ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.39.2012:16
sp. zn. 7 Azs 39/2012 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Y. K.,
zastoupená JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava –
Poruba, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2012, č. j. 64
Az 15/2009 – 102,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2012, č. j. 64 Az 15/2009 – 102,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2012, č. j. 64 Az 15/2009 – 102,
byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 28. 2. 2009, č. j. OAM-127/VL-18-08-2009, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že bylo prokázáno,
že stěžovatelka do doby než požádala o udělení mezinárodní ochrany, žila v České republice
po velmi dlouhou dobu, přičemž došlo k jejímu správnímu vyhoštění. Krajský soud s odkazem
na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 Azs 10/2012 - 19,
reprodukoval závazný právní názor vyslovený v tomto rozsudku s uvedením, jaké nedostatky byly
ve zrušeném rozsudku shledány. Poté uvedl, že z hlediska uplatněných důvodů v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany se zcela ztotožňuje s právním názorem a závěrem ministerstva,
že je nelze podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatelka měla možnost
vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění. Pohovor
byl veden za účasti tlumočnice z jazyka ruského. Ministerstvo si opatřilo potřebné podklady
pro rozhodnutí, takže vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, jaké skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami bylo ministerstvo vedeno
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodovalo.
Ministerstvo tak nepochybilo a postupovalo správně, když zamítlo žádost stěžovatelky jako
zjevně nedůvodnou podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Nebylo také zjištěno, že by
porušilo kterékoliv ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„správní řád“), jak stěžovatelka bez jakýchkoliv důkazů v žalobě namítala.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., protože má za to, že ani po vrácení věci
krajský soud nezjistil řádně skutkový stav a při svém rozhodování se spokojil pouze s tvrzeními
ministerstva, jež v rámci uvádělo na podporu svého stanoviska zprávu o dodržování lidských
práv za rok 2009 Ministerstva zahraniční USA ze dne 11. 3. 2010 a další oficiální zprávy
o možnosti dosažení nápravy v domovském státě, nikoli však konkrétně zjištěné skutečnosti
tohoto případu. Stěžovatelka již v žalobě uvedla důvody, v nichž spatřuje porušení povinnosti
ministerstva v řízení o udělení mezinárodní ochrany, a to zvláště porušení ust. §3 a §50 odst. 2
a 3 správního řádu. V napadeném rozhodnutí ministerstvo nevzalo v úvahu a nevyhodnotilo
okolnosti odůvodňující posouzení žádosti stěžovatelky z hlediska udělení doplňkové ochrany
podle ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka je osobou spadající do sociální
skupiny žen vystavených domácímu násilí, čímž splňuje podmínku ust. §12 písm. b) zákona
o azylu. Důvody stěžovatelčiny žádosti jsou také humanitárního charakteru, neboť v České
republice žije její syn. Dále stěžovatelka namítala, že ministerstvo ani krajský soud nezkoumaly
schopnost a ochotu ukrajinských státních orgánů poskytnutou jí ochranu před pronásledováním
či vážnou újmou, zejména proti tvrzenému domácímu násilí. Ministerstvo, a ani krajský soud,
se s tvrzeným zacházením ze strany manžela stěžovatelky nikterak nevypořádalo. Její tvrzení
ohledně pasivity ukrajinských orgánů, na něž se stěžovatelka v této věci obrátila, nijak
nezjišťovaly, a nezajistily, dostatek podkladů pro rozhodnutí. Konstatování krajského soudu,
že podle zpráv ministerstva třetího státu je možno dosáhnout ochrany stěžovatelky na území
jejího domovského státu za pomoci tamních policejních orgánů, ombudsmana či novelizovaných
zákonů Ukrajiny, není objektivní zjištění konkrétní možnosti stěžovatelky domoci se ochrany. Jak
již uváděla v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, její manžel je násilnické povahy
s obsáhlými kontakty v lokalitě, kde rodina žila, a stěžovatelce se nepodařilo dosáhnout změny
situace za pomoci tamních orgánů. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala
dne 24. 2. 2009, kdy již pobývala na území České republiky, a novela zákona, kterým bylo
umožněno od 1. 1. 2009 dosáhnout správní vazby v délce pěti dnů v případě domácího násilí, její
situaci nikterak nezměnila. Manžel stěžovatelky pobýval v minulosti osm let ve výkonu trestu,
po návratu vedl trvale nezřízený život, stěžovatelku fyzicky napadal, vyhrožoval jí zabitím,
prakticky trvale požíval alkoholické nápoje a odebral jí veškeré finance. Ukrajinské policejní
orgány, na které se stěžovatelka se žádostí o ochranu obrátila, zůstaly laxní s odůvodněním,
že se jedná o rodinné problémy. Požádala o ochranu také místní samosprávu, avšak bezvýsledně.
Šetření v této věci nebylo provedeno. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že si krajský soud
před vydáním rozhodnutí neopatřil veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí ve věci, nevyžádal
si policejní zprávy o podaných podnětech a žádostech stěžovatelky v domovském státě a nezjistil
si výsledek těchto šetření. Navíc se soud nevypořádal s důvody humanitárními,
o které stěžovatelka svou žádost rovněž opřela. Stěžovatelka opětovně poukázala na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle které soukromé osoby mohou být původci pronásledování
i nebezpečí vážné újmy a ženy vystavené domácímu násilí mohou tvořit sociální skupinu
ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, pokud společenské ani právní prostředí neposkytuje
adekvátní ochranu před tímto patologickým jevem. Stěžovatelka je přesvědčena, že do této
skupiny patří a jako takové jí ochrana náleží. Její pobyt na Ukrajině a to v jakékoli části tohoto
státu, umožní jejímu manželovi pokračovat v domácím násilí a případná možnost jeho vykázání
na pět dnů rozhodně její situaci neřeší. Podle vyjádření ministerstva stěžovatelka tvrzené
skutečnosti o domácím násilí neprokázala, avšak ministerstvo si neopatřilo před svým
rozhodováním žádné relevantní důkazy, které by její tvrzení vyvracely, zejména dotaz
u příslušných ukrajinských orgánů, zda se stěžovatelka o pomoc na tyto obrátila. Proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. nejprve zabýval tím, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatelky, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatelky je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, že se týká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat na úrovni
krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných
případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti je dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a navíc nelze vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, bylo by věcné rozhodnutí krajského soudu odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o posledně uvedený
důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom také
shledal vadu uvedenou v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména namítala, že krajský soud nevzal v úvahu její
pronásledování v zemi původu z důvodu příslušnosti k sociální skupině žen vystavených
domácímu násilí a neschopnosti ukrajinských úřadů zabránit páchání násilí ze strany fyzické
osoby, a to jejího manžela. V této souvislosti poukázala na to, že se s žádostí o pomoc obrátila jak
na ukrajinskou policii, tak i na orgány místní samosprávy, ale bezvýsledně.
V dané věci se jedná o druhý rozsudek krajského soudu o žalobě stěžovatelky, přičemž
předchozí rozsudek ze dne 12. 12. 2011, č. j. 64 Az 15/2009 - 65, byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 Azs 10/2012 - 19,
a to pro nepřezkoumatelnost, protože z jeho odůvodnění nebylo zřejmé, zda se krajský soud
vůbec zabýval žalobními námitkami a jak je posoudil, tedy na základě jakých právních úvah
dospěl k závěru, že ministerstvo nepochybilo a postupovalo v souladu se zákonem o azylu,
když zamítlo žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona
o azylu.
V napadeném rozsudku však krajský soud uvedené vady neodstranil, neboť jeho
odůvodnění je obsahově v podstatě totožné s předchozím zrušeným rozsudkem. V jeho
odůvodnění opět pouze zcela obecně konstatoval, že nebylo zjištěno, že by ministerstvo porušilo
kterékoliv ustanovení správního řádu a že nepochybilo a postupovalo správně, když zamítlo
žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu,
aniž by se vypořádal s jejími žalobními námitkami. Přitom Nejvyšší správní soud již v předchozím
zrušujícím rozsudku poukázal na to, že stěžovatelka v žalobě namítala, že patří do sociální
skupiny žen vystavených domácímu násilí, čímž splňuje podmínku pro udělení azylu podle
ust. §12 písm. b) zákona o azylu a uvedla i okolnosti, které podle jejího názoru odůvodňují
udělení doplňkové ochrany podle ust. §14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Dále namítala,
že ministerstvo nesprávně vyloučilo soukromé osoby z okruhu původců pronásledování či vážné
újmy a vůbec nezkoumalo schopnost a ochotu ukrajinských státních orgánů poskytnout jí
ochranu před pronásledováním či vážnou újmou, ani dostupnost právních nástrojů ochrany
před tímto pronásledováním na Ukrajině. K uvedeným tvrzením stěžovatelky, krajský soud pouze
konstatoval, že ze zpráv o dodržování lidských práv na Ukrajině, které byly předloženy u ústního
jednání dne 13. 8. 2012, bylo zjištěno, že „dne 1. 1. 2009 nabyl účinnosti nový zákon, který umožnil
uložit za trestný čin související s domácím násilím správní vazbu v délce do pěti dnů. Ministerstvo vnitra Ukrajiny
má dva speciální odbory, které se zabývají vyšetřováním trestné činnosti policistů. Na tyto odbory se občan
Ukrajiny může obrátit a podat stížnost na neoprávněný postup policisty. Do jaké míry je vyšetřování prováděno, je
ne zcela lehké zhodnotit. V případě neoprávněného jednání nebo postupu státního úředníka nebo organizace lze
podat stížnost ukrajinskému ombudsmanovi, veškeré informace k činnosti kanceláře ombudsmana na Ukrajině
jsou lehce dostupné pro ukrajinské občany i cizince na webových stránkách. Rovněž s přihlédnutím k těmto
konstatovaným zprávám krajský soud uzavřel, že žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí
k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění. Pohovor byl veden za účasti tlumočnice z jazyka ruského.
Žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, jaké skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný
veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval. Žalovaný tak
nepochybil a postupoval správně, když zamítl žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu. Nebylo tedy také zjištěno, že by žalovaný správní orgán porušil kterékoliv ustanovení
správního řádu, jak žalobkyně bez jakýchkoliv podložených důkazů ve své žalobě namítala.“ Z takto
formulovaného odůvodnění napadeného rozsudku není vůbec zřejmé, co dovodil krajský soud
z informací obsažených ve zprávách o dodržování lidských práv na Ukrajině ve vztahu
ke stěžovatelce, když po konstatování jejich obsahu bez jakékoliv souvislosti hodnotil správnost
procesního postupu ministerstva a zákonnosti jeho rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému
postrádá napadený rozsudek srozumitelnost a přesvědčivost, která je zákonem požadována, a je
proto opět nepřezkoumatelný ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dále shledal vadu řízení před krajským soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jak vyplývá ze soudního spisu, zástupkyně
stěžovatelky v průběhu ústního jednání, které se konalo dne 13. 8. 2012, navrhla provedení
důkazu dotazem na ukrajinské policejní orgány, jakým způsobem bylo vedeno řízení o jejích
stížnostech týkajících se domácího násilí. Krajský soud na tento návrh reagoval tím, že usnesením
prohlásil, že další dokazování prováděno nebude. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaným pod č. 618/2005 Sb. NSS, má soud
právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, ale toto právo jej
nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje
provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v projednávané věci krajský soud
nedostál, konstatoval-li v protokole o jednání pouze, že dokazování nebude prováděno a tento
svůj postup nijak neodůvodnil, ani v protokolu o jednání ani v odůvodnění rozsudku.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu