ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.77.2011:76
sp. zn. 7 As 77/2011 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. F., zastoupený
JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem Horní 14, Havlíčkův Brod, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 75, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011, č. j. 57 A 110/2010 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011, č. j. 57 A 110/2010 – 38, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
kraje Vysočina (dále jen „krajský úřad“) ze dne 10. 11. 2010, č. j. KUJI 84504/2010,
sp. zn. OOSČ 6001/2010 OOSC/196, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 2. 9. 2010, č. j. OVV/410/2010 D-113/10,
kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. b), d) a l) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“). V odůvodnění rozsudku krajský soud
uvedl, že pokud se týká přestupku podlost. §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, byl
jednoznačně prokázáno, že stěžovatel řídil motorové vozidlo po požití alkoholického nápoje
v době, kdy byl ještě pod jeho vlivem, svědeckou výpovědí zasahujících policistů a dále úředním
záznamem ze dne 20. 1. 2010, který je totožný s výpovědí policistů. Provedená orientační
dechová zkouška dechovým analyzátorem, při které byla u stěžovatele v 02:55 hod. naměřena
hodnota alkoholu 1,6 promile, byla prováděna zcela standardním způsobem a v souladu
se zákonem, přičemž stěžovatel byl okamžitě seznámen s pozitivním výsledkem. Krajský soud
se ztotožnil se stanoviskem krajského úřadu, že opakované pokusy dechové zkoušky na místě
kontroly i na obvodním oddělení policie, jež zůstaly neúspěšné, nebyly způsobeny technickou
závadou na přístroji, ale úmyslnou technikou dýchání stěžovatele, aby nedošlo k zobrazení
výsledku. Výpověď svědka MUDr. M. V., který následně provedl lékařské vyšetření stěžovatele,
nemá žádnou důležitou vypovídací hodnotu, neboť svědek uvedl, že si na vyšetření již
nevzpomíná a odkázal na protokol o lékařském vyšetření ze dne 20. 1. 2010. Tento protokol však
nebyl vyplněn ve všech jeho kolonkách, lékař viděl stěžovatele až téměř hodinu poté, kdy byla
provedena dechová zkouška s pozitivním výsledkem a navíc lékařské vyšetření nebylo provedeno
celé, protože stěžovatel odmítl bezdůvodně odběr krve. Lékařské úkony, které provedl MUDr. V.
dne 20. 1. 2010 ve 03:45 hod. měly pouze orientační charakter, neboť šlo o vizuální pozorování
stěžovatele při některých úkonech a navíc nebyla vyplněna kolonka, zda vyšetřovaný jeví známky
požití alkoholu. Pokud se jedná o přestupek podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích
krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že se podařilo provést pouze jednu dechovou zkoušku
s pozitivním výsledkem, bylo povinností stěžovatele uposlechnout výzvy policisty a podrobit se
v odborném zdravotnickém zařízení vyšetření spojeného s odběrem krve. Toto stěžovatel
nerespektoval, ač k tomu neměl žádný závažný důvod, čímž porušil ust. §5 odst. 1 písm. f)
zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a
naplnil tak skutkovou podstatu výše uvedeného přestupku. Rovněž přestupkové jednání podle
ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích bylo stěžovateli jednoznačně prokázáno, a to
svědeckou výpovědí policistů. S tvrzením stěžovatele, že řízení o přestupcích mělo být zastaveno,
se krajský soud neztotožnil. Pokud správní orgán dne 11. 2. 2010 odložil přestupkovou věc
stěžovatele podle ust. §66 odst. 2 zákona o přestupcích, nejednalo se o rozhodnutí, nýbrž o úkon
správního orgánu učiněný před zahájením řízení, který nepodléhá přezkumu ve správním
soudnictví. Jestliže tedy pominuly důvody odložení věci, mohl správní orgán zahájit řízení o
přestupcích, což také učinil. Krajský soud se však ztotožnil se stanoviskem krajského úřadu, že
v případě lhůty uvedené v ust. §67 odst. 3 zákona o přestupcích se nejedná o lhůtu propadnou,
ale pouze o lhůtu pořádkovou, s jejímž nedodržením nejsou spojeny žádné právní účinky. Jako
nesprávný vyhodnotil krajský soud názor stěžovatele, že správní orgány porušily zásadu
reformace in peius. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 26. 7. 2010, jímž bylo zrušeno rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ze dne 18. 5. 2010, neuložil stěžovateli žádnou sankci. Správní orgán
I. stupně poté znovu ve věci rozhodl, když rozhodoval ve společném řízení o všech třech
přestupkových jednáních stěžovatele, uznal ho vinným ze všech tří přestupkových jednání a uložil
mu sankci. Proti tomuto rozhodnutí bylo možné se odvolat, což stěžovatel také učinil. Krajský
úřad tedy v uvedeném rozhodnutí nerozhodoval o změně uložené sankce v neprospěch
obviněného z přestupku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že v řízení,
které předcházeno vydání napadeného správního rozhodnutí pochybily správní orgány obou
stupňů především při hodnocení důkazů, kdy za základ svých zjištění převzaly nekriticky
svědecké výpovědi zasahujících policistů, aniž by je konfrontovaly s dalšími zjištěnými
skutečnostmi, zejména svědeckou výpovědí lékaře MUDr. M. V. Současně pochybily při právním
posouzení, kdy vinu vyslovily i ohledně jednání, u něhož došlo v souladu s ust. §66 odst. 2
zákona o přestupcích k odložení věci, aniž by při zahájení řízení o přestupcích byla dodržena
lhůta stanovená v ust. §67 odst. 3 citovaného zákona. Podle stěžovatele jsou výpovědi
zasahujících policistů obsahově téměř shodné, avšak pouze proto, že je oba při výslechu
mechanicky převzali ze zpracovaného úředního záznamu, který při svědeckém výslechu doslovně
přečetli. Správní orgán takový průběh výslechu připustil přesto, že svědek je povinen vypovídat
osobně a ústně. Je také pravdou, že policisté museli vypovídat způsobem, který je uveden
v protokolu o jejich výpovědi. Pokud by totiž uvedli jiné skutečnosti, muselo by vyjít najevo,
že jejich zásah proti stěžovateli byl nedůvodný a hrozilo by jim nebezpečí postihu pro zneužití
pravomoci veřejného činitele. Stěžovatel se na výzvu policistů podrobil celé řadě dechových
zkoušek a nemůže nést odpovědnost za to, že skončily s negativním výsledkem. Pokud se jako
rozhodující důkaz zmiňuje jediný dosažený pozitivní výsledek, pak stěžovatel namítal, že mu
přístroj s naměřenou hladinou alkoholu nebyl předložen k odsouhlasení a výsledek byl vytištěn
ve vedlejší místnosti bez jeho přítomnosti. Proto odmítl příslušný záznam podepsat. Přitom
opakované dechové zkoušky byly opět negativní. Za tohoto stavu, kdy policejní orgány,
za situace, že jim stěžovatel poskytl součinnost a podrobil se celé řadě orientačních dechových
zkoušek, nebyly schopny hodnověrně zjistit a ověřil hladinu alkoholu v jeho krvi, je rozhodujícím
a jediným objektivním důkazem výsledek lékařského vyšetření. Lékař MUDr. M. V. uvedl, že si
na průběh konkrétního vyšetření stěžovatele nepamatuje a plně však odkázal na jím vyhotovený
protokol, kde popsal stav vyšetřované osoby. Ze žádného zde uvedeného údaje přitom
nevyplývá, že by stěžovatel jevil známky požití alkoholu. Úvahy správního orgánu založené na
časovém odstupu nemohou obstát. Pokud by měl stěžovatel mít v době 02:55 hod. v krvi hladinu
1,60 promile alkoholu, pak v době vyšetření činila tato hladina minimálně 1,40 promile, což
odpovídá střednímu stupni opilosti a tento stav by musel lékař při vyšetření zjistit. Zatímco
dechová zkouška je z pohledu své průkaznosti pouze orientačním materiálem, lékařské vyšetření
má jako přímý důkaz svou důkazní hodnotu. Správní orgány však tyto důkazy hodnotily zcela
opačně, aniž by pro takový postup byly splněny důvody. Krajský soud se sice těmito rozpory v
dokazování zabýval, dovodil však, že údaje sdělované zakročujícími policisty je třeba hodnotit
jako věrohodné, zatímco výsledky klinického lékařského vyšetření mají pouze orientační povahu a
chování a vnější vzhled vyšetřovaného mohou být ovlivněny celou řadou dalších faktorů. Podle
jeho závěru správní orgány správně přiřadily vyšší vypovídací hodnotu svědeckým výpovědím a
výsledkům dechové zkoušky oproti klinickému vyšetření lékařem. K tomu je třeba zdůraznit, že
zatímco svědecké výpovědi i prezentovaný výsledek dechové zkoušky, jsou produktem činnosti
policie, výsledek lékařského vyšetření byl vyhotoven lékařem, který nemá na výsledku řízení
žádný zájem, a nemá proto důvod cokoli ve svých zjištěních zkreslovat. Pokud lékař jako
odborník po provedeném vyšetření osoby (byť pouze klinickém) nezjistil její ovlivnění
alkoholem, nelze tento důkaz odmítat a dávat přednost důkazu výslechem osob, které stěžovatele
zadržely a které musí mít zájem zdůvodnit oprávněnost svého zákroku. Podobně je nutno
hodnotit provedené důkazy ve vztahu k přestupkům podle ust. §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona
o přestupcích. Tato záležitost byla rozhodnutím správního orgánu odložena s odkazem
na ust. §66 odst. 2 zákona o přestupcích. Důvodem pro odložení věci nemusí být pravomocné
odsouzení za trestný čin v trestním řízení, ale postačí pouze důvodný předpoklad, že takový trest
může být podle očekávání obviněnému uložen. Z toho však nelze dovodit, že v případě,
kdy trestní řízení neskončilo odsouzením nebo uložením trestu, je možno bez dalšího v řízení,
které skončilo odložením věci pokračovat. Krajský úřad v předchozím zrušovacím rozhodnutí
ze dne 26. 7. 2010 dovodil, že rozhodnutí o odložení věci je svou povahou neformálním
opatřením a netvoří překážku věci rozhodnuté, aniž by však z ávěr blíže právně vysvětlil
a zdůvodnil. I pokud by tento výklad byl správný, pak správní orgán tím, že řízení o těchto
přestupcích podle ust. §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona o přestupcích zahájil až po doručení
rozhodnutí odvolacího orgánu, nedodržel lhůtu vymezenou v ust. §67 odst. 3 citovaného zákona
a tato skutečnost již překážku dalšího vedení řízení představuje. Stěžovatel názor krajského úřadu
na výklad ust. §66 odst. 2 zákona o přestupcích nesdílí. Ačkoli je rozhodnutí o odložení věci
úkonem, který nevyžaduje písemně vyhotovené rozhodnutí, jedná se v každém případě
o individuální správní akt, který má materiálně povahu rozhodnutí a jeho přijetím se řízení končí.
Není proto možné bez dalšího takto skončené řízení znovu zahájit či obnovit, jako se stalo v jeho
případě. Skutečnost, že odložení věci podle ust. §66 zákona o přestupcích není právní povahou
rozhodnutím, ale pouze úkonem správního orgánu, který nepodléhá přezkumu ve správním
soudnictví, nemůže na citovaných úvahách cokoli změnit. V rozporu s právním názorem
krajského úřadu byl stěžovatel uznán vinným i za jednání vykazující znaky přestupku
podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, přičemž rozhodující je skutkové vymezení
jednání, nikoli jeho následná nesprávná nebo nedostatečná právní kvalifikace. Řízení se vede
pro určitý skutek, jehož totožnost musí být zachována po celou dobu jeho trvání, zatímco právní
kvalifikace jednání se může měnit. Pokud byl tedy stěžovatel v původním řízení (které skončilo
vydáním rozhodnutí správního orgánu ze dne 18. 5. 2010, č. j. OOV/410/2010 D-112/10) uznán
vinným skutkem, který z hlediska svého vymezení znaky tohoto přestupku naplňuje, pak
v novém řízení, které následuje poté, kdy původní rozhodnutí bylo v důsledku jeho odvolání
zrušeno, nemůže být uznán vinným přísněji kvalifikovaným skutkem, neboť takový postup
znamená porušení zásady zákazu reformace in peius, která je vyjádřena v ust. §82 zákona
o přestupcích. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, ze záznamu o sdělení podezření
i z usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 T 112/2010 - 13,
o postoupení věci je z hlediska jednoty a totožnosti skutku zřejmé, že stěžovatel byl od samého
počátku stíhán pro skutky, které bylo možno kvalifikovat jako přestupky podle ust. §22 odst. 1
písm. b) a d) zákona o přestupcích. Pokud správní orgán v některé části správního řízení
některou z možných právních kvalifikací skutky vypustil, není možno se v řízení, které následuje
jako důsledek odvolání stěžovatele, k této původně vypuštěné kvalifikaci vrátit, a postavení
obviněného v řízení tak zhoršit. Správní orgán již dne 11. 2. 2010 původně samostatně
projednávané jednání odložil pro neúčelnost a takové rozhodnutí bylo zcela v souladu
se zákonem a nemůže doznat změny jen proto, že uvažované trestní řízení nakonec skončilo
s jiným výsledkem, než se původně předpokládalo. Rozhodně je třeba odmítnout úvahu,
že důvody pro odložení věci odpadly, což má opravňovat správní orgán k tomu, aby znovu
zahájil řízení o přestupku a sdělil obviněnému podezření. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že by
lhůta 60 dnů uvedená v ust. §67 odst. 3 zákona o přestupcích měla pouze pořádkovou povahu.
Proti oznámení o zahájení řízení o přestupku nemá obviněný možnost podat opravný prostředek
ani se jinak procesně bránit. Je proto třeba se důsledně zabývat zákonností takového postupu
a důsledně přitom respektovat práva obviněného. Postup, při kterém se v novém řízení,
následujícím poté, kdy původní rozhodnutí bylo na podkladě odvolání zrušeno, postavení
obviněného zhoršuje a je mu dokonce ukládána podstatně vyšší sankce, než v předchozím řízení,
znamená porušení základních zásad trestání jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví
zákon, upravených v čl. 39 Listiny základních práv a svobod a je projevem vrchnostenského
přístupu státního orgánu k občanovi, jehož postavení je zhoršováno jen proto, že využil zákonem
stanovené opravné prostředky. Z celého průběhu řízení je přitom nepochybné, že způsob, jakým
zasahující policisté prováděli zákrok vůči stěžovateli včetně mnohokrát opakované orientační
dechové zkoušky je minimálně nestandardní a za situace, kdy neexistuje záznam o opakované
zkoušce, nelze jediného údajně zjištěného pozitivního výsledku použít jako důkazu, a to tím spíše,
že byl pořízen bez přítomnosti stěžovatele a ten neměl možnost se k němu vyjádřit. Vyšetřující
lékař MUDr. M. V. provedl během klinického vyšetření celou řadu úkonů a ani u jediného z nich
nebylo ovlivnění stěžovatele alkoholem zjištěno. Jmenovaný lékař neměl a nemá k věci žádný
vztah a jím zaznamenané údaje je třeba hodnotit jako objektivní a nezpochybněné. Nelze tedy
učinit jednoznačný závěr, že se skutek stal, že jej spáchal stěžovatel a že jeho jednání naplňuje
znaky přestupku. Nelze přehlédnout ani to, že stěžovateli byl v rámci „nové“ části spisového
materiálu týkajícího se přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona o přestupcích předložen úřední záznam
policie, který je obsahově zcela stejného znění, avšak datumově vyhotoven jiného dne, než úřední
záznam ze dne 20. 1. 2010 založený v přestupkovém spise. Tato skutečnost potvrzuje, že s
důkazy v posuzované věci mohlo být manipulováno a ve světle toho je nutno hodnotit
věrohodnost a přesvědčivost výpovědí policistů. Správní orgán ponechal zcela bez povšimnutí, že
policisté jako svědci nevypovídali o tom, co svými smysly vnímali, ale pouze doslovně přečetli
úřední záznam, který údajně po události vyhotovili. Skutečnost, zda tento postup stěžovatel při
jednání namítal, není pro posouzení věci rozhodná. Krajský soud k této námitce nezaujal
stanovisko a uzavřel, že považuje výpovědi policistů za pravdivé. V této souvislosti však nebylo
vysvětleno, z jakého důvodu by lékař pohotovostní služby uváděl v záznamu o vyšetření i ve své
svědecké výpovědi údaje odporující skutečnosti. Stěžovatel namítal, že krajský úřad jako odvolací
orgán nesplnil svou přezkumnou povinnost, neodstranil vytýkaná pochybení v postupu a
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a s jeho vadnými skutkovými i právními závěry se
ztotožnil. Navíc v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí nebyla
dodržena procesní zpravidla, která mají za cíl zajistit úplně zjištění stavu věci a zabezpečit
účastníkům řízení plné uplatnění jejich práv. Krajský soud při projednávání žaloby popsané
nedostatky správním orgánům nevytkl a s jejich vadnými skutkovými i právními závěry se
ztotožnil. Nezohlednil-li zásadní rozpory v důkazech na skutkové i právní závěry rozhodnutí o
přestupku, nedostál své přezkumné povinnosti, jak je vymezena v §2 s. ř. s. a jeho rozhodnutí
nemůže obstát. Podobně nemůže obstát právní hodnocení věci, a to tím spíše, že je založeno na
skutkových závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel je proto
přesvědčen, že krajský soud nepostihl vady přezkoumávaného správního rozhodnutí, které trpí
nedostatky způsobujícími jeho nezákonnost. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na svých dřívějších
vyjádřeních v této věcí a na tyto odkázal. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl v kasační
stížnosti žádné nové skutečnosti, které by se vztahovaly k přestupkovému řízení, které bylo
předmětem soudního přezkumu, krajský úřad považuje napadený rozsudek krajského soudu
za zákonný a správný, ztotožňuje se rovněž s důvody, které soud k jeho vydání vedly
a předloženou kasační stížnosti nepovažuje za důvodnou. Proto navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 20. 1. 2010 ve 02:25 hod. řídil po silnici
I. třídy č. 34 v Pelhřimově osobní automobil zn. Škoda Fabia Combi registrační značky X ve
směru od Humpolce na Pelhřimov a po spatření policejní hlídky v místě „U Hamru“ náhle zvýšil
rychlost, vypnul potkávací i obrysová světla, policistu objel z levé strany a pokračoval v jízdě. Na
výzvy k zastavení nereagoval a byl zastaven až cca 100 m za křižovatkou ve směru do centra
Pelhřimova. Protože z dechu stěžovatele byl cítit alkohol, byl policistou vyzván, aby se podrobil
dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu přístrojem Dräger. Stěžovatel tak učinil, ale
přes opakované pokusy nebyl bez zjištěného důvodu schopen nadýchat. Na dotaz policisty, zda
požil alkohol a v jaké míře stěžovatel uvedl, že před jízdou požil 3 piva a pár panáků tvrdého
alkoholu. Poté byl policejní hlídkou vyzván, aby si vozidlo zajistil proti pohybu a odcizení a aby ji
následoval na OOP Pelhřimov k dalšímu projednání věci. V čase 02:55 hod. byla na OOP
Pelhřimov znovu provedena dechová zkouška přístrojem Dräger na přítomnost alkoholu v dechu
a po několika nepovedených pokusech byla v jednom případě stěžovateli naměřena hodnota 1,6
promile alkoholu v dechu. Výpis o provedené pozitivní zkoušce byl vytisknut, ale stěžovatel jej
odmítl podepsat. Následné pokusy byly již také neúspěšné. Poté byl stěžovatel převezen do
nemocnice Pelhřimov k lékařskému vyšetření při ovlivnění alkoholem. Zde byl stěžovatel
službukonajícím lékařem pouze vizuálně vyšetřen, jelikož přes poučení o následcích bezdůvodně
odmítl odběr moči i krve.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně
po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod jejich vlivem.
Ve vztahu k citovanému ustanovení Nejvyšší správní soud poukazuje závěry vyslovené
v rozsudku ze dne 21. 9. 2010, č. j. 8 As 59/2010 - 78, publ. pod č. 2168/2011 Sb. NSS,
že v České republice platí zásada tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel.
Prokáže-li správní orgán právně konformním způsobem přítomnost alkoholu v krvi obviněného
a tato skutečnost je zapříčiněna požitím alkoholického nápoje, jsou (za dalších předpokladů)
naplněny znaky skutkové podstaty přestupku dle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.
Skutečnost, že stěžovatel řídil vozidlo v době po požití alkoholického nápoje,
po kterou byl ještě pod jeho vlivem, byla prokázána pozitivním výsledkem dechové zkoušky,
svědeckou výpovědí zasahujících policistů a úředním záznamem ze dne 20. 1. 2010. Nejvyšší
správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že dechová zkouška je z pohledu
své průkaznosti pouze orientačním materiálem. Podle ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním
provozu je řidič povinen podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního
předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon
č. 379/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně před návykovými
látkami“). Podle ust. §16 odst. 2 citovaného zákona je orientačnímu vyšetření a odbornému
lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu povinna se podrobit osoba, u níž se lze
důvodně domnívat, že vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo
dalších osob nebo poškodit majetek, pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné
podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje.
Spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené
analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem,
odborné lékařské vyšetření se neprovede. V případě, že osoba tento způsob orientačního
vyšetření odmítne, provede se odborné lékařské vyšetření. Citované ustanovení tak stanoví,
za jaké situace je osoba povinna se podrobit vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu,
a to orientačnímu vyšetření [§2 písm. l) zákona o ochraně před návykovými látkami]
a odbornému lékařskému vyšetření [§2 písm. m) zákona o ochraně před návykovými látkami].
S účinností od 1. 1. 2009 je důkazu o ovlivnění alkoholem získanému orientačním vyšetřením
formou dechové zkoušky provedené analyzátorem alkoholu v dechu schváleným Českým
metrologickým institutem ve smyslu §3 odst. 3, §6, resp. §7 zákona č. 505/1990 Sb.,
o metrologii, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o metrologii“) přiznána vyšší míra
přesvědčivosti než podle předchozí právní úpravy. Zvláštním právním předpisem,
který má na mysli §16 odst. 2 zákona o ochraně před návykovými látkami, je právě zákon
o metrologii, resp. prováděcí vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému
ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů (srov. bod
7.4.2 přílohy vyhlášky).
V dané věci policisté provedli u stěžovatele dechovou zkoušku kalibrovaným
analyzátorem alkoholu v dechu s výsledkem 1,6 ‰ alkoholu v krvi, se kterým byl ihned
seznámen. Bylo dále zjištěno, že přístroj Dräger měl v době měření platnou kalibraci (protokol
č. 09/650/13/21). Rovněž nebylo prokázáno, že by opakované neúspěšné pokusy byly
způsobeny technickou závadou na přístroji. Dechová zkouška byla tedy provedena v souladu
se zákonem a je tak důkazem o tom, že stěžovatel řídil vozidlo v době, po kterou byl
ještě pod vlivem požitých alkoholických nápojů. Zpochybňuje-li stěžovatel závěr krajského soudu
i správních orgánů, který vychází z provedené dechové zkoušky poukazem na protokol
o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem ze dne 20. 1. 2010, je nutno zdůraznit, že toto
lékařské vyšetření nebylo kompletní, neboť stěžovatel bezdůvodně odmítl odběr krve. Lékařské
úkony, které provedl MUDr. M. V. během tohoto vyšetření, měly pouze orientační charakter,
neboť šlo jen o vizuální pozorování stěžovatele při některých úkonech, navíc kolonka, zda
vyšetřovaný jeví známky požití alkoholu, nebyla vyplněna vůbec. Proto se nejedná o důkaz, který
by mohl zpochybnit pozitivní výsledek dechové zkoušky.
Pokud jde o důkazní hodnotu svědeckých výpovědí zasahujících policistů, tyto jsou
konzistentní a ve vzájemném souladu, a proto se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že tyto výpovědi jsou věrohodné. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty
jako svědka se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 - 114, v němž mimo jiné vyslovil, že „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho
výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl
od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost
při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla
vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem;
nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána
důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z „trojjediného zdroje”,
jímž bylo „Oznámení přestupku”, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem
na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“ Uvedené závěry lze aplikovat i na případ
stěžovatele, neboť Nejvyšší správní soud neshledal žádnou okolnost, která by vedla k závěru
o zaujatosti svědků - policistů. Namítal-li v této souvislosti stěžovatel také to, že policisté jako
svědci nevypovídali o tom, co svými smysly vnímali, ale pouze doslovně přečetli úřední záznam,
který údajně po události vyhotovili, pak z protokolu o ústním jednání ze dne 23. 4. 2010, kdy byli
tito policisté vyslechnuti jako svědci za přítomnosti stěžovatele a jeho zástupce advokáta
JUDr. Roberta Jonáka, však nic takového nevyplývá. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
byl výslech svědků proveden zcela standardním způsobem v souladu se zákonem, o čemž svědčí
i to, že předmětný protokol bez námitek podepsal jak stěžovatel, tak i jeho advokát.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu
odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem
nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho
zdraví.
Zákon o ochraně před návykovými látkami stanoví v ust. §16 odst. 2 provedení krevní
zkoušky (odborné lékařské vyšetření) v situaci, kdy kontrolovaná osoba odmítne orientační
vyšetření. Rovněž ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu již striktně neváže
povinnost řidiče podrobit se lékařskému vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem, na pozitivní
výsledek předchozí dechové zkoušky. Rozhodující je výzva policisty k podstoupení lékařského
vyšetření. Taková výzva ovšem může být opodstatněná pouze v případě, kdy na základě
orientační dechové zkoušky či na základě jiných indicií vznikne důvodné podezření,
že kontrolovaná osoba řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. Neuposlechnutím takové opodstatněné
výzvy se řidič dopouští přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 - 65, který byl
publikován pod č. 2063/2010 Sb. NSS).
Skutečnost, že stěžovatel se přes výzvu odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla
nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, byla prokázána jednak svědeckou
výpovědí zasahujících policistů, úředním záznamem ze dne 20. 1. 2010 a protokolem o lékařském
vyšetření při ovlivnění alkoholem ze dne 20. 1. 2010. Tuto skutečnost ostatně stěžovatel
v průběhu řízení nepopíral, přičemž neuvedl žádné závažné důvody proč tak odmítl učinit.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny
a) až k), poruší zvláštní právní předpis.
V daném případě stěžovatel neuposlechl pokynu policisty k zastavení motorového
vozidla, vypnul potkávací i obrysová světla, objel policistu a pokračoval dál v jízdě
s neosvětleným vozidlem, přičemž nereagoval na výzvy k zastavení vozidla a při následné
kontrole nepředložil policistovi řidičský průkaz. Tímto jednáním porušil ust. §4 písm. b), §6
odst. 8 písm. a) v návaznosti na §6 odst. 12 a §32 odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu. Tyto
skutečnosti byly prokázány jednak úředním záznamem ze dne 20. 1. 2010 a zejména pak
svědeckou výpovědí zasahujících policistů. Tvrzení stěžovatele, že nepoznal, že je zastavován
hlídkou Policie České republiky a že omylem vypnul potkávací a obrysová světla, byla shledána
jak správními orgány, tak i krajským soudem důvodně jako nevěrohodná, protože stěžovatel byl
zastavován motorizovanou hlídkou, takže na místě stálo i služební vozidlo, a zcela jistě by
nepokračoval v jízdě v noci bez osvětlení, ale v zájmu bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích by uvedl světla co nejdříve opět v činnost nebo by vozidlo zastavil.
Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutím správního orgánu byla jeho věc týkající
se přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona o přestupcích odložena s odkazem
na ust. §66 odst. 2 citovaného zákona, a proto nebylo možné bez dalšího v řízení pokračovat.
Podle ust. §66 odst. 2 zákona o přestupcích správní orgán může věc odložit, jestliže
sankce, kterou lze za přestupek uložit, je bezvýznamná vedle trestu, který byl nebo bude podle
očekávání uložen osobě podezřelé z přestupku za jiný čin v trestním řízení. Podle odst. 4
citovaného ustanovení se rozhodnutí o odložení věci nevydává.
V daném případě byla podle úředního záznamu ze dne 11. 2. 2010 odložena přestupková
věc stěžovatele, který se dne 20. 1. 2010 měl dopustit přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. d)
a l) zákona o přestupcích, protože proti němu bylo zahájeno zkrácené přípravné řízení. Nejedná
se tedy o správní rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto o věci samé, ale pouze o úkon
správního orgánu učiněný před zahájením řízení. Pokud později byla věc usnesením Okresního
soudu v Pelhřimově ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 T 12/2010 - 31, postoupena Městskému úřadu
Pelhřimov, pak nic nebránilo tomuto orgánu zahájit správní řízení o předmětných přestupcích.
Tato námitka je proto nedůvodná.
Stěžovatel rovněž namítal, že správní orgán I. stupně tím, že ř ízení o přestupcích podle
ust. §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona o přestupcích zahájil až po doručení rozhodnutí odvolacího
orgánu, nedodržel lhůtu vymezenou v ust. §67 odst. 3 citovaného zákona.
Podle ust. §67 odst. 3 zákona o přestupcích jestliže správní orgán věc neodloží
ani neshledá důvod pro postoupení věci jinému orgánu, zahájí řízení o přestupku bezodkladně,
nejpozději do šedesáti dnů.
V daném případě byla věc přestupků podle ust. §22 odst. 1 písm. d) a l) zákona
o přestupcích odložena ve lhůtě, takže k porušení ust. §67 odst. 3 citovaného zákona nedošlo.
Navíc uvedená lhůta pro zahájení řízení o přestupku je lhůtou pořádkovou, což znamená,
že s jejím uplynutím zákon nespojuje žádný důsledek pro věc samu. Uplyne-li marně tato lhůta,
nemá to pro řízení ve věci žádný důsledek. Tato námitka je proto nedůvodná.
Stěžovatel dále namítal, že v novém řízení, které následovalo poté, kdy rozhodnutí
správního orgánu I. stupně bylo v důsledku jeho odvolání zrušeno, byl uznán vinným přísněji
kvalifikovaným skutkem, čímž došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius.
Podle ust. §82 zákona o přestupcích nemůže v odvolacím řízení správní orgán změnit
uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku.
V dané věci rozhodoval krajský úřad jako odvolací orgán dvakrát. Nejprve rozhodnutím
ze dne 26. 7. 2010 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18. 5. 2010 a věc mu vrátil
k dalšímu řízení a následně napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil
rozhodnutí ze dne 2. 9. 2010, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání předmětných
přestupků, a byly mu uloženy sankce. Ani v jednom z těchto odvolacích řízeních krajský úřad
nezměnil uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku, tj. stěžovatele. Tato námitka je
proto nedůvodná.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou
a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu