ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.28.2005
sp. zn. 7 Azs 28/2005 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. A.
G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 77,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. 9. 2004, č. j. 64 Az 67/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 9. 3. 2004, č. j. OAM-904/VL-10-04-BZ-2004, byla zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že tvrzení obsažená v napadeném rozhodnutí považuje
za nedostatečná pro odůvodnění zamítavého rozhodnutí. Nepolemizuje se skutečností,
že státní orgány Bulharska nepodporují protiprávní jednání soukromých osob vůči jeho osobě,
avšak domnívá se, že je buď tolerují či mu nejsou schopny zabránit, čemuž nevěnoval správní
orgán dostatečnou pozornost. V průběhu řízení nebylo zjišťováno, zda je Bulharsko
bezpečnou zemí i ve vztahu ke stěžovateli či zda případná tolerance či neschopnost zabránění
protiprávního jednání soukromých osob promítnutá rodovými zvyklostmi národa či etnika
nemůže u stěžovatele vyvolat důvodné obavy o jeho život. Z tohoto hlediska zůstalo
předchozí řízení neúplné, nepřezkoumatelné, trpící značnými vadami. Stěžovatel navrhl, aby
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Zdůraznil, že pokud měl stěžovatel v zemi původu, kterou Česká republika považuje
za bezpečnou zemi, nějaké potíže, měl je především řešit s kompetentními orgány své země.
Navrhl nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti a její zamítnutí.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 6. 3. 2004 návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Dne
7. 3. 2004 byl se stěžovatelem veden, v bulharském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, ze kterého
byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že z Bulharska odcestoval v dubnu 2002 z jediného
důvodu, aby v České republice pracoval. Od té doby zde žije. V říjnu 2002 zavinil
autonehodu, při které zemřela jeho spolujezdkyně, proto byl odsouzen do vězení. Jeho matka
si půjčila velké množství peněz, její věřitel mu vzkázal, že je chce zaplatit po stěžovateli.
Po jeho podmíněném propuštění z vězení se dozvěděl, že ho hledají příbuzní ženy, která
zemřela po nehodě. Měl z nich obavu, ačkoliv se s nimi nikdy nesetkal, proto se rozhodl přijít
do azylového řízení. Dále uvedl, že se v případě návratu do Bulharska obává matčina věřitele,
neboť díky tomu, že zde byl ve vězení, nevydělal peníze na vrácení dluhu. Za svého pobytu
v Bulharsku nikdy neměl potíže se soukromými osobami. Rovněž má strach z příbuzných
zemřelé ukrajinské spolujezdkyně, neboť ti se do Bulharska dostanou snáze než do České
republiky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení azylu se zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel rozporuje zjištění učiněná správním orgánem
a soudem, neboť se domnívá, že v jeho případě nelze jeho zemi původu, tedy Bulharsko,
považovat za tzv. bezpečnou zemi původu dle zákona o azylu. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatel odešel do České republiky za prací,
pobýval zde a teprve poté, co byl propuštěn z výkonu trestu, po necelých dvou letech pobytu
zde, požádal o udělení azylu. Ve správním řízení na dotaz, zda měl v Bulharsku potíže
se soukromými osobami, uvedl „ne, neměl“. Z výše uvedeného je patrné, že veškeré
stěžovatelem uváděné možné problémy, které by po svém návratu do Bulharska mohl mít,
existují pouze v rovině spekulací a není pro jejich existenci žádný reálný podklad. Shodně
se lze vyjádřit i o tvrzení stěžovatele obsaženém v kasační stížnosti, že Bulharsko toleruje
či nedovede potlačit protiprávní jednání soukromých osob, neboť ani pro toto tvrzení
nepředkládá stěžovatel žádné důkazní prostředky. Naopak ze spisu vyplývá, že on sám v zemi
svého původu nikdy žádné problémy tohoto typu neměl. Nejvyšší správní soud dále uvádí,
že správní orgán v průběhu správního řízení prokázal, že Bulharsko je nutno pro účely
azylového řízení vedeného se stěžovatelem považovat za bezpečnou zemi původu,
což vyplývá jak ze zprávy nazvané Hodnocení Bulharské republiky jako bezpečné země
původu z ledna 2004, která je součástí správního spisu, tak i z vlastních výpovědí stěžovatele.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že v jeho případě nelze Bulharsko
považovat za bezpečnou zemi původu, proto byl postup správního orgánu, který dle ust. §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu jeho žádost zamítl, a následně i krajského soudu zcela
v souladu se zákonem.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud v této souvislosti
za vhodné připomenout, že azyl je už historicky právním institutem, kterým nositel jedné
svrchované moci (v moderní době nositel státní suverenity, tedy stát) poskytuje svou ochranu
někomu, kdo se nachází pod jurisdikcí jiné státní svrchovanosti, kterou (a právě jí)
je bezprávně ohrožen na svobodě, zdraví, životě nebo jiných základních hodnotách.
Pro případ, kdy se státní příslušník jiného státu rozhodne dlouhodobě pobývat na území České
republiky, disponuje právní řád České republiky patřičnými právními prostředky, mezi které
rozhodně nepatří azylové řízení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle
ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu