ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.29.2009:46
sp. zn. 7 Azs 29/2009 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: T. Z., zastoupená Mgr. Radimem Strnadem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 10. 2008, č. j. 61 Az 77/2007 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2008, č. j. 61 Az 77/2007 - 19,
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 2. 8. 2007, č. j. OAM–1-561/VL-20-08-2007, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by t otiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné p řipomenout, že stěžovateli
byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci
na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad p rávního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílno st v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené
dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijat elnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně d omnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od př ípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že ministerstvo nedostatečně zjistilo skutkovou
podstatu, čímž zejména porušilo ustanovení §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že takto formulovaná stížní námitka je zcela obecná
a není z ní patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo dopustit.
Ke konkretizaci stížních námitek již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyjádřil svůj názor,
např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil, že „není důvodem kasační
stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení
nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje -li vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně také i v rozsudku ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí NSS uvedl,
že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitk y obecného charakteru,
aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění
jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné.
Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže
stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení
nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které
pro takové tvrzení svědčí“.
Dále stěžovatelka namítala, že ministerstvo porušilo ustanovení §68 odst. 3 správního
řádu, neboť jeho rozhodnutí neobsahovalo výrok a odůvodnění o udělení či neudělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, čímž byla zkrácena na svých právech,
neboť okolnosti jejího případu by mohly zakládat důvody zvláštního zřetele ve smyslu §14
zákona o azylu, a to především pro její stáří, zdravotní stav a okolnost, že zde bude mít zajištěné
zázemí u vlastní rodiny. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, vyslovil právní názor, že „n euvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jde
o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst . 1 písm. g) zákona o azylu
při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona“. Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 – 71 vyjádřil názor, že „zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou
rozhodování podle §14 citovaného zákona, nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit,
že se azyl podle §14 uděluje či neuděluje “. V této souvislosti je nutno zmínit i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, v němž uvedl,
že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvo dnou podle §16
zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení
rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti
o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativ ně uvedených v §16 odst. 1 zákona,
pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne
žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu
z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod
při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu
o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem
o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona.“ Z uvedeného vyplývá, že judikatura Nejvyššího
správního soudu dospěla ke konstantnímu závěru, že naplnění důvodů pro zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné vylučuje posuzování důvodů pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlas tní zájmy
stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu