ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.179.2018:21
sp. zn. 7 Azs 179/2018 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: I. U., zastoupen JUDr.
Petrem Hoškem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2018, č. j. 17 A 10/2018 – 75,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Petru Hoškovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2018, č. j. OAM-1/LE-LE05-LE05-PS-2018, žalovaný rozhodl
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců a podle §46a odst. 5
téhož zákona stanovil dobu trvání zajištění do 24. 4. 2018.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Plzni,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 2. 2018, č. j. 17 A 10/2018 – 75.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností ze dne
16. 3. 2018, která byla doručena Nejvyššímu správnímu soudu dne 30. 4. 2018. K jejímu věcnému
projednání nicméně Nejvyšší správní soud nepřistoupil, neboť před rozhodnutím věci
(po učinění všech nezbytných úkonů nutných pro rozhodnutí) zjistil, že jsou splněny podmínky
pro zastavení řízení o kasační stížnosti.
[4] Podle §46a odst. 9 zákona o azylu, ve znění účinném od 15. 8. 2017 (od účinnosti zákona
č. 222/2017 Sb.), platí: „[v] případě, že je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince
ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění nebo o žalobě proti rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění žadatele o udělení
mezinárodní ochrany nebo cizince ministerstvo neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává.
Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.“
[5] V projednávané věci se stěžovatel žalobou bránil proti rozhodnutí žalovaného, na základě
kterého byl zajištěn. Nejvyšší správní soud však před rozhodnutím ve věci zjistil, že zajištění
stěžovatele již bylo ukončeno. Podle sdělení žalovaného byl stěžovatel k datu 24. 4. 2018
propuštěn ze zařízení pro zajištění cizinců. Tato skutečnost je pak zřejmá i z výpisu z evidenční
karty žadatele o mezinárodní ochranu č. X.
[6] Jak přitom vyplývá z výše uvedeného, krajský soud se věcí stěžovatele meritorně zabýval;
žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 2. 2018. Stěžovatel napadl rozsudek shora identifikovanou
kasační stížností podanou po nabytí účinnosti zákona č. 222/2017 Sb., kterým byl do §46a
zákona o azylu vložen výše citovaný nový odst. 9. Všechny podmínky pro aplikaci tohoto
ustanovení jsou tedy splněny (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 3 Azs 153/2017 - 29, či ze dne 23. 11. 2017, č. j. 9 Azs 291/2017 – 28).
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že usnesením ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, položil zdejší soud Soudnímu dvoru Evropské unie následující
předběžnou otázku: „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst.
L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní
právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění
cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“ Nejvyšší správní soud se nicméně domnívá,
že položení této předběžné otázky není důvodem pro přerušení řízení podle §48 odst. 3 písm. d)
s. ř. s. Podle něj platí: „Předseda senátu řízení usnesením může přerušit, jestliže (…) zjistí, že probíhá jiné
řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé, nebo takové řízení sám vyvolá.“ Jde tedy
pouze o přerušení fakultativní, nikoli obligatorní. Zároveň nejsou splněny ani podmínky
pro obligatorní přerušení řízení podle §48 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť ten dopadá pouze
na přerušení toho konkrétního řízení, v němž byla předběžná otázka položena.
[8] Nejvyšší správní soud ostatně o zastavení řízení podle této nové úpravy rozhodl
po položení předběžné otázky již i v jiných řízeních (viz usnesení ze dne ze dne 30. 11. 2017,
č. j. 3 Azs 301/2017 - 25, ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Azs 261/2017 - 58, ze dne 21. 3. 2018,
č. j. 3 Azs 250/2017 - 30 atp.). Např. v posledně citovaném usnesení zdejší soud mj. uvedl,
že zastavení řízení o kasační stížnosti po meritorním přezkumu ze strany krajského soudu
neodporuje čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, ani právu EU. K problémům
nastíněným v předběžné otázce ve vztahu k zajištění podle zákona o azylu pak uvedl: „Omezení
možnosti sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu je dle názoru 3. senátu především problémem
vnitrostátním a souvisí s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Citované články procedurální směrnice i Listiny základních práv EU však směřují primárně k ochraně práva
na osobní svobodu zajištěných osob a nelze z nich nikterak dovodit, jaké procesní prostředky by tyto osoby měly
mít na úrovni vnitrostátního práva k dispozici pro účely ochrany souvisejících práv po propuštění, tím méně pak
z nich lze vyčíst nárok na nějaký procesní prostředek ke sjednocování judikatury členského státu k uvedeným
otázkám. Takový požadavek by ostatně při rozdílností právních systémů jednotlivých zemí Evropské unie bylo
sotva možné realizovat.“ Uvedené usnesení se vypořádalo i s návrhem senátorů na zrušení §46a
odst. 9 zákona o azylu, který je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Ani tato
skutečnost mu však nebránila v zastavení řízení. Podrobněji viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 Azs 250/2017 - 30.
[9] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti
podle §47 písm. c) s. ř. s. v návaznosti na §46a odst. 9 zákona o azylu zastavil.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
[11] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna
je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu