ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.217.2017:20
sp. zn. 7 Azs 217/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: G. S., zastoupena
Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017,
č. j. 31 A 158/2016 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 4. 2016,
č. j. OAM-20671-17/TP-2015, byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení povolení k trvalému
pobytu podle §87k odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 11. 2016, č. j. MV-85970-5/SO - 2016, zamítla odvolání
proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdila.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji
v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se ztotožnil se správními orgány, že nebyly
splněny podmínky pro udělení povolení k trvalému pobytu podle §87k odst. 1 písm. g) zákona
o pobytu cizinců. Žalobkyně nesplnila podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky
po dobu dvou let. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že správní orgány pochybily,
pokud na danou věc neaplikovaly §18 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Podle krajského soudu
nelze toto ustanovení na situaci žalobkyně použít. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku
poukazující na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované, jakož ani další žalobní námitky,
a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
III.
[4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Podle stěžovatelky se správní orgány i krajský soud mýlí, pokud tvrdí, že nebyla splněna
podmínka dvouletého nepřetržitého pobytu na území České republiky. Nesprávný (a rovněž
nepřezkoumatelný) je i závěr krajského soudu o nemožnosti aplikace §18 písm. e) zákona
o pobytu cizinců. Podle stěžovatelky lze toto ustanovení (podle kterého je rodinný příslušník
občana EU oprávněn na území pobývat tři měsíce i bez víza, pokud jeho krátkodobé vízum
pozbylo platnosti), nutno aplikovat i na její případ. Poukázala i na judikaturu správních soudů
a čl. 6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 (dále též
„směrnice“). Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
mu věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by
totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené
rozhodnutí soudu skutečně nepřezkoumatelné.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se
přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají důvody, které soud vedly k zamítnutí žaloby,
resp. pro které nepřisvědčil uplatněným žalobním námitkám (vč. námitky dovozující nutnost
aplikace §18 písm. e) zákona o pobytu cizinců). Stěžovatelka ostatně proti výkladu podanému
krajským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha místech s ním polemizuje, což by
v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry
napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[11] Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných námitek,
nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup krajského
soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat
na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit
obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, ÚS 989/08,
III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném
pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že správní orgány pochybily, pokud
nevyhověly její žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu.
[13] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu následující podstatné skutečnosti:
[14] Stěžovatelka podala dne 19. 9. 2013 žádost o udělení přechodného pobytu na území
České republiky podle §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Této žádosti správní orgán
I. stupně nevyhověl, neboť zjistil, že stěžovatelka není rodinným příslušníkem občana EU (viz
rozhodnutí ze dne 23. 1. 2014, č. j. OAM-11442-20/PP). Rozhodnutím ze dne 19. 10. 2015,
č. j. MV-27157-4/SO/sen-2014, které nabylo právní moci dne 21. 10. 2015, žalovaná zamítla
odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla zamítnuta její
žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu.
[15] Dne 24. 11. 2015 pak podala stěžovatelka žádost o povolení k trvalému pobytu na území
České republiky s poukazem na §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tuto žádost
správní orgán I. stupně zamítl dle §87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců (viz rozhodnutí
ze dne 7. 4. 2016) a žalovaná se s ním v žalobou napadeném rozhodnutí ztotožnila (viz
rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2016).
[16] Podle §87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o povolení
k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody podle §87g nebo 87h téhož
zákona.
[17] Podle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „Ministerstvo vydá rodinnému
příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu po 2 letech jeho nepřetržitého
přechodného pobytu na území, pokud je nejméně 1 rok rodinným příslušníkem státního občana České republiky,
který je na území přihlášen k trvalému pobytu, nebo rodinným příslušníkem občana jiného členského státu
Evropské unie, kterému bylo vydáno povolení k trvalému pobytu na území.“
[18] Správní orgány (a následně krajský soud) dospěly k závěru, že stěžovatelka pobývala
v době od 22. 10. 2015 do 24. 11. 2015 na území České republiky bez oprávnění k pobytu.
Stěžovatelce skončila platnost oprávnění k přechodnému pobytu dne 21. 10. 2015, tj. nabytím
právní moci rozhodnutí o zamítnutí odvolání, které směřovalo proti rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu. Až dne 24. 11. 2015 pak podala další
(v pořadí třetí) žádost o povolení k pobytu. Stěžovatelka tedy nesplňovala základní podmínku
pro udělení trvalého pobytu dle ustanovení §87h zákona o pobytu cizinců, tedy podmínku
nepřetržitosti pobytu cizince po dobu dvou let na území České republiky. Nebylo proto možno
vyhovět žádosti o udělení trvalého pobytu. S uvedenými závěry správních orgánů a krajského
soudu se zdejší soud plně ztotožňuje a jako takové je i přebírá, neboť mají plnou oporu
ve správním spisu a právní úpravě.
[19] Pokud pak stěžovatelka namítala porušení čl. 6 směrnice (Evropského parlamentu a Rady
2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004), konstatuje zdejší soud předně, že takovou námitku neuplatnila
v řízení o žalobě (v žalobě tvrdila, že se na ni směrnice nevztahuje). Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49). Jak již Nejvyšší správní soud
konstatoval např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním
soudem. Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady
účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve
projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost
závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách
předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních).
[20] Z procesní opatrnosti zdejší soud dodává, že podle čl. 6 označené směrnice: „1. Občané
Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců, aniž by podléhali jakýmkoli
podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti být držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu.
2. Odstavec 1 se použije také na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu
a tohoto občana Unie doprovázejí nebo následují a kteří jsou držiteli platného cestovního pasu.“
[21] Směrnice tedy umožňuje občanovi EU pobývat na území jiného členského státu po dobu
až tří měsíců, aniž by podléhal jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti být
držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu. Toto oprávnění pak směrnice dává
i rodinným příslušníkům takového občana EU (pokud jej doprovázejí nebo následují a jsou
držiteli platného cestovního pasu). Jak vyplývá ze správního spisu, správní orgán I. stupně
v rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka není rodinným příslušníkem občana EU
(to potvrzuje i rozhodnutí ve věci žádosti o udělení přechodného pobytu), což stěžovatelka
relevantně nezpochybňovala ani v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti
relevantně netvrdila, resp. nedokládala, že by byla rodinným příslušníkem občana EU (jakož ani
splnění dalších podmínek uvedených v čl. 6 směrnice). Nutno dodat, že správní orgán se
v rozhodnutí zabýval i otázkou, zda se stěžovatelka nestala rodinným příslušníkem občana EU
v průběhu správního řízení, resp. otázkou, kdy by splnila podmínku dvouletého nepřetržitého
pobytu ve smyslu §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán konstatoval,
že tato podmínka (dvouletého nepřetržitého pobytu) by byla splněna až v listopadu 2017,
přičemž ani tento jeho závěr stěžovatelka nerozporuje.
[22] S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že správní orgány
měly na danou situaci aplikovat §18 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení
„Cizinec může pobývat na území přechodně bez víza, je-li rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jehož
krátkodobé vízum pozbylo platnost, pokud na území pobývá s občanem Evropské unie a doba pobytu na území
nepřekročí 3 měsíce.“ Nutno dodat, že stěžovatelka nepobývala na území České republiky na základě
krátkodobého víza, ale na základě fiktivního pobytu ve smyslu §87y zákona o pobytu cizinců.
Jak přitom vyplývá z judikatury zdejšího soudu, „nelze souhlasit ani s názorem stěžovatelky, že by se
použití §87y zákona o pobytu cizinců mohl dovolávat každý cizinec, který podá žádost o povolení
k přechodnému nebo trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU, aniž by takový cizinec musel splňovat
ostatní výše jmenované zákonné podmínky pro použití tohoto ustanovení. Pak by výhradně účelovou žádostí mohl
dosáhnout legality svého pobytu i cizinec, který není a nikdy nebyl rodinným příslušníkem občana EU.“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2013, č. j. 5 As 121/2011 - 60). Zdejší soud
se ztotožňuje i s navazující argumentací krajského soudu stran §18 písm. e) zákona o pobytu
cizinců.
[23] Ze shora uvedených důvodů nelze na danou věc použít ani stěžovatelkou v kasační
stížnosti zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 46 A 80/2015 - 25, neboť ten se zabýval postavením cizince, který byl jednoznačně
rodinným příslušníkem občana EU. Krajský soud v uvedeném rozsudku nadto přezkoumával
rozhodnutí správního orgánu, jímž nebylo vyhověno žádosti cizince o povolení k trvalému
pobytu pro nesplnění podmínky uvedené v §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tento
rozsudek přitom akcentoval nutnost nepřerušeného legálního pobytu na území České
republiky (cizinec pobýval na území České republiky po dobu osmi let), jakož i princip zákazu
zneužití práva, který brání tomu, aby docházelo k řetězení fiktivních pobytů; v takovém případě
by bylo podle krajského soudu namístě ochranu ve smyslu čl. 6 směrnice neposkytnout.
[24] Jako nepřípadný vyhodnotil zdejší soud odkaz stěžovatelky na §87b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. V daném případě totiž není přezkoumáváno rozhodnutí o udělení pobytu
dle uvedeného ustanovení. Stěžovatelka požádala o vydání povolení k trvalému pobytu na území
České republiky s poukazem na §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka
nepodala žádost podle §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nelze přehlédnout ani to,
že takovou žádost by bylo nutno podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území (srov.
§87b odst. 1 in fine zákona o pobytu cizinců).
[25] S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu