ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.179.2017:54
sp. zn. 7 Azs 179/2017 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: H. N. J. S., zastoupen
Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 2 A 19/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 24. 7. 2016,
č. j. KRPA-288942-47/ČJ-2015-000022 (dále též „správní orgán I. stupně“) bylo žalobci podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let. Současně mu byla stanovena doba
k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 13. 2. 2017, č. j. CPR-22138-9/ČJ-2016-930310-V234, bylo odvolání zamítnuto
a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který
žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Soud na základě obsahu správního spisu přisvědčil
správním orgánům, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o vyhoštění. Důvodnou
neshledal soud ani námitku o nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se zabýval
jednotlivými kritérii vymezenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy
a ochraně lidských práv a základních svobod a dospěl k závěru, že rozhodnutí o správním
vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah ve smyslu této judikatury. Soud nepřisvědčil žalobci
ani v námitce poukazující na nemožnost vycestování. Správní orgán si u Ministerstva vnitra
vyžádal závazné stanovisko o možnosti vycestování, ze kterého vyplývá, že vycestování žalobce je
možné. Žalobci bylo přitom umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí, vč. uvedeného
závazného stanoviska, této možnosti využil, nikterak proti nim však nebrojil. Nenavrhoval ani
doplnění dalších podkladů. Ze shora uvedených důvodů městský soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
III.
[4] Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost. V kasační stížnosti zejména uvedl, že vyhoštění představuje
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (§119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců). Správní orgány ani soud možný zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele
ve svých rozhodnutích prakticky nezkoumaly, čímž se staly jejich rozhodnutí
nepřezkoumatelnými. Správní orgány nadto porušily §3 správního řádu a další zásady správního
řízení (§2 odst. 3 a 4, §51 odst. 3 správního řádu). Stěžovatel poukázal na to, že žije dlouhodobě
na území České republiky, kde se asimiloval a přijal odlišnou kulturu za vlastní. Stěžovatel má
vážný vztah s novou družkou (občankou EU), která odmítá stěžovatele následovat do jiné země
a která při pomyšlení na realizaci vyhoštění velmi trpí. Vyhoštění není možné ani s ohledem
na věk a zdravotní stav stěžovatele, jakož i z důvodu, že se již nebude moci vrátit do České
republiky. Dále upozornil na situaci v zemi původu. Dovozuje nemožnost vyhoštění. S ohledem
na uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňoval, že byly dány důvody k vydání rozhodnutí
o vyhoštění. Namítal, že vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého
a rodinného života.
[7] Primárně tvrdil, že městský soud a správní orgány tento zásah ve svých rozhodnutích
prakticky nezkoumaly, čímž se staly jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Tato námitka není
důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů (zde
městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např.
nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu
dostupné na www.nssoud.cz), vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že je
přezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak
vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je
řádně odůvodněn a je plně srozumitelný, přičemž vypořádává uplatněné žalobní námitky.
Městský soud se důkladně zabýval i námitkami stran tvrzeného zásahu do soukromého
a rodinného života stěžovatele, srov. strany 6, 7 a 8 rozsudku. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163,
ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, oba dostupné na www.nssoud.cz).
[10] Ani rozhodnutí správních orgánů nelze považovat za nepřezkoumatelná. I ta jsou řádně
odůvodněna a jsou plně srozumitelná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109,
ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 2 As 73/2012 - 20,
ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.). Správní orgán I. stupně se důkladně zabýval
tvrzeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele (srov. str. 4 až 5
prvostupňového rozhodnutí), odvolací orgán pak řádně vypořádal uplatněné odvolací námitky
a převzal závěry správního orgánu I. stupně. Námitky, ve kterých stěžovatel poukazoval
na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů a městského soudu, tedy nejsou důvodné.
[11] Pokud pak stěžovatel brojil proti posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života ze strany správních orgánů a městského soudu, konstatuje zdejší soud, že při
posuzování tohoto zásahu je nutné vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(dále též „ESLP“) vztahující se k článku 8 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod,
která ukládá zohlednit zejména rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen,
délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, rozsah sociálních
a kulturních vazeb na tento stát, existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému
životu v zemi původu, imigrační historii cizince, povahu a závažnost porušení povinností daného
státu. Všechna uvedená kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy
jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost
či ochranou veřejného pořádku, jelikož právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a je zde
prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu. Při přezkumu zásahu do práva
na soukromý a rodinný život je podle judikatury ESLP nutné za pomoci principu proporcionality
vyvažovat mezi zájmy cizince na jedné straně a protichůdnými veřejnými zájmy na straně druhé.
Rozhodnutí o správním vyhoštění je přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života
tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem společnosti
na dodržování platných zákonů na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého
a rodinného života na straně druhé (viz rozsudek ESLP ve věci Nunez proti Norsku, 28. 6. 2011,
stížnost č. 55597/09; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Jeunesse proti Nizozemsku,
3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ve věci Üner proti Nizozemsku,
ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, jakož i rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42, ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 - 41,
ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 - 43 atp.).
[12] Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány a následně i městský soud postupovaly
v souladu s označenou judikaturou. Stěžovatelem uváděné skutečnosti nemohou převážit nad tak
dlouhodobým a opakovaným porušováním pravidel pobytového režimu, kterého se stěžovatel
dopouštěl na území České republiky (což ostatně ani nezpochybňuje). Veřejný zájem
na vyhoštění cizince proto oprávněně převážil nad ochranou jeho soukromého a rodinného
života. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
a městského soudu, která se tímto podrobně zabývaly, a dodává následující. Pokud stěžovatel
konkrétně poukazoval na nemožnost vyhoštění z důvodu vytvořených rodinných a soukromých
vazeb, konstatuje zdejší soud, že sám stěžovatel ve správním řízení (do protokolu
ze dne 15. 7. 2015) mj. uvedl, že je svobodný, bezdětný, v České republice nemá žádné příbuzné.
Jeho celá rodina žije v Iránu; stěžovatel má v této zemi též byt. Rodina mu finančně pomáhá.
Na území ČR nežije s občanem EU ve společné domácnosti a ani se o takovéhoto občana
nemusí starat. Dále uvedl, že z území České republiky nemůže vycestovat pouze z toho důvodu,
že nemá cestovní doklad; pokud by ho měl, území České republiky by opustil. Teprve v kasační
stížnosti začal tvrdit, že území České republiky nemůže opustit z důvodu vážného vztahu ke své
družce, která je občankou EU. Tento vztah však nijak nekonkretizoval, neuvedl ani jméno této
družky (aby bylo možno ověřit, že se jedná skutečně o občanku EU). Jak nadto plyne z četné
judikatury ESLP, pokud účastník řízení rodinné, resp. soukromé vazby vytvářel a prohluboval
v době nelegálního pobytu, nemohl se rozumně spoléhat na to, že bude moci na daném území
pobývat trvale (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014,
č. j. 5 As 102/2013 - 31, ze dne 18. 6. 2014, č. j. 7 Azs 75/2015 - 34, jakož i rozsudky ESLP
ze dne 26. 1. 1999, ve věci Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98,
ze dne 22. 5. 1999, ve věci Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99,
ze dne 24. 11. 1998, ve věci Biraga a ostatní proti Švédsku, 3. 4. 2012, stížnost č. 1722/10, ve věci
Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, ze dne 22. 6. 1999, ve věci Ajayi a další proti
Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo ze dne 31. 1. 2006, ve věci Rodrigues da Silva
a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99).
[13] Uvedenou judikaturu je třeba vztáhnout i na další kasační tvrzení stěžovatele,
např. na tvrzení, že se na území České republiky asimiloval a přijal tuzemskou kulturu za vlastní.
S ohledem na argumentaci stěžovatele ve správním řízení (zachycenou do protokolu
ze dne 15. 7. 2015) o tom, že celá jeho rodina žije na území Íránu, pomáhá mu finančně, stará se
o jeho byt atp., lze pochybovat o neúčelovosti kasační námitky o obavě stran zpětného přijetí
stěžovatele jeho rodinou. Ostatně i v řízení o kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jej finančně
podporuje jeho rodina. Stěžovatel nadto není vyhošťován zpět ke své rodině, ale do země svého
původu. Pokud pak stěžovatel poukazoval na svůj zdravotní stav, je nutno uvést, že
do označeného protokolu sepsaného v rámci řízení o vyhoštění sám uvedl, že je zdravý,
lékařskou pomoc nepotřebuje, přičemž (a to ani v soudním řízení) relevantně nedokládal, že by
u něj došlo ke změně zdravotního stavu. Stěžovatel dále obecně poukazoval na situaci v zemi
původu a na důsledky vyhoštění. K tomu zdejší soud uvádí, že ve správním řízení uvedl,
že jediným důvodem, pro který nemůže vycestovat z území České republiky, je to, že nemá
cestovní doklad. Žádné jiné důvody, pro které by se nemohl vrátit do své vlasti, neuvedl. Nutno
dodat, že správní orgán se zabýval situací v zemi původu. Za tímto účelem si vyžádal i závazné
stanovisko k možnosti vycestování stěžovatele do vlasti. S tímto stanoviskem, jakož i s dalšími
podklady rozhodnutí, bylo stěžovateli umožněno se seznámit, žádné výhrady, či návrhy
na doplnění dokazování neuplatnil. Ostatně ani v žalobním řízení nedoložil žádný podklad, který
by byl schopen závěry správních orgánů relevantně vyvrátit, resp. který by potvrdil stěžovatelova
tvrzení o nemožnosti vyhoštění. V této souvislosti lze doplnit, že subjektivní ústavně zaručené
právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 26/07, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne, 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04,
a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06). Stejný postoj v minulosti zaujal rovněž Evropský soud
pro lidská práva např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09, či v rozsudku velkého senátu ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse proti Nizozemsku,
stížnost č. 12738/10. Městský soud se řádně vypořádal i s žalobní námitkou stran nemožnosti
vyhoštění stěžovatele z důvodu, že je osobou bez státní příslušnosti a zdejší soud se s jeho
hodnocením ztotožňuje.
[14] Důvodné neshledal zdejší soud ani námitky poukazující na porušení §3 správního řádu
a dalších zásad správního řízení (§2 odst. 3 a 4 a §50 odst. 3 správního řádu). K uvedeným
námitkám zdejší soud předně konstatuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční; kasační soud je vázán důvody kasační stížnosti. Proto obsah a kvalita kasační stížnosti
v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse
zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku
soudu. Kasační soud není oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by
přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Jinými slovy, pokud
stěžovatel uplatní obecnou námitku, může se jí ve stejném rozsahu zabývat i soud. K tomu srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95,
ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99,
ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60,
a rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, např.
sp. zn. II. ÚS 460/15, sp. zn. II. ÚS 460/15 atp.). Nejvyšší správní soud se proto uvedenými
námitkami mohl zabývat pouze v předestřené rovině. Podle §3 správního řádu platí,
že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je n ezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2 téhož zákona. Podle §50 odst. 3 správního řádu je pak správní
orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž
má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány v dané věci výše uvedeným
povinnostem dostály. Pokud pak stěžovatel (rovněž v obecné rovině) namítal, že správní orgán
neprovedly všechny důkazy, resp. že městský soud si měl obstarat další podklady, odkazuje zdejší
soud na výše uvedené a dodává, že správní orgány, resp. městský soud si obstaraly dostatek
podkladů pro své závěry; obstarávání dalších podkladů nebylo nutné. Obsah správního spisu
poskytuje jednoznačnou oporu pro závěry správních orgánů a soudu. Na zákonnosti správních
rozhodnutí nic nemění ani (ničím nepodložené) tvrzení stěžovatele o nemožnosti návratu
do České republiky po uplynutí doby, na kterou je vyhoštěn. Jako účelové pak vyhodnotil zdejší
soud tvrzení stěžovatele o tom, že se obává kontaktovat zastupitelský úřad své vlasti v České
republice. Stěžovatel neuvedl žádný důvod této obavy. Ve správním řízení přitom tvrdil, že
zastupitelský úřad kontaktoval.
[15] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu či nezákonnost, pro kterou by bylo
nutno rozhodnutí správních orgánů či soudu zrušit. Jejich rozhodnutí mají plnou oporu v právní
úpravě a správním spisu a jejich závěry proto zdejší soud plně přebírá.
[16] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po doplnění kasační stížnosti, nezbytném poučení účastníků řízení
a učinění dalších nezbytných úkonů nutných pro rozhodnutí.
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu