ECLI:CZ:NSS:2004:7.AZS.164.2004
sp. zn. 7 Azs 164/2004 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatelky L. K.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2004, č. j. 59 Az 483/2003 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2004, č. j. 59 Az 483/2003 – 56,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 17. 1. 2003, č. j. OAM-3263/CU-06-P13-2001, jímž nebyl
stěžovatelce udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelkou uváděné skutečnosti
nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezený důvod, a proto ministerstvo postupovalo
správně, když žalobkyni azyl jako specifický, svou povahou výjimečný prostředek ochrany
před pronásledováním, neudělilo. Výrok ministerstva podle §91 zákona o azylu krajský soud
rovněž shledal správným, neboť nebyly zjištěny žádné překážky předpokládané v tomto
ustanovení, jenž by bránily stěžovatelce v návratu do vlasti.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedla,
že důvod jejího podání spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), když má za to, že krajský soud, stejně
jako ministerstvo, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno na její případ
vztáhnout ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, tedy že žádost o udělení azylu
stěžovatelce byla podána důvodně. Stěžovatelka se ve své domovské zemi dostala do potíží
z důvodu náboženského útlaku ze strany státních orgánů a při pohovoru též uváděla,
že důvodem pro který požadovala udělení azylu, byla skutečnost, že její rodina byla členem
sekty „padesátníků“ a stěžovatelka posléze přestoupila do církve Svědků Jehovových.
Pro rodiče byla otázka víry stěžovatelky zásadní a svoji zášť proti příslušníkům jiné církve byli
schopni za pomoci široké rodiny a známých dotáhnout až k likvidaci stěžovatelky. Příbuzní
rodičů a známí zastávali funkce ve státních orgánech a na policii a snažili se z těchto pozic
působit na stěžovatelku. Stěžovatelka je též přesvědčena, že její rodiče zařídili i to, že nemohla
nikde najít práci, neboť v kádrových materiálech byla označena za osobu nespolehlivou.
Podle přesvědčení stěžovatelky je tedy právě s ohledem na shora uvedené dán důvod k udělení
azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť je v domovské zemi perzekuována
z důvodu náboženského přesvědčení. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila na čl. 65
metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka. Další důvody
podání kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka jednak v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
když má za to, že ministerstvo nedostatečným způsobem provedlo dokazování a na základě
takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu
spravedlivě rozhodnout a jednak v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když má za to,
že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení předcházející podání
žaloby netrpělo procesní vadou. Ministerstvo se porušení zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) dopustilo minimálně tím, že nedostatečným
způsobem provedlo dokazování ve věci. Správní rozhodnutí podle stěžovatelky neodpovídá
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, protože jeho odůvodnění považuje za nedostatečné.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením
ministerstva o neexistenci překážek vycestování. Z hlediska skutkového pak krajský soud
zcela přehlédl situaci na straně stěžovatelky, neboť stěžovatelka svůj návrat do domovské země
nepovažuje vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Při vycestování
zpět na Ukrajinu jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Při zjištění
státních orgánů, že stěžovatelka požádala v České republice o azyl bude tato podrobena
perzekuci, resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů.
V této souvislosti stěžovatelka odkázala na Zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA
o dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2002. Stěžovatelka se tak domnívá,
že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle §91 zákona o azylu,
kterými se ministerstvo, ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly.
Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení
a kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu,
zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení,
na vydané rozhodnutí a zdůraznilo, že krajský soud neshledal v závěrech a postupu
ministerstva nezákonnost. Ministerstvo neakceptuje přesvědčení stěžovatelky, že je dán důvod
k udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu a že splňuje zákonné podmínky
pro přiznání překážek vycestování podle §91 téhož zákona, neboť důvody, které uvádí
nelze podřadit důvodům taxativně vymezeným pro udělení azylu podle zákona o azylu.
S nemožností poskytnout takový azyl stěžovatelce se ministerstvo (i krajský soud) náležitě
vypořádalo. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azyl zjištěno,
že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
anebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Zákon o azylu rovněž umožňuje udělení azylu za účelem
sloučení rodiny podle ustanovení §13 nebo humanitárního azylu podle ustanovení §14.
První stěžovatelkou v podané kasační stížnosti uváděný důvod neshledal Nejvyšší
správní soud důvodným, když stěžovatelka ve správním řízení neuvedla žádný z důvodů
taxativně vymezených v §12 zákona o azylu pro udělení azylu na území České republiky.
Stěžovatelka jako důvod podání žádosti o udělení azylu uvedla, že odjela z vlasti,
protože tam nebylo z čeho žít a do České republiky přijela, aby si našla zaměstnání a vydělala
peníze. Dále popsala problémy, které měla v souvislosti se svým náboženským vyznáním,
neboť změnu víry stěžovatelky a jejího manžela těžce nesly jejich rodiny a také ze strany
spolupracovníků v zaměstnání jí byly adresovány slovní výtky v souvislosti se změnou
jejího náboženského vyznání. Stěžovatelka uvedla, že v případě návratu do vlasti nemá práci,
nemá kde bydlet a z čeho žít. Skutečnost, že stěžovatelka měla v zemi původu problémy
v rodině a v zaměstnání z důvodů změny náboženského vyznání, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatelka skutečnosti,
které by mohly být právně relevantní z hlediska citovaného ustanovení však v průběhu
správního řízení neuváděla a jako důvod podání žádosti o udělení azylu označila
jen ekonomické obtíže a problémy s rodiči a spolupracovníky v souvislosti se změnou
náboženského vyznání. Teprve v průběhu řízení u krajského soudu se poprvé zmínila o tom,
že je v domovské zemi byla spolu s manželem perzekuována ze strany státních orgánů
z důvodu náboženského přesvědčení. Toto tvrzení stěžovatelky o perzekuci ze strany státních
orgánů lze proto hodnotit jako účelové.
Pokud stěžovatelka upozornila na čl. 65 metodologické příručky procedur a kritérií
pro postavení uprchlíka, považuje Nejvyšší správní soud toto upozornění
za zcela bezpředmětné, protože stěžovatelka požádala o udělení azylu podle zákona o azylu
a nikoliv o přiznání postavení uprchlíka podle zákona č. 498/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Co se týče námitky o nedostatečně provedeném dokazování a z toho plynoucím
nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, nepovažuje ji Nejvyšší správní soud
rovněž za důvodnou. Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů,
když vycházelo především z tvrzení stěžovatelkou uváděných v návrhu na zahájení řízení
a v pohovoru k důvodům návrhu a ze Zprávy o dodržování lidských práv na Ukrajině
za r. 2002 vydané Ministerstvem zahraničních věcí USA. Takto zjištěný skutkový stav nelze,
zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelkou ve správním řízení, považovat
za nedostačující pro rozhodnutí, zejména když stěžovatelka neuvedla, jaké další důkazy měly
být provedeny. Proto Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Zcela bezpředmětná je námitka stěžovatelky, že je jí krajským soudem vytýkáno,
že sice uvedla konkrétní ustanovení správního řádu, která mělo ministerstvo ve správním
řízení porušit, avšak k těmto zákonným ustanovením nepřiřadila konkrétní skutkové důvody
pro svá tvrzení o porušení procesních pravidel. Žádné výtky v tomto směru totiž odůvodnění
napadeného rozsudku neobsahuje. Pokud stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že ministerstvo
porušilo správní řád minimálně tím, že bylo provedeno nedostatečným způsobem dokazování,
odkazuje v tomto směru Nejvyšší správní soud na odůvodnění uvedené
k §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud stěžovatelka poukazuje v kasační stížnosti na porušení
§47 odst. 3 správního řádu s tím, že odůvodnění správního rozhodnutí považuje
za nedostatečné, není zřejmé, v čem tuto nedostatečnost spatřuje, a proto Nejvyšší správní
soud nemůže na základě takto neurčitě formulovaného bodu nezákonnost rozsudku
přezkoumat.
Nedůvodný je rovněž nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým se krajský soud
vypořádal s tvrzením ministerstva o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumává výroky napadeného rozhodnutí v mezích
žalobních bodů a vzhledem k tomu, že v žalobních bodech stěžovatelka pouze obecně
namítala nesprávné posouzení skutkového stavu, vypořádal se krajský soud se závěrem
ministerstva ohledně překážek vycestování dostatečným způsobem, když shledal výrok
ministerstva podle §91 zákona o azylu správným, neboť nebyly zjištěny žádné překážky
předpokládané v tomto ustanovení, jenž by bránily stěžovatelce v návratu do vlasti. Tvrzení
stěžovatelky uvedená až v kasační stížnosti, že při vycestování zpět na Ukrajinu jí hrozí
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, proto hodnotí Nejvyšší správní soud
jako účelová.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu