ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.338.2004
sp. zn. 7 Azs 338/2004 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele Y. V., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni,
Františkánská 7, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2004, č. j. 60 Az
116/2004 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2004, č. j. 60 Az 116/2004 - 72,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 19. 1. 2004, č. j. OAM-1414/LE-B01-B02-2003, jímž bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel
požádal o udělení azylu, neboť měl v zemi původu problémy v souvislosti s jeho neschopností
doplatit i s úroky škodu za nový automobil zničený při dopravní nehodě. Uvedené problémy
však za důvod pro udělení azylu považovat nelze. Ministerstvo zohlednilo veškeré
skutečnosti, které stěžovatel uvedl, a tyto hodnotilo z pohledu zákonných předpokladů
pro udělení azylu a své úvahy, kterými bylo vedeno, jakož i závěr, ke kterému dospělo,
uvedlo v podrobném odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí, přičemž závěr učiněný
ministerstvem má oporu v obsahu spisu a je zcela logický. Ministerstvo si opatřilo potřebné
doklady pro rozhodnutí, vycházelo tedy ze spolehlivě zjištěného stavu věci a z odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami bylo vedeno při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodovalo. Nedostatek podpisu oprávněné osoby na všech písemných
vyhotoveních správního rozhodnutí je nepochybně vadou řízení před správním orgánem,
nicméně krajský soud neshledal v dané věci důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí
ministerstva, neboť ve správním spise je založeno jedno vyhotovení napadeného správního
rozhodnutí ze dne 19. 1. 2004, které je vlastnoručně podepsáno oprávněnou osobou,
tj. ředitelem uvedeného odboru PhDr. T. H. Absence podpisu oprávněné osoby pouze na
některém z písemných vyhotovení správního rozhodnutí, je sice vadou řízení, avšak tato
nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 2 s. ř. s. Ministerstvo se
podle názoru krajského soudu v napadeném rozhodnutí podrobně zabývalo existencí překážky
vycestování na straně stěžovatele ve smyslu §28 zákona o azylu na základě výpovědi
stěžovatele a informací shromážděných o zemi původu. Krajský soud se shodl se závěrem
ministerstva, že stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, pro
kterou by se nemohl vrátit na Ukrajinu a kterou by bylo možno podřadit pod důvody uvedené
v §91 zákona o azylu. Z informací České tiskové kanceláře ministerstvo zjistilo, že se
Ukrajina nenachází ve válečném stavu, na jejím území neprobíhá ozbrojený konflikt, který by
mohl být překážkou vycestování stěžovatele, a státní orgány Ukrajiny nežádají o vydání
stěžovatele pro trestný čin, za který by byl zákony Ukrajiny stanoven trest smrti. Stěžovatel
ve správním řízení potvrdil, že na území Ukrajiny proti němu nebylo vedeno trestní stíhání.
Nelze jej považovat ani za nezletilou osobu bez doprovodu. Proto i krajský soud dospěl k
závěru, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou odůvodnil tím, že se krajský soud neřídil právním názorem Nejvyššího správního
soudu, neboť se opětovně nedostatečně vypořádal s tvrzením ministerstva o neexistenci
překážek vycestování. Krajský soud toliko vyjmenoval v odůvodnění napadeného rozsudku
okolnosti, které vedly ministerstvo k zamítavému rozhodnutí, přičemž konstatoval,
že stěžovatel nenáleží k ohroženým osobám, aniž by uvedl, co jej k takovému závěru vedlo.
Stěžovatel je toho názoru, že takové odůvodnění není dostatečné, není z něj patrno, jakými
úvahami se krajský soud řídil, a je tedy nepřezkoumatelné. Dále pro stručnost stěžovatel
odkázal na další důvody uváděné v kasační stížnosti podané dne 9. 4. 2004 proti původnímu
rozsudku ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 60 Az 18/2004, na kterých i nadále trvá. Proto
se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Krajský soud v této právní věci již rozsudkem ze dne 19. 3. 2004,
č. j. 60 Az 18/2004 - 28, žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí bylo na základě podané kasační stížnosti
zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2004, č. j. 7 Azs 158/2004 – 62,
a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, když za důvodnou byla shledána jedna
ze stížnostních námitek stěžovatele, v níž vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým se krajský
soud vypořádal s tvrzením ministerstva o neexistenci překážek vycestování. Krajský soud
se v odůvodnění rozsudku s touto námitkou nevypořádal, a proto byl v této části
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Ostatní stížnostní námitky nebyly
shledány důvodnými.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se krajský soud i v napadeném
rozhodnutí nedostatečně vypořádal s otázkou neexistence překážek vycestování, považuje
Nejvyšší správní soud tuto námitku za neopodstatněnou. V žalobě stěžovatel tvrdil, že u něj
existuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť v zemi jeho původu
panují takové poměry, které mu nedovolují navrátit se tam zpět. Za důkaz k tomuto tvrzení
se vztahující označil zprávy o situaci v zemi původu, které jsou součástí spisového materiálu.
Stěžovatel tak pouze v obecné rovině namítal nezákonnost správního rozhodnutí,
aniž by ke svému tvrzení o porušení citovaného ustanovení uvedl konkrétní argumentaci.
Protože krajský soud je v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. vázán jak rozsahem žaloby, tak jejími
důvody, přezkoumal napadené správní rozhodnutí mimo jiné v rozsahu vymezeném
v žalobním bodě týkajícím se překážek vycestování. Zhodnotil, jakým způsobem
se ministerstvo existencí překážek vycestování zabývalo, z jakých podkladů vycházelo
a se závěry, k nimž dospělo, se ztotožnil, přičemž uvedl také důvody, které jej k tomu vedly.
Krajský soud se tedy v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal s namítaným porušením §91
zákona o azylu a odůvodnění napadeného rozsudku není již v této části nepřezkoumatelné.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V souladu s citovaným ustanovením je kasační stížnost v té části, ve které
se stěžovatel dovolává stížných důvodů již jednou uplatněných v předchozí kasační stížnosti
a Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumaných, nepřípustná.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu