ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.137.2005
sp. zn. 7 Azs 137/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky G. Y.,
zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Štefánikova
416, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 1. 2005, č. j. 64 Az 81/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též
„správní orgán“), ze dne 6. 4. 2004, č. j. OAM-1329/VL-11-12-2004, bylo rozhodnuto
o zamítnutí návrhu stěžovatelky na udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl krajský
soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka namítla stížní důvod obsažený
v ust. §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznila, že krajský soud vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci. Domnívá se, že správní orgán porušil ve správním řízení
ust. §32 odst.1, §46, §47 správního řádu a §12 a §91 zákona o azylu. Poukázala
na skutečnost, že je vdova, že v České republice chtěla vydělat nějaké peníze pro svých 6 dětí
a že se zúčastnila protestního hnutí proti politice tehdejší vlády na Ukrajině, kde došlo
i ke konfliktu s místní policií, a tak může být perzekuována. Navrhla zrušení napadeného
rozhodnutí jak krajského soudu, tak i správního orgánu. Současně požádala soud o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu, bylo vydáno v souladu s právními
předpisy. Dle jeho názoru stěžovatelka měla a mohla podat žádost o azyl dříve, než jí bylo
uděleno správní vyhoštění. Proto správní orgán navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu
dříve.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatelka podala žádost o azyl až po více
jak dvou letech pobytu v České republice, v době po obdržení správního vyhoštění. Je tedy
zřejmé, že stěžovatelka zcela naplnila dikci ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, a proto
správní orgán postupoval zcela v souladu se zákonem, když její žádost jako zjevně
nedůvodnou zamítl. V žádném případě nelze hovořit o tom, že by skutková podstata, ze které
při svém rozhodování správní orgán vycházel, byla nedostatečně zjištěna, neboť ze všech
prohlášení stěžovatelky učiněných v průběhu správního řízení zcela jednoznačně vyplynulo,
že její bezprostřední pohnutkou k podání žádosti o azyl bylo právě správní vyhoštění.
Proto ani krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu nepochybil, jestliže
v něm neshledal žádnou vadu. Jak správně uvedl krajský soud v odůvodnění svého
rozhodnutí, veškeré důvody, které stěžovatelka v rámci azylového řízení uváděla, byly čistě
ekonomického charakteru, tudíž stěžovatelka nesplnila podmínky, za kterých by jí mohl
být udělen azyl.
Stížními námitkami stěžovatelky odkazujícími na ust. §32 odst. 1, §46, §47
správního řádu a §12 a §91 zákona o azylu, jakož i poukazem na účast na protestním
shromáždění, se Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro jejich novost
nezabýval.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu