již ve výši 654 Kč/GJ. Pokud argumentuje vyjádřením
„odborníka“ Ing. J. S., ten při svém propočtu ani nezjišťoval, kolik a jaké kotle jsou v kotelně
instalovány, ani jaké skutečné náklady na stavbu a provoz byly vynaloženy. Zejména jde o
předpokládané investiční náklady stavby a náklady na odpojení od CZT, které vůbec nevznikly.
Navíc Ing. J. S. je energetický auditor a nikoli ekonom. Jeho hodnocení je také tendenční, neboť
zpracovával energetickou koncepci města Šumperk, které je na existenci CZT zainteresováno.
Poukázal-li stěžovatel na nesprávnou interpretaci závěrů studie z r. 2007 zpracovanou firmou
ATEM Praha, je zvláštní, že tuto studii nepředložil jako důkaz. Proto osoba zúčastněná na řízení
navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V první stížní námitce stěžovatel vytýkal nepřezkoumatelnost části napadeného rozsudku,
protože krajský soud odmítl přezkoumat správní rozhodnutí krajského úřadu ve vztahu
k namítanému porušení ust. §77 odst. 7 energetického zákona, které stanoví, že na odběrném
tepelném zařízení nebo jeho částech, kterými prochází neměřená dodávka tepelné energie, je
zakázáno provádět jakékoliv úpravy bez souhlasu držitele licence na výrobu tepelné energie nebo
rozvod tepelné energie. Tato stížní námitka není důvodná, protože stěžovatel v žalobách pouze
citoval znění tohoto ustanovení a k tomu uvedl, že držitelem licence je ve smyslu citovaného
ustanovení SATEZA, a. s. Jakoukoliv argumentaci v této souvislosti žaloba včetně jejího doplnění
postrádá. Pokud tedy krajský soud uvedl, že z takto formulovaného žalobního bodu není zřejmé,
proč má být závěr krajského úřadu v této otázce nezákonný a dále se tímto žalobním bodem
nezabýval, nelze dovodit stěžovatelem tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Proto je tento stížní bod nedůvodný.
Za nepřezkoumatelný označil stěžovatel napadený rozsudek také proto, že rozvinul
a prohloubil nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů týkající nedoložení
stanoviska SEI podle ust. §94 odst. 2 energetického zákona. Stavební úřad nepotřebnost
stanoviska opřel o ust. §2 odst. 4 vyhlášky, které stanoví, kdy se ve stavebním řízení závazná
stanoviska nevydávají s tím, že tento závěr byl učiněn i po konzultacích na SEI v Olomouci.
Krajský úřad správnost postupu stavebního úřadu akceptoval s poukazem na opětovnou
konzultaci s pracovníkem SEI v Olomouci. Stěžovatel pak v žalobě zpochybňoval správnost
závěrů správních orgánů pouze s poukazem na to, že nebyly naplněny podmínky ust. §2 odst. 4
písm. a) vyhlášky, a proto krajský soud správně poukázal na to, že na daný případ dopadá výluka
z poskytování závazného stanoviska podle ust. §2 odst. 4 písm. b) bod 1. vyhlášky, když nebylo
zpochybněno, že výkon nového zdroje tepla nepřekročil 1MWt. Proto i tento stížní bod
vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nedůvodný.
Poslední stížní námitka se týká hodnocení splnění zákonných podmínek podle ust. §3
odst. 8 zákona o ochraně ovzduší. Stěžovatel v ní vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval
technickou nemožností připojení na CZT a že zcela nesprávně posoudil hledisko ekonomické
nepřijatelnosti připojení.
Podle ust. §3 odst. 8 věta prvá zákona o ochraně ovzduší jsou právnické a fyzické osoby
povinny, je-li to pro ně technicky možné a ekonomicky přijatelné, u nových staveb
nebo při změnách stávajících staveb využít centrálních zdrojů tepla, popřípadě alternativních
zdrojů, pokud je jejich provozování v souladu s tímto zákonem a předpisy vydanými k jeho
provedení.
Zákon o ochraně ovzduší sice nespecifikuje, co je ekonomická přijatelnost a jak se počítá,
jak také argumentoval v napadených rozhodnutích krajský úřad, ale to neznamená, že je možné se
tímto kusým způsobem se vypořádat s uplatněnou odvolací námitkou, že nelze vycházet
z ekonomického propočtu stavebníka, aniž by bylo ověřeno, zda jím uváděné údaje odpovídají
skutečnosti. Stejně tak není možné nereagovat na návrh, že kvalifikované ekonomické posouzení
by měl zpracovat soudní znalec. I když se tedy krajský úřad s odvolacími námitkami vypořádal
zcela nepřezkoumatelným způsobem, což připustil i krajský soud, když uvedl v odůvodnění
rozsudku, že „rozhodnutí žalovaného neoplývají podrobným odůvodněním“, místo toho,
aby napadená správní rozhodnutí zrušil, na základě toho, že výpočty ekonomické přijatelnosti
provedené stavebníky byly v žalobách zpochybněny, doplnil dokazování a provedl výpočet
ekonomické přijatelnosti sám.
Postup zvolený krajským soudem je zcela nepřijatelný, protože v rozporu
s ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. doplnil dokazování a věcně přezkoumal napadená rozhodnutí
v rozsahu žalobní námitky, v níž byla vytýkána jejich nepřezkoumatelnost. Další pochybení
krajského soudu spočívá v tom, že otázku, jejíž posouzení závisí na odborných znalostech, si
posoudil sám. Přitom podle ust. §127 odst. 1 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. závisí-li
rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud
po slyšení účastníků znalce. Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že je-li posouzení skutkového
stavu odvislé od odborných znalostí, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen
prostřednictvím odborníka bez ohledu na to, zda soudce disponuje potřebnými odbornými
vědomostmi.
Odvolací orgán je povinen v souladu s ust. §89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání
předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu a správnost napadeného rozhodnutí vydaného
správním orgánem I. stupně v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Krajský úřad však
citované ustanovení nerespektoval, když na poměrně obsáhlou argumentaci vztahující se
k porušení ust. §3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší a na návrh na doplnění dokazování
znaleckým posudkem reagoval velmi lakonicky tak, že „Ekonomické posouzení stavební zákon
neukládá, toto posouzení vyžaduje speciální zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ale ani ten nespecifikuje, co je ekonomická přijatelnost a jak se počítá. Rovněž je potřebné uvést, že
zpracování ekonomického posouzení soudním znalcem z oboru energetika zákon nevyžaduje, ani odvolatel
nepředložil své zhodnocení, k čemuž měl po celou dobu řízení možnost.“ V této souvislosti je třeba poukázat
na ust. §3 správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní
orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. V ust. 3 citovaného zákona je tak
vyjádřena zásada materiální pravdy určující rozsah a způsob, v jakém správní orgán zjišťuje
skutečnosti, které jsou nutné pro provedení úkonu. Konkrétněji je tato zásady rozvedena
v ust. §50 odst. 2 a 3 správního řádu. Proto je důvodně v posledním stížním bodě namítá
nezákonnost, jak napadeného rozsudku, tak i napadených správních rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil, a protože pro takový postup byly splněny podmínky
již v řízení před krajským soudem, zrušil současně i napadená rozhodnutí krajského úřadu a vrátil
mu věci k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil kromě napadeného rozsudku
i rozhodnutí krajského úřadu, v souladu s ust. §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. rozhodl o náhradě
nákladů za řízení o žalobě. Tento výrok se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů
těchto řízení, které mu vznikly. V prvním řízení o žalobách byl zaplacen soudní poplatek ve výši
2x 2.000 Kč a odměna za právní zastoupení činila za dva úkony právní služby zvýšená
podle ust. §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vyhláška“) 2x 3.150 Kč (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé), náhrada
hotových výdajů 4x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 1 a 3
vyhlášky]. V řízení o kasační stížnosti byl zaplacen soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a odměna
za právní zastoupení činila 2.100 Kč (písemné podání ve věci samé) a náhrad a hotových výdajů
300 Kč [§7, §9 o dst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 1 a 3 vyhlášky]. Ve druhém
řízení o žalobách činila odměna za právní zastoupení 3x 2.100 Kč (2x účast u ústního jednání
a písemné podaní ve věci samé), náhrada hotových výdajů v částce 3x 300 Kč [§7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a g), §13 odst. 1 a 3 vyhlášky], náhrada za zmeškaný čas
16x 100 Kč [§14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky] a cestovné z Šumperka do Ostravy a zpět
osobním vozidlem zn. Škoda Superb v částce 2.035 Kč (§13 odst. 1 a 4 vyhlášky – 4x 80 km
při průměrné spotřebě 8 l/100 km benzínu Natural 95 za použití vyhl. č. 377/2010 Sb.
a č. 429/2011 Sb.). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna
o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 4355 Kč. Celková odměna náhrady nákladů za řízení o žalobách činí
32.090 Kč.
Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl podle ust. §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. o náhradě
nákladů za řízení o kasační stížnosti. Tento výrok se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti
úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku
v částce 5.000 Kč a odměny za právní zastoupení za jeden úkon právní služby 2 400 Kč (písemné
podaní ve věci samé - §7, §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky) a náhrady hotových
výdajů 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 504 Kč. Celková částka odměny
činí proto 7.904 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu