ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.6.2007
sp. zn. 7 Azs 6/2007 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele Ministerstva vnitra,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti N. Z., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 55 Az 58/2005 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 55 Az 58/2005 – 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 55 Az 58/2005 - 27 zrušil
k žalobě Z. N. (dále jen „účastník“) rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 3. 2005, č. j. OAM-
10227/VL-07-P06-2001 v rozsahu výroku o neudělení azylu účastníkovi podle ustanovení §
12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o azylu“) a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že dospěl k závěru, že byl-li účastník součástí
vládních struktur, tím spíše měl stěžovatel zkoumat možný politický podtext jeho obvinění
z trestného činu. Ve správním řízení tedy bylo nutno se zabývat otázkou, do jaké míry stát
poskytuje ochranu proti jednání těchto osob, zda je tato ochrana účinná a do jaké míry
mocenské skupiny nahrazují státní orgány. Stěžovatel se však otázkou možné ochrany ze
strany státu vůbec nezabýval a na podporu svých tvrzení pouze uvedl, že účastník byl
zaměstnancem ministerstva obrany a členem jednotky rychlého nasazení Gorda přes svou
proklamovanou příslušnost k příznivcům bývalého prezidenta G. Nijak se také blíže
nevěnoval situaci tzv. zviadistů a jejich postavení v inkriminované době a nezohlednil osud
ministra obrany, jeho náměstka a jejich přátel. Jelikož stěžovatel shromáždil o Gruzii rozsáhlý
spisový materiál, který není nutno doplňovat, je třeba tento materiál vyhodnotit v souvislosti
s tvrzení účastníka a přihlédnout ke všem nastíněným okolnostem a především posoudit
současnou reálnou možnost ochrany ze strany státních orgánů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že nelze
procesně oddělit výrok o neudělení azylu od výroku o překážce vycestování, neboť výroky
nemohou stát samostatně, a to s ohledem na ustanovení §28 zákona o azylu. Tato skutečnost
vyplývá nejen z citovaného ustanovení zákona o azylu, ale je podporována i judikaturou
Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudky ze dne 21. 9. 2006, č. j. 7 Azs 90/2006 - 54,
ze dne 16. 10. 2003, č. j. 2 Azs 12/2003 - 76 a ze dne 30. 6. 2004, č. j. 5 Azs 33/2004 - 66.
Krajský soud měl proto rozhodnout o celém výroku správního rozhodnutí, nikoliv jen o jeho
části. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s výtkou krajského soudu, že nedostatečně objasnil
konkrétní okolnosti případu účastníka. Předmětná věc byla dostatečně prozkoumána a závěr
o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu a vyslovení překážky vycestování
podle §91 citovaného zákona byl podložen relevantními informacemi a řádně odůvodněn.
Za nedůvodnou považuje stěžovatel i výtku krajského soudu, že nevyhodnotil současnou
možnost ochrany ze strany státních orgánů. Vyslovením překážky vycestování podle §91
zákona o azylu poskytl účastníkovi řízení ochranu před hrozícím vzetím do vazby v zemi
původu a přitom vzal v úvahu neuspokojivou situaci v gruzínském vězeňství. V této
souvislosti poukázal i na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 509/98, v němž tento
soud vyslovil, že „provedené důkazy umožňují podle pravidel logického vyvozování závěr
o tom, že pokud je žalobce v Gruzii trestně stíhán, neděje se tak pro jeho politické
přesvědčení“. Stěžovatel také vyslovil i pochybnosti o totožnosti osoby, o níž krajský soud
rozhodoval. Krajský soud rozhodl o osobě jménem Z. N., ačkoliv v průběhu správního řízení
byla osoba vedena pod jménem Z. N., což bylo zjištěno z jeho čestného prohlášení a
fotokopie cestovního průkazu. Proto navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou zásadní stížní námitku, že s ohledem
na ustanovení §28 zákona o azylu nelze procesně oddělit výrok o neudělení azylu od výroku
o překážce vycestování a že krajský soud měl proto rozhodnout o celém výroku správního
rozhodnutí a nikoliv jen o jeho části. Základním předpokladem pro možnost rozdílného
rozhodování o jednom rozhodnutí z hlediska formálního je skutečnost, že se skládá ze dvou
či více rozhodnutí z hlediska materiálního. Rozhodnutím v materiálním smyslu je přitom třeba
rozumět takový projev správního orgánu, který v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva
anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba
práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o
procesních otázkách (§67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.; do 31. 12. 2005 obdobně §1
zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Rozhodnutím ve formálním smyslu je
pak třeba chápat projev správního orgánu, jež splňuje formální náležitosti kladené na správní
rozhodnutí (§68 a násl. zákona č. 500/2004 Sb.; do 31. 12. 2005 obdobně §47 zákona č.
71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V případě, že ve formálně jednotném rozhodnutí správního orgánu je obsaženo
více materiálních rozhodnutí, je třeba posoudit jejich oddělitelnost a rozhodnout,
zda tato rozhodnutí jsou vůči sobě v závislém vztahu nebo zda jsou na sobě zcela nezávislá.
To znamená posoudit, zda oddělením jedné části rozhodnutí od zbytku rozhodnutí (oddělení
jednoho materiálního rozhodnutí od druhého, popř. ostatních materiálních rozhodnutí)
se nestane rozhodnutí jako celek (rozhodnutí ve formálním smyslu) nebo zbylá část
tohoto rozhodnutí nezákonnou nebo nelogickou, která sama o sobě nemůže existovat. Takový
stav může mít s ohledem na různorodost řízení vedených před správními orgány nejrůznější
podobu. Například jeden výrok podmiňuje výrok druhý (výrok o porušení právní povinnosti
a výrok o sankci) nebo došlo-li by zrušením jednoho výroku k faktické změně rozhodnutí
správního orgánu, což by ve svém důsledku znamenalo zavedení nového způsobu
rozhodování soudu (zrušením omezujících podmínek při povolení nějaké činnosti by došlo
k povolení činnosti bez omezení), apod.
Ostatně s. ř. s. výslovně dvě takové situace upravuje. Na první z nich je pamatováno
v ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí,
jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může, nejsou-li důvody pro zrušení
rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit
od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit
na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním
dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
Druhým případem je ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s., podle něhož zjistí-li soud, že rozhodnutí
trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost
i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou
jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí
rozhodnutí.
Na základě těchto úvah Nejvyšší správní soud posoudil napadený rozsudek, který
zrušil rozhodnutí stěžovatele pouze ve výroku o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §
14 zákona o azylu, ačkoli stěžovatel formálně jedním rozhodnutím rozhodoval o dvou
otázkách, a to, že se azyl podle citovaných ustanovení neuděluje a že se na účastníka vztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Stěžovatel tak rozhodl v souladu
s ustanovením §28 zákona o azylu, podle něhož, pokud je rozhodnuto o neudělení nebo
odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování. Nezbytnost rozhodnutí o překážkách vycestování, jež následuje po rozhodnutí
o neudělení nebo odnětí azylu, tak vyplývá přímo ze zákona o azylu. V případě, že by správní
orgán poté, co rozhodl o neudělení nebo odnětí azylu, nerozhodl o tom, zda se na žadatele
o azyl vztahuje či nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu,
bylo by takové rozhodnutí nezákonné. Dané procesní souvislosti proto vylučují, aby krajský
soud rozhodl pouze v rozsahu výroku týkajícího se otázky neudělení nebo odnětí azylu.
Pokud by totiž zrušil výrok o neudělení či odnětí azylu a výrok o tom, zda se na žadatele
o azyl vztahuje či nevztahuje překážka vycestování by zůstal pravomocným, odstranil
by tímto procesní předpoklad pro rozhodnutí ve smyslu §91 zákona o azylu. Výrok,
že se na cizince vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, bez výroku
o neudělení nebo odnětí azylu, nemůže z právního hlediska samostatně obstát. Rozhodování
podle ustanovení §91 zákona o azylu je totiž závislé na posouzení primární otázky řízení,
tj. zda bude účastníku řízení azyl udělen či nikoli.
Nelze tedy v rozsudku krajského soudu zrušit rozhodnutí správního orgánu pouze
ve výroku týkajícím se neudělení azylu, aniž by zároveň nebyl zrušen výrok o tom,
zda se na žadatele o azyl vztahuje či nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Krajský soud tedy pochybil, pokud zrušil rozhodnutí stěžovatele pouze
ve výroku o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a ponechal
nedotčen výrok o existenci překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť
pro takový postup nebyly dány zákonné předpoklady. Tento právní názor je i v plném
souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 5 Azs 33/2004 - 66, www.nssoud.cz. a ze dne 21. 9. 2006, č. j. 7 Azs 90/2006 - 51,
www.nssoud.cz.).
Jak již bylo uvedeno, pro uvedenou vadu by musel být zrušen napadený rozsudek
krajského soudu i v případě nedůvodnosti ostatních stížních námitek.
Za důvodnou považuje Nejvyšší správní soud také stížní námitku, že krajský soud
v rozsudku označil účastníka jako Z. N., ačkoliv v průběhu správního řízení bylo jednáno o
osobě jménem Z. N., což bylo zjištěno z čestného prohlášení a fotokopie cestovního průkazu.
Z obsahu soudního spisu je však zřejmé, že krajský soud jednal se žalobcem Z. N., a proto
uvedení jména žalobce v záhlaví rozsudku jako Z. N. lze označit za písařskou chybu, protože
datum narození, bydliště a ev. č. V 028841 jsou shodné.
Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou stížní námitku, že věc účastníka byla
dostatečně prozkoumána a závěr o neudělení azylu a vyslovení překážky vycestování byl
podložen relevantními informacemi a řádně odůvodněn. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí
vychází z toho, že trestní stíhání účastníka bylo zapříčiněno jeho angažovaností v tehdejších
vládních strukturách a je důsledkem boje dvou mocenských skupin. Za tohoto skutkového
stavu krajský soud důvodně vytkl stěžovateli, že byl-li účastník součástí vládních struktur,
měl zkoumat možný politický podtext jeho obvinění z trestného činu a že ve správním řízení
bylo tedy nutno zabývat se otázkou, do jaké míry stát poskytuje ochranu proti jednání těchto
osob, zda je tato ochrana účinná a do jaké míry mocenské skupiny nahrazují státní orgány.
Nejvyšší správní soud nevidí na uvedeném požadavku krajského soudu nic nezákonného
se zřetelem k tomu, že i stěžovatel v napadeném rozhodnutí vychází z toho, že trestní stíhání
účastníka bylo zapříčiněno jeho angažovaností v tehdejších vládních strukturách
a je důsledkem boje dvou mocenských skupin. Nelze proto vyloučit ani politický podtext
obvinění účastníka z trestného činu vraždy. Ostatně stěžovatel vůči zcela konkrétním
požadavkům krajského soudu nic konkrétního nenamítá, pouze zcela obecně poukazuje
na to, že „případ byl dostatečně prozkoumán a závěr o neudělení azylu podle §12, §13 a §14
zákona o azylu a vyslovení překážky vycestování podle §91 citovaného zákona byl podložen
relevantními informacemi a řádně odůvodněn“. Tvrzení stěžovatele, že vyslovením překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu poskytl účastníkovi řízení ochranu před hrozícím
vzetím do vazby v zemi původu, není podstatné pro řešení otázky udělení či neudělení azylu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 509/98 nebyl předmětem hodnocení
stěžovatele, ani krajského soudu při úvahách ohledně udělení azylu, a proto není možné
se zabývat touto otázkou v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V tomto řízení bude na krajském soudu, aby odstranil
nejprve pochyby a nepřesnosti v označení účastníka jako žalobce, znovu se zabýval jeho
žalobními námitkami a vydal rozhodnutí nové, které bude odpovídat zákonu. V případě,
že krajský soud setrvá na stanovisku, že žaloba je důvodná, je třeba rozhodnutí stěžovatele
zrušit v plném rozsahu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti bez jednání, protože mu takový
postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu