ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.270.2015:20
sp. zn. 7 Azs 270/2015 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. U. T.,
zastoupený JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015,
č. j. 49 Az 76/2013 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Anny Doležalové, MBA, se u r č u je částkou 3.400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2015, č. j. 49 Az 76/2013 - 43, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 5. 11. 2013, č. j. OAM-253/LE-BE02-HA08-2013, jímž
mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.
O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního
soudu nebo jsou v judikatuře řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost může nastat na úrovni krajských
soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikaturní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných
případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Ostatní
pochybení proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti. K tomu srv. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 2, všechny přístupné
na www.nssoud.cz.
Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Je přitom
v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje,
v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci nebylo třeba řešit žádnou právní otázku, která by doposud nebyla
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak není
podle názoru Nejvyššího správního soudu důvod pro to, aby bylo nutno učinit judikaturní
odklon, ani že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně právního postavení stěžovatele. Poukazoval-li stěžovatel na nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku krajského soudu, její důvodnost by sama o sobě zakládala přijatelnost
kasační stížnosti a postačovala by k jeho zrušení. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím
ke své stávající judikatuře konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj
být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci takto vytýčených
požadavků Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal.
Stěžovatel v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v České republice
pobývá již od roku 2008, kdy přijel kvůli práci a v případě návratu do Vietnamu se obává tíživé
ekonomické situace spočívající v nezaměstnanosti a ztrátě podpory rodiny. Ve Vietnamu neměl
nikdy potíže se státními orgány a neměl ani potíže, které by souvisely s jeho rasou, národností,
pohlavím nebo náboženským přesvědčením. Svůj zdravotní stav označil jako dobrý.
O mezinárodní ochranu požádal v roce 2013 poté, co mu bylo zrušeno pobytové povolení,
a následně byl zadržen Policií České republiky, která jej o této možnosti informovala. Důvodem
jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je tak mimo jakoukoliv pochybnost pouze snaha
zůstat na území České republiky, neboť zde žije již řadu let a i nadále se zde hodlá věnovat
výdělečné činnosti.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo i krajský soud nesprávně
posoudily jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť splňuje podmínky pro udělení azylu
z humanitárních důvodů, případně pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona
o azylu, lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, v jehož právní větě je uvedeno, že „Obtíže žadatele o azyl stran
obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak,
nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ze znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Rovněž lze poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, v jehož právní větě
je uvedeno, že „Obavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, že bude pronásledovaný
pro své (doposud neprojevené) politické přesvědčení, nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy,
jak je vymezena v §14a zákona o azylu.“
V případě stěžovatele je nutno přihlédnout i k tomu, že o udělení mezinárodní ochrany
požádal dne 17. 9. 2013 poté, kdy byl dne 9. 9. 2013 kontrolován hlídkou Policie České republiky.
Při této kontrole bylo zjištěno, že pobýval na území České republiky na základě dlouhodobého
pobytu, jehož platnost skončila 16. 4. 2013. Proto byl zajištěn a téhož dne mu bylo
uloženo správní vyhoštění. Z uvedených skutečností je tak zřejmé, že o udělení mezinárodní
ochrany požádal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat
jednoznačnou účelovost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
stěžovatele odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení ustanovena zástupkyní advokátka a podle ust. §35
odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě její odměnu včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci samé) ve výši
3.100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů za jeden úkon
ve výši 300 Kč. Celková částka odměny proto činí 3.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu